Arnold Amateur Strongman World Championships se letos zúčastnili dva naši strongmani. Jak se jim na soutěži dařilo, jste si mohli přečíst už v
reportáži. Zatímco Jiřímu Tkadlčíkovi, jehož
ohlédnutí za soutěží jsem Vám již přinesli, se podařilo v kategorii do 105 kg vybojovat druhé místo, Jirka Vytiska, který si 3 týdny před odletem zvrtnul kotník, se musel v kategorii open spokojit s 22. místem. Jeho ohlédnutí za vystoupením na strongmanském Arnoldu, který se konal v americkém Columbusu, si můžete přečíst právě teď.
[Text: Jiří Vytiska] Letošní rok byl úplně jiný než ten
loňský. Původně jsme do Ameriky měli letět jako parta kamarádů, kteří si chtějí udělat výlet -
na pánskou jízdu. Někdy v lednu to ale odřekl napřed jeden a pak i druhý,
takže jsme zbyli jen dva. Já a Petr Zámiška.
Dva dny před odletem ale tragicky odešel jeden z té původní čtveřice - kamarád a super člověk Michal Rybáček.
Šíleně moc nás to zasáhlo a hodně, ale opravdu hodně jsme přemýšleli, jestli pojedeme. Nakonec jsme se s Petrem rozhodli, že vyrazíme. Michal by chtěl, abychom jeli.
Odlétali jsme už v pondělí, abychom se srovnali s časem a místem. Let a cesta
vůbec byly tak nějak v pohodě. Všechno bylo stejné jako loni. Check-in na závody byl ve čtvrtek v hotelu Red Roof
poblíž kongresového centra. Tam jsme zjistili, že závodníků je dohromady kolem
dvou set, takže ženské kategorie budou závodit v pátek a chlapi v sobotu.
V pátek jsme tím pádem měli čas projít si sportovní festival. Byl to prostě mazec. Člověk potkal staré známé ikony našeho sportu a samozřejmě nechyběl závod Arnold Strongman Classic. Brian a Hafthor jsou opravdu letos jako obři.
V sobotu jsme se s Jirkou Tkadlčíkem sešli na osmou hodinu v místě konání
závodu. V backstagi jsme vyvěsili českou vlajku a dali se do příprav na závod. Bylo nás kolem stovky. Proběhlo focení
a rozcvičení a šlo se na věc. Opět se začínalo na nejlehčí váhovce, potom
kategorie do 105 kg a nakonec heavy weight. Tyhle "masovky" jsou zdlouhavé, ale člověk se tomu musí podřídit,
tak to prostě chodí.
A teď k disciplínám. Jako první bylo přenášení sudu a jeho zdvih po 5 metrech -
váha našeho sudu byla 130 kg. Nebylo to tak hrozné, ale 3 týdny před Arnoldem
jsem si udělal výron pravého kotníku (to se nechci vymlouvat) a hodně se to projevilo. Nemohl jsem udělat pořádný krok, o rychlosti
ani nemluvě. Zapsal jsem 4 opakování.
Další byl Super Yoke, který nám napálili 440 kg na 20 m. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku -
nepoložit. Za každé položení byla dvouvteřinová penalizace, takže jsem zvedl a šel. Zase ta noha,
prostě se nešlo rozejít rychle. Po závodě jsem zhlédl video, kde bylo vidět, jak s tím Yokem kulhám. Nepoložil jsem
ho a odnesl za 23 vteřin. Myslím si, že to byl dobrý čas, ale.... Ukrajinec Novikov
to zvládnul za 8,7 vteřin. Po Yoku následoval mrtvý tah s tlustou osou. Jak už
jsem několikrát řekl, není to moje silná stránka, dokázal jsem ale zapsat 4
opakování.
Čtvrtý byl Axle Press - jednou přemístit a pak udělat co nejvíc opakování. Tady pořadatelé opět nezklamali a dali nám 155 kg. Axle byl z nerezu, takže klouzal jako blázen. Podařilo se mi dát 5 opakování.
Zajímavé bylo, že polovina závodníků Axle ani nepřemístila na ramena.
Závody byly těžké a úplně jiné než loni. Všichni se zlepšují a rostou, ale přicházejí také nové tváře.
Většina závodníků, kteří byli loni ve finále, se do něj letos nedostala. A moje konečné 22. místo ze 41 zúčastněných? Je to dobré, prostě dobré... Nemá cenu se vymlouvat. Prostě to tak je, je to
strongman. Bylo super, že jsme tam byli ve čtyřech - Jirka Tkadlčík, Valuše Mirič, Peťa Zámiška a já. Navzájem jsme se hecovali, fandili
si, a když jsme vyvěsili tu vlajku, tak za námi chodili Češi žijící ve státech, fotili se s námi
a fandili nám.
Jirka Tkadlčík se letos dostal do finále, které bylo v neděli, takže jsme ho šli
povzbudit. Bylo super slyšet na finále češtinu. Fandili jsme a řvali. Jirkovo
druhé místo je podle mě obrovský úspěch.
Chtěl bych poděkovat rodině a také kamarádům Peťovi Zámiškovi a Michalovi Rybáčkovi, že mi věřili. Dále pak městu Sušice, Prášilskému ráji, Tradičnímu Kloubu a Pohřební službě Adámek, bez nich by to letos nešlo.
Dále děkuji všem, kteří za mnou stáli. Moc děkuji.
Foto:
Valerie Miričová
Jiří Vytiska