[Text: Čestmír Šíma] V pátek 6. března jsem se zúčastnil jako závodník soutěže Arnold Amateur Strongman World Championships 2015 a rád bych se podělil o zážitky a dojmy, které ve mně akce zanechala.
Nejdříve stručně k závodu - nebudu nic zastírat nebo nalhávat sobě ani ostatním, beru moje účinkování v závodu jako neúspěch a osobně veliké zklamání. Věřil jsem v účast v top 10 a postup do nedělního finále závodu, kde navíc byly disciplíny "pro mě jako dělané". Určitě jsem nejel těch téměř 10 tisíc kilometrů pro 17. místo, i když závodníků bylo 40 z celého světa - potkal jsem závodníky z Ruska, Polska, USA, Mexika, Německa a dalších zemí. Ale to nic nemění na tom, že jsem chtěl postoupit a porazit jich co nejvíc, pokud možno všechny. Proč se to nepovedlo? Nechci, aby to vypadalo, že hledám výmluvy a ospravedlňuju tady svůj špatný výsledek, ale jsem si vědom mnoha faktorů a řadu věcí bych dnes udělal jinak a měly by vliv na moje umístění.
Zaprvé - cesta byla strašlivá, dlouhá, nepříjemná. Celkem jsem byl na cestě, od doby, co jsem odešel z domu, do doby příchodu na motelový pokoj, 25 hodin, což mi vzalo hodně sil a energie. Chybou byl let se dvěma přestupy, Praha - Brusel - Washington - Columbus, během kterého jsem opravdu téměř umíral.
Zadruhé - doba přípravy na závody. informace o závodech se ke mně dostala pozdě, ale hlavní problém potom byl ve shánění peněz, kdy jsem neustále nevěděl, jestli je seženu, či nikoliv, tedy jestli pojedu, nebo ne. A to je prostě potom blbá příprava, když vlastně nevíte, jestli to je skutečně příprava na závody, nebo "jen" trénink. Zkrátka se mi opět potvrdilo, že pokud je člověk na někom závislý, tak je to špatně, a opravdu jediný člověk, na kterého se můžete spolehnout, jste Vy sami.
Špatná volba ubytování - od pořadatelů mi byl nabídnut hotel přímo v místě konání závodu, vlastně přes ulici od centra, kde se Arnold koná, ovšem s cenou 137 dolarů za noc. Nakonec jsem bydlel (stejně jako Jirka Tkadlčík se svým doprovodem) v Motelu 6 asi 30 km vzdáleném, za cenu zhruba poloviční, ovšem doprava taxíkem na místo stála 40 dolarů...
Tou opravdu největší chybou ale bylo, že jsem kvůli financím jel sám, bez mojí největší podpory a opory - přítelkyně Marcelky, se kterou objíždíme všechny závody společně, díky čemuž mám potřebný servis a zázemí, které je nutné pro podání výkonu. Jak hrozně amatérsky jsem to celé pojal, jsem si uvědomil už na setkání závodníků, kde jsem potkal tým Polska, tým Ruska a další týmy, které s sebou měly trenéry, kameramany, všichni s sebou měli svoje manželky a přítelkyně, prostě zázemí, které umožní závodníkovi se starat jen o svůj výkon a ne sledovat na tabulkách vylepených na zdi, kdy jdete na řadu, shánět jídlo apod.
Vlastní závod byl neuvěřitelně dlouhý - všichni šli současně, tzn. v pořadí nejdřív lehké holky, těžké holky, malí kluci, střední kluci a velcí kluci, takže celkem asi 80 závodníků. Závod, který měl trvat od 8 do 13 hodin, tak nakonec probíhal od 9 do 16 hodin. Vlivem nezkušenosti jsem se začal rozcvičovat asi v 8 hodin, jenže na řadu na první disciplínu jsem šel asi v 10:15. Závody byly v obrovské hale, kde byla hrozná zima. Museli jsme mít reklamní trička od pořadatelů a neměl jsem s sebou ani žádnou mikinu. Měl jsem hlad, 2 banány, co jsem si vzal, byly brzo pryč, došlo mi pití a nikdo Vám tam taky nic nedá. Zlaté závody v Čechách, kde mají závodníci komfort, přísun pití, ovoce, tyčinek...
Co říct k disciplínám - jednoručka byla vážně obrovská, byla stejná pro kategorii do 105 kg a open, jen s tím rozdílem, že do ní dosypali písek na požadovanou hmotnost (95 kg). Nemám tuhle disciplínu rád, bolí mě z ní vždycky hrozně rameno a navíc je právě jednoručka víc než jakákoliv jiná disciplína hodně o technice, viz případ Eddieho Halla, který má mezi profesionály po Zydrunasi Savickasovi nejsilnější ramena, ale jednoručka mu taky nejde a na Arnold Strongman Classic dal stejně jako já pouze 1 opakování.
Super Yoke nakonec vážil asi 365 kilo a nosil se na 40 metrů. Myslel jsem, že jdu celkem dobře, ale čas byl špatný, hrozně pomalý. Jediná chyba, o které vím, byla ta, že se mi podlomila asi v půlce první trasy levá noha a já jsem Yoke položil. Okamžitě jsem se ale znovu postavil a šel dál a myslím, že jsem tím velké zpoždění nenabral, takže vážně nevím, kde byl problém. Zkrátka jsem asi pomalý.
Kufry vážily okolo 155 kg, byly pěkně tenké, madla celkem široká a hladká a šlo se na vzdálenost 20 metrů. Věděl jsem, že pokud mám mít ještě nějakou šanci na úspěch, tak musím jít na risk na maximum, takže jsem se snažil zkoncentrovat a najít zase asi po hodině a půl čekání, než přijdu na řadu, motivaci a chuť. Šel jsem dobře, ale asi 2 metry před cílem jsem uslyšel zvuk, jako když praskne struna, který byl spojený s velikou bolestí v oblasti levé Achilovky a lýtka. Kufry jsem vlivem adrenalinu už došel, ale v cíli už nemohl na nohu došlápnout. Připadal jsem si jak ve špatném snu - když přijde na řadu má nejoblíbenější disciplína, tak se zraním. Nevěděl jsem, co s nohou je, tak jsem se nechal prohlédnout od zdravotníků, co tam byli, a ti řekli, že to je nejspíš natržená Achilovka a že mi nedoporučují pokračovat v závodu, abych to totálně nedodělal. Ani na chvíli jsem ale neuvažoval o tom, že bych odstoupil, takže jsem si od nich nechal nohu stáhnout obvazem, přes to ještě namotal fest svoje 2metrové kolenní bandáže, abych mohl na nohu aspoň šlápnout, oni mi popřáli "good luck" a odešli.
Čtvrtá disciplína, mrtvý tah, spočívala ve dvojím zvednutí 270 kilo na standardní ose a následovala axel osa (osa o průměru 5 cm) se stejnou váhou na maximální počet opakování v limitu 60 sekund. Trhačky byly povolené, ale vzhledem k tomu, že jsem ztrácel čas na přechodech mezi stanovišti vlivem mého pajdání, tak jsem šel bez trhaček. Na levou nohu jsem nemohl příliš spoléhat, sloužila jen jako pomůcka stability, zapíral jsem se jen o tu zdravou. Takže to byl konec všech nadějí, jel jsem na půl plynu, víc už to nešlo. Výsledek znáte. Když jsem čekal na výsledky, tak mi opravdu bylo do breku, sám v Americe, zraněný, totálně frustrovaný z výkonu a zranění... Kdyby byla v tu chvíli možnost odletět, tak bych neváhal ani vteřinu.
Večer na pokoji v motelu jsem se najedl a šel spát, neměl jsem chuť na nic a nikoho, nevěděl jsem, co tam budu po zbytek doby dělat. V sobotu jsem nebyl ze závodu ani nijak unavený, což mě vlastně štvalo. Noha bolela a byla oteklá, chůze byla dost problém, ale mazal jsem to neustále mastí a jedl prášky proti bolesti, tak se to dalo nějak vydržet. Nakonec jsem vyrazil zase na výstaviště, abych teda něco v té Americe viděl. :)
V sobotu jsem tedy zhlédl už jako obyčejný divák 3. a 4. disciplínu strongmanů profi - Hummer Deadlift a Bale Tote Yoke. Jak to dopadlo, víte, budu tedy psát jen svoje postřehy a věci, co mě udivily. Brian Shaw nemůže být člověk, to je prostě regulérní obr. Jasně, velcí jsou všichni (kromě toho mladého Poláka), ale Shaw je prostě něco neuvěřitelně obrovského. Dál mě udivilo, jak vypadá Thor Bjornson mladě. Ten zazdil celou soutěž chybně zvolenou váhou na mrtvolu, kterou 3x nezvedl, a otevřel tak cestu pro skvělý úspěch mladého Poláka, který zvedl "jen" asi 370 kg, ale vlivem zranění Bennyho a Branta za to dostal hodně bodů. Ale i trocha štěstí ke sportu patří. Překvapilo mě, že mrtvolu nevyhrál Eddie Hall, stejně jako to, jaký problém mu dělal Yoke (i když s váhou 1300 a 1500 liber), když Brian nebo Zydrunas s tím šli skoro jakoby nic. V hledišti seděl Robert Oberst, se kterým si pak Hall podával ruku, takže ta jejich rivalita nebude zas až tak žhavá...
Večer jsem si koupil lístky ještě na finále kulturistů a strongmanů, takže jsem viděl páté vítězství Dextera, zažil si pravé americké publikum, co hlasitě řve na podporu svých favoritů, anebo bučí, když se mu něco nelíbí. Na začátku zazpíval jakýsi sbor národní hymnu, při které všichni stáli a drželi se za srdce, po ní následoval neuvěřitelný aplaus, prostě věci, co my tady neznáme. Dalším zjištěním pro mě bylo, že Arnold je v Americe zkrátka bůh. Opravdu, to jsem nečekal, že ho budou tak neuvěřitelně milovat, hltají každé jeho slovo, co řekne, a věřím, že se může stát snad i jejich prezidentem. Finálová disciplína strongmanů byla 124kilová jednoručka - neuvěřitelný Savatinov se 6 opakováními a Shaw, který jel střídavě levou a pravou (jako jediný). Následovalo vyhlášení, kde Savickas nijak neskrýval svoje zklamání a Shaw zářil štěstím a hala burácela, protože vyhrál domácí a to mají oni rádi.
V neděli, poslední den Arnold Strongman Classic, jsem se byl ještě podívat na závodě benčařů, kteří se ve (pro mě) směšných trikách snažili zatlačit váhy kolem 1000 liber (kolem 453 kg). Většinou to skončilo tak, že to ze závodníka pak 6 pomocníků sundávalo. No, nějak jsem nepochopil, o čem tohle je, ale každému se holt líbí něco jiného. Následovaly 2 pokusy o rekord - Hafthor Bjornsson přehazoval kovovou koulí laťku ve výšce asi 5 metrů a Mikhail Koklyaev se pokoušel trhnout jednou rukou činku o váze 254 liber (115,2 kg). První z nich byl úspěšný, druhý nikoliv, ale s Mishou jsem se viděl už v pátek na závodu amatérů, kde byl podpořit ruský tým, a je to opravdu sympaťák a pohodář, na rozdíl tedy od ruských závodníků, kteří se všichni tvářili jak bubáci a dávali všem najevo, že oni jsou nejlepší. Koklyaev za mnou sám přišel a ptal se, odkud jsem, udělali jsme si fotku a popřál mi štěstí. Potkal jsem taky Dereka Poundstona, který vpadá velice dobře, má podle mě tak 140 kg, ale nemyslím si, že se ještě vrátí.
Pak se na pódiu už odehrálo finále amatérských strongmanů, kde mě hrozně mrzelo, že jsem nemohl být, protože ve finále byl zdvih klády na maximální výkon a schody síly. Log lift v mojí kategorii startoval na cca 156 kilech a postupně se zvyšovala váha. Nakonec vyhrál Američan se 193 kg, což nebylo tak nereálné číslo na zvládnutí. Schody síly byly zase takové zvláštní - závaží byla dvě, každé vážilo jen 155 kg a vynášela se na 5 schodů. Rozhodovaly zase jen sekundy či desetiny sekund. Vyhrál jeden z těch divně se tvářících Rusáků. Škoda, opravdu se s nimi dalo závodit a porazit jich víc, ale dopadlo to, jak to dopadlo.
Návrat domů proběhl vcelku bez komplikací, horší byl potom spíš následný návrat do normálního života a pracovního procesu. Ten časový posun a celkově celý ten týden byl náročný a já potřebuju vyléčit bolavou nohu a rameno a přichystat se na další sezónu.
Závěrem mi dovolte, abych poděkoval všem, kteří mi v průběhu cesty, před ní i po ní vyjádřili svoji podporu a dávali najevo svoje sympatie, moc si toho od všech vážím. Pomohli mi tak přežít i ty náročné a vypjaté chvíle za velikou louží.
Na další zážitky z Arnoldova festivalu se můžete těšit již brzy ve videoreportu Slávka Vinogradova!
