Chtěla bych Vám tímto rozhovorem představit ženu, která se začala věnovat silovému trojboji ve svých neuvěřitelných 48 letech, kdy již měla velké zdravotní problémy, ženu, která je velmi svérázná, veselá a hovorná a která, ačkoli je drobná postavou, je svým elánem a energií naprosto nepřehlédnutelná a která se dá jedním slovem popsat jako „živel“. Touto ženou je paní Adina Hyková.
Ačkoliv tento rozhovor vznikl již v létě loňského roku, myslím si, že je aktuální i nyní v době novoročních předsevzetí. Je podobný rozhovoru s paní Hankou Takáčovou, kamarádkou paní Hykové, nejen proto, že vznikal zároveň, ale také proto, že obě dokázaly, že vynikajících výsledků lze dosáhnout i v době, kdy má většina žen pocit, že sport již není pro ně.
I když se to považuje za neslušné, musím se vás, paní Hyková, zeptat na váš věk, protože to dodá našemu rozhovoru úplně jiný rozměr a já doufám, že zaujme zejména ženy ve středním věku, které si myslí, že kvůli práci, rodině a zdraví již nemohou aktivně sportovat.
Samozřejmě, narodila jsem se 22. dubna a v roce 2010 mi bylo 67 let.
Kde žijete?
Momentálně bydlím u Rakovníka v obci zvané Krty. Dcery mi říkají, že jsem se tam zakrtkovala, což mají pravdu, protože je odsud všude daleko, a s 26letou starou Škodou 105, kterou mám, si nikam daleko netroufám.
Za jaký oddíl závodíte?
Začínala jsem za Spartak Chodov, poté jsem soutěžila chvíli za Rakovník, nějaký čas jsem vedla Zdeňku Srstkovi posilovnu a nyní jsem se opět vrátila do Spartaku Chodov.
Co vás přivedlo ke sportu pro ženy tak netypickému, jakým je silový trojboj?
Nemoci! Od 27 let jsem zůstala sama s třemi dcerami. Bylo to náročné po všech stránkách, nejen po té finanční. V práci jsem dělala mistrovou 35 ženám, což, jak si umí většina lidí představit, nebylo vůbec lehké! Když se začal blížit přechod, měla jsem obrovské potíže s páteří, do toho psychika a já se pomalu začala hroutit. Když to došlo tak daleko, že jsem se zhroutila na ulici, dvě mladší dcerky, které chodily cvičit do oddílu kondiční kulturistiky v Chodově, mě přemluvily, abych se začala hýbat. Přišla jsem tedy zamindrákovaná do tělocvičny. Když jsem pak po 6 týdnech kondičního cvičení spala celou noc a bez bolestí, považovala jsem to za zázrak a zároveň jsem zjistila, že cvičení opravdu funguje. Od té doby jsem se do toho zakousla. Rok jsem si dávala do pořádku záda. Náš kroužek kondiční kulturistiky střídali chlapi trojbojaři. Jednou jsem se v tělocvičně zdržela, dívala jsem se na ně jak posilují, až mi jeden navrhl, ať si to jdu také zkusit. Zkusila jsem si benč a podle přítomných mužů mi to šlo, tak mi navrhli, abych začala trénovat. Samozřejmě jsem se tomu bránila, párkrát jsem tam byla, ale nebrala jsem tréninky nijak vážně. Ovšem pouze do doby, kdy jsem tam viděla na nástěnce výsledky ze soutěže, které se účastnily i ženy, z nichž jedna vážila také 52 kg jako já. Hned jsem se „zabejčila“ a řekla jsem si, že by v tom byl čert, abych to nedokázala také! A tak jsem začala pořádně trénovat. V té době mi bylo 48 let!
A vaše první soutěže?
Závodit jsem začala v kategorii masters 2. První soutěž byla v roce 1992 oblast v Domažlicích. Postupovala jsem až na republiku a dokonce jsem se nominovala do reprezentačního družstva na ME do Švédska. To se ovšem neobešlo bez komplikací. V mé kategorii do 52 kg jsme se nominovaly dvě - já a Alena Záhumenská. Mohla jet pouze jedna, a protože Alena již závodila déle a měla lepší výsledky, řekla jsem si, že zhubnu do nižší kategorie, abych mohla jet také. Bylo to hrozné, musela jsem shodit 4 kg. Jedla jsem pouze namočené zrní s medem. Ale zvládla jsem to a jela jsem! Na této mé první mezinárodní soutěži jsem viděla ostatní závodnice což mě povzbudilo. Řekla jsem si, že svoje padesátiny oslavím na MS. Já jsem totiž takový „prdlouš“. A další rok se mi to opravdu podařilo! Nominovala jsem se, sehnal se i sponzor a já odlétla na MS do Kanady.
Která z disciplín silového trojboje byla vaší nejoblíbenější?
Mrtvý tah.
Dělala jste před silovým trojbojem nějaký sport?
Kdepak, já jsem výtvarnice. Já do té doby držela jen tužku a děti! (smích)
Jak často trénujete?
Nyní 3x týdně. Dva lehčí tréninky, jeden těžký, ale dříve jsem trénovala častěji.
Berete nějaké doplňky výživy?
Měsíc před soutěží kreatin, BCAA, jinak přípravky na regeneraci.
Jaký byl váš zatím největší sportovní úspěch?
To bylo asi v Maďarsku, kde Hanka Takáčová vyhrála svoji kategorii. Já se totiž neustále peru s jednou věcí, a sice, že jsem začínala jako masters 2, ale v té době tato kategorie neexistovala a já závodila s masters 1, což byla „děvčata“ o 10 let mladší než já. Když konečně v pravidlech ustanovili kategorii masters 2, já už byla masters 3. Nyní, když budu masters 4, tak se určitě ustanoví masters 3. Já jsem na tom byla stále bita. Ale zároveň musím uznat, že závodnic v mém věku moc není a nevyplatí se kvůli nim dělat samostatnou kategorii. Ale abych se vrátila k tomu Maďarsku. Bylo to v roce 1997 a bylo mi odtud dodatečně posláno zlato za nejlepší výkon v
masters 3. Jinak jsem byla například stříbrná na MS v Argentině.
Můžete mi prozradit vaše další sportovní cíle?
Ráda bych ještě pár let závodila, ale největším problémem jsou sponzoři. Právě jsem měla být na MS masters v bench-pressu na Floridě. Mám zkušenost, že kamkoliv přijdu ohledně sponzorství, sice mě vyslechnou, přikyvují, ale pak řeknou, že už sponzorují například fotbal. Mými posledními závody bylo MČR masters v bench-pressu v Sedlčanech, kde jsem v kategorii do 60 kg zvedla 80 kg. I přes nominaci jsem kvůli borelióze musela odříct svoji účast na MS i ME v bench-pressu masters.
Jaký byl, paní Hyková, důvod toho, že jste přešla od trojboje k soutěžím v bench-pressu? U paní Takáčové to byl úraz při mezinárodním klání „zvedání kamene“, které pořádal Zdeněk Srstka.
Můj příběh je z úplně jiného soudku. Já hrozně ráda chodím po lese a loukách bosa. Jednou v srpnu jsem také vyběhla bosky ven kochat se přírodou a najednou jsem vlétla do příkopu. Zanadávala jsem si, došla domů, trochu to sice pobolívalo, nic jsem si z toho ale nedělala. Jenže ráno už jsem nevstala. V předklonu jsem došla k naší paní doktorce a její první reakce byla: „To máte z těch vašich činek, hlavně ve vašem věku.“ Ani mě to nepřekvapilo, protože se s tímto názorem setkávám všude. Dala mi prášky, které nepomohly, a až u šestého lékaře na konci listopadu mi zjistili, že mám vyhřezlou ploténku. Od té doby, to byl rok 2001, jsem si na trojboj netroufla. S touto příhodou ovšem souvisí příhoda další, z nedávné doby. Moje dcerka žije v Německu a učarovalo jí lezení po skalách. Trénuje na umělé, cvičné stěně. Při mé poslední návštěvě u ní mě přemluvila, abych se šla podívat, jak se po cvičných stěnách leze. Koukala jsem, až mi dcerka navrhla, abych si to zkusila také. Zvítězila moje exhibicionistická povaha, i když jsem si říkala, že vylézt po tak kolmé a vysoké stěně určitě nezvládnu. Ovšem překvapila jsem sebe samu, když jsem na první pokus vylezla až nahoru. Za ten den jsme to s dcerou zvládly ještě několikrát. Druhý den jsem si říkala, že je něco jinak. Že vstávám v pohodě, že nemusím zdlouhavě rozhýbávat záda. Nikomu jsem nic neřekla a teprve až po návratu domů jsem zašla k lékaři, který mi potvrdil, že ploténka je tam, kde má být!
Rozhovor s paní Adinou snad každého nabije energií. Umí si udělat legraci ze života i ze sebe. Je naprosto pohodová, veselá. Doufám, že alespoň někomu pomůže změnit názor, že po padesátce či šedesátce patří žena maximálně do kavárny na kafíčko s přítelkyní nebo k vnoučatům. Adina Hyková je živý důkaz toho, že přiměřený a vhodný pohyb pomůže odstranit zdravotní i psychické potíže. Na Nový rok jsem paní Hykové telefonovala a chtěla jsem si upřesnit nějaké drobnosti v rozhovoru. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že je hospitalizovaná v nemocnici na vyšetření. Moje druhé překvapení bylo, když jsem zjistila, že ani v nemocnici nepozbyla svůj humor a elán. Ujistila mě, že možná letošní soutěžní sezónu bude muset vynechat, ale tu další již bude opět závodit. Dala si prý závazek, že bude „tlačit činku“ až do 70 let. Jenže jak jí znám, v 70 letech to posune do 80 let. Také jsem se jí ptala, zda má stále ploténky v pořádku. Její odpověď zněla: „Klepu na dřevo, ale ano. Připadám si teď jako těžký frajer, když ráno skáču z postele bez problémů, nebo jako patnáctka.“ Děkuji paní Adině za rozhovor plný optimismu a energie. Přeji jí, a určitě nejsem sama, pevné zdraví a ještě hodně úspěšných soutěží.
České rekordy Adiny Hykové:
- 2007: masters 1 do 60 kg - výkon 85 kg
- 2001: masters 2 do 56 kg - výkon 75 kg
- 2007: masters 2 do 60 kg - výkon 85 kg
- 2007: masters 3 do 60 kg - výkon 85 kg
