Reklama:

Železný dědek Květoslav Grobař
- rozhovor

Ronnie.cz > Powerlifting > Osobnosti

Jak se říká, nejlepší na konec, a tak další z trojbojařů, kterého Vám chci tímto rozhovorem představit, je náš v současné době nejlepší reprezentant kategorie masters, letošní mistr Evropy a mistr světa Květoslav Grobař. Slávkovi je sice už 61 let, ale podává výkony, za které by se nemusel stydět leckterý mladík. A protože Slávek je můj velký kamarád, pokusím se z něho vydolovat to tajemství, jak zůstat i v tomto věku tak vitální a silný.

Jak jsem už zmínil v rozhovoru s Janou Hrabalovou, Slávek občas s Jančou jezdí trénovat do centra Fit klub Ludvík v Praze 4 Chodově, a tak jsem této příležitosti využil, se Slávkem se domluvil na poslední prosincový týden a vyzpovídal jsem ho.

Slávku, řekni nám něco o sobě, představ se čtenářům. Co máš rád a zase nerad, prozraď své oblíbené jídlo, muziku, knihu, film, jaké máš rád relaxování, kulturní vyžití, jaké je tvé povolání, čím ses živil dříve?

Milane, pokládáš mi první otázku, ale ta je v mém případě na celý román, no uvidíme, snad se mi podaří na ni odpovědět v krátkosti. Narodil jsem se roku 1949 v Ostravě a bydlel jsem s rodiči v Opavě, kde jsem také chodil na základní školu, a v roce 1964 jsem nastoupil na hornické učiliště v Ostravě. Po úspěšném ukončení vzdělání na učilišti jsem musel nastoupit na tehdy ještě dvouletou základní vojenskou službu v Olomouci. Poté jsem odešel pracovat do Prahy, kde jsem nějaký čas trénoval na RH Praha vzpírání. V Praze jsem nejprve pracoval 22 let ve státní správě u tehdejší radio-kontrarozvědky. V průběhu let jsem se stačil oženit a dnes mám již téměř sedmnáctiletého syna - také Květoslava. V roce 1991 jsem státní služby opustil a několik let jsem podnikal v bezpečnostní službě v Praze. Od roku 2000 jsem pracoval jako trenér ve fitness centru Domyno, zde jsem také v roce 2006 poznal úžasnou, cílevědomou, talentovanou dívenku a především dříče s buldočí povahou, nebojící se zabrat za činku, dnes úspěšnou reprezentantku v silovém trojboji Janičku Hrabalovou. Slovo dalo slovo a od té doby začala naše spolupráce v trénování silového trojboje, která trvá dodnes. V současné době jsem již starobní důchodce, bydlím ve Slaném a příležitostně si přivydělávám, abych měl lepší zázemí pro sportovní aktivity.

Nejen sportem živ je člověk, a tak i já potřebuji jiné aktivity, abych mohl normálně fungovat. Co se týká jídla, nejsem vybíravý, samozřejmě upřednostňuji spíše hovězí nebo vepřové maso před kuřecím, omezuji uzeniny a když už nějaké, tak kvalitní tvrdé; měkké salámy a párky nekupuji téměř vůbec. V současné době mám rád ke snídani ovesné vločky s medem, na svačinu tmavý chléb se sýrem, velice rád mám tvaroh s medem. Dále si rád dám rýži s olivovým olejem, těstoviny, brambory, zeleninu jak syrovou, tak tepelně zpracovanou a čerstvé ovoce. Piji neperlivou vodu, 100% ovocné či zeleninové šťávy - ty jsou nejlepší, když si je mohu připravit sám. Nepiji pivo ani alkoholické destiláty a nekouřím.

Co se týká kulturního vyžití, do kina téměř nechodím, raději si v klidu u sebe doma pustím filmy nebo dokumenty o přírodě, zábavné komedie a hudební koncerty. Z hudby mám rád téměř všechny žánry, klasikou počínaje a rockem konče. Rád poslouchám rock v podání Deep Purple a Pink Floyd. Zajímavá je pro mne i naše folková scéna, zkrátka, co se týká hudby, je můj záběr dosti široký. Četbou knih si hlavně doplňuji vědomosti, rád si čtu různé encyklopedie.

Jak víme z předešlé otázky, začínal jsi vzpíráním. Co tě tedy přivedlo k silovému trojboji? A proč zrovna tento sport? Věnoval ses v mládí i jiným sportům?

Sport mě doprovází na celé mé cestě životem, pokusím se to tedy vzít od úplného začátku. Začal jsem s lehkou atletikou v deseti letech na základní škole v Opavě, konkrétně s běhy a skoky. Účastnil jsem se také dříve pořádaných pionýrských olympiád, jak bylo tehdy zvykem, od osmé třídy mi začaly imponovat spíše vrhačské disciplíny, koule, disk a především jsem se setkal s nářadím mi dodnes nejmilejším - s činkami. Napřed to byly koulové činky a další nářadí, kterému se říkalo “buliny“ (koule s uchem). To bylo moje první cvičební nářadí. Jednalo se spíše o takové nesystematické zvedání, jen tak to dokázat zvednout nahoru. Spolužák, který dělal judo, mi tehdy ukázal pár cviků a podle něj jsem to kopíroval. Měli jsme s kamarádem dohodu se školníkem, kterému jsme skládali ve volném čase uhlí a uklízeli tělocvičnu, aby nás za to pouštěl do tělocvičny. A to byl takový položený základ dalšího mého sportovního pokračování. Před ukončením základky jsem se setkal s budoucím kamarádem, se kterým jsem měl pokračovat v učebním oboru důlní kombajnér na učilišti v Ostravě. Ten mi prvně řekl o systematickém cvičení svého bratra - o kulturistice, pro mne tehdy naprosto neznámém sportu. Tak jsem ještě před koncem základní školy pomalu vnikal do tajů posilování.

Po nástupu na hornické učiliště jsem nafasoval dvě tříkilové a dvě šestikilové jednoruční činky a začal dle snímků z ruského časopisu cvičit pravidelně pondělí až pátek cca dvě hodiny denně. Ohromně mě to bavilo. Po dvou měsících moji spolubydlící na internátu roznesli, že cvičím s činkami na pokoji. To se doneslo k mistrovi odborného výcviku, jenž byl oborem kovář a kterým nebyl nikdo jiný než československý reprezentant ve vzpírání Oldřich Lexa. Slovo dalo slovo a já začal chodit do Třebovic, kde fungoval oddíl vzpírání právě pod jeho vedením. Chodil jsem dva, někdy i tři dny v týdnu trénovat vzpírání a zbývající dny jsem trénoval v nádherné učilištní tělocvičně vybavené vzpěračskými činkami. Měl jsem to štěstí, že náš tělocvikář byl zapálený do cvičení s činkami a propagoval kulturistiku, to se mi velmi líbilo. Tehdy, v roce 1964, nebylo u nás o nějakém silovém trojboji nic známo a kulturistika byla doslova v plenkách. Začal jsem tedy závodit v dorosteneckých kategoriích ve vzpírání. A opět jsem měl to štěstí, že na učilišti měla dvakrát nebo třikrát v roce soustředění reprezentace ve vzpírání. Měl jsem tedy možnost nahlédnout do tréninkové kuchyně našich nejlepších borců té doby v čele s olympijským vítězem z roku 1964 Hansem Zdražilou. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat výkony ostatních reprezentantů, Hanse Zdražilu považuji u nás za největší osobnost vzpěračského sportu, člověka, který se pro vzpírání narodil. Ano, přišli další skvělí borci, olympijský vítěz Ota Zaremba, následován úspěšnými vzpěrači Rudlou Strejčkem, Petrem Pavláskem, Honzou Nagym, Brunem Matykieviczem, Pavelem Khekem a jinými, ale zřejmě vlivem začátku svého sportovního snažení mi Hans Zdražila utkvěl takto v paměti.

Po vojně jsem tedy přešel do Prahy, kde jsem začal trénovat na RH Praha vzpírání. Jelikož mne bavilo především posilování, mé kroky zamířily v roce 1972 do oddílu Olympia Praha na Klárově v čele s výborným kulturistou Jirkou Horkým. Na Klárov mě přivedl kamarád Jirka Haškovec a seznámil mě s Janem Ježkem, na tehdejší dobu nejlepším lifterem u nás. Jan Ježek v roce 1975 držel kromě jiného nejlepší výkon v mrtvém tahu - 331 kg při osobní váze 112 kg a výšce 194 cm. Silový trojboj byl sice odlišný od vzpírání, ale chytil mě hned za srdíčko, zkrátka, v silovém trojboji jsem se našel, vyhovuje mi a neměnil bych ho za žádný jiný sport.

Za jaký oddíl v současné době závodíš, v jaké federaci a kolik jsi vystřídal oddílů i v jiných sportech v minulosti?

Pokud se podívám do minulosti, tak zase tolik oddílů jsem nevystřídal. Ve vzpírání to byly oddíly Sokol Třebovice, RH Praha a Slavoj Vyšehrad. V silovém trojboji v mých začátcích to byly oddíly Olympia Praha a Slavoj Vyšehrad. V současné době je to oddíl Fit Klub Ludvík Praha. Závodím ve federaci IPF, což je přímé pokračování linie závodění z mých začátků. Nikdy jsem neuvažoval o přestupu do jiné federace a už vůbec ne z důvodu přílišné konkurence. Nemám rád vítězství bez soupeřů.

Jaký máš názor na rozdělení trojboje na více federací?

Bohužel, rozdělení na různé federace není šťastným řešením, zejména pro snahu dostat tento náš sport mezi ty olympijské. Pokud nebude zastřešovat všechny federace jeden výkonný výbor s účinností na všechny federace, vidím v této snaze velký problém. A přitom jde jen o to, přijmout naprosto stejné podmínky ve všech federacích, co se týká pravidel provádění jednotlivých soutěžních disciplín, vybavení a zejména přijetí antidopingových pravidel dle světové organizace v boji proti dopingu - WADA.

Vzpomeneš si ještě na svoji první soutěž v životě a pak na první v trojboji? Jak jsi na ní dopadl?

Tak Milane, to už je opravdu dlouho, ale zkusím to dát dohromady. V atletice jsem držel rekord školy ve skoku do dálky v 6. třídě výkonem 485 cm, v 9. třídě rekord školy ve vrhu 5kg koulí s výkonem 11,7 m. Ve vzpírání na mé první dorostenecké soutěži v 16 letech jsem v tahu dal 82,5 kg, v trhu 77,5 kg a v nadhozu 102,5 kg. Byla to soutěž družstev, ale umístění družstva si už nepamatuji. V silovém trojboji byl mou první soutěží krajský přebor Prahy v roce 1974, kdy jsem v benči dal 200 kg, ve dřepu 220 kg a v mrtvém tahu 265 kg při osobní váze 100 kg. Skončil jsem na druhém místě, porazil mne tehdy Tonda Kotnauer z Radotína. Po první disciplíně jsem vedl o 20 kg (tenkrát to byl benč) a utkvělo mi v paměti, že můj soupeř byl z toho hodně nervózní, házel tam řízkama, které v průběhu soutěže jedl, málem o zem, pak to srovnal ve dřepu, no a v mrtvém tahu se mu podařilo mě porazit snad o 2,5 kg. Měl jsem radost z benče, protože přede mnou ještě nikdo z lifterů těch 200 kg nedal. Jan Ježek na stejné soutěži ty dva metráky také zatlačil, ale až po mě a s vyšší tělesnou váhou.

Slávku, jak je to u tebe s trenérem a s kým jsi cvičil dříve a s kým dnes?

Tato otázka pro minulost je jednoduchá. Nikdo mi nepomáhal, nedělal se mnou nějaké tréninkové plány, vše jsem si dělal sám. Trénovali jsme sice v kolektivu, ale zcela individuálně, jen někdy, když jsem potřeboval jištění, se za mě někdo postavil. Dokonce i před tím, než jsem se začal specializovat na silový trojboj, jsem nekopíroval kulturistické tréninkové plány uveřejněné v časopisech podle tehdejších kulturistických špiček atd. Přečetl jsem si je, ale jel jsem si po svém a dle svých pocitů. Z tréninkových partnerů mohu jmenovat především Jirku Haškovce, Milana Lindera, Karla Pecha, oba výborní vzpěrači, Josefa Mikloviče, Jardu Mesnera, Jardu Svobodného (taktéž první neoficiální mistr ČSSR v silovém trojboji z roku 1976, jinak výborný vzpěrač, několikanásobný evropský a světový šampión v kategorii masters) atd. Ať mi prominou ti, které jsem nejmenoval. V současnosti je situace jiná, celkový tréninkový plán přípravy na závody konzultuji s Jurou Skopalem z Kuřimi. Není tajemstvím, že plán vychází z ruských zkušeností, akorát si jej upravuji, jak se říká, k obrazu svému a dle svých momentálních pocitů. Vzhledem k tomu, že bydlím mimo Prahu, absolvuji větší část tréninků ve sportovním středisku hotelu Atlas ve Slaném. Jen na speciální tréninky, zejména v dresech, jezdím na domovskou základnu do Prahy k Ludvíkovi Pokornému, kde mne podle domluvy očekává Janička Hrabalová a pokud to časově vyjde i tobě, přijedeš si ze mě pocuchat nervy taky.

Popiš nám prosím trochu podrobněji svůj trénink.

V současné době trénuji třikrát týdně a celoroční trénink mám rozdělen na přípravné období a tréninkovou přípravu na závody. Po závodech spíše dělám relaxační posilování a posilovací cviky, na které není v přípravě na závody čas. V přípravném období se začínám více soustřeďovat na hlavní cviky - dřepy, benče, mrtvé tahy. Zatížení volím cca 50 % z maxima pro 8 - 6 opakování po pěti sériích plus doplňkové cviky, triceps, biceps, ramena, různé přítahy na záda, lýtka apod. V týdnu procvičuji dvakrát každou soutěžní disciplínu, úkolem je připravit tělo na nastávající zátěž pro soutěžní období. V závodním období samozřejmě snižuji počty opakování a s menšími úpravami se soustřeďuji na závodní disciplíny. Navíc u nás musím dělit tréninky bez dresů a s dresy. Jde o klasické silové tréninky a je jedno, jestli se jedná o ruskou či americkou školu. Ono v podstatě nic nového nikdo nevymyslel, všechno je dáno dlouholetými zkušenostmi. Jde jen o to, naladit tréninky na své možnosti a nebát se zátěž korigovat. Matematika je matematika, ale každé lidské tělo reaguje na danou zátěž a počet opakování různě. Jde o to vystihnout, co mi pomáhá a co naopak sráží výkon k dosažení cílů. Nejhezčí na ročním tréninkovém období je pro mne ten závěr, kdy si mohu dopřát po závodní sezóně relaxační odpočinek a jak se říká zablbnout si s posilováním.

Slávku, využíváš v přípravě na závody také doplňky výživy? Čtenáře bude také jistě zajímat, jak to bylo s doplňky dříve...

V době, kdy jsem se silovým trojbojem začínal, nebyly na trhu žádné doplňky stravy. Poprvé jsem se setkal s proteinovým přípravkem v roce 1972, kdy nám Přemek Perbecký, jenž trénoval na kulturistickou soutěž, přinesl ukázat, co mu poslal jeho bratr z Ameriky. Byly to dvě konzervy s obsahem nikoliv prášku, jak jsou tyto doplňky stravy známé dnes, ale byly to takové tenké vločky. Dokonce se osmělil a dal nám ochutnat - měly výbornou chuť a okamžitě se rozplývaly na jazyku, jenže nám nezbývalo nic jiného, než do sebe ládovat tvaroh a dělat různé koktejly v mixéru. Například se nalilo mléko, přidala se smetana, do toho se naházelo deset vajec, přidalo sušené mléko a tvaroh. Někdo ještě experimentoval s přidáním sójové mouky, no bylo to zkrátka nádherné lepidlo. Ale byli ještě i takoví otrlí jedinci, kteří do tohoto základu hodili buďto krabičku sardinek (naštěstí jen obsah) nebo třeba uzenou makrelu. Následky experimentování na sebe nedaly dlouho čekat a jedinec musel notně zrychlit chůzi na určité místo, pokud tam vůbec došel. Takže náš jídelníček vycházel z toho, co dům dal a co se dalo sehnat. S vitamíny to bylo o něco lepší. Byl ke koupi vitamín C, B komplex forte a vitamíny E, D, A, takže se to různě kombinovalo. Dále byly k dispozici tablety pangaminu. Na pangamin mám další takovou historku. Kluci měli známé v jednom pražském pivovaru, a tak se najednou objevily v tělocvičně dva kýble nějaké hnědé hmoty, spíše bahna, vonící po pivu. Měly to být pivní kvasnice s obsahem alkoholu, ze kterých se po usušení lisovaly právě tablety pangaminu. Nechutnalo to špatně, ale kdo toho do sebe nalil více, nastalo u něj krásné alkoholové opojení. Dále se vyráběly různé tinktury, např. se do sklenice vložil maralí kořen, zalilo se to půl litrem vodky, nechalo se to dva týdny ve tmě louhovat a pak se to užívalo po kávové lžičce. Účinek byl podobný, jako mají dnes anabolizéry.

Dnes je na trhu tolik různých doplňků stravy, že si člověk mnohdy ani neví rady a klade si otázku, co si má vlastně vybrat. Z tohoto důvodu se v přípravě o doplňcích radím s Ludvíkem Pokorným. On vybere vhodné doplňky podle potřeby a napíše mi, jaké množství brát. Používám například různé formy kreatinu, HMB, samozřejmě BCAA, přípravky NO a gainer minimálně 20%. Mými oblíbenými doplňky jsou výrobky od firmy BSN. Tyto doplňky jsou ke stravě velice důležité, obzvláště u nás dříve narozených. Pomáhají urychlovat regeneraci, zvyšují doslova chuť k tréninku a doplňují energii. Škoda, že takové možnosti nebyly již dříve.

Zisk mistra Evropy a mistra světa v jednom roce je sen asi každého závodníka, ale pochlub se nám svými nejlepšími výkony a sportovními úspěchy z let minulých. Které výkony jsou pro tebe ty nejcennější? A jaká je tvá nejoblíbenější disciplína?

Mimo silový trojboj toho moc nebylo. Ve vzpírání jsem především absolvoval soutěže družstev. Vzpíral jsem za RH Praha nižší soutěže a za Slavoj Vyšehrad ligu. Takovou mojí radostí bylo, že jsem nikdy v žádné soutěži vzpěračů nevypadl. To se nedá říci o silovém trojboji, kde jsem vypadl v roce 1977 na mistrovství Čech ve své nejsilnější disciplíně, v benči. Za své nejcennější výkony považuji zejména překonání 200kg hranice v benči z roku 1974, což se mi podařilo jako prvnímu závodníkovi v silovém trojboji u nás. Dalším a vůbec nejcennějším výkonem z té doby pro mne zůstává překonání hranice 800 kg v trojboji na prvním neoficiálním mistrovství ČSSR z roku 1976. (Má osobní váha byla 118 kg a moje výkony byly: 215 kg benč, 275 kg dřep a 310 kg mrtvý tah.) Navíc výkon v benči byl dosažen se zraněným prsním svalem, což mi dovolilo provádět benč pouze úzkým způsobem na šíři ramen. Uvádím zde jen oficiálně zapsané závodní výkony, nikoliv tréninkové. Ze současné doby je pro mne nejcennější již zmíněný zisk zlata z mistrovství Evropy a mistrovství světa a překonání evropského rekordu v mrtvém tahu kategorie masters III ve váze do 125 kg s výkonem 265 kg. Nevím, jestli je to nejoblíbenější, ale vždycky jsem měl nejsilnější disciplínu benč, jinak vyloženě oblíbenou disciplínu nemám. Vždy jsem se spíš snažil, aby ve všech třech disciplínách byly moje výkony vyrovnané.

Slávku, protože ty si pamatuješ ty úplné začátky liftu, řekni nám, je rozdíl mezi závody dříve a dnes?

Samozřejmě, že ty rozdíly jsou, jak jsem se již zmiňoval, začínalo se dříve benčem, poté následoval dřep a uzavíralo se mrtvým tahem. Co se týká provádění jednotlivých disciplín, byly rozdíly následující: V benči nebyla stopka na hrudníku, nebylo to tak přísné při dotlačování a navíc jsme měli úchop mezi palci rozšířený na 83 cm místo dnešních 81 cm. Ve dřepu byl tzv. paralel, to znamenalo, že pro uznání pokusu stačilo mít stehenní kost v paralele s podlahou. Jediný mrtvý tah zůstal v provedení stejný, jen tenkrát nikdo neznal sumo styl, zvedalo se pouze klasikou a samozřejmě nebyly dresy.

No a co dresy a ty? Jak ses s tímto problémem vyrovnal?

Tak to je otázka na tělo. Jak jsem už uvedl, dříve dresy nebyly a ty, které se používají dnes, přišly až o mnoho let později, ale pokrok nelze zastavit. A nejen dresy jsou jiné, i další vybavení dříve buď nebylo, nebo nebylo tak dokonalé, třeba bandáže. My jsme mohli používat pouze pružná obinadla určité délky na kolena a zápěstí. Vrátím se ke dresům. Moje první starty po návratu na soutěžní prkna (po 32 letech již v kategorii masters III) jsem absolvoval bez dresů. Vyhrál jsem dokonce i absolutku v M-3 na mistrovství ČR. Bez dresu jsem startoval i na mých prvních mezinárodních závodech ME, kde jsem skončil až na pátém místě jen pár kilo od bronzu. A tenkrát jsem si řekl, že na MS, které se konalo za tři měsíce v Ostravě, to musím zkusit v dresech. Poprosil jsem tedy o pomoc Janičku Hrabalovou a později i tebe. Největším problémem pro mne bylo zvládnout dřep, ale to víš sám nejlépe, jaká dramata dovedu v úvodní disciplíně udělat. Dodnes mi to dělá velké problémy, nedokážu v dresu pořádně odhadnout hloubku, s malou váhou se nedostanu dolů a přepadávám dopředu, z velké váhy mám zase dost často zbytečný strach. Naopak v dresu pro benč mi to sedlo a hned mi to v něm šlo. A i když mám dost často problémy s bolestmi ramen, v dresu na závodech vždy dokážu něco zvednout. Dresy se musí člověk naučit zvládnout, nebo spíš ovládnout. Mýlí se ten, kdo si myslí, že stačí dres na sebe natáhnout a ten pracuje za něj automaticky. Také tréninky se musí usměrnit vzhledem k používání dresů, což je pro mě oproti mým začátkům nové. Jsem toho názoru, že dresy by se měly využívat hlavně k předcházení zranění v práci s velkými váhami, ne jich jen využívat k cestě za zvyšováním výkonnosti, jak to je třeba s vícevrstvými dresy, které používají v jiných federacích.

Slávku, jestli se nepletu, ty sám jsi mi říkal, že jsi v minulosti prodělal srdeční infarkt. Pověz nám, jak je možné, že i po takové nemoci podáváš stále skvělé výkony. Lidé z mého okolí, kteří tuto nemoc měli, se sportu vyhýbají a do konce života mají strach z těžké námahy. Měl jsi v průběhu života ještě nějaká další vážnější zranění nebo nemoci?

Nepleteš se, skutečně, v roce 1998 jsem dostal srdeční infarkt. Odvezla mě sanitka z tělocvičny rovnou na operační sál. Měl jsem velké štěstí, neboť operace byla u mě zahájena do 45 minut od začátku srdeční příhody. Lékaři mi provedli angioplastiku (katetrizaci) a zavedli do postižené cévy na srdci stent. Po týdnu jsem byl propuštěn do domácího ošetřování a já jsem se hned ten den, co jsem přijel domů, šel pomalu proběhnout do lesa. Prostě jsem si řekl: “Buď, a nebo.“ No a ono to vyšlo. Prostě, člověk to nesmí hned vzdávat. Poté jsem začal pravidelně trénovat a postupně zvyšovat zátěž a především jsem neposlechl určitě dobře míněné rady lékařů, že s cvičením s činkami je konec, a po půl roce jsem opět zvedal mé milované činky. A zvedám dodnes. Jiné vážnější onemocnění jsem neměl a ta běžná pro všechny a zranění se mi, zaplať bůh, také vyhýbala. V současné době mě zlobí bolesti všech větších kloubů, ale to je už bohužel jejich letitým opotřebením, to už lepší nebude, takže se s tím musí počítat.

A jaké máš cíle do budoucna?

Co v budoucnosti? To záleží především na zdraví, ale mám motivaci, vím, že tento náš sport se dá dělat hodně dlouho, příkladem pro mne jsou závodníci, se kterými se setkávám na mezinárodních závodech a kterým je přes 70, dokonce i 80 let. Před jejich výkony klobouk dolů. Jestliže sedmdesátiletý závodník v mé kategorii dřepne 250 kg, je to pro mě obrovská výzva, musím prostě přidat ještě další kila navrch, abych se mu nejen vyrovnal, ale dal i něco navíc. A také bych chtěl dokázat, že získané tituly mistra Evropy a světa z letošního roku nebyly dílem náhody, ale že soupeři se mnou musí stále počítat. Cítím rezervy, mohl bych se s výkony posunout mnohem výše než doposud, ale základ je být zdravý.

Myslím, že jsme řekli už skoro vše, ale chceš na závěr něco k rozhovoru dodat, dát radu nebo někomu poděkovat?

Začnu závěrem otázky. Poděkovat bych chtěl všem činovníkům, kteří se podílejí na životaschopnosti Českého svazu silového trojboje u nás. Rád bych také poděkovat za trpělivost při trénincích tobě a samozřejmě Janičce Hrabalové, a to nejen na trénincích, ale také za vedení na závodech, kde mi tvoříte realizační tým se vším všudy. Poděkování patří také Ludvíkovi Pokornému za rady v oblasti výživy, doplňků a poskytování dalších výhod coby reprezentantovi jeho klubu. Poděkovat musím i Jurovi Skopalovi za jeho konzultace s tréninkovými plány a především výměnu zkušeností pro nás dříve narozené.

Využiji této příležitosti také k pozdravení dalších legend silového trojboje, které se mnou závodily v samých začátcích silového trojboje u nás a doposud závodí, zejména mnohonásobné rekordmany a v současnosti úspěšné závodníky v kategoriích masters, Wolfganga Zimmermanna a Antonína Souška.

Slávku, děkuji za rozhovor a do nového roku ti přeji hodně toho zdraví a mnoho dalších sportovních úspěchů.


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

K tomuto článku není možné vkládat příspěvky.







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 1 sekundami?



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra