Reklama:
100 % Whey Protein + 500 g ZDARMA
Ochutnejte jednu z 12 variant příchutí špičkového WPC + WPI proteinu! Více zde.

Ohlédnutí Jiřího Tkadlčíka za SCL World Challenge 2018

3.635 zhlédnutí
Ronnie.cz > Powerlifting > Osobnosti

[Text: Jiří Tkadlčík] Právě sedím na palubě letadla z Dubaje zpět do Prahy a přemýšlím o uplynulé sezóně, nejvíce pak o posledním závodě SCL World Challenge v indické provincii Goa, kde jsem vybojoval 1. místo v kategorii do 105 kg. Vybojoval ale vlastně není dobrý termín, lepší je "vyhrál si", a to doslova, jako by to byla zábavná hra. A ona je! Ale popořadě...

Po mém vítězství na World's Ultimate Strongman Championship u nás v ČR a po stejně úspěšné "republice" na Kladně jsem sezónu uzavřel jako životní, velmi úspěšnou a přešel do módu odpočinku. Stále jsem cvičil denně, už jsem ale tělo nedrtil maximálními váhami, zvolnil jsem, věnoval se regeneraci, uvolnil se, nestresoval hlavu cílem. Na otázku, jestli pojedu v prosinci i na WSM v Americe (North Carolina jako minulý prosinec), kam mám pozvánku, abych dokázal, že jsem letos opravdu nejlepší  (Dokázal komu, prosím? A kolikrát ještě mám dokazovat?) a dovezl i druhý titul mistra světa, jsem odpovídal: "Ne, pardon, ale nenechám tělo podruhé vyšťavit sezónou dlouhou 11 měsíců."

Tuhle myšlenku navíc klidně rozvedu, když mám teď 6 hodin času v letadle. Samozřejmě chci být nejlepší a myslím si, že jsem kvality i dokázal. Nejen na minulých Arnold Classic (4x zlatá medaile Austrálie, Afrika, Brazílie, stříbro z USA, Austrálie), ale i letos - právě výhrou na World's Ultimate Strongman. A je sorta lidí, která to akceptuje, naopak další sorta lidí neakceptuje absolutně nic pod značkou Tkadlčík. Mým úkolem, ať to zní jakkoliv, není oslnit ani jednu partičku. Jediný kritik jsem si já sám a já jsem u sebe prošel.

Nebudu se s nikým hádat, pod jakou asociací jsem mistr světa, kdo byl a nebyl kde závodit proti mně a proč. Vím, že jsem udělal maximum ve všech ohledech. Amerika by letos byla závod navíc, nehodila se. Dril těla ihned znovu po republice, další čtyřměsíční peklo, vyšťavení vedoucí ke ztrátě motivace, zranění.

Sáhnout si do svědomí může každý, kdo závodí i nezávodí, jak moc tomu všemu dává a jestli by sám zvládl konstantní zlepšení se po celý rok s podobnými váhami, více než sedm velkých mezinárodních závodů v zahraničí, menší závody venku i doma, s tím vším spojené obrovské náklady, kopa práce okolo, jednání se sponzory, médii a podobně. Do toho těžké tréninky, 2x denně v top sezóně, cca 35 akcí ročně, semináře, blbosti a osobní život.

Vydělané peníze jsem si proto letos dovolil bez svolení kohokoliv nepromarnit tím, že budu komukoliv něco znovu dokazovat a budu se pokoušet se znovu někde "zrakvit", protože mám prostě už po sezóně DOST, a raději jsem si našel, nebo si on našel mě, závod, který jsem měl absolvovat už před 2 lety. Právě Indie nám byla tenkrát zapovězena kvůli nedostatku času na zisk víza a já usoudil, že letošní pozvánka sem do Goa musí být další šance!

Abych byl úplně přesný, pozvánka přišla asi tři týdny předem, takže čas na přípravu se počítal v řádech dnů, konkrétně jich bylo asi 14 (téměř vždy dvoufázový trénink). Disciplíny mi ale seděly, váhy nebyly moc vyrovnané, něco bylo příliš lehké, něco vcelku těžké i na stopětku, ale moje tři důvody, proč do Indie letím, mě držely naprosto v klidu a tréninky jsem sice odjel tvrdě, ale odpočinkový mód zůstal. Nebylo potřeba se z toho podělat! Těmi důvody bylo poznat nové přátele a závodníky, odpočinout si v teple a zazávodit si po sezóně v dobré náladě a v klidu.

Do Indie jsme tedy odletěli týden před závodem s dvoudenní zastávkou v Dubaji, což bylo levnější i příjemnější než řada dlouhých letů, kde jsem si pořádně vyčistil hlavu a jen plaval a strečoval v hotelovém fitku. Dva dny před závodem jsme už byli na cestě do Indie, kde jsme první hodiny trávili jen pozorováním všeho nového. Krávy procházející se po silnici, obrovské trhy se vším, perfektní pláže a opravdu i noví přátelé mezi závodníky. Zejména s Jaysonem Woodsem a Masonem Douglasem ze Zélandu jsme trávili každý večer nejen jídlem, ale i povídáním o strongman sportu a dalších věcech a plánováním dalších světových závodů v ČR pro rok 2019!

Mezitím jsem už od Dubaje zahájil proces stahování vody, letos asi jedenáctý, což už mi ani nedělalo velké starosti, protože si tělo za ty 3 roky na scéně dokonale zvyklo a moje ledviny mi v těch dnech připomínají poslední sezóny spíš cvičenou opici, co na povel udělá, co má. Ne, že by to nestálo energii a úsilí, ale už se na sebe dokážu spolehnout a vím, co dělat, abych odvodnil bez velkých škod. Indie pro mě byla cesta z váhy kolem 109 kg na 102,5 kg (zbytečně moc, ale horko dělá své), vážení proběhlo den před závodem, takže pak jsme hned tradičně zahájili 24 hodin "papaček", od rána do večera po malých dávkách.

V sobotu po snídani jsme odjeli se všemi účastníky závodu na místo konání, což byla nedaleká Baga Beach, krásná pláž s množstvím místních i turistů, kde se pak celý víkend závody odehrávaly. Sobota patřila semifinále, kde jsme měli tři disciplíny, neděle pak finále o čtyřech disciplínách. Vzhledem k menšímu počtu závodníků neprobíhala žádná eliminace a všichni závodníci tak nakonec odjeli oba dny, což mi vůbec nevadilo, věřil jsem, že bych do finále došel i přes eliminaci. Nezní to skromně, je to ale pouhá sebedůvěra, základ pro to v něčem uspět. Bez sebedůvěry bych se rozhodně na žádný takový závod o 14 dnech na přípravu ani nevydal.

Po příjezdu jsme zjistili, že máme na rozcvičku asi hodinu, začal jsem se proto pomalu protahovat a hlavně seznamovat s dalšími závodníky. Kromě Jaysona a Masona jsem se seznámil ještě s mnoha Indy, potkal staré známé Brazilce, Finy, Dány, poznal kluky z Británie a dalších zemí. Zanedlouho už bylo vše připraveno a závod mohl odstartovat. Na přímém slunci, naštěstí ale s možností schovat se do stínu. I tak to byly poměrně kruté podmínky, které se později ještě znásobily.

Jako první disciplínu jsme měli Log Lift (disciplíny byly pro kategorie do 90 kg, 105 kg, 120 kg i open stejné, lišila se jen váha), kde jsem si okamžitě svým exhibicionismem získal publikum, roztleskal si je a plácl si s dětmi. Za jejich podpory se podařilo hned na úvod 7 opakování se 120 kg na železné kládě. To nestačilo pouze na Mikku Annalu, Fina, kterého už dobře znám roky a se kterým je vždycky nejenom sranda, ale i fair play. Je to vynikající tlakař, a jak mi sám řekl, mrzelo ho, že nemohl přijet na MS do Přerova tento rok, příští rok s ním ale máme rozhodně počítat!

Mikko tedy udělal o 1 opakování více, měl totiž výhodu, vytáhl si vyšší číslo než já a nastupoval tak až poslední a mohl si spočítat, kolik potřebuje opakování. To ale není nic špatného, dělají to všichni a udělal jsem to později i já, když se přepočítalo pořadí podle bodů a já jako vedoucí tabulky jsem nastupoval na eventy jako poslední.

Druhou disciplínou byla ohrada, která všem od začátku na papíře přišla velmi lehká, jen 220 kg. Na druhou stranu na 30 m už to úplná sranda nebyla a ve spojení s hodně široko odsazenými madly to dalo pár lidem zabrat. Konkrétně spíše dlaním. Právě Mikko (a nejen on) si na ohradě kompletně svlékl dlaň a celý zbytek závodu odjel ve velkých bolestech a s ovázanou rukou. Já měl štěstí, moje sedlácké tvrdé dlaně vydržely, a i když bolely, vyhrál jsem disciplínu s časem 13 vteřin a posunul se do vedení tabulky.

Poslední disciplínou toho dne byl Axle Deadlift - deadlift s fat barem na Apollónových kolech. Tato kola vždy způsobí, jak je vidět ve videu, že je osa výše a deadlift je tedy lehčí, což chtěli pořadatelé změnit, a proto využili platformu, kdy stál závodník výše, srovnali tím tedy rozdíly výšky závodníka a osy. Ovšem jen na dobu rozcvičky, po ní totiž platforma skončila doslova na hadry! Rozpadla se na x místech a musela být tedy odnesena a přešlo se k plánu B - na činku se naložilo více. Kategorie do 105 kg tedy nakonec dostala na činku 280 kg, což mi i tak přišlo snadné, protože byly povolené trhačky. Osobně nejsem žádný úchopář, ale dávat trhačky na axle mi nepřijde moc logické, kór v případě, že SCL chce především RAW sílu, a tak zakazuje například dresy (ok, tohle chápu) nebo více než jednu bandáž z neoprenu na loket (což nechápu, jaký má smysl jedna loketní bandáž) .

Každopádně, jel jsem poměrně svižně a s 280 kg dal 16 mrtvých tahů, což byl nejlepší výkon soutěže a zároveň moje jistota, že do finále postupuji z prvního místa. Po semifinále, které trvalo 4 hodiny, jsme udělali asi 200 selfie s místními, které soutěž velice zaujala, a rovnou na pláži zůstali celé odpoledne na zrelaxování. Nedělní den to už bylo o poznání horší. Začalo se o hodinu později a vzhledem k výběru disciplín trvalo vše zbytečně dlouho, až jsme nakonec na pláži strávili závoděním asi 9 hodin. Ale popořádku...

První disciplínou neděle byly dřepy s axlem, stejnou osou, na jaké jsme tahali mrtvý tah, o váze 230 kg na počet opakování se speciálním provedením. Aby mohl rozhodčí kontrolovat hloubku dřepu, byly po stranách dané bedýnky, kterých se musela činka dotknout v momentě, kdy byl závodník na paralelu čili provedl dřep. V první chvíli mě to trochu rozhazovalo, nakonec jsem ale zvládl 13 opakování, což mi potvrdilo vedení. Bylo to právě o 1 opakování více, než dal novozélandský Mason, více už jsem dělat nemusel a těšil se na svoji oblíbenou disciplínu - jednoručku!

Ta dělala některým závodníkům velký problém, byla totiž jiná, než je obvyklé. V posledních letech se na závodech objevuje především Giant Dumbbell, jednoručka v Indii byla klasická šroubovací z fitka, takže pěkně řezavá a ostrá, s horším přemístěním. Vážila 77 kg pro naši kategorii a zvládl jsem s ní za minutu krásných 8 opakování, což mi narovinu nejenže stačilo, ale ani jsem se nemusel extra hnát a vyšel mi limit. Váha je pro mě ale už naprosto easy, protože běžně na exhibicích každý týden v létě zvedám 100 kg, takže jsem si tuhle disciplínu dlouhodobě osvojil a hodně se mi zvedla její trénovanost.

Na předposlední přenášení pytlů jsem nastupoval s velkou bodovou rezervou, a tak jsem nechtěl riskovat zranění a trošku zvolnil. Na rozdíl od MS jsem tedy neběžel na krev a spíš na velkou jistotu, což stačilo na 3. místo na disciplíně, finálové Atlasoy kameny jsem už měl hodně podobně hozené, i když jsem popravdě trošku zadivočil a zvládl i Atlasy nejrychleji ze závodního pole. To pro mě definitivně znamenalo první místo, a tak jsem byl hned přizván k rozhovoru a pokusil se roztrhnout si, jak je mým zvykem, tričko a tím pobavit publikum, což se nakonec nepovedlo, a pobavil jsem publikum právě tím.

Celý závod jsem si velmi užil a jsem rád, že jsem si Indii zvolil, ne proto, že šlo o závod lehčí, než by byla Amerika, ale proto, že jsem si dokonale odpočinul a poznal nové přátele, nikdo zbytečně netaktizoval, všichni si byli užít závod na pláži a popichování se soupeři bylo v přátelském duchu, ne takové, jaké znám právě ze závodů o 200 závodících. O takový závod prostě po celé sezóně letos nemám zájem.

Z Indie si tedy přivážím krásnou zlatou trofej, ale hlavně zrelaxovanou mysl a paradoxně i tělo a motivaci do roku 2019, který mi začne únorovou svatbou v zahraničí, hned potom ale vlétnu na nové projekty, výzvy a nový koncept závodů, které chystáme. Možná padne i nějaký ten Arnold Classic v Austrálii, závody v Jižní Americe a další. Těším se, co nová sezóna přinese, a pokud Vás zajímá, co všechno přinesla ta letošní, brzy budu bilancovat na svých sociálních sítích, tak se můžete těšit na velký každoroční souhrn (Facebook a Instagram).

Děkuji všem, kteří se na závodech v Indii podíleli, organizaci, rozhodčím i SCL asociaci za pozvání, díky mojí Valušce, že se o vše perfektně postarala, sparingovi Mírovi Kahánkovi, že jsme se celý rok společně nutili do lepších výkonů a že se mnou odjel těch 14 dní přípravy, i když to bylo ostřejší, díky moc sponzorům za podporu nejen po celý rok, ale i na zvláštní eventy, jako byl tento: Storm Tech a Martin Krištof, Sting a Martin Zaremba, Czech Virus, Wipepod, PSS Přerovská stavební, Pivovar Litovel, Erebos, Tiger Energy Drink. Speciální poděkování Járovi Procházkovi a Honzovi Mühlfeitovi! Bez vás by to nešlo. Moc děkuji za to, že mi věříte, někteří už roky, a že společně budujeme odkaz Team Tkadlcik.


Jiří Tkadlčík na SCL World Challenge 2018 - video


Jiří Tkadlčík na SCL World Challenge 2018 - fotogalerie



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 77 sekundami?



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra