Helena Suková:
"Říkám věci tak, jak jsou."

Jméno:	Helena Suková
Datum narození:	23. 2. 1965
Znamení:	ryba
Bydliště:	Praha
Sport:	tenistka
Úspěchy:	držitelka 14 Grand Slamů
	majitelka 79 titulů na okruhu WTA
	dvojnásobná stříbrná medailistka z OH

Byla nejen českou tenisovou jedničkou, ale i špičkovou hráčkou světového tenisu. Zažila, jaké to je zůstat neporažená na trávníku Wimbledonu, stála na stupínku vítězů pod olympijskými kruhy, okusila lásku a přízeň diváků. Její život se ale neskládal jen z potlesku a vítězného pocitu štěstí. Mnohem dřív než její vrstevníci musela zjistit hořkou pravdu, že není všechno zlato, co se třpytí, a že přátelé mohou přicházet či odcházet podle toho, jak se jí právě daří, nebo nedaří v tenise. Těžkých zkoušek nebyla ušetřená ani mimo tenisový kurt. V pouhých sedmnácti letech se musela srovnat s tak těžkým traumatem, jakým je úmrtí matky, a snad i tento fakt ovlivnil později její rozhodnutí stát se po ukončení tenisové kariéry ne trenérkou nebo majitelkou tenisové školy, ale psycholožkou.

Helena Suková - dítě, juniorka

Chtěla jste být od dětství tenistkou tak jako rodiče?

Ne, já chtěla být doktorkou a pak jsem také chtěla hrát fotbal a jezdit na koni.

Nicméně, jelikož jste vyrůstala v tenisové rodině, tenisu jste se nevyhnula. Brala jste to jako přirozenou součást vašeho života, nebo jste se někdy proti tenisu bouřila?

Já ani brácha jsme nikdy neměli pocit, že by nás naši do tenisu tlačili, tak nebylo proti čemu se bouřit. Navíc mi v šesti, nebo sedmi letech lékař tenis ze zdravotních důvodů zakázal, a když dítěti něco zakážete, o to víc to chce dělat.

Jaké byly ty zdravotní důvody?

Měla jsem jednu nohu kratší a s tím související skoliózu páteře. Rok jsem pak alespoň hrála levou rukou a snad se to trošku vyrovnalo.

Když chce být člověk v nějakém sportu opravdu dobrý, musí tvrdě trénovat už od dětství. Nevadilo vám někdy, že třeba nemůžete vyrazit jen tak s ostatními dětmi ven?

My to tak tvrdé jako malí s bráchou neměli. Po škole jsme přicházeli na tenis na Spartu do Stromovky, kde jsme s ostatními dětmi hráli různé hry, a k pořádnému tréninku se dostali až navečer, když na nás měli naši, po svých trenérských povinnostech s jinými, čas.

Takže to nebyl tak tvrdý dril, jak tomu bývá dnes?

Já myslím, že dnes děti často drilují individuálně příliš brzy, ale my to tak naštěstí neměli. Já jsem třeba musela hrát na klavír, a tak mě to nebavilo. Naopak u tenisu jsem ten pocit, že bych musela, neměla. Navíc když jsem začala hrát turnaje, téměř pořád jsem vyhrávala a to vás pak o to víc baví..

Jak si vaše matka s otcem mezi sebou dělili role? Byl někdo z nich víc rodič a někdo víc trenér?

To se tak nedá říct, ale máma byla ta hodná a táta ten přísný. Doma jsme ale měli pravidlo, že tam už se o tenise nemluví.

Tenis hrál i váš mladší bratr a často jste určitě hráli proti sobě. Nepřenášela se rivalita hry i do vašeho sourozeneckého vztahu?

My se s bráchou od malička prali, to nemělo s tenisem nic společného. Na kurtě jsem ve věku žákovském byla lepší, protože jsem byla starší. To se pak postupem času měnilo s tím, jak dospíval. Dneska už bych na něj neudělala ani gem. Stejně tak se pak vyvíjel i náš vztah mimo kurt a dneska jsme velcí kamarádi.

Na kurtu jste byli s bratrem perfektně sehraní, což dokazují skvělé úspěchy, kterých jste spolu dosáhli. Myslíte, že se vám společně dařilo díky tomu, že jste perfektně znali svůj styl hry i reakce?

Helena s bratrem Cyrilem a matkou.

To nevím, ale pravdou je, že když přišly úspěchy, bylo to o to příjemnější, že jsem je mohla prožívat právě s bráchou.

Byli jste v mixech vyrovnanými partnery?

Když jsme spolu začínali hrát, tak jsem si nějak na sebe brala moc té zodpovědnosti za náš výsledek, postupem času se to ale změnilo a cítila jsem se ve větší pohodě.

Vás oba jistě velmi poznamenala smrt matky, která zemřela, když vám bylo 17. Jak jste se s touto tragickou událostí poprala?

Těžce, hodně mě to ovlivnilo, poznamenalo nás to všechny. Dnes, když pracuji jako psycholožka, vidím, jak prospěšná může být v takové situaci odborná psychologická podpora. Bez ní se z toho člověk snaží vymanit po svém, plácá se v tom a často si s sebou trauma nese i dlouhá léta. Já sama jsem si snažila ulehčit tím, že jsem si říkala, že je máma prostě zase jen někde na turnaji, protože než onemocněla, byla státní trenérkou československé reprezentace.

Myslíte, že ztráta matky ovlivnila nějak i vaši tenisovou kariéru?

Máma nás s bráchou naučila hodně moc, ale vím, že toho mohlo být ještě mnohem víc. Když onemocněla, mně bylo 15 a to je člověk v pubertě, takže se s rodiči spíš hádá. A později, když bych se chtěla na plno věcí zeptat, tak už tu máma nebyla. Už nám nestihla předat víc a já moc dobře vím, že měla těch zkušeností a znalostí opravdu hodně, ne nadarmo byla jednou z nejuznávanějších trenérek na světě!

Helena Suková - tenistka

Tenis byl obrovskou součástí vašeho života. Co bylo to nejdůležitější, co vám dal?

Dal mi naplnění, smysl života, možnost seberealizace a pocit sebeuspokojení, který se jen těžko dá slovy popsat.

Jaký měl tenis vliv na vývoj vaší osobnosti?

Díky tenisu jsem se mnohem dříve naučila samostatnosti. Byla jsem nucená přijmout na sebe odpovědnost za všechny své kroky mnohem dříve, než by se u stejně starého jedince, který vrcholově nesportuje a necestuje po celém světě, očekávalo. Pravděpodobně jsem i dřív než většina mých vrstevníků okusila, že není všechno růžové a že přístup lidí k vám se může změnit jako mávnutím proutku podle toho, jestli se vám právě daří, nebo nedaří.

Jak jste zvládala popularitu v době, kdy se vám dařilo a byla jste na špičce?

Hrála jsem v době, kdy byly trochu jiné podmínky pro nás „z východního bloku“. Neměli jsme takové tlaky od médií či místních sponzorů, jak je tomu dneska. Také možností seberealizace v jiných směrech tolik nebylo. Pro naši generaci byla tehdy vidina titulů tím hlavním a nejdůležitějším hnacím motorem snažení. Nejsem tréninkový typ, takže po většinu mé kariéry jsem ty nejlepší výkony předváděla až při zápasech, na turnajích, dá se skoro říci - čím více diváků, tím se mi hrálo lépe.

Co vás nejvíc hnalo za vítězstvím? Ten pocit sám?

Asi to má člověk již dáno v genech. Mně se líbilo třeba i to, že jsem byla ve škole na tělocviku první v řadě jakožto nejvyšší. Já jsem prostě vždycky ve všem chtěla být první.

A to se vám dařilo. Chybí vám život, který souvisel s vaší tenisovou kariérou?

Vůbec mi nechybí trénování a vlastně ani cestování, přestože do jisté míry cestuji pořád, ale co velice postrádám, je ten nepopsatelně nádherný pocit z vítězství a pravděpodobně i z něj plynoucí sebeuspokojení. Zatím jsem nenašla nic, co by mi tohle stejnou měrou nahradilo..

Helena Suková - psycholožka

Většina vrcholových sportovců se po ukončení aktivní závodní kariéry věnuje trenérství, nebo jinak setrvává ve svém sportu, ale vy jste svou parketu totálně změnila. Proč?

Většina sportovců zůstane u sportu z toho důvodu, že vlastně ničemu jinému nerozumí tak dobře. Možná i já bych skončila u toho trenérství, i přesto, že jsem cítila, že by mě nebavilo stát každý den na kurtě a třeba až deset hodin nahrávat, kdyby mi náhoda nepřinesla do cesty studium psychologie.

Byl ten nápad čistě náhodný, nebo vás psychologie zajímala už dříve?

S tím nápadem přišel domů náš táta, že mu to zmínil jeden kolega v práci. Zastihlo mě to v období, kdy jsem sice pomáhala různým charitám, ale vlastně jsem stále hledala, čím naplnit to „prázdno po tenisu“, a studium psychologie se jevilo jako zajímavé osvěžení.

Takže jste nezačala studovat s cílem stát se psycholožkou?

Tenisové úspěchy:
1983	vítězství ve Fed Cupu
1984	finále Australian Open
1984	první na Italian Open - čtyřhra s Budařovou
1984	vítězství ve Fed Cupu
1985	vítězství ve Fed Cupu
1985	první na US Open
1985	finále WTA Championship
1985	první na WTA Championship - čtyřhra
1986	finále US Open
1987	první na Wimbledonu - čtyřhra s Němkou Claudií Kohdeovou-Kilschovou
1988	vítězství ve Fed Cupu
1988	olympijské hry v Soulu, stříbrná medaile - čtyřhra s Janou Novotnou
1989	finále Australian Open
1989	první na Wimbledonu - čtyřhra s Janou Novotnou
1990	první na Wimbledonu - čtyřhra s Janou Novotnou
1990	první na Australian Open - čtyřhra s Janou Novotnou
1990	finále French Open- čtyřhra
1991	první na Rolland Garros - smíšená čtyřhra s bratrem Cyrilem
1992	první na Australian Open - čtyřhra se Španělkou Arantxou Sanchezovou-Vicariovou
1992	první na French Open- čtyřhra s Janou Novotnou
1993	finále US Open - čtyřhra
1993	první na US Open - čtyřhra se Španělkou Arantxou Sanchezovou-Vicariovou
1993	první na US Open - smíšená čtyřhra s Američanem Woodbridgem
1994	první na Wimbledonu - smíšená čtyřhra s Američanem Toddem Woodbridgem
1996	první na Wimbledonu - čtyřhra s Čechošvýcarkou Martinou Hingisovou
1996	první na Wimbledonu - smíšená čtyřhra s bratrem Cyrilem
1996	olympijské hry v Atlantě, stříbrná medaile - čtyřhra s Janou Novotnou
1997	první na Wimbledonu - smíšená čtyřhra s bratrem Cyrilem
1998	první na Australian Open - čtyřhra s Čechošvýcarkou Martinou Hingisovou

Na to jsem na začátku vůbec nemyslela, spíše jsem byla zvědavá, co se nového dozvím. První rok to byly dost velké nervy ze zkoušek, přeci jen jsem se na vysoké škole ocitla dvacet let po maturitě, až teprve v průběhu studia a po absolvování povinných praxí v psychiatrických léčebnách se myšlenka na povolání psycholožky začala dostávat na povrch. Bylo a vlastně dodnes je příjemné, když od pacientů slyšíte, že jim sezení s vámi pomohlo. Proto jsem se po své poslední praxi v soukromé ordinaci primáře Cimického v Centru duševní pohody Modrá Laguna rozhodla dát se na tuto novou životní cestu a v centru nyní již přes tři roky pracuji.

A nelitujete? Není to pro vás někdy ubíjející, když na vás všichni hrnou své problémy?

Chci, aby mi byla práce psycholožky stále koníčkem, a proto mě v ordinaci nenajdete každý den. Mám i mnoho dalších aktivit a ty mi pomáhají udržet se celkem v pohodě. Zatím nejhorší součástí mé práce je stránka administrativní, kdy na jednu stranu si záznamy ze sezení s klienty potřebujete vést, ale na druhou je to něco, co mě opravdu nebaví.

Jaké psychologické problémy řešíte nejraději? Máte svou oblíbenou parketu?

Neřekla bych, že mám oblíbenou parketu, ale baví mě pracovat s lidmi, kteří jsou opravdu motivovaní a chtějí se sebou něco dělat. Nejhorší jsou totiž klienti, kteří sice přijdou, ale pracovat na sobě nemíní a spoléhají na to, že jim dá někdo pilulku, která všechno vyřeší.

Nenapadlo vás někdy, vzhledem k vašim sportovním zkušenostem, že byste se specializovala ryze na sportovní psychologii?

Když jsem byla ještě ve škole a někdo se mě ptal, říkala jsem: „Jasně, budu dělat sportovního psychologa.“ Ale když jsem pak lidem mohla pomoci s řešením problémů normálního života, které jsou mnohem důležitějšího a vážnějšího rázu než nějaká výhra nebo prohra na turnaji, tak jsem se rozhodla, že budu dělat obojí. Navíc i u většiny sportovců nejsou důvody jejich sportovního neúspěchu čistě sportovní povahy, ale často mají kořeny právě v běžném životě.

Když se teď jako psycholožka podíváte zpět na výchovu, kterou vám dali rodiče, nebo na práci trenérů, kteří s vámi spolupracovali, vidíte věci, které byly z psychologického hlediska ne úplně dobře zvládnuté?

Já si vždy říkám a snažím se to vštípit i mým klientům, že minulost změnit nemůžeme, tak proč plýtvat energií hledáním chyb, které jsme udělali. Lepší je dívat se do budoucna a vymýšlet a hledat cesty, jak co udělat lépe.

Helena Suková - člověk, žena

Heleno, nemáte děti. Zvolila jste si to sama, nebo je to daň za dlouhou a úspěšnou sportovní kariéru?

Je to důsledek dlouhého partnerského vztahu, který nevyšel, a dnes už je pro mě na děti pozdě.

Nemáte někdy strach, že zůstanete sama?

Toho se nebojím, ale samozřejmě se v rámci své psychologické praxe setkávám s klienty, kteří takové obavy mají. Těm pak říkám: „A čeho konkrétně se bojíte? Že budete sami na světě? Že nebudete mít kamarády?“ Snažím se, aby konkretizovali svůj strach, protože říct jen „Bojím se, že zůstanu sám“ je strašně abstraktní. No a když tomu strachu dáme konkrétnější podobu, abychom věděli, čeho se dotyčný doopravdy vlastně bojí, tak pak již můžeme začít hledat východiska, protože s tím už se dá dále pracovat.

Co vám přináší životní pohodu? Dokážete specifikovat několik věcí, které jsou u vás v tomto ohledu na předních příčkách?

Snažím se věci říkat tak, jak jsou, a dělat to, o čem jsem přesvědčená, že je správné. Někdy sice člověk narazí, ale i tak jsem ráda, že to mám takhle nastavené. Možná, že si tohle mohu dovolit právě díky finančnímu zabezpečení z tenisu, které mi umožňuje určitou nezávislost. Samozřejmě nejdůležitější ale je zdraví, protože bez něj nejde nic.

Do jaké míry ovlivňují vaši životní spokojenost lidé, které máte kolem sebe?

Já se vždy snažila si k sobě připustit pouze lidi, kterým věřím, kteří mi vyhovují. Naopak lidem, kteří jsou mi nepříjemní nebo kteří na mě nějak negativně působí, se vyhýbám. Život je příliš krátký na to, abychom si ho nechali ničit nějakým protivou.

Jak kompenzujete stres, který nutně souvisí s vaší prací psycholožky?

Tak já musím říct, že občas i po odchodu z ordinace přemýšlím, co bych pro některého mého klienta mohla vymyslet, ale jinak si problémy z práce domů nenosím.

Sportujete ještě?

Do tenisu se mi už moc nechce, přeci jen jsem byla zvyklá na jinou úroveň, ale blbnu teď trochu s ledním hokejem.

Tak to jste si vybrala tvrdý sport. Jak jste se dostala k hokeji?

Přes kamarádku z tenisu. Říkala jsem si, že bych měla zase začít něco dělat, a tak mi kamarádka nabídla, ať si s nimi zkusím hokej. Namítla jsem, že neumím bruslit, ale ona na to, že to nevadí, že mě to naučí. Teď už „hraji“ hokej rok a půl, jen s tím bruslením to pořád není ono…

Hokej je ale na rozdíl od tenisu týmová hra. Dokážete být týmový hráč?

Že je hokej týmová hra, to mi nevadí, protože tenisová čtyřhra je také více méně o týmu. Hůř se vypořádávám s tím, že je hokej kontaktní sport a zatímco v tenise máme mezi sebou se soupeřkou síť, tady je najednou soupeř někdy až moc blízko…

Přináší vám hokej stejnou radost, jako tenis?

Letos jsem cítila při hokeji podobný pocit radosti, jako kdysi při tenise, a to když jsem dala svůj první gól. To bylo úžasné!

Jak moc energie do hokeje dáváte a jak moc ho berete vážně?

Chodím na společné tréninky, platím si krasobruslařku, která mě učí bruslit, občas si jdu zahrát s některými bývalými hráči, ale tolik jako tenisu tomu ani zdaleka nedávám. Vždycky si řeknu, že já už nemusím, takže když se mi nechce, nejdu. Kdežto když jsem hrála tenis, tak člověk šel trénovat, i když se mu nechtělo, protože věděl, že jestli chce vyhrávat, tak musí.

Kromě hokeje je vaší zálibou i kynologie. Máte dva psi, z nichž jedním je basenji, pejsek dost komplikované povahy. Proč jste si vybrala právě toto plemeno?

Hlavním důvodem bylo to, že basenji nemá typický psí zápach, a pak se mi tenhle pes prostě líbil. Věděla jsem, jaké má charakterové rysy a že to s ním asi nebude jednoduché, ale byla jsem na to připravená. Po roce jsem mu pak ještě pořídila psího kamaráda - krysaříka - a aby toho nebylo málo, tak od loňska mám doma ještě kočku.

Jak kočičího vetřelce přijala psí smečka?

Všichni mi říkali, že jsem se zbláznila, že basenji se s kočkou nikdy nesžije a tím spíš ne v jeho věku - je mu už třináct. No ale já řekla, že když se mi nepodaří je skamarádit, tak vrátím diplom. (smích)

A jak to dopadlo?

Začátek byl fakt hrozný, pes chtěl kočku neustále zavraždit, v jedné fázi ho dokonce ranila mrtvice, i když pravda je, že to mohlo být i věkem. Dnes už jsou ale basenji s kočkou kamarádi, hrají si spolu, ovšem problémy má zas krysařík, který kočku dříve bránil, ale teď na ni žárlí a nejraději by ji zakousl. Jenže nemá zuby, a tak zůstává jen u pokusů.

Takže i tady jste uspěla. Co dál? Máte nějaké další ambice a plány?

Já se hlavně snažím dělat všechno tak, aby mi to bylo příjemné, takže i do ordinace chodím jen tolik, aby to byl pro mě stále koníček. I s hokejem to tak je. A i když budu říkat, že v něm chci být nejlepší, pořád to dělám kvůli tomu, že mě to baví, a takové ambice, co jsem měla v tenise, už tam nejsou...