Honza Homolka: „Vyhrávat s pokorou, prohrávat se ctí."

Prvním vyzpovídaným bojovníkem v letošním roce se stal Honza Homolka. Tento kladenský bojovník, který nedávno oslavil šestadvacáté narozeniny, je jednou z nejvýraznějších postav naší amatérské scény kickboxu a pomalu se začíná rozhlížet i po prvních zkušenostech mezi profesionály. V kickboxu si prošel všemi hlavními zápasovými disciplínami. Začínal v light contactu a postupně přitvrzoval, až skončil v K-1 zápasech, které představují v kickboxu pomyslný vrchol tvrdosti. Přestože v K-1 zápasech debutoval teprve loni, dokázal ihned vyhrát amatérský titul mistra České republiky, který přidal do své již poměrně rozsáhlé sbírky úspěchů, ve které nechybí ani titul amatérského mistra světa v light contactu a full contactu.

V loňském roce na domácí půdě neprohrál jediné utkání a objevil se také ve dvou předzápasech na turnaji Souboj titánů. Ve svém mateřském klubu SKS Aréna Kladno působí jako jeden z trenérů. V „civilu“ je to skromný kluk, ale také velký dříč, takže o něm bude v budoucnosti bezpochyby ještě hodně slyšet. Honza je také propagátorem myšlenky, kterou nazývá „fair play fighter". Pod tímto heslem se skrývá myšlenka, která ho provází při jeho zápasech v ringu a je také součástí jeho životní filosofie: „Vyhrávat s pokorou, prohrávat se ctí.“

Honza Homolka - promo video

Stávající rok je teprve na začátku, takže celá sezóna je před tebou. Máš už nějaké zápasové vyhlídky?

Zatím plánuju účast na nominačních turnajích ČSFu (pozn. red.: Český svaz full contactu), na národním poháru a MČR v K-1 zápasech kvůli mistrovství světa organizace WAKO, které bude na podzim v Makedonii, a rád bych si zazápasil na Souboji titánů, kde jsem minulý rok šel na dva předzápasy, ale to není úplně v mojí moci.

Tuším, že už jsi minimálně jedno MS pod záštitou organizace WAKO absolvoval. Jak jsi tam vlastně dopadl? A jaká tam je úroveň soupeřů ve srovnání s organizací ISKA, na jejíž turnaje jezdily reprezentační výběry dříve?

Absolvoval jsem dvě mistrovství Evropy a jedno mistrovství světa. Na prvním mistrovství Evyropy jsem prohrál úvodní zápas se soupeřem z Ruska, kde jsou všeobecně výborní bojovníci. Na MS jsem postoupil přes Kanaďana a záhy jsem prohrál velmi rychle s Američanem. No a minulý rok na ME jsem první utkání se Srbem, držitelem titulu WAKO PRO, vyhrál a druhé, s francouzským černochem Bakari Tounkarou, jsem prohrál po třech kolech na body. Ale byl to jeden z mých nejlepších zápasů v životě.

Co se týče té úrovně, tak WAKO absolutně neřeší start profesionálů, respektive jejich start je povolen. Například ten Bakari Tounkara zápasil s Mikem Zambidisem (pozn. red.: Mike Zambidis je řecký bojovník, hvězda K-1 Max) a můj soupeř ze světového poháru byl profi mistrem Afriky. Tím je to celé dané. ISKA je amatérská organizace a dokud se startovalo tam, byli jsme více než konkurenceschopní. WAKO je výzva, protože umožní setkat se s opravdovou špičkou, která má ale často přípravu a zázemí na úplně jiné úrovni. Chci říct, že ISKA je nám asi blíže, co se týče úrovně naší přípravy a zázemí, které nám svaz a stát nabízí, ale WAKO je prostě špička, se kterou se chceme srovnávat!

Teprve v loňském roce jsi začal bojovat v zápasech podle pravidel K-1 a hned jsi vyhrál amatérského mistra republiky. Přesto tam byly, což jsi určitě cítil i ty sám, určité rezervy. Myslíš, že už se ti podařilo plně se adaptovat na tento styl?

Myslím, že jsem svoje zápasení posunul zase o kus dál a že jsem schopný plně zápasit pod těmito pravidly, nicméně pořád je to kam posouvat, respektive je ještě hodně kam to posouvat, takže na tom stále pracuji.

Na titánech jsi vyhrál oba předzápasy. Myslíš, že už jsi připravený na regulérní profi zápas v rámci hlavního programu? Shodou okolností je eliminační pyramida na Souboji titánů zhruba kolem tvé váhy... Vzal bys případnou nabídku na účast v ní?

Jo, myslím, že jsem schopný to odzápasit. Pyramida je velká výzva!

Ve tvé váze dříve zápasili i Lukáš Wolf nebo Anatoli Hunanyan, kteří se již úspěšně etablovali v profi. Tuším, že s jedním, nebo dokonce s oběma ses rovněž utkal. Při jaké příležitosti to bylo a jak to dopadlo?

Je to tak. Oba kluci jsou něco jako moji „průvodci” cestou bojovníka, i když každý trochu jiným způsobem. Prostě s lidmi, se kterými „zazápasíte“, vznikne nějaké zvláštní přátelství a to, troufám si tvrdit, vzniklo i tady. Když je vidím zápasit, prožívám to mnohem víc než u lidí, se kterými jsem nezápasil. K Toljovi jsem jezdil jeden čas i trénovat. S Wolfikem jsem byl na reprezentačním výjezdu a soustředěních. S oběma jsem zápasil a byla to vždycky velká zkušenost, čímž chci říct, že jsem dostal. (smích) Wolfika jsem jednou porazil a bylo to ve finále mistrovství světa ISKA. Byl to pěkný a těsný zápas.

Jak je to vůbec u nás s úrovní soupeřů ve tvé váze teď? Máš tam nějakého zásadního rivala?

Minulý rok se mi dařilo a u nás jsem ani jednou neprohrál, ale nebyl jsem na turnaji Czech Open, kde v mojí váze zvítězil Jirka Kopečný z Brna, který později zápasil i ve finálové pyramidě Souboje titánů. S ním by to byla určitě dobrá válka.

Zajímal by mě tvůj názor na organizování turnajů u nás, tím myslím těch pod záštitou ČSFu.

Myslím, že nejde ani tak o záštitu ČSFu (i když je jasné, že ani náš svaz nefunguje ideálně), ale spíš o to, kdo konkrétně turnaj pořádá. Například Michal Prstek v Olomouci nebo Zděnek Tobola v Zubří dělají perfektní turnaje, na druhé straně jsou turnaje o poznání slabší.

Ty jsi začínal zápasit v light contactu a postupně přitvrzuješ. Následoval full contact, lowkick a nakonec K-1 zápasy, které jsou na pomyslné stupnici tvrdosti v rámci kickboxu takovým vrcholem. Je to pro tebe konečná stanice, nebo tě láká zkusit i něco jiného?

Nejsem takový ten klasický „tvrďák”, takže jsem si tím prošel takhle postupně a díky tomu využívám v zápasech poměrně široký repertoár technik. Jestli je to konečná stanice, ukáže jen čas. Rád se učím nové věci a v každém zápase jde o to samé, takže rozdíl je jen v repertoáru technik, které pokud zvládnu, tak kdoví.

Máš přehled, kolik už máš za sebou zápasů a s jakou úspěšností?

Ano, mám to sepsané, dohromady je to asi 160 zápasů, z čehož je 60 plnokontaktních a úspěšnost je 75 %.

Jakých úspěchů se ti doposud podařilo dosáhnout?

Co se týče ČR, tak je to sedm titulů mistra ČR v disciplínách light contact, full contact, lowkick a K-1. Od každého něco. (usmívá se) Na MS ISKA jsem vyhrál full contact a light contact ve váhové kategorii do 81 kg v roce 2008, na WAKO turnajích jsem zatím bez placky.

Jak dlouho už se kickboxu, potažmo bojovým sportům věnuješ? Co bylo tím impulsem, který tě poprvé přivedl do tělocvičny?

Trénuju od devíti let. Začal jsem po zhlédnutí několika filmů s Van Dammem a po „výprasku” od party starších kluků. Na začátku bylo shotokan karate, ke kterému jsem časem přidal allkampf-jitsu. Tady jsem se setkal se stávajícími partnery Tomášem Martinovským a Petrm Kučerou. Když mi bylo asi sedmnáct, začal jsem trénovat kickbox, kterému se věnuji osm let. Postupem času jsem došel k názoru, že není rozdíl v tom, co trénujete, ale spíš s jakými lidmi a s jakým přístupem, protože jediným ukazatelem kvality techniky a přípravy je: funguje / nefunguje.

Pokud jsem to dobře pochopil, v klubu SKS Aréna Kladno, kde trénuješ, patříš k jeho zakladatelům. Jak ses k tomu vlastně dostal, že jsi založil vlastní klub?

Spolu s nynějšími parťáky Tomášem Martinovským a Petrem Kučerou jsme trénovali karate, kluci dříve i zápasili v kickboxu a Petr přivezl i cenné placky z mistrovství Evropy, ale pořádný klub kickboxu na Kladně nebyl, tak jsme se do toho pustili a spolu s námi ještě můj táta v roli manažera klubu.

Váš klub nabízí poměrně pestrou škálu bojových sportů - od klasického boxu až po jiu-jitsu nebo krav magu. Jak to u vás vlastně funguje?

Na začátku všeho byl jen kickbox, na tu dobu rád vzpomínám. Měli jsme dvě skupiny, začátečníky a pokročilé, kde byla spousta známých, kteří dříve trénovali všechny možné sporty. V současné době skýtá náš trenérský tým asi 12 lidí s různou specializací. Kickbox je v režii mé, Petra Kučery a dalších tří instruktorů. V kickboxu máme čtyři úrovně tréninků od náboru až po aktivní závodníky a také skupinu juniorů.

Druhou největší skupinou je krav maga v režii Tomáše Martinovského, který patří mezi několik málo lidí v ČR držících stupeň G3. Jiu-jistu je u nás pro malé děti a teenagery. Poslední z bojových sportů je klasický box, který vede Venca Kučera, Petrův brácha, který je trojnásobný mistr ČR v boxu a dvojnásobný mistr ČR v kickboxu. Pro ženy a nejen pro ně běží v SKS Areně tréninky taeba a power jógy. Cílem je, aby si každý vybral svůj styl a mohl se mu věnovat naplno.

Takže u vás v klubu působíš jako trenér. Je to tedy pro tebe práce na plný úvazek?

Teď je to moje hlavní činnost, školu jsem skončil (alespoň prozatím) s bakalářem a teď jsem trenér a starám se o náš klub. Je to jediná možnost jak trénovat naplno i po škole, se standardní prací si to neumím představit. Krom trénování dělám filmového kaskadéra pro agenturu Filmka Stunts Ládi Lahody. To je zajímavá práce, dobře zaplacená, ale není jí tolik. Dělal jsem na filmech Babylon A.D., Wanted, Salomon Kane, Henri IV., Red Tails a letos Lidice a Mission Impossible 4.

Co přesně tahle práce obnáší? Dostaneš se k nějakým typickým kaskadérským kouskům typu skok z výšky nebo vyskočení z hořícího auta?

No, tyhle vychytávky dělají zpravidla kluci, kteří už mají mraky zkušeností. Já jsem tam ještě „zelenáč“, takže já tak maximálně pády z menší výšky, nechat se zastřelit a tak. A samozřejmě bojové scény.

Kolik času zpravidla věnuješ vlastní přípravě? Využíváš v rámci vašeho klubu možnost absolvovat čistě boxerský trénink, popřípadě jezdíš trénovat i do jiných klubů?

Záleží na fázi přípravy, ale když „jde do tuhého”, snažím se trénovat dvoufázově šest dní v týdnu. I když není poblíž žádný turnaj nebo zápas, stejně ten jeden trénink denně dávám, už je to nějak součástí života. S našimi boxery teď chodím hlavně spárovat. Samozřejmě jezdím trénovat i do jiných klubů. To je nezbytnost a jediná možnost jak se od určité úrovně posouvat dál.

Všiml jsem si, že v rámci přípravy mimo tvůj mateřský klub často spolupracuješ s Honzou Landou ze Spartaku Žebrák. Jak ses se k tomu dostal? Proč právě Honza?

S Honzíkem se znám už dlouho a je jeden z prvních, kdo si pořídil triko Fair Play Fighter. Jednou sám napsal: „Krom stejné váhovky (81 kg) máme taky stejný pohled na dost věcí.” A od toho se to celé odvíjí. Honza je podle mne jeden z top trenérů v ČR, který mi navíc opravdu sedí jako člověk, což je pro mne důležité.

Odkud se vzala idea fair play fightera, kterou propaguješ?

Odkud? Myslím, že se odnikud nevzala. Myslím, že je to v každém opravdovém bojovníkovi. Já jsem tomu akorát dal podobu, zformuloval to a postavil se za to. Vyhrát s pokorou, prohrát se ctí, nic víc, nic míň.

V létě jsi strávil spolu s Honzou Landou a několika dalšími lidmi pár týdnů v Thajsku. Než se zeptám na váš program, zajímalo by mě, jak na tebe Thajsko působilo jako země, tamější lidé, prostředí, kultura...

Byl jsem tam již jednou s rodiči, když mi bylo asi 12 let, a už tenkrát se mi tam opravdu líbilo, ale v té době jsem trénoval karate a na muay thai jsem koukal skoro přes prsty. Thajsko je fajn. Je takové „své“. Například, když se jim doma cokoli rozbije nebo něco nefunguje, tak první, co udělají, je, že uklidí „domeček pro duchy”, který je před každým příbytkem, a věří, že to pomůže. A když ne, dají tomu nějaký čas, pak ho uklidí znovu a pak už si na daný problém zvyknou natolik, že to není problém. (smích)

Hlavním cílem vaší cesty bylo tréninkové soustředění. Jak to tam vlastně probíhalo? A jak bys zhodnotil celkový přínos toho pobytu?

Jasan, jeli jsme hlavně trénovat a navštívili jsme dva kempy. Prvním byl Legacy Gym v Ubonu na severovýchodě země, který se tvářil jako tradiční gym, ale ve finále zde byl trénink nastaven dle mého názoru kvalitněji a vyrovnaněji než ve Fairtexu na Pattayi, což byl druhý kemp, kde jsme byli. Tréninky v Legacy, které patří bývalému top zápasníkovi K-1 Max Ole Laursenovi, jenž nyní zápasí v MMA, byly pestřejší. Střídaly se klasické tréninky na lapech a aparátech, k tomu kruhové tréninky, intervalové běhy a samozřejmě sparingy. Ve Fairtexu se jel každý den stejný standardní program, švihadlo, lapy, aparáty. Celý měsíc jsme v podstatě jen trénovali dvakrát denně, k tomu parádní jídlo a relaxace. Tak, jak by to mělo být. Akce byla přínosem jak po stránce techniky a kondice, tak i jako rozšíření obzorů. Vždycky je fajn vidět, že věci mohou fungovat i jinak, než jsme zvyklí u nás.

Co konkrétně máš na mysli?

Třeba v Legacy byla lednička plná pití a kdykoliv jsme chtěli, prostě jsme si brali a zapsali to do sešitu vedle ní. Jednou za týden se udělal součet a připsalo se to na náš účet. A to nemluvím o tom, že jsme neměli klíče od pokojů, protože se tam prostě nezamykají. Takže jsme tam všichni měli nemalou hotovost v odemčených pokojích. A taky to bylo v pohodě.

Máš v tomto sportu nebo v bojových sportech obecně nějaký vzor?

Mám pár oblíbených zápasníků. Andy Hug, Andy Souwer, Masato, Georges St. Pierre, Forrest Griffin… Ale ve finále bych za vzor označil asi Randyho Coutura. Opravdový chlap, který nejenže ve svém věku předvádí super výkony v oktagonu, ale mimo klec má také rozjetou síť tělocvičen, značku oblečení atd.

Mezi tvými vzory se objevilo dost lidí z MMA. Láká tě si to zkusit, nebo zůstaneš věrný stand-upovým disciplínám? U vás v klubu je oddíl jiu-jitsu a předpokládám, že už sis jej vyzkoušel.

Je to věc zajímavá a uvidíme, jestli někdy přijde ten správný čas.

Zápas s francouzským černochem Bakarim Tounkarou jsi označil za jeden z nejlepších zápasů v životě. Které další zápasy řadíš mezi své top?

Určitě finále MS ISKA 2008 s Wolfikem a pak zápas opět s černochem, mám na ně kliku (usmívá se), s Jamesem Agathem na Světovém poháru WAKO 2010 v Szegedu, který jsem projel těsně 2:1 na body.

Co ty a záliby mimo ring?

Mám rád filmy, komiksy, cestování… A jednou se chci naučit surfovat!

Hádám, že zálibu v cestování jsi zdědil po otci. Vzpomněl jsem si na jeho výpravu po Asii před pár lety. Když byl čas, četl jsem jeho blog na serveru iDNES. Mohl bys čtenářům prozradit, o co přesně šlo a jak vůbec tenhle nápad vznikl?

Jasně, táta je dobrodruh a trochu blázen v tom dobrém slova smyslu. Je to dva roky nazpět, co si řekl, že dojede na motorce do Číny a zpět. Akci nazval „100 Days fo riding - MAD NOT BAD”. Jel to celé sólo, přes Evropu, Turecko, Sýrii, Jordánsko, Írán, Turkmenistán, Uzbekistán až do Tadžikistánu, kde to zkomplikovala nehoda v horách, při níž si zlomil klíční kost, žebra, štípl loket atd. Takže ano, zálibu v cestování mám asi po něm a je slušná výzva tuhle výpravu někdy překonat!