Je sobota odpoledne a já čekám v příjemném prostředí fitness Axa Gym na Adélu Kolínskou. Prvně jsem ji potkala letos v lednu na lyžařském kurzu FTVS UK, který byl zaměřen na problematiku lyžování zdravotně postižených. Adéla mě ihned zaujala svým nadšením pro sport a chutí do života. Nyní se tato mladá, sympatická dívka s úsměvem na tváři objevila mezi dveřmi posilovny a svižným krokem si to namířila rovnou ke mně. Člověk by si možná ani v tu chvíli nevšiml, že trochu napadá na pravou nohu, natož že se jí pod jednou z nohavic neskrývá její vlastní noha, nýbrž protéza.
Adéla přišla o pravou nohu v docela mladém věku, a to jako důsledek nemoci, která hluboce zasáhla a stále zasahuje do jejího života. Jedná se u ní o nadkolenní amputaci, což znamená, že je zachována pouze část kosti stehenní a část svalů na přední a zadní straně stehna. V současné době je Adélka vybavená typem protézy s novějším kolenním kloubem, který je nastavitelný přes počítač, takže umožňuje širší a energeticky úspornější využití pro běžné denní aktivity nebo sport, než je tomu u běžné standardní protézy.
Přes všechny životní peripetie a těžké chvíle si Adéla Kolínská zachovává chuť do života, ráda tráví volné okamžiky s partou dobrých přátel, jezdí na sportovní kurzy a soustředění, zkouší nové a nové věci jak při tréninku v posilovně, tak i mimo ni (nedávno byla i prvně lézt na stěně (úsměv)... Jednoduše řečeno: žije přítomným okamžikem a věci, které jí přicházejí do cesty, se snaží brát s optimismem a humorem jí vlastním.
Adélko, vím o tobě, že už od dětství byl sport neoddělitelnou součástí tvého života. Mohla bys nám tuto dobu trošku přiblížit? Kde ses narodila a co jsi dělala za sporty až do doby, kdy tvoje noha začala „trochu zlobit“?
Já jsem rodilý Pražák a jediné, co jsem dělala, bylo plavání, ve vodě jsem se tak pohybovala od sedmi let. Když je člověk malý, tak plave všechny styly, ale nejraději mám asi znak.
A pak jsi přešla k akvabelám?
Ano, ale jen na půl roku. Já jsem plavala na základce, ale tréninky mi tam nestačily, tak jsem přešla na akvabely, ale po půl roce se objevil nádor na stehenní kosti, takže byl konec.
Já si třeba moc dobře neumím představit, jak se nacvičuje sestava u akvabel… Jakým způsobem se dorozumíváte ve vodě?
To je vlastně balet ve vodě. Všechny figury a sestavy se nacvičují nejdřív na suchu, kdy se pomocí rukou sehrávají týmy na hudbu, a pak se ve vodě pilují jednotlivé prvky, než se to dá všechno dohromady a na hudbu. Akvabely se nesmí bát vody a musí umět dobře plavat. Komunikace pod hladinou probíhá pomocí jakékoli kovové věci, kterou se tluče do schůdků, čímž se udává rytmus. Občas jsem litovala, že nemám žábry, abych si tanec ve vodě pořádně užila.
Kdybychom teď přešly k době, kdy ti lékaři diagnostikovali zhoubný nádor na noze. Jakým způsobem jsi to přijala?
To mi bylo třináct. Já jsem byla ještě dítě, vůbec jsem si neuvědomovala, co to je chemoterapie nebo něco takového, takže mi to bylo jedno. Prostě jsem si šla lehnout do nemocnice a hotovo. Začalo mě tehdy při tréninku bolet koleno. Máma si myslela, že rostu… a ono ne… (směje se) Na první kontrolu jsme jeli rovnou na pohotovost, protože přes den jsme neměli čas, hned na RTG to lékaři zjistili. Mně to máma řekla až po týdnu, ale ona to věděla hned ten první den.
Na mě působíš hrozně vyrovnaně a odhodlaně…
Já už jsem se s tím smířila, nevím. Mně už to nepřijde…
Jak probíhala následující léčba?
Měla jsem asi devatenáct chemoterapií, takže deset měsíců ozařování. Potom pořád dokola různé operace nohy, aby vyndali nádor, a pak to spravovali, protože kost nebyla funkční. Ona nerostla kvůli chemoterapii, neobnovovala se, takže ji pořád upravovali. Po skončení léčby jsem pak byla v podstatě zdravá. Nohu pak už jen upravovali, protože se mi křivila, přerůstala jedna strana tu druhou. Hmm… a pak se to objevilo znovu. (úsměv) To už mi bylo šestnáct a nádor se nastěhoval také do plic. Takže dalších deset měsíců léčba a dvojí operace plic. Zkoušeli na mně kostní štěp od dárce, první se neujal. Další operace se pak už povedla. Nohu se snažili stále zachovat. Měla jsem ji v pevné ortéze. Jako když máš koleno po operaci. Takže pořád na berlích, nesměla jsem na ni šlapat, protože kost byla hodně křehká a jednou jsem si ji zlomila.
A jak jsi na zlomeninu přišla? Říkala jsi mi, že jsi při tom žádnou bolest necítila.
Nijak… já jsem mohla vzít tu holenní kost prostě do ruky a otočit ji na 45 stupňů.
Ježkovy zraky…
Jenže já měla před soustředěním v létě, před závody a tak…, takže jsem to nechala být. Odjela jsem na soustředění a dělala všechno, co dříve, a až když jsem měla volno, tak jsem šla do nemocnice, kde to hned věděli. Mně se tam vytvořil pakloub a doktor mi už dal na výběr, buď že to může spravit, nebo to uřízne. Což samozřejmě pro mě bylo jednoznačné.
Takže ses rozhodla pro amputaci.
Já jsem ho přemlouvala už rok, ať mi ji uřízne. Už předtím to bylo k ničemu, jen jsem ji tahala za sebou a bála se, aby se mi něco nestalo. Amputace proběhla v pořádku. Teď už je to skoro pět let…
Jak přijali lidé okolo tebe, že jsi přišla o nohu?
Já jsem o ni přišla během tří dnů. V pondělí jsem šla do školy, ten den ještě na operaci a v pátek už jsem byla zas ve škole bez nohy. Oni to věděli, že o nohu přijdu, tak to vzali v pohodě. Když jdu po ulici s protézou a v dlouhých kalhotech, tak to lidé ani nezaregistrují. Není to moc nápadné a oni si myslí, že mám třeba jen něco s kolenem. Když jsem chodila jen o berlích, tak se hlavně malé děti pořád otáčely: „Jéé, ona nemá nohu,“ nebo tak něco. Občas jsem se také otočila a šla domů.
A jak sis zvykla na protézu? Chodíš na ní nebo ji raději necháváš doma a chodíš jen o berlích?
Já protézu nosím poslední půl rok. Do té doby vůbec. Ale teď už o berlích skoro vůbec nechodím, je to nutnost kvůli škole a také chci trénovat lidi v plavání, což na berlích nejde.
Jéé, to je bezvadné!
Většinou trénuji děti, dvakrát v týdnu, a někdy i dospělé, záleží na domluvě.
Ty máš teď protézu se speciálním kolenním kloubem, který je řízený mikroprocesorem s hydraulickým řízením kroku. Máš ji už od začátku?
Ne, ze začátku jsem měla jednodušší protézu. Párkrát jsem na ní dřív chodila a teď, kdy jsem začínala znovu, jsem už šla na C-Lega. Ale nepoznávám v chůzi příliš velký rozdíl. Snad jen, že můžu chodit ze schodů, zablokovat si koleno při sportu, nebo že ji můžu mít nataženou. Jinak si myslím, že v podstatě není rozdíl. Je těžší než normální protéza, to jo. Také se musí každý den nabíjet. Sice vydrží asi 48 hodin, ale když se vybije, tak už neudělám krok… A hlavně… je vidět její koleno. Je tam divně udělaný ten ventil a... třeba si nedokážu představit, co budu dělat v létě, protože kraťasy si vzít nemůžu. Já jsem ji začala nosit právě až v září, po létě, takže teď vůbec nevím. Jestli ji shodím a budu chodit zas o berlích...
Když se vrátíme k tvému plavání, plaveš ještě závodně?
Teď už moc ne. Spíš jen pro radost, protože nemoc se mi trošku vrací každoročně, tak mám závodění zakázané. A teď se spíš zaměřuji na dálkové plavání a plavu už se zdravými, většinou na otevřené vodě. Od května do září máme Český pohár, každý víkend jsou pak závody. A takhle strávím prázdniny. (smích)
A máš nějaké úspěchy z dřívejších dob, na které ráda vzpomínáš?
Oficiální žádné nemám. Dokud jsem mohla plavat, tak jsem neměla klasifikaci (pozn. red.: jedná se o rozdělení zdravotně postižených sportovců do tříd - systém klasifikace člení plavce do 14 kategorií: S1-S10 - tělesně a spasticky postižení plavci, S11 - S13 - zrakově postižení plavci, S14 - mentálně postižení), protože můžu závodit až dva roky po změně zdravotního stavu, což jsem ještě tenkrát neměla. A když už by to pak šlo, tak jsem zas závodit nesměla. Teď snad jen 11. místo v Českém poháru zdravých.
Tak to je krásné! Blahopřeji! Mě by teď také hrozně zajímalo tvoje lyžování. Když jsem tě letos viděla křižovat sjezdovky na jedné lyži, tak by se ve mně, jak se říká, nikdo krve nedořezal. Zvládala jsi to perfektně, ale z mého laického pohledu to vypadalo dost nebezpečně… Nebojíš se?
Trenér mi lyže zpočátku zakazoval, aby se mi něco nestalo. Zkoušela jsem to tedy poprvé minulou zimu, kdy jsem se konečně k lyžování dostala. A chytlo mě. Přes internet a díky známým jsem se dozvěděla o kurzech Karlovy univerzity, které se zaměřují na lyžování zdravotně postižených studentů. Já jsem lyžovala už jako maličká, takže jsem to měla v krvi. Ale je to popravdě i o strachu. Ze začátku jsem ho měla taky, ale hlavně se báli lidé okolo mě. A pak jsem se rozjela… oni zavřeli oči… a prostě jsem jela… (smích) Pak už to šlo. Byl to jen ten jeden moment.
Všimla jsem si, že používáš také takové pomocné lyžičky v každé ruce, neboli „stabliky“, jak se hovorově nazývají. K čemu ti konkrétně pomáhají?
Hlavně ke stabilizaci. Pro udržení rovnováhy hlavně do jednoho oblouku, protože jak chybí jedna noha, tak to musím vyvážit tím stablikem. Ale dá se už jezdit i bez nich. Jde jen o to udržet koleno, abych si ho nevyhodila třeba po cestě.
Letos jsi zkoušela i běžky, viď?
No, byla jsem dvakrát na běžkách. Posunu se, ale na nějaké delší tratě to není, protože protéza dře a já to tahám všechno jenom rukama. Takže lepší jsou sjezdovky.
Posilovna je další aktivitou, kterou děláš…
Než jsem vstoupila do Bohemky ke zdravým, jsme měli svoji posilovnu na bazéně, kam jsem byla zvyklá chodit. V Bohemce posilovna není, takže jsem pak už docela trpěla. Začala jsem chodit na novou školu a přes kamaráda jsem si pak našla fitko AxaGym. On mi nabídnul pomoc, dělá tu i trenéra, takže chodím dvakrát týdně s ním a dvakrát týdně ještě do školy.
Jak jste se sjednotili vzájemně v tréninku?
Já jedu podle něho. Mě to samotnou nebaví. Chodím si sem odpočinout, nemám to nějak zvlášť na posilování, spíš psychický odpočinek, protože chodím mezi tréninky plavání, takže toho moc neuděláme. Trénink dělíme, ve středu cvičíme vždycky prsa, záda, bicepsy a nohu a v pátek máme ramena, triceps a břicho.
Máš nějakou partii, kterou máš nejraději, nebo naopak, co nerada cvičíš?
Nejraději si asi lehnu na bench-press a cvičím na něm, celkově stroje mám ráda, činky moc nemusím. No a jediné, co fakt vynechávám, jsou trapézy, břicho mě nebaví, takže na ně kašlu. Když už, tak mě jen někdo musí donutit.
Co máš v tréninku třeba právě na nohy?
Cvičím jen na jedné, takže normálně legpress. Filip má takové speciální pásy, takže se na něm dají dělat i dřepy, skáču přes švihadlo a to je asi všechno.
A to cvičíš s protézou?
Cvičím s ní, jen na nohy ji sundávám, protože je zbytečné ji mít, dřep na ní neudělám. Jinak na zbytek těla můžu všechno, kladku na záda a tak. Pro rovnováhu to není problém.
Máš hezkou sportovní postavu. Prozraď mi, jak jsi na tom s jídlem? Předpokládám, že česká kuchyně asi není zrovna tvůj šálek kávy.
Ne, to ne, ale já jsem líná si vařit, takže jím to, co je hodně rychlé. Udělám si akorát maso, nebo si koupím něco v obchodě. Je mi jedno, co to je, jen knedlíky a omáčky nejím. Přes rok na ně nejsem zvyklá, takže když někam přijedu, tak trpím. (úsměv) Nebo smažené jídlo, to vůbec. Jinak čokoládu a sladkosti v pohodě.
Říkala jsi, že studuješ na nové škole.
Dva roky jsem byla na Přírodovědecké fakultě UK, kde jsem dělala molekulární biologii, ale toho jsem nechala, protože mě to nebavilo. A já věci, které mě nebaví, nedělám. Tohle je sice vyšší škola, ale já si ji užívám. Lidé jsou tam fajn, takže na ni chodím ráda.
Jaké máš plány do budoucna nebo pro nejbližší dobu?
Já nic plánovat nemůžu, protože nikdy nevím, co se stane. Je možné, že třeba v květnu půjdu na operaci a všechno bude jinak… Každý den může být všechno úplně jinak… Přítele nemám, není na něj čas a vlastně to ani nevyhledávám. S jedenácti tréninky týdně ve vodě přijdu pozdě večer domů a jdu spát. Víkendy mám zatím ještě volné, ale v květnu to začne (pozn. red.: závody v plavání). Teď jen občas na hory nebo tak.
Já ti moc děkuji za rozhovor a přeji ti hodně radosti, síly a vytrvalosti nejen ve sportu, ale především v tvém životě.
Víte, že...
