Jiří Žák: "Pořád se dokážu
zlepšovat a posouvat výš." (I.)

Zatímco v ringu by jej chtěl potkat jen málokdo, v běžném životě je to velice přátelský, otevřený a příjemný člověk a věřím, že setkání s ním by na Vás zanechalo stejně kladný dojem jako na mě. Představovat dlouze Jirku Žáka by zřejmě bylo jako nošení dříví do lesa. Za léta strávená v ringu se jeho jméno stalo pojmem nejen u nás, ale i v zahraničí. Ondra Hutník o něm při našem setkání prohlásil, že je ideálem pravého bojovníka a určitě nebyl daleko od pravdy. Je několikanásobným profesionálním mistrem České republiky a několikanásobným profesionálním mistrem světa v thajském boxu. Je trenérem ve svém klubu v Chomutově a člověkem, pro kterého je sport nedílnou součástí života.

Momentálně má ohromnou formu, možná jednu z nejlepších, jakou kdy měl a dobrá zpráva pro české fanoušky je, že mohou být u toho. Zásluhou jeho promotéra Petra Otticha a trenéra Petra Macháčka totiž po dlouhé době začal opět zápasit na domácí půdě. Jeho zápasy zvedají diváky ze sedadel, a pokud by chtěli bookmakeři vypsat kurz na jeho výhru před limitem, byli by nuceni jej nastavit na 1,1. Jirkova série výher KO pokračuje i po červnovém zápase na Gladiator Games v Praze. Zhruba 14 dní po tomto zápase jsme se sešli v jedné mostecké restauraci. Vzhledem k tomu, že se náš rozhovor trochu protáhl, rozhodl jsem se jej rozdělit na dvě části. V prvním dílu si můžete přečíst, jaké to je shazovat kila do požadované váhy, když není téměř z čeho ubírat, jakých úspěchů si Jirka ve své sportovní kariéře cení nejvíce a co stojí za jeho současnou famózní formou. Ve druhé části si nenechte ujít historku "O malém Le Bannerovi" nebo vyprávění o tom, jak se Jirka dostal k thajskému boxu.

Byl jsi spokojený se svým posledním zápasem na Gladiator Games v Praze?

S tímto zápasem jsem byl spokojený. Akorát mě překvapilo, co běloruský soupeř ustál. Opravdu jsem si myslel, že už po první otočce, jak padl na zem, nevstane.

Měl štěstí, že počítání přišlo s koncem prvního kola, takže měl čas se vzpamatovat.

Přesně tak, měl štěstí, že přišel konec kola, protože už jsem byl připravený, že do něj zase vlítnu s tím, že to budu muset ukončit. Do druhého kola opět nastoupil, jakoby se nic nestalo, stačil si krásně vydechnout, takže zase rozjel svou taktiku – rozkopávání přední nohy lowkicky. Jeho lowkicky mě ale víceméně bolely až ve chvíli, kdy jsem je začal vykrývat. On dával takové „pleskané“ kopy. Měl jsem potom na noze sice modřinu, ale nebyly vůbec bolestivé tak, že by to přední noha nějak odnášela.

Jednou jsme se trefili holeň na holeň, z čehož mě bolela noha mnohem víc. Proto jsem se raději nechal zasahovat. Potom jsem si řekl, že s jeho lowkicky musím něco udělat, protože už mě s nimi otravoval hodně a snažil jsem se do něj rozjet svoje „turbo komba“, které s Machajdou (pozn. red.: Petrem Macháčkem, Jirkovým trenérem) teď nacvičujeme.

Jak takový nácvik probíhá?

Péťa řekne, že pojedeme určitou kombinaci, která má třeba 10 - 20 úderů najednou, prostě nějakou nekonečnou kombinaci, což je nyní náš styl boje, který si potom přináším do zápasu a do kterého mě trenér nějakým způsobem žene. Jde o to nahnat soupeře do provazů, rozjet tyhle nekonečné kombinace a pořád jet a nepolevovat. Perfektně nám to funguje a soupeři na to většinou nestačí reagovat, nějakým způsobem kontrovat nebo odpovídat. Díky tomu mi tam teď hodně padají KO a vyhrávám.

Odnesl sis z posledního zápasu nějaká zranění? Levou nohu máš v pořádku?

Po zápase jsem měl jen trochu nakopanou nohu, ale okamžitě jsem na to nasadil léčbu, jelikož tyhle věci nepodceňuji, a noha byla za chvíli v pohodě. Jenom musím říct, jak jsme se bavili před zápasem, jestli mám nějaká zranění nebo ne, tak v poslední době mě docela trápí pravá ruka. U zápěstí mám nějaký divný svalek. Tenkrát jsem blbě trefil ránu, přesně tady těmi dvěma klouby (Jirka ukazuje na první dva klouby) a při každé ráně, když dám opravdu pecku a trefím to právě jimi, přichází opravdu neskutečná bolest.

Ve středu, týden před zápasem, jsem měl naposledy trénink se sparingem a trefil jsem kamaráda do hlavy hákem svrchu přesně takhle. Myslel jsem si, že se zblázním bolestí. Nasadila se léčba, ruka se dala do kupy. Bál jsem se, že kdybych soupeře blbě trefil, mohlo by se s ní něco stát, ale ruku jsem měl „zatejpovanou“, jako kdyby byla v sádře, takže se nic nestalo.

Jak dlouho si teď dáš volno? Kdy plánuješ návrat zpátky do tréninkového procesu?

Já jsem vlastně teď po zápase z tréninkového procesu ani moc nevypadl, protože hned chvíli po něm mi volal Machajda, jestli bych nechtěl zápasit v Bosně. Nebylo nic jistého, ani nic potvrzeného, ale pořád jsem trénoval dál, kdyby zápas vyšel. Nakonec z toho nic nebylo. Nevím, z jakého důvodu to nevyšlo. Doteď pořád trénuji, udržuji se, takže jsem z tréninkového tempa nevyšel. Nyní si udělám týden volno a potom jedu zase na soustředění, takže volna příliš není.

V dubnu sis v Plzni vybojoval účast na listopadovém finále Souboje titánů. Máš mezitím v plánu ještě nějaké další zápasy?

Co jsem se bavil s Péťou Macháčkem, říkal, že mám od září naplánovanou docela dobrou šňůru zápasů, takže to vychází pomalu na každé tři týdny jeden zápas. Říkal, že zápasy jsou v jednání, jsou připravené a měly by se uskutečnit. Určitě pro mě bude prospěšné, když se ještě do Souboje titánů pořádně vyzápasím. Člověk nezůstane stát. Ale hlavně asi začnu v září zápasem v kleci a potom se to rozjede.

Abych řekl pravdu, když si na Hell-Cage říkal, že si chceš zkusit zápas v kleci, nebral jsem to moc vážně. Znamená to tedy, že v září budeš opravdu zápasit na Hell-Cage 4?

Pokud by mi do toho nevlezl nějaký zajímavý zápas v thajském boxu, kterému bych dal přednost před MMA, tak bych si to rád zkusil.

Takže nyní budeš mít přípravu na MMA zápas?

Teď bude probíhat hlavně příprava na MMA zápas, protože ze zápasení na zemi toho umím pramálo, nemám s ním víceméně žádné zkušenosti. Chci se na to hodně zaměřit, natrénovat boj na zemi a uvidíme, jak to bude vypadat.

V roce 2006 ses v Praze, tehdy ještě v Sazka Aréně, utkal s Ondrou Hutníkem, svým kamarádem a v současnosti také klubovým kolegou, o post české jedničky. Upřímně řečeno, brali jste tento souboj jako takový tvrdší sparing, nebo to pro vás byl zápas jako každý jiný a šli jste do toho naplno?

Myslím si, že jednu chvilku to bylo takové "kdo s koho". Jelikož jsme se oba dobře znali, protože jsme spolu jezdili na spoustu soutěží, kde jsme zápasili s jinými soupeři, tak jeden znal styl toho druhého. Ať souboj vypadal, jak vypadal, byli i nějaké ohlasy, že jsme do toho moc nešli, z obou stran to byla spíš opatrnost, abychom si někde nenaběhli třeba na KO. Ale jak říkám, nebylo to žádné představení na oko, prostě jsem do toho šel, jak jsem mohl. A myslím si, že Ondra taky. Nebylo to nic, že bychom si řekli: „Hele, tak si jen tak pinkneme.“ V každém případě absolutně ne.

Proč jsi před časem přešel do Hanuman gymu?

Myslím si, že jsem to měl možná udělat mnohem dříve. Jak je známo, předtím jsem vyrůstal pod rukama Rudy Váchy, který byl a doufám, že pořád je vynikající trenér, jen nějakou dobu byl (Jirka se na chvíli odmlčel)… mimo a já musel trénovat sám sebe. Na veškeré zápasy, které jsem po tuhle dobu měl (a netrvalo to chvilku, byla to otázka několika let), jsem se připravoval a trénoval sám. Chodil jsem na tréninky, bušil jsem do pytle. Kluci, které jsem měl u sebe v gymu, mi v přípravě pomáhali tím, že se mnou jezdili sparingy nebo se snažili mi držet lapy. Byla to těžká práce, ale abych z toho nevypadl, musel jsem takhle postupovat. Chtěl jsem zápasit. Už tehdy jsem se podle finanční situace snažil jezdit k Petrovi Macháčkovi do Hanumanu, takže mě Péťa kolikrát taky připravoval do různých zápasů.

Proto říkám, že jsem to měl udělat už dávno. Došlo k tomu minulý rok, když jsme spolu jeli do Bratislavy, kde jsem zápasil v pyramidě I-1. Tam jsem řekl, že odteď už budu zápasit pod Hanumanem. Nastupoval jsem tam už jako bojovník z Hanuman gymu Praha a potom jsem řekl Péťovi, že chci, aby to takhle bylo nastálo, že chci trénovat u něj. Domluvili jsme se na spolupráci. Dojíždím k němu na tréninky, snažím se během týdne dvakrát, třikrát dojíždět do Prahy. Myslím si, že od doby, co jsem v Hanumanu, šly moje kvality hodně nahoru a momentálně se cítím fyzicky i psychicky možná nejlíp, jak jsem se kdy cítil. Po psychické stránce je to hlavně díky tomu, že už nemusím tolik shazovat. Cítím se silnější.

Při každé příležitosti si pochvaluješ spolupráci s Petrem Macháčkem a Zoranem Pešičem. Říkal jsi, že jeden z hlavních podílů na tvé současné formě mají právě oni. Zajímalo by mě, v čem vidíš v Petrovi hlavní přednost coby trenéra? Co ti tréninky pod jeho vedením jakožto hotovému a zkušenému bojovníkovi přináší? Ve smyslu, že se, jak říkáš, rozvíjíš a posouváš někam dál.

Je možné říct, že jsem hotový bojovník, ale u každého je stále co zlepšovat a pořád se lze zdokonalovat a posouvat dál a dál. Když jsem například tenkrát přijel na trénink, Péťa mi držel lapy a říká: „Prosím tě, jak to jedeš, co je to za údery.“ Protože je zvyklý na určitou techniku od svých lidí podle toho, jak je to učí. Já jsem to měl trošičku „zakrnělé“, takže mě v tomhle směru dotáhnul, zlepšil mi techniku a dal mě do kupy.

V současnosti je to tak, jak jsem před chvílí naznačil. Žene mě v tom, že mě chce dostat hodně fyzicky nahoru a především jezdíme ony „turbo kombinace“, kdy mi nastavuje lapy. Jedu třeba jenom pět kol, ale potom padnu na držku a mám toho opravdu dost. U Zorana Pešiče zase jezdím ruce, které jsem předtím nikdy neměl bůhví jak dobré. Byl jsem stylem více „kopáč“. Teď se mi ruce zdokonalily, cítím v nich mnohem větší sílu.

Momentálně jsi tedy pořád na cestách mezi Prahou a Chomutovem a několikrát týdně dojíždíš do Prahy na trénink. Neuvažoval jsi, že se přestěhuješ do Prahy?

Tak, tak. Teď cestuji hodně, protože se snažím jezdit v úterý a čtvrtek na dopolední tréninky, na lapy, a když mám před zápasem, tak i v pondělí na sparingy. V Chomutově mám svůj klub a snažím se stíhat oboje. Nechci to tam pustit a jen tak ho nechat. Chci ho udržovat, protože kluci mají o náš sport zájem a bylo by ode mě neférové, kdybych teď přišel a řekl: „Hele, já jdu do Prahy a na vás kašlu, budu teď myslet sám na sebe.“ Kluci tomu taky dali hodně a nechci se na to vykašlat. Musím to nějakým způsobem zvládat. Je to sice náročné, ale zatím vše zvládám a dokud zvládat budu, tak budu držet i svůj klub v Chomutově.

Mohl bys říct pár slov ke svému klubu? Například kdo všechno u tebe může trénovat? Máš tam spíše závodníky, nebo děláš i rekreační cvičení pro širší veřejnost?

Může u mě trénovat kdokoliv, protože to mám rozdělené tak, že pondělí, středa a pátek trénují závodníci a pokročilí a v úterý a ve čtvrtek je nábor, kam chodí nováčci a začátečníci. Může trénovat každý, nikoho do ničeho netlačím. Chceš dělat tenhle sport? Chceš ho dělat kvůli tomu, protože si chceš udržovat fyzičku, nebo protože tě baví? Tak ho dělej. A když má někdo zápasové ambice, tak se na něj začínám více soustředit a snažím se ho postupně vytáhnout výš a výš. Na závodníky se více zaměřuji, musí zvládat těžší tréninky, dělám mezi závodníky a ostatními trochu rozdíl. Ostatní nechám jet ve volnějším tempu, ale závodníci musí jet do maxima a musí tam nechat duši.

Podařilo se ti už vychovat nějakého nadějného bojovníka, který má před sebou slibnou budoucnost a má šanci to někam dotáhnout?

Určitě. Myslím si, že hodně dobrý je Marek Venzl. Dělá hezké a kvalitní zápasy. Dvakrát se utkal s Jardou Švehlou a dvakrát ho porazil, podle mě dost jednoznačně. Jeho poslední souboj dopadl remízově, což bylo dáno tím, že zápas byl domluvený narychlo, takže příprava nebyla úplně ideální. Uvidíme, jak to s ním půjde dál. Myslím si, že má budoucnost a někam to dotáhne. Trénuje, je to dříč.

Potom tam mám Jirku Doležala, hodně mladého kluka. Velmi mě překvapuje svými výkony. Je také hrozně moc snaživý, bojovný, dává do zápasů srdce a vždycky dokáže udělat krásný zápas. Tito dva kluci mi vždycky dělají radost svými výkony. Dále bych ještě zmínil Honzu Šťastného. U něj se akorát potýkáme s problémem, že se mi ho nedaří udržet ve váhové kategorii -71 kg. Je to hrozný žrout, takže ho nezvládám udržet v nižší váze a nakonec vždycky zápasí ve váze -75 kg, kde by vlastně neměl být, protože tam proti němu jdou frajeři, kteří jsou vysekaní třeba z nějakých 79 kg a jsou proti němu silnější. Ale také dělá krásné zápasy. Tenkrát zápasil s Marpem, kde podal kvalitní výkon. Neříkám, že pokaždé vyhraje. Jeho bilance je tak půl na půl, ale vždycky mě svým stylem a nasazením potěší.

Mohl bys prozradit, co obnáší tvoje zápasová příprava a z čeho všeho se skládá?

Úterý a čtvrtky jsou hodně zaměřeny na lapování. S Péťou Machajdou jedeme kompletní lapy, tedy ruce i nohy. S Pešem se zaměřujeme hlavně na ruce. Dále, pokud se chystám na zápas podle plných pravidel muay thai, tak si to ještě prodloužíme a zaměříme se jenom na lokty, jedu na lapy čistě jen lokty. Když je čas, jezdím do Prahy i v pondělí na sparingy, protože přeci jenom v Hanumanu je plno lidí, se kterými se člověk může během sparingu prostřídat. U mě v klubu tolik lidí na úrovni, aby se mnou mohli spárovat, není a především se tam dobře známe. Mám kluky přečtené a vím, co na ně platí a co ne, takže pro mě je perfektní změna, když jedu na sparingy do Prahy.

K tomu jezdím pravidelné tréninky pondělí, středa a pátek, kdy mám trénink thai boxu. V úterý, čtvrtek a o víkendu chodím ještě doplňkově cvičit do posilovny. V posilovně jedu hlavně kruhové tréninky. Nezaměřuji se na určité partie, ale pořád se snažím během tréninku projet celé tělo, takové dynamičtější posilování. Sem tam přidávám ještě nějaká běhání atd.

Máš mezi velkým množstvím úspěchů, kterých jsi dosáhl, jeden, jehož si ceníš nejvíce? Nemyslím jen tituly, které jsi získal, ale i dílčí zápasy, pokud pro tebe mají zvláštní význam.

Určitě si cením všech svých titulů. Některé zápasy byly těžší, jiné lehčí, takže by to nemělo mít úplně takovou váhu, ale vítězství, kterého si velmi cením a které jsem si opravdu užil, bylo právě v Bratislavě, kde jsem vyhrál pyramidu I-1 do 81 kg. Všechny tři zápasy jsem vyhrál KO. V posledním zápase to bylo docela brutální KO.

Byl to krásný pocit, když jsem byl na Slovensku a i tam jsem měl svoje fanoušky. Fandili mi a hnali mě dopředu a poté, co jsem vyhrál i poslední zápas KO, vletěl Machajda do ringu a zvednul mě nahoru a tohle vítězství jsem si moc užíval. Bylo to hrozně spontánní a krásně jsem to prožíval, protože kolikrát jsem měl zápas, vyhrál jsem, zvedli mi ruce nahoru, bylo to takové „jo hezký“, ale emoce tam nikdy nebyly takové jako tady. Pamatuji si, že mě tenhle zápas hodně nadchnul.

A určitě i Souboj titánů. Byl jsem po dlouhé době na domácí půdě, udělal jsem pěkné zápasy a lidi vytvořili pořádný kotel. To se mi taky moc líbilo. Člověk to potom prožívá trošičku jinak. Zápasy jsou více emotivní.

Není to tak dlouho, co jsi ještě zápasil ve váze -76 kg. Když jsem tě viděl v Plzni nebo teď naposledy na Gladiatorech, neumím si moc představit, jak jsi do té váhy mohl dříve shazovat. Máš na sobě minimum tuku a to máš vzhledem k tomu, že vážíš přes 80 kg, několik kilo nahoře. To musely být drastické diety…

Jelikož nejsem odborník, co se jídla týče, tak jsem se snažil laicky nějakým způsobem stravovat, ale potom to bylo hlavně o shazování tvrdým tréninkem a k tomu samozřejmě upravenou stravou. A bylo to hrozně znát. Já jsem byl v tomhle období hodně nervózní, protože jak jsem musel odstranit cukry a snažil jsem se do stravy nasadit hlavně bílkoviny, tak jakmile jsem někde šel a viděl něco, na co jsem měl hroznou chuť, a zároveň jsem veděl, že si to teď nemůžu dát, tak jsem byl vždycky nervní.

V období, kdy už se blížil zápas, zhruba 14 dní předtím, jsem byl už úplně „sesekaný“, ale musel jsem jít zatrénovat. Trénoval jsem v sauna suitu, v „gumákovce“, ve které jsem skákal přes švihadlo třeba 30 - 40 minut. Zpotil jsem se, dostal jsem ze sebe nevím kolik litrů vody, potom jsem se jen trochu napil. Potřeboval jsem cukry, ale musel jsem hubnout, takže jsme se snažili udržovat nějaký pevný režim. V tomhle období jsem vždycky hrozný nervák. Jakmile si nemůžu dát věci, na které mám chuť, nebo si dám jen omezenou porci - najím se a cítím, že v sobě ještě nemám to, co bych potřeboval, jsem hrozně podrážděný. A to je potom se mnou úplně… šílený. Kolikrát jsem se divil, že to se mnou někdo vydržel, protože to bylo fakt hrozné. (smích)

Bylo to hodně o skákání a běhání v sauna suitu. Večer jsem usínal s tím, že se ráno musím probudit, navlíknout ho na sebe a jít ven běhat. Mám takovou svoji trasu, která mi zabere tak 30 - 40 minut a tenhle okruh jsem běhal ráno nalačno, krásně jsem se vypotil. Večer jsem usínal s krásným pocitem, že mě čeká tohle. Nenáviděl jsem, když mi ráno zazvonil budík. (úsměv) Další věc je, že takovéhle shazování také dost ubíralo na fyzičce, síle a hlavně na psychice.

V minulosti tvoji kariéru zkomplikovala také vážnější zranění. Tuším, že šlo o klíční kost…

Dá se říct, že z ptákovin vznikají takováhle vážná zranění. Během zápasu se člověku nikdy nic nestalo, musím zaťukat. Maximálně nějaká tržná rána, modřina, ale to jsou prkotiny oproti tomu, co se může stát jinde. A k tomuhle došlo právě na tréninku. Dělali jsme s kamarádem ptákoviny, nějak mě přehodil přes sebe, zapíchnul mě hlavou a ramenem do země, takže mi praskla klíční kost. Z tělocvičny mě hned odvezli do nemocnice. Byl jsem na operaci. Jenomže chomutovská nemocnice nemá zrovna nejlepší pověst. Neříkám, že všude, ale každý o ní říká, že není tak úplně proslavená…

Operovali mě a myslím si, že to neudělali zrovna nejlépe. Když jsem následně chodil na kontroly a jako laik jsem sledoval snímky na rentgenu, tak drát tam nebyl úplně pevně a trochu tam lítal, čemuž jsem se taky divil... Potom jsem se domluvil s Honzou Domincem, což je prezident C.M.T.A (pozn. red.: České muay-thai asociace), který mi zařídil kontrolu u vynikajícího chirurga Borise Těknědžjana ve Znojmě. Přijel jsem na kontrolu, kde mi klíční kost zrentgenoval, prohlédl, říkal, že to není moc kvalitně udělané. A pak říká: „Tak já si tě tady rovnou nechám a zítra půjdeme na sál a předěláme to, co ty na to?“ Já na něj koukal. Říkal jsem, když už jsem tady, tak tu zůstanu. (úsměv)

Na reoperaci mi to znovu otevřeli a zjistili, že kost nebyla vůbec srostlá, tak to museli udělat znova. Dělali mi plastiku, protože mi ještě brali kus kosti z pánve. Dali mi tam dlahu, šest šroubů, takže jsem pak ještě půl až tři čtvrtě roku běhal s dlahou. Byl jsem dlouhou dobu mimo. Trvalo to rok a půl, než jsem šel do prvního zápasu od okamžiku, kdy se mi zranění přihodilo. Hodně mě zabrzdilo - došlo k němu v lednu a já měl jet v březnu toho roku na mistrovství světa do Thajska. Tenkrát jsem myslel, že mě trenér zabije. Parádní načasování.

Vím, že jsi měl také nějaké problémy s kolenem. Za léta zápasení na vrcholové úrovni se člověk různým zraněním nevyhne. Jak se právě teď cítíš, co se týče celkového opotřebování těla?

Já asi funguji podle počasí, protože někdy mám den, kdy jsem totálně nepoužitelný, bolí mě pomalu všechno a někdy jsem úplně v pohodě. Ale když to vezmu celkově, tělo ještě tolik opotřebované nemám. Pořád můžu trénovat, jezdit vše naplno. Navíc si myslím, že teď mám ještě větší chuť do trénování a pořád roste. Pořád se dokážu zlepšovat a posouvat se výš a výš. Kdybych cítil, že už to nejde, tak by to bylo špatné, ale momentálně cítím, že jsem na tom dobře, takže s tím není problém.

Foto:
soukromý archiv Jiřího Žáka
yatro
Martin Kozák