Původní vize o nekonvenčním gala večeru pod otevřeným nebem, v atmosféricky příhodném prostředí ČEZ Kolosea na Štvanici vzhledem k rozmarům počasí padla. Pořadatelé v zájmu pohodlí diváků i bojovníků zvolili náhradní plán a na poslední chvíli přesunuli celou akci do klubu SaSaZu v areálu tržnice v Holešovicích. Přestože, nebo možná právě proto, že počasí posledních dnů nemělo pro záměr pořadatelů pochopení, podařilo se nakonec v těsných prostorách holešovického klubu uspořádat turnaj, který si bezpochyby punc jedinečnosti zaslouží. Už při vstupu do hlavního sálu, jenž se při zahájení hlavní části programu zcela zaplnil, byla na první pohled patrná jistá zvláštnost a unikátnost celé akce oproti tradičním gala večerům. Všichni přítomní diváci bez rozdílu ceny vstupenky měli ring jen pár metrů před sebou a tak mohla při zápasech domácích bojovníků vzniknout opravdu výjimečná kulisa, která hnala české zástupce uvnitř ringu neustále vpřed. Z celkového hlediska tak lze konstatovat, že všechno špatné se nakonec přeci jen v dobré obrátilo a věřím, že nejen diváci, ale i samotní bojovníci si ze čtvrtečního večera odnesou příjemnou vzpomínku.
Večerem provázel ostřílený moderátor gala večerů bojových sportů Ondřej Novotný, který se tradičně, humorem sobě vlastním, staral o vyplnění mezer mezi jednotlivými zápasy. K vidění bylo celkem 7 superfightů, přičemž v šesti z nich se představili čeští bojovníci proti zahraniční konkurenci. V jednom případě se odehrál slovensko-anglický souboj v podání Roberta Gregora a Dilliana Whitea. Jak se dařilo českým bojovníkům proti zahraničním soupeřům a které zápasy dostaly diváky do varu nejvíce? O tom v následující rekapitulaci jednotlivých duelů.
David Onufer vs. David Keclik
Jinak pěkný souboj dvou jmenovců kazily časté údery do slabin obou borců, které značně poznamenaly vývoj zápasu i jeho konečný výsledek. V prvním kole zvolil Onufer spíše boj z ústupu a nechával o pár centimetrů vyššího soupeře, aby za ním chodil. V protiútocích se mu dařilo sázet opravdu tvrdé kopy na střed těla. Když Keclikovi jeden z nich přistál přímo na žebrech, publikem zaznělo soucitné vydechnutí, ačkoliv drtivá většina byla jinak na straně Onufera. Ten po chvíli inkasoval první úder do slabin a následovalo první krátké přerušení. Vesměs vyrovnané první kolo skončilo Keclikovým naskakovaným kolenem. Cíl naštěstí pro Onufera minulo. Ve druhé části pro změnu inkasoval nedovolený úder Keclik. Rakušan s českými kořeny a poslední vítěz Souboje titánů měl výškovou převahu a snažil se proto rovnými údery držet Onufera na distanc. Teplický bojovník ale na jeho taktiku nepřistoupil a chodil soupeři více na tělo. Zhruba v polovině kola oba borci přitvrdili a po několika výměnách přišel Onuferův tvrdý hák a následovalo počítání. Pokračovalo se dál.
Onufer vycítil příležitost a pokusil se o finiš, ten mu ale Keclik překazil dalším úderem do slabin. Po nutné pauze se český bojovník pustil do dalšího náporu. Ačkoliv se Keclikovi několikrát lehce podlomila kolena, prokázal, že je velký držák a na zem se už nepodíval. Druhé kolo skončilo v řádném čase. V poslední tříminutovce Keclik, vědom si bodové ztráty, zahájil velmi aktivně. Doslova vlétl na svého soupeře a pokusil se v závěrečné části zápasu strhnout vedení na svou stranu. Domácího bojovníka naháněl po ringu a několika nepříjemnými front kicky ho tvrdě zasáhl do břicha. Jenomže z jeho strany přišel už třetí nedovolený úder. Tentokrát už jeho provinění proti pravidlům nezůstalo bez trestu a byl mu sražen jeden bod. Onufer v bolestech vyslal vyčítavé a tázavé gesto směrem k soupeři. Proč tohle děláš? Takový byl pravděpodobně význam jeho posunků. Keclik se omluvil a naznačil, že nešlo o úmysl. Onuferovi trvalo dlouho, než se postavil zpátky na nohy a z výrazu v jeho tváři bylo patrné, že pokračuje jen přes bolest. Nakonec však dokázal odolat závěrečnému tlaku a následně byl právem odměněn vítězstvím 2:0 na body.
Dillian White vs. Robert Gregor
Jediný souboj bez české účasti a první ze zápasů K-1 měli na svědomí černošský Angličan Dillian White a slovenský bojovník Robert Gregor. Robo zaskakoval na poslední chvíli za zraněného Pavla Hakima Majera. S ohledem na skutečnost, že se o své účasti dozvěděl jen pár dní před zápasem, nemá cenu hovořit o tom, že jeho příprava nebyla a ani nemohla být ideální. Robert nicméně podal sympatický výkon a ustál spoustu nepěkně vyhlížejících úderů. White měl agresivní a přímočarý styl, na druhou stranu velmi čitelný. Do zápasu vlétl jako střela a svého soupeře válcoval jednou sérií úderů za druhou. Jeho oblíbenou kombinací byl zadní hák, slangovou řečí mezi fightery by se označil jako „plavák“, doprovázený lowkickem. Zpočátku to vypadalo, že nás čeká zápas z kategorie krátkých až nejkratších, Robo ale zvládl první kolo odboxovat z ústupu a snažil se odpovídat. Sympatickou snahou si naklonil přihlížející obecenstvo na svoji stranu. První kolo jasně vyhrál White.
Druhé dějství bylo o něco vyrovnanější. White především nepřišel s ničím novým a jeho stereotypní kombinace zadní hák s obrovským nápřahem, občas obohacený o rovný úder a lowkick byly lehce čitelné a Robo jeho výpadům často unikal. Ke konci kola však inkasoval koleno na hlavu, po kterém se mu roztrhlo obočí a po následném počítání se stalo důvodem k ukončení zápasu. Dillian White si připsal do svých statistik výhru KO ve druhém kole.
Lukáš Tureček vs. Arturas Liutika
Lukáše Turečka provází smůla! Obrovská smůla! Přiznám se, že jej příliš neznám, ale když přicházel do ringu, okamžitě se mi vybavilo jeho poslední vystoupení na Hell-Cage 3. V reportáži k této akci jsem ho nazval smutným rekordmanem večera. Bylo to proto, že inkasoval hned z prvního úderu KO a zápas skončil už po 13 vteřinách. Když mu pak litevský soupeř v tomto souboji podle pravidel MMA z druhého vážného úderu zlomil nos a zápas byl ukončen, uplynulo něco okolo jedné minuty z prvního kola a sám pro sebe jsem si řekl: „Chlape, tohle už je opravdu pech!“ Již podruhé, aniž by stačil něco předvést, skončil jeho zápas k nelibosti diváků KO. Z výhry před limitem se radoval Arturas Liutika.
Tomáš Hron vs. Wendel Roche
Čeští fanoušci si spravili chuť hned dalším zápasem. Když kráčel po molu vedoucím od zákulisních prostor až k ringu Tomáš Hron, celý sál bouřil. Atmosféra byla báječná. Opravdový kotel, jak má být. Aby také ne, když je tomu už téměř tři roky, co Tomáš naposledy zápasil na domácí půdě. Diváci připravili pro oblíbeného českého K-1 bojovníka vskutku bouřlivé přivítání a Tomáš se jim za to odměnil vynikajícím výkonem v jednom z nejhezčích zápasů večera. Tento souboj podle pravidel K-1 byl střetem dvou odlišných stylů boje. Zatímco Tomáš je spíše „kopáč“, jeho soupeř, holandský bojovník z týmu Aerts, sázel hlavně na ruce a boj u těla. První kolo nemělo jasného vítěze. Wendel se od začátku cpal vyššímu soupeři na tělo a snažil se především kombinovat údery rukou. Tomáš odpovídal lowkicky a přidal k tomu také dva dobré highkicky na hlavu soupeře. Ve druhé tříminutovce se Wendelovi několikrát povedl zvedák, po kterém Tomášovi nebezpečně vyletěla hlava z krytu. Brněnský bojovník však pokračoval ve své taktice a okopával soupeře od nohou až po hlavu. K řadě dobrých lowkicků a highkicků přidal na konci kola i koleno, jímž chytil svého holandského soka u provazů. V tu chvíli celá hala bouřila a Tomáš, hnán dopředu mohutným povzbuzováním, zasypal Wendela sérií úderů. Ten se nevzdal a snažil se neustále odpovídat.
V posledním kole řádné doby zápasu přišel strhující závěr. Wendel sázel na osvědčený recept a snažil se skrz Tomášův kryt propasírovat další zvedáky. Náš bojovník se pokoušel rozbít soupeřův kryt koleny. Grandiózní vyvrcholení přišlo, když se Tomáš znovu odhodlal poslat na hlavu Holanďana highkick. Tentokrát se trefil přesně. Wendel vestoje bezvládně zavrávoral jako hadrová panenka a poručil se k zemi. Rozhodčí ho nakonec přeci jen nechal pokračovat dál, Wendel ustál závěrečných deset vteřin zápasu a tak se rozhodovalo na body. O vítězi nebylo nejmenších pochyb. Tomáš vyhrál zcela zaslouženě na body.
Ondřej Hutník vs. Joao Oliviera
Nemohu se zbavit pocitu, že Ondra momentálně nedokáže prodat vše, co v něm je. Stejně jako v Plzni na Souboji titánů tomu ve čtvrtek v SaSaZu „něco“ chybělo a pořád to není ten starý Spejbl. V Plzni se po jasném vedení, kdy mohl ukončit zápas před limitem, dostal do kyslíkového dluhu a nakonec se do poslední chvíle strachoval o vítězství. Nyní naopak působil příliš zataženě, strnule. Položil jsem si otázku, čím to můžeš být? Když Spejbl nastupuje před domácím publikem do ringu, doslova z něj vyzařuje energie a nadšení z nadcházejícího zápasu. Osobně ani v nejmenším nepochybuji o jeho formě, a tak mě napadá snad jen přílišná přemotivovanost jako jedna z možných příčin. Diváci od něj očekávají jen samé dominující a oslnivé výkony, což ho možná svazuje a nedovoluje podat optimální výkon. Jak je to ve skutečnosti, ví pouze on a možná také jeho trenér Petr Macháček.
Ondrův zápas s portugalským fighterem byl sám o sobě nepříliš atraktivní podívanou zejména vzhledem k dlouhému klinčování, které ringový rozhodčí nechával ze začátku pokračovat zbytečně dlouho. Ondra byl po celý zápas mírně lepší, větší tlak ale vytvořit nedokázal. Ačkoliv je svým stylem boje spíše „kopáč“, ukázal, že v rukou má také obrovské bomby. Když se rozhodl zaboxovat, vždy z toho pro soupeře koukalo nějaké nebezpečí. Ve druhém kole poslal Spejbl svému protivníkovi ukázkový hák a ve třetím se Olivierova hlava několikrát prohnula dozadu po přesném zadním direktu. Podle mého názoru je na škodu, že Ondra více nezaboxoval a nešel častěji do boxerských výměn. Jeho tvrdé kopy daly Portugalci jistě také dost zabrat, ale na to, aby získal výraznější převahu, to nestačilo. Oliviera byl zase lepší v klinči, kde neúnavně pracoval koleny směřujícími převážně na žebra a stehna soupeře. Konečný verdikt rozhodčích 2:0 na body ve prospěch Ondry byl spravedlivý.
Bohumil Lungrik vs. Robert Jocz
Česko-polská bitva podle pravidel MMA byla od začátku vyrovnanou partií. Celé první pětiminutové kolo se odehrálo vestoje, oba bojovníci se pouštěli do boxerských výměn se střídavou úspěšností. Jednou měl navrch domácí bojovník, podruhé rozdal více přesných úderů Polák. V celkovém součtu vyznělo první kolo mírně ve prospěch Jocze. Lungrik, který měl ve svém rohu jako sekundanta klubového kolegu a člena Hell-Cage týmu Patrika Kyncla, se zřejmě proto rozhodl vzít soupeře hned v úvodu druhého kola na zem. Tam mu adresoval několik šlapáků na hlavu a tělo, Jocz se ale dokázal postavit zpátky na nohy a posléze strhl Lungrika na zem. Po několika neúspěšných pokusech o nasazení páky na ruku se mu přeci jen povedlo nasadit Lungrikovi škrtící techniku a donutil českého ultimátníka se vzdát. Zápas končí na submission ve druhém kole, vítězství si připsal Robert Jocz.
Jiří Žák vs. Pavel Turuk
Organizátoři při sestavování zápasového programu jistě moc dobře věděli, proč dávají Jirku Žáka až nakonec. Jeho souboj s Pavlem Turukem byl pomyslnou třešničkou na dortu a vynikající tečkou za celým turnajem Gladiator Games. Jirka je momentálně v neuvěřitelné formě a najít pro něho rovnocenného soupeře musí být pro pořadatele téměř nesplnitelný úkol. Turuk je mladý a talentovaný bojovník a svého slavnějšího a zkušenějšího soupeře se nezalekl. Nebyl pro českého thai boxera lacinou kořistí a svůj skalp nedal zadarmo. Jirka je ale momentálně někde jinde a senzaci nepřipustil. Je radost sledovat jeho umění v ringu. Turuk mu vydržel vzdorovat jen tři kola. Zápas vypsaný na 5x 3 minuty se tak řádného konce nedočkal.
Jirka začal opatrně a vyčkával na chybu soupeře. Turuk se snažil pracovat lowkicky na jeho přední noze a neúnavně posílal Žákovi jeden kop za druhým. Na konci kola Jirka zahnal běloruského soupeře k provazům a po kopu z otočky na solar poslal soupeře do počítání. Stejnou technikou knokautoval Milana Hrubého na dubnovém turnaji Souboje titánů. Naštěstí pro Turuka se tak stalo na konci první tříminutovky a s koncem počítání přišel i gong ohlašující konec kola. Stejný scénář přišel v následující části. Turuk sázel jeden lowkick za druhým a Jirka vyčkával na vhodný okamžik, aby do soupeře vlétl. V závěru kola poslal Turuka po drtivé sérii znova do počítání a druhá tříminutovka tím skončila. Bělorus se nevzdával, ale bylo na něm vidět, že mele z posledního. Žák měl zápas plně pod kontrolou a po jednom z další výpadů, které připomínaly scénu predátora a lovené kořisti, přišlo třetí a tentokrát již definitivní počítání. Jiří Žák zvítězil KO ve třetím kole.
Foto:
Martin Kozák
