Pavel Syrový: Nikdy jsem nehledal zkratky. Vždycky jsem si šel vlastní cestou

[Text: Romana Syrová] Ve světě českého bench-pressu patří Pavel Syrový mezi osobnosti, které není třeba dlouze představovat. Řada titulů mistra České republiky, několik absolutních vítězství, držitel několika národních rekordů a výkon 330 kilogramů v equipped bench-pressu, který dodnes budí respekt. Přesto o sobě nemluví jako o člověku, který sbíral medaile. Mnohem raději vypráví o cestě, která k nim vedla, o překonávání překážek a o tom, proč dnes považuje za svůj největší úspěch práci s další generací sportovců.

Pavle, jak vlastně začala vaše cesta ke sportu?

Sport byl součástí mého života snad od chvíle, kdy jsem se naučil chodit. Jako kluk jsem nevydržel chvíli sedět na místě. Neustále jsem něco dělal, běhal, soutěžil a zkoušel nové sporty. Ve škole jsem vyhrával různé atletické soutěže a sport mě prostě bavil. Postupně jsem si prošel atletikou, karate, boxem i zápasem. Každý z těch sportů mi něco dal. Atletika rychlost a dynamiku, bojové sporty disciplínu a respekt. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že jednou skončím pod činkou. Ve čtrnácti letech jsem poprvé přišel do staré pivní posilovny a bylo rozhodnuto. Dodnes si pamatuji vůni železa, staré kotouče a atmosféru, která tam panovala. Byla to úplně jiná doba než dnes. Nebyly sociální sítě, internet ani videa s návody. Člověk se učil hlavně pozorováním zkušenějších.

Vaší první velkou láskou ale byla kulturistika.

Ano, bezpochyby. Kulturistika byla sport, který jsem tehdy doslova miloval. Nešlo jen o svaly nebo vzhled. Bavila mě celá příprava. Tréninky, strava, disciplína, soutěže. Člověk musel mít všechno pod kontrolou. Postupně jsem závodil v mladším dorostu, juniorech i mezi muži. Byla to krásná léta, na která dodnes rád vzpomínám. Velkou školou pro mě byla vojenská Dukla České Budějovice, středisko vrcholového sportu. Tam jsem poprvé poznal vrcholový sport z úplně jiné stránky. Najednou člověk pochopil, co znamená disciplína, pravidelný režim a každodenní práce.

Proč jste tedy kulturistiku opustil?

Vrcholová kulturistika začala být čím dál náročnější hlavně po finanční stránce. Nejvíce se to projevilo po skončení vojenské služby, zde už nebyla žádná podpora a vše jste si musel obstarat sám a peníze byly obrovský problém v tomto sportu. Silový trojboj mi byl v tomhle směru bližší. Samozřejmě ani tady není nic zadarmo. Potřebujete kvalitní vybavení, cestování, startovné i regeneraci. Přesto jsem měl pocit, že zde mnohem více rozhoduje poctivá práce, trpělivost a dlouhodobá příprava. Navíc jsem byl vždycky spíš silový typ. Už jako kulturista jsem trénoval s výrazně vyššími váhami než většina lidí kolem mě. Když jsem pak přešel k silovému trojboji, připadalo mi to úplně přirozené.

Měl jste během kariéry trenéra?

Ano, bylo jich více a za každého trenéra jsem vděčný, protože každý mi něco předal. Časem jsem ale zjistil, že mi nejvíce vyhovuje hledat vlastní cestu. Spoustu věcí jsem zkoušel metodou pokus-omyl. Někdy se mi okolí smálo, ale dnes je mi zadostiučiněním, že vidím okolí používat některé moje metody, které mi pomáhaly v přípravě.

Ve svých nejlepších letech jste ale nebyl jen benčař. Dosáhl jste velmi kvalitních výkonů i v silovém trojboji.

Ve vrcholném období jsem na soutěžích dosáhl výkonů 270 kilogramů ve dřepu RAW, 233,5 kilogramu v RAW bench-pressu a 290 kilogramů v mrtvém tahu RAW, což znamenalo závodní total 793,5 kilogramu. V tréninku jsem se ale dostal i přes hranici 800 kilogramů totalu. V EQ (dres) jsem v tréninku opakovaně dřepnul 325 kg, bench-press 330 kg závodních a tréninkově 380 kg a u mrtvoly jsem se dostal na 300+ kg.

Výkon 233,5 kilogramu v RAW bench-pressu se dodnes často připomíná. Čím byl podle vás výjimečný?

Byl to výkon dosažený v celém trojboji. Právě proto si tohoto výkonu vážím možná ještě více než některých jiných. Navíc byl uznán nejen jako národní rekord v silovém trojboji, ale současně také jako národní rekord v samostatném RAW bench-pressu.

V době největších úspěchů jste patřil mezi nejtěžší závodníky.

Ve své nejlepší formě jsem vážil přes 145 kilogramů. Když proti vám nastupují závodníci vážící 160, 170 nebo i někteří více než 180 kilogramů, musíte se tomu přizpůsobit, pokud chcete i tyto závodníky porážet. Dnes vážím přibližně 125 kilogramů.

Největších úspěchů jste ale dosáhl v equipped bench-pressu.

To byla disciplína, která mě postupně pohltila úplně nejvíc. Dodnes mám pocit, že kolem bench-pressu s dresem panuje spousta mýtů. Lidé si často myslí, že stačí obléknout dres a hned zvednou o desítky kilogramů více. Ve skutečnosti je to úplně opačně.

V čem je tedy equipped bench-press tak náročný?

Především v technice. Dres vám nic nedá zadarmo. A pak je tu ještě jedna věc. Bolest. Kdo nikdy nezávodil v dresu, jen těžko si dokáže představit, co všechno musí závodník vydržet, ta bolest je extrémní. Ramena, hrudník, paže… Často člověk ani necítí ruce. Zkuste si vzít na cca 15 sekund do ruky třeba 200 - 300 kg a jen to podržet (tolik času trvá cca závodní pokus). Přesto musí zůstat stoprocentně soustředěný. Každá malá chyba znamená neplatný pokus, u RAW se dá menší chyba korigovat, ale tady ne. Proto mám k equipped bench-pressu obrovský respekt.

Vaším nejlepším závodním výkonem bylo 330 kilogramů.

Na ten výkon jsem velmi hrdý.

V tréninku jste ale zvládl ještě více.

Ve vrcholném období přípravy jsem se dostal až na práci se 380 kilogramy v bench-pressu s dresem. Ale přišlo zranění, které všechno změnilo, bylo to v přípravě na MS.

Většinu své kariéry jste závodil ve federaci IPF. Přesto jste na čas odešel do GPC. Co bylo důvodem?

IPF byla federace, ve které jsem prožil většinu své sportovní kariéry a kde vznikla většina mých nejlepších výkonů. Nikdy jsem neměl problém s pravidly ani s antidopingovým programem. Naopak jsem vždycky říkal, že pokud člověk vstoupí do federace, musí respektovat její pravidla. Během kariéry jsem absolvoval několik dopingových kontrol a všechny dopadly negativně. Přesto se kolem mé osoby čas od času objevovaly různé spekulace. Několikrát na mě bylo podáno oznámení k mimořádné dopingové kontrole. Ani jedna samozřejmě nic neprokázala. Nebudu tvrdit, že mi to bylo jedno. Nebylo. Člověka zamrzí, když někdo místo uznání hledá důvody, proč jeho výkon zpochybnit. Na druhou stranu jsem si vždycky říkal, že nejlepší odpovědí jsou výsledky a čisté kontroly.

Proto jste se rozhodl změnit federaci?

Ano. V té době jsem navíc prožíval jedno z nejtěžších období svého života, zemřel mi otec. To člověka změní, najednou zjistí, že sport není úplně všechno. Potřeboval jsem změnit prostředí, přijít na jiné myšlenky a znovu najít chuť závodit, proto jsem odešel do GPC. Nikdy jsem to nebral jako útěk, byla to prostě nová etapa. A musím říct, že i tam jsem poznal spoustu výborných lidí a kvalitních závodníků. Podařilo se mi získat další významná vítězství i národní rekordy a znovu jsem si připomněl, proč ten sport vlastně dělám.

Jaký je váš pohled na doping obecně?

Můj názor je jednoduchý. Každá federace má svá pravidla. Když se závodník rozhodne závodit v organizaci s antidopingovým programem, měl by tato pravidla respektovat, je to jeho svobodné rozhodnutí. Stejně tak existují federace, které mají jiná pravidla. Každý si může vybrat. Co mi ale vadí, je situace, kdy někdo dobrovolně vstoupí do federace s antidopingem a potom pravidla poruší. To podle mě poškozuje nejen jeho samotného, ale celý sport. Já jsem vždycky chtěl, aby moje výsledky obstály samy o sobě. A když se dnes ohlédnu zpátky, mám čisté svědomí. To je pro mě mnohem důležitější než jakákoli medaile.

Dnes jste zpět v IPF.

Ano, vrátil jsem se tam, kde jsem strávil největší část své kariéry. Měl jsem pocit, že právě tam moje sportovní cesta teď momentálně směřuje. Samozřejmě už se na závodění dívám trochu jinak než před pár lety. Dříve jsem přemýšlel hlavně nad tím, kolik kilogramů ještě přidám. Dnes si mnohem víc vážím toho, že vůbec mohu stát nebo ležet pod činkou.

Vaši kariéru výrazně ovlivnilo utržení bicepsu.

Bohužel ano, stalo se to v říjnu 2025, bylo to jedno z nejtěžších období mé sportovní kariéry. Najednou člověk nemůže dělat to, co dělal celý život. První týdny byly psychicky velmi náročné a nešlo jen o samotnou bolest. Nejtěžší bylo přijmout, že mě čeká dlouhá pauza a že vůbec není jisté, jestli se vrátím na stejnou úroveň. Následovala rehabilitace a dlouhé měsíce práce, aby ta ruka fungovala. Zranění jsem měl různá, ale toto bylo hodně špatné, zejména pokud jste benčař. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, jestli má ještě smysl pokračovat. Nakonec jsem si ale uvědomil jednu věc. Celý život jsem učil své svěřence, že překážky se nepřeskakují, ale překonávají. Bylo by pokrytecké, kdybych to sám vzdal.

Návrat po téměř osmi měsících musel být složitý.

Byl. Musel jsem začínat mnohem opatrněji, než jsem byl zvyklý, každý trénink jsem vnímal jinak. Najednou nebylo důležité zvednout co největší váhu, důležité bylo, aby ruka fungovala, aby držela, abych získal zpět důvěru ve vlastní tělo. To je něco, co člověk pochopí až ve chvíli, kdy podobné zranění sám zažije. Dnes můžu říct, že návrat probíhá dobře. Samozřejmě už přemýšlím trochu jinak, víc poslouchám svoje tělo. Ale chuť závodit jsem neztratil, naopak. Mám pocit, že si každého tréninku vážím mnohem víc než dřív.

Poslední titul absolutního mistra České republiky jste získal v roce 2025. Máte ještě nějaké sportovní sny?

Určitě ano. Dokud budu zdravý a budu mít motivaci trénovat, chci dál závodit. Neříkám, že musím za každou cenu překonávat rekordy, ale pořád věřím, že mám co nabídnout. A pokud se mi podaří přidat ještě nějaký velký výsledek, budu za to rád. Jedno ale vím jistě. Ve skoro dvaapadesáti letech rozhodně ještě nepřemýšlím o sportovním důchodu.

Vedle závodění se dnes hodně věnujete trenérské práci. Je to dnes pro vás stejně důležité jako vlastní závody?

Řekl bych, že dnes možná ještě důležitější. Dříve jsem žil hlavně vlastními výsledky. Každý trénink směřoval k tomu, abych byl silnější, zvedl větší váhu nebo získal další titul. Dnes mám obrovskou radost z toho, když vidím zlepšení u svých svěřenců. Když někdo překoná svůj první osobní rekord, když získá svou první medaili nebo když po letech práce dosáhne cíle, který si kdysi myslel, že je nemožný, prožívám to skoro stejně silně, jako kdybych závodil sám. Možná je to tím, že už vím, kolik práce se za každým úspěchem skrývá.

Vybudovali jste Školu silového trojboje Bílina a oddílovou posilovnu Wings Gym. Co bylo hlavním cílem?

Nechtěli jsme otevřít jen další posilovnu, to by pro mě nemělo smysl. Společně s manželkou Romanou jsme chtěli vytvořit místo, které bude mít nějakou myšlenku. Místo, kam budou chodit děti, mládež, ženy i muži. Místo, kde nebude rozhodovat, kolik člověk zvedne, ale jaký je. Chtěli jsme prostředí, kde si lidé budou navzájem pomáhat, podporovat se a mít chuť na sobě pracovat. Samozřejmě máme závodníky, kteří reprezentují náš oddíl na mistrovství republiky i dalších soutěžích. Stejně důležitý je ale pro mě člověk, který přijde poprvé do posilovny a rozhodne se změnit svůj život. I to je vítězství.

Vaším cílem tedy není jen vychovávat šampióny.

Přesně tak, nehledám jen šampióny, hledám obyčejné lidi, co chtějí a co ocení, že se jim věnuji. Samozřejmě mám radost z medailí a úspěchů našich závodníků, ale kdybych měl říct, na co jsem nejvíc hrdý, nebude to žádný rekord. Bude to okamžik, kdy vidím mladého člověka, který získal díky sportu sebevědomí. Nebo když někdo po letech řekne, že mu pravidelný trénink změnil život. To jsou věci, které se nedají změřit kilogramy. A právě proto mají pro mě takovou hodnotu.

Jste známý tím, že si zakládáte na disciplíně. Je to vlastnost, bez které nejde uspět?

Podle mě ano. Jsem systematik a je to věc která mi pomohla na vrchol. Talent je krásná věc, ale talent bez disciplíny většinou daleko nedojde. Za svou kariéru jsem poznal spoustu mimořádně talentovaných lidí. Někteří měli lepší předpoklady než já, jenže časem zjistili, že samotný talent nestačí. Rozhoduje to, kdo vydrží trénovat i ve chvíli, kdy se nedaří. Měl jsem hodně svěřenců, kteří byli hodně dobří, ale scházela jim tvrdost a něco, co nemá každý, a to je vůle snášet bolest. Kdo přijde do posilovny i tehdy, když se mu nechce. Kdo dokáže pokračovat po prohraném závodě nebo po těžkém zranění. Právě tam se podle mě rozhoduje.

Co byste dnes poradil čtrnáctiletému klukovi, který poprvé přijde do posilovny?

Aby nikam nespěchal, dnes chce každý všechno hned. Rychlé výsledky, velké váhy, okamžitý úspěch. Jenže síla se nedá uspěchat, buduje se roky. Stejně jako charakter. Poradil bych mu, aby poslouchal zkušenější, nebál se učit, a hlavně vydržel. Ne každý trénink bude skvělý, ne každý závod dopadne podle představ. Ale když člověk vydrží dostatečně dlouho, výsledky přijdou. A možná ještě důležitější je, aby nezapomněl, proč vlastně začal. Pokud ho sport bude opravdu bavit, všechno ostatní přijde časem.

Co vidíte jako největší problém u lidí, co cvičí a chtějí případně závodit.

Obrovským problémem je INTERNET a trenéři teoretici, kteří radí naprosté hlouposti. Nejlepší trenér je ten, co zná jak teorii, tak má za sebou i praxi. To samé a možná ještě horší dělají youtubeři teoretici, které sleduje zejména mládež a slepě pak kopírují další hlouposti. A největší nesmysl je, když teoretik trénuje teoretika. To je průser, ale bohužel to se dnes děje.

Když se dnes ohlédnete zpátky, co považujete za svůj největší úspěch?

Když jsem byl mladší, odpověděl bych asi jinak. Řekl bych nějaký titul nebo rekord. Dnes to vidím úplně jinak. Samozřejmě si vážím všech medailí, národních rekordů i absolutních vítězství. Každý z těch úspěchů pro mě znamenal obrovské množství práce. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že medaile jednou zapadnou. To, co zůstane, jsou lidé. Pokud jednou někdo řekne, že jsem mu pomohl začít sportovat, že jsem ho naučil nevzdávat se nebo že díky mně našel cestu ke sportu, bude to pro mě větší ocenění než jakýkoliv pohár. To je odkaz, který bych po sobě chtěl zanechat.

A sportovní důchod?

(smích) Myslím, že na ten mám ještě čas. Pořád mě baví trénovat, pořád mě baví stát pod činkou, pořád mám cíle, které bych si chtěl splnit. A hlavně mě pořád baví být mezi lidmi, kteří mají sport stejně rádi jako já. Dokud budu mít chuť trénovat, pomáhat ostatním a zdraví mi to dovolí, nevidím jediný důvod končit. Protože sport pro mě nikdy nebyl jen o výsledcích. Je to způsob života. A ten se do důchodu neposílá.

Máte ještě nějaké sportovní sny a plány do budoucna?

Určitě ano. Dokud budu zdravý a budu mít motivaci trénovat, chci dál závodit. Neříkám, že musím za každou cenu překonávat všechny svoje rekordy, ale pořád věřím, že mám co nabídnout. Konkrétní plány si zatím nechám pro sebe. Kdo mě zná, ví, že nikdy nemluvím dopředu o tom, co chci zvednout. Raději nechávám mluvit výkony. Jen napovím, že příprava jde velmi dobře a váhy hluboko za hranicí 300 kilogramů jsou dnes pravidelnou součástí každého týdne. Jestli se to podaří přenést i na závody, ukáže čas. Jedno ale vím jistě, ještě jsem neřekl poslední slovo.

Ve dvaapadesáti letech rozhodně ještě nepřemýšlím o sportovním důchodu. Pořád mám motivaci a chuť posouvat své hranice.

Když se podíváte několik let dopředu, jaké jsou vaše plány jako trenéra a zakladatele spolku?

Sportovní cíle samozřejmě ještě mám, ale čím jsem starší, tím víc přemýšlím nad tím, co po mně jednou zůstane. Chtěl bych dál rozvíjet Školu silového trojboje Bílina a Wings Gym, přivést ke sportu další děti, mládež i dospělé a vychovat závodníky, kteří jednou budou lepší než já. Mým cílem je, aby se náš oddíl dlouhodobě zařadil mezi výrazné a respektované oddíly silového trojboje v České republice a zároveň byl dobrým reprezentantem města Bíliny i celého Ústeckého kraje.

Nejde mi jen o medaile. Chci vytvořit prostředí, kam budou lidé chodit rádi, kde budou nacházet podporu a motivaci a kde budou vyrůstat další generace závodníků i lidí, kteří budou sport brát jako přirozenou součást svého života. Pokud se mi podaří skloubit vlastní závodění s rozvojem oddílu a předáváním zkušeností dalším sportovcům, budu to považovat za jedno z největších vítězství své sportovní kariéry.