Ve dnech 18. až 21. května hostilo norské město Drammen Mistrovství světa v klasickém (RAW) bench-pressu, které bylo ještě následováno do 24. května bench-pressem s dresy (EQ). Soutěž byla otevřená pro soutěžící všech věkových kategorií. V obou divizích velmi úspěšně reprezentovala Jana Rojková. Získala dvě zlaté medaile a zároveň dva světové rekordy. V klasickém bench-pressu dokázala zvednout 111,5 kg a s dresem 148 kg v kategorii do 69 kg a zároveň se stala i absolutní vítězkou divize EQ s dresem mladších juniorek.
A právě Jana Rojková nám umožnila nahlédnout do zákulisí svého působení na mistrovství světa a přípravy na něj.
Jano, mohla by ses čtenářům trochu představit? Jak ses vlastně ke cvičení a následně i soutěžím v powerliftingu dostala? Věnovala ses dříve i jiným sportům?
Představila bych se tím, že závodím v powerliftingu v kategorii mladších juniorek a mám teď čerstvě za sebou mistrovství světa v bench-pressu, které se mi velmi podařilo.
Od malička mě rodiče vedli ke sportu, přes atletiku a tanec jsem se delší období věnovala volejbalu, kde jsme sem tam měli i nějakou tu formu posilování. Když mi ale bylo třináct, přišel covid a volejbalové tréninky byly na delší dobu zrušeny. Snažila jsem se kvůli volejbalu udržovat v co nejlepší kondici, a tak jsem cvičila doma a chodila ven běhat. Protože podmínky pro cvičení doma nebyly úplně nejlepší, tak mě to v době znovuotevření fitek dost lákalo posunout se dál. V létě 2021 jsem tedy poprvé vešla do fitka.
Další skoro rok jsem se věnovala volejbalu i cvičení ve fitku zároveň, ale to bylo časově velmi náročné. Uvědomila jsem si, že cvičení mě vlastně bavilo víc, ale s frekvencí volejbalových tréninků jsem na to neměla tolik času, kolik jsem chtěla. Na jaře 2022 jsem tak přestala s volejbalem. Pamatuji si, jak mi hodně lidí včetně trenérů říkalo, že přece nemůžu zahodit takový potenciál a to, kam jsem se s týmem dostala, a že v ničem nikdy nebudu úspěšnější.
Já jsem si to ale nerozmyslela a začala se plně věnovat cvičení. Cvičila jsem dřepy, bench-press a mrtvý tah, ale neměla jsem úplně závodní ambice. V posilovně jsem se začala bavit Vlastou Kalašem, který občas jezdil po pohárových soutěžích WUAP. Ten mě v srpnu 2022 vzal na pohárovku v mrtvém tahu a bench-pressu, kde jsem ale ve svých čtrnácti letech závodila proti dospělým ženám, které dávaly na bench-press to stejné, co já v té době na mrtvý tah. Cítila jsem se potom trochu demotivovaně a říkala jsem si, že tohle pro mě není, a následujících pár měsíců jsem necvičila moc těžce. V prosinci jsem ale náhodou poprvé šla cvičit do Eaglu, kde jsem viděla letáček na amatérské závody v celém trojboji Doplnejch Cup, a rozhodla jsem se dát tomu sportu ještě jednu šanci. No a právě v lednu 2023 na Doplnejch Cupu jsem se dala do řeči s Jirkou Práškem, který mě vzal k sobě do oddílu Zlobr a nasměroval mě k tomu pokračovat na oficiálních závodech. Od té doby se mě to drží a baví víc a víc.
Jaké máš pocity z MS v Norsku? Vím, že u EQ jsi měla nějaké potíže, co se stalo? Jak se ti líbila samotná soutěž, jak probíhala a jaké jsou celkové dojmy z pobytu v Norsku? Stihla ses i někam podívat?
Cílem byly dvě zlaté medaile a dva světové rekordy jak v klasickém bench-pressu, tak v equipu. To se podařilo a z toho mám celkově moc velkou radost. Před klasickým bench-pressem jsem dělala malý "gut cut", protože ve své váhovce (do 69 kg) jsem docela těsně, a navážila jsem nakonec dost málo. A tak jsem trošku usnula na vavřínech a myslela si, že před EQ závodem, který byl tři dny poté, navážím bez většího snažení. Bohužel se tak nestalo a já musela jít ještě před vážením do sauny, abych vypotila přebytečnou váhu. I tak to ale bylo velmi těsné. Já navážila 69,015 kg. Kvůli těmhle 15 gramům, které jsem měla navíc, jsem musela čekat, než se zváží všechny ostatní závodnice, a poté se jít zvážit podruhé. Navážila jsem nakonec 68,944 kg, ale přišla jsem tak o spoustu času. Dvacet minut po mém odchodu z druhého vážení už jsem musela do rozcvičovny. Nebyl tedy úplně velký prostor na doplnění jídla a pití. Tohle se nejspíš spojilo ještě s únavou ze závodů předtím, protože to byl v rámci šesti týdnů můj čtvrtý start, a tak se stalo, že jsem nedala první ani druhý pokus. Zakládala jsem už tím světovým rekordem 148 kg a mně zbyl tedy poslední pokus, který rozhodl o tom, jestli vypadnu, nebo budu mít zlato a světový rekord. Byla jsem pochopitelně dost nervózní, ale díky Davidovi Lupačovi, který mě držel mentálně nad vodou, se to na třetí pokus povedlo. Já tak získala další světový rekord a druhé norské zlato.
Soutěž byla hezká, od časového rozvrhu nebyl žádný skluz. Probíhala tak jako každá jiná, nejprve vážení závodníků, tři pokusy na bench-pressu a vítěz si poslechne svou hymnu. Organizátoři chtěli soutěž uspíšit, a tak se některé dny závodilo na dvou platformách vedle sebe, což za mě nebylo úplně ideální. Ve společné rozcvičovně bylo tím pádem mnohem více závodníků a při samotném závodě byl slyšet i komentátor z druhé platformy. Těžko ale soudit, jak to udělat lépe, pokud nechtěli soutěž natahovat do více dnů.
Z Norska jsem úplně nadšená. Je tam krásně čisto, všude včetně měst je spousta stromů a obecně zeleně a lidé jsou milí a klidní. Určitě se tam ještě někdy ráda podívám! Navštívila jsem Oslo, les kolem městečka Drammen, kde byl krásný skanzen, a jeli jsme se podívat i více do vnitrozemí na typický skandinávský stavovský kostel.
Za poslední tři roky jsi absolvovala mnoho mezinárodních soutěží, získala množství medailí a připsala si rekordy nejen v bench-pressu, ale i v celém trojboji. Co tě motivuje? Máš motivaci stále nebo je někdy těžké se přemluvit na trénink? Cítíš tlak na úspěch nebo to necháváš plynout?
Já trénuji a závodím, protože mě to neskutečně naplňuje, a to jako motivace úplně stačí. Na tréninky se nepřemlouvám, naopak se na ně většinou těším. Nějaké úspěchy jsou pro mě spíš taková třešnička na dortu. Tlak na úspěch cítím, ale snažím se ho nevnímat. Vím, že největší tlak si dělám sama ve své hlavě, a snažím se s tím pracovat. Vždycky si říkám, že i kdybych někde všechno pokazila, jeden nepovedený závod dlouhodobě neznamená nic. Nejde, aby byl každý závod perfektní, a pro mě je mnohem důležitější vidina dlouhodobého progresu.
Jak zhruba vypadají tvoje tréninky a strava? Dodržuješ vše přísně nebo si klidně dáš zmrzlinu či vynecháš trénink?
Trénuji aktuálně šestkrát týdně, z toho jsou čtyři bench-pressy (před Norskem jich bylo pět, protože jsem navíc jednou týdně trénovala equipped), třikrát dřepuji a dvakrát mám tahy. U každé disciplíny mám jednou týdně těžší soutěžní variantu a v ostatních dnech se zaměřuji na zlepšení technických nedokonalostí na daném liftu. No a samozřejmě týden po týdnu v rámci tréninkového bloku progresuji s váhou na čince.
Strava má na výkonnost obrovský vliv, vnímám to určitě jako součást celé přípravy. Je podle mě velmi důležité jíst základní kvalitní potraviny, nepřežívat na fast foodu a podobných moderních vymoženostech, které bych ani jídlem nenazývala. Já normálně doma moc času netrávím, a tak si všechno jídlo vařím dopředu a přes den vytahuji z batohu krabičky. Mám skvělý přehled o tom, kolik čeho jím. Je tím pádem i třeba mnohem jednodušší kontrolovat váhu před závody. K tomu doplňuji potřebné vitaminy a minerální látky, aby všechno šlapalo, jak má.
K vynechávání tréninků nemám důvod, jak jsem zmiňovala, spíš se na ně těším. Co se stravy týče, pokud mám chuť na zmrzlinu, někdy si ji klidně dám, není žádný velký problém v celém tréninkovém kontextu. Nějak jsem se ale naučila na ta svá jídla, chutnají mi, a tak ani nemívám potřebu jíst něco mimo to.
Jak okolí bere tvoje úspěchy? Podporují tě blízcí a najdou se třeba i závistivci? Setkáváš se s negativními reakcemi?
Blízcí mě podporují a mně to dělá obrovskou radost. Přijde mi, že dost lidí má předsudky, už jenom když slyší, že holka dělá silový sport, a takové lidi mám ve svém okolí samozřejmě taky. Každopádně názor lidí, kteří mi nijak blízcí nejsou a nic o tom sportu neví, mi je docela jedno.
Jaké jsou tvoje letošní cíle v powerliftingu a jak vidíš budoucnost v delším horizontu? Je něco co si nechceš nechat ujít, nebo "vysněná výkonnost"?
Letos se ještě zúčastním mistrovství světa a Evropy v trojboji RAW, kde budu, doufám, bojovat o první příčky, a mistrovství Evropy v samostatném bench-pressu RAW a EQ, kde bych ráda posunula oba světové rekordy teď z Norska. Letoškem budu končit v mladších juniorkách a příštím roku vstupuji do juniorek, kde bude podstatně vyšší konkurence.
V delším horizontu jen chci dál a dál být schopna zvedat víc a chci, aby mě to dále naplňovalo tak jako teď. Vysněnou výkonnost úplně nemám. Kdybyste mi před dvěma roky řekli, že budu zvedat to, co zvedám teď, asi bych vám moc nevěřila. Budu zkrátka pokračovat v tom, co dělám, a uvidíme, jaké to přinese výsledky. Určitě bych se ale někdy ráda v kategorii open podívala na nejvyšší světové závody a zazávodila si proti těm nejlepším, ať už bych k nim byla výkonnostně blízko, anebo ne.
Chtěla bys touto cestou někomu poděkovat?
Určitě chci moc poděkovat Jirkovi Práškovi, že mě tenkrát vzal mezi Zlobry a stará se o vše, co potřebuju. Co se týče posledních pár závodů, tak taky Davidovi Lupačovi a Ondrovi Šípovi, kteří u mě stáli při prolamování světových rekordů a mají na tom také svůj podíl. Potom samozřejmě kamarádům a rodině, kteří mě jakkoliv podporují při závodech i mimo ně.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.
Fotografie:
archiv Jany Rojkové, archiv ČSST, archiv IPF
