Ve dnech 5. až 12. října hostilo město Astana v Kazachstánu mistrovství světa zrakově postižených jak v celém trojboji, tak v samostatném klasickém (RAW) bench-pressu. Na soutěž vyrazil i český tým, nakonec složený ze dvou soutěžících a dvou trenérů. Bronz si odnesl Michal Rokůsek výkonem 135 kg v bench-pressu v kategorii do 120 kg. Výsledky je možné prohlédnout zde.
A právě Michal Rokůsek nám umožnil nahlédnout do zákulisí svého působení na mistrovství světa.
[Text: Michal Rokůsek] Zdravím čtenáře Ronnie.cz a děkuji za možnost Vám popsat svoji cestu na MS zrakově postižených v powerliftingu a bench-pressu v Kazachstánu, Astaně, kde jsem pro ČR vybojoval bronzovou medaili v bench-pressu v kategorii open.
Jmenuji se Michal Rokůsek a jsem zrakově hendikepovaný sportovec. Od dětství mám zrakový hendikep, souvisí to i s mým vrozeným albinismem. Mám problém se sítnicí, protože mám nedostatek pigmentu v očích i kůži a špatně mi funguje zaostření oka.
Závodím za oddíl 1. CZP JČ České Budějovice pod vedením Jiřího Smékala, který mě přivedl ke sportu hendikepovaných sportovců. Již čtvrtým rokem se věnuji bench-pressu, odvětví RAW.
V roce 2021 jsem se účastnil MS v Gruzii, kde jsem se umístil na čtvrtém místě v kategorii do 110 kg s výkonem 120 kg. Dalšího mezinárodního závodu jsem se zúčastnil v roce 2023, IBSA World Games v Birminghamu v Anglii. Jsou to hry pro zrakově postižené v neolympijských sportech, kde jsem se účastnil v kategorii do 110 kg a umístil jsem se na čtvrtém místě s výkonem 127,5 kg.
Na začátku roku 2024 jsem trénoval pod trenérem Jiřím Smékalem, ale nebyl u mě znát žádný posun, tréninky mi moc neseděly a připadal jsem si jako v začarovaném kruhu.
Můj kamarád Pavel Hulák mi poradil, ať se ozvu našemu kamarádovi Vildovi Stifterovi, který je rozhodčím první třídy pod ČSST. Vildu jsem poprosil, aby mě trénoval, a ten moji nabídku přijal a od poloviny února mě trénuje. Změnili jsme celý tréninkový koncept, který mě začal bavit a mohl jsem ho zvládat i s mým hendikepem. Vilda mi předělal úchop na bench-pressu a snažil se, abych se naučil i přes svůj hendikep vnímat dráhu činky k hrudníku a danému bodu, který jsme si určili. Přešli jsme k objemovému tréninku a k objemům samotným.
Dne 25. května jsme měli nominační závody třetího kola poháru a z těchto závodů jsem se nominoval na mistrovství světa zrakově postižených sportovců do Kazachstánu. Od této doby mi začala tvrdá příprava na toto mistrovství.
Začal jsem trénovat třikrát týdně. Zaměřil jsem se na trénink objemu, který mi do této doby chyběl, což potvrdil i Vilda. Měl jsem celkově dobrý pocit z tréninků s novým trenérem, který mi ukázal i jiný pohled na doplňkové cviky. V červenci jsme začali používat hranol na dotlaky při bench-pressu. Připadal jsem si, že sílím a pocitově jdu s váhou, kterou jsem vzpíral, nahoru. Dne 7. září bylo MČR RAW pod ČSST v kategorii masters I ve váhové kategorii do 120 kg, kde jsem skončil pátý a zvedl jsem 140 kg. Myslím si, že se mi závod povedl, a potěšilo mě, že mě s mým hendikepem všichni přijali mezi zdravé sportovce.
Posledním závodem bylo MČR 28. září, kde jsem ve své kategorii zrakově hendikepovaných zvítězil a potvrdil stejný výkon jako na závodech předtím, kde jsem zvedl 140 kg. Už zbývalo jen pár dní do odletu na MS do Kazachstánu, tak už jsme s Vildou jen ladili formu. Poslední trénink jsem měl v den odletu, abych se cítil lépe na mistrovství.
Odlétali jsme v pátek v 19:45 a letěli do Varšavy, kde jsme měli přestup na přímý let do Astany. Následující let trval šest hodin. Problém s letem jsem neměl žádný. Já když sednu do dopravního prostředku, tak hned usnu, takže jsem celý let prospal. Můj vlastní závod byl až v pátek, ale měl s námi letět i Jiří Janoušek, který nakonec ze zdravotních důvodů neletěl, protože ještě neměl mezinárodní oční klasifikaci, která je důležitá pro účast na závodech organizovaných IBSA, která je mezinárodní organizací pro lidi se zrakovým postižením.
V neděli jsme měli poslední trénink, abychom se protáhli z letadla a zvykli si na osu i závodní lavice. Na mistrovství bylo přihlášeno osm zemí a celkem sedmdesát soutěžících. V úterý náš tým posílil druhý doprovod Zdenek Tuháček, tak náš tým byl kompletní. Byli jsme dva soutěžící a dva trenéři. Trenéři Vilda a Zdeněk a soutěžící já a Martin Fejfar.
Na tuto cestu jsem se těšil i pro zajímavou historii, Astana, starším názvem Akmola nebo Nur-Sultan, je od roku 1997 hlavním městem Kazachstánu. Město se nachází uprostřed liduprázdných stepí středního Kazachstánu na řece Išim. Step byla kočovníky od pravěku osidlována jen zřídka. Křižovaly jí karavany na Hedvábné stezce, které zde měly své stanice. Od doby, kdy je hlavním městem, zažívá nebývalý rozmach. Počet obyvatel se v průběhu posledního desetiletí zdvojnásobil a ve městě vyrostly desítky moderních kancelářských budov, nové ulice, parky i rezidenční čtvrti.
Honosí se i moderní architekturou, navštívili jsme věž a rozhlednu Bajtěrek, která je jedním ze symbolů města a nachází se na bulváru Nuržu. Další zajímavostí byl Chan Šatyr, je to stavba zábavného centra. Příjemná byla procházka po nábřeží kolem řeky Išim.
Po těchto výletech v pátek začal můj závod. Věděl jsem, že v osm hodin jdu jako druhý na vážení. Vlastní start závodu začal v deset hodin a první disciplína dřepy. Já soutěžil v samostatném bench-pressu, který začal hned po dřepech. Šel jsem na platformu jako druhý, prvním pokusem 135 kg, které jsem bez potíží zapsal. Držel jsem se prozatím na třetím až čtvrtém místě. Druhý a třetí pokus mě zradil a dodnes nevím proč. Tím skončil závod v bench-pressu a věděl jsem, že jsem skončil na čtvrtém místě. Najednou se u závodníka Serika Omarova z Kazachstánu objevila technická diskvalifikace a díky tomu jsem se dostal na třetí místo a bral jsem bronz, což bylo úplně nečekané překvapení. První byl ukrajinský Anatoli Dermanskyi s výkonem 167,7 kg, druhý byl turecký Gokhan Terletmes výkonem 147,5 kg a třetí jsem tedy skončil já s výkonem 135 kg a přivezl jsem tak medaili za třetí místo do České republiky.
Celá naše výprava byla ráda, že nás na závody přišel podpořit velvyslanec v Kazachstánu pan Pavol Šepelak. Popřál nám hodně úspěchů a po závodech se s námi vyfotografoval.
Jsem moc rád, že jsem se opět mohl zúčastnit mezinárodní soutěže se super partou a děkuji všem, díky kterým si toto vše mohu uskutečnit.
Fotografie:
archiv Michala Rokůska, archiv ČSST
