Ve dnech 5. až 13. října hostilo město Plzeň v České republice Mistrovství Evropy v klasickém (RAW) silovém trojboji juniorů a mladších juniorů. Vzhledem k domácí půdě se soutěže zúčastnilo velké množství našich reprezentantů. Soutěž dopadla dobře i co se týká počtu medailí. Česká republika nasbírala tři zlaté, dvě stříbrné a tři bronzové medaile. Zlato v juniorkách nad 84 kg získala Tereza Březková rekordním výkonem 535,5 kg se slušným náskokem před druhým místem.
A právě Tereza Březková nám umožnila nahlédnout do zákulisí svého působení na mistrovství Evropy.
[Text: Tereza Březková] Na začátek bych chtěla poděkovat za možnost sdílet touto cestou moji zkušenost z druhých mezinárodních závodů, kterých jsem se účastnila. Jsem Tereza Březková, soutěžila jsem na Mistrovství Evropy juniorů a mladších juniorů v klasickém silovém trojboji ve váhové kategorii nad 84 kg a podařilo se mi získat titul mistryně Evropy.
Nedlouhá cesta, která mě dovedla k vítězství na ME, začala loni v únoru v univerzitní posilovně. Vyučující tělocviku ve mně viděla od začátku potenciál a byla první, od které jsem se dozvěděla, že vůbec powerlifting existuje. Na její popud jsem se v červnu odhodlala napsat trenérce, kterou mi našla. Tou byla Zdenka Suchá, která mě trénuje doteď, a jsem jí vděčná za přípravu.
První impuls k tomu, že bych mohla jet na mezinárodní soutěž a pokořit letos evropský rekord ve dřepu, přišel na začátku tohoto roku, v tu dobu jsem dělala powerlifting asi půl roku. Prvním úkolem bylo získat potřebnou výkonnostní třídu a nominaci na mistrovství České republiky, což se s přehledem podařilo na oblastní soutěži mistrovství východních Čech juniorů, kde jsem vyhrála svoji váhovou kategorii a také se mi podařilo vyhrát zlato i absolutně. Bohužel už se tak moc nevydařil start na MČR, respektive nezávodila jsem vůbec, den před ním jsem měla vysoké horečky, tak jsme se s trenérkou rozhodly, že to nebudeme pokoušet. S tím však přišla otázka, zda bude vůbec možné bez účasti na MČR soutěžit na mezinárodních závodech. Naštěstí se se mnou i přes neúčast počítalo.
Cíl tedy zněl jasně, dřepnout evropský juniorský rekord ve váhové kategorii nad 84 kg. Avšak ještě mě čekalo pár dalších závodů před těmi mezinárodními a začalo se zdát, že ambice byly nastavené trochu vysoko a že se tento cíl odloží na další rok.
V září mě čekala účast na prvních mezinárodních závodech na mistrovství světa na Maltě, po těchto závodech a obrovské rezervě na dřepech se evropský rekord začal vracet zase do hry a mohla začít příprava na mistrovství Evropy. Ta však zase rychle skončila, po jednom tréninku jsem onemocněla a po pár dnech přišlo zjištění, že mám covid. S trenérkou jsme si řekly, že na to nebudeme tlačit a že to tedy necháme být, abychom neriskovaly při boji o zlato.
Čekaly mě necelé tři týdny přípravy, což nebylo moc času, ale věřily jsme, že zvládneme něco vykouzlit. Hned první týden se zdálo, že covid neměl žádný vliv na můj výkon, a ty další to jen potvrdily. Týden před závody přišla opět otázka na to, jak jít pokusy. Se Zdenkou jsme se domluvily, že není co ztratit a že rekord prostě dáme a uvidíme. Hlavní cíl byl ale pořád přivézt zlato z těchto závodů.
Měla jsem obrovské štěstí, že se mistrovství Evropy konalo u nás v Plzni. Mohla jsem tedy dojet autem a neřešit nějaké delší cestování. Zároveň mě jela podpořit mamka, přítel a taky kamarádi, za což jsem jim moc vděčná. Tentokrát pro změnu měla covid trenérka, takže podporovala alespoň online. Závodit jsem měla v neděli, den předtím jsme tedy vyjeli a asi po čtyřech hodinách jsme se mohli ubytovat. Ráno v osm mě čekalo vážení a další všem trojbojařům známé formality. Vše proběhlo bez problému. Už jen počkat do deseti, pořádně se najíst a mohlo se začít rozcvičovat. Žádné problémy v rozcvičovně nenastaly, vše se zdálo lehké, byla jsem připravená jít na platformu. Základ 225 kg, jak kdyby na ose nic nebylo, ale jedna červená za hloubku. Dobře, není problém, půjdu víc dolů. 235 kg druhý pokus, tři bílé a stále lehčí, než jsem očekávala. Třetí pokus byl tedy jasný, 245,5 kg a pokus o nový evropský rekord. Nikdy jsem přece "nefailnula" žádný dřep, tak dám i tenhle, proběhlo mi hlavou. S naprostým klidem, osa to jediné, na co je potřeba se soustředit. Ani jsem nepostřehla povel "odložit" a už jsem jen viděla opět tři bílá světla. Povedlo se. Nový evropský rekord a stále se solidní rezervou.
Teď už stačilo jen založit na ostatních disciplínách, nasbírat pár dalších kil navíc a vyhrát zlato. Rozcvičování na bench-press bylo trošku na punk, jelikož používám pod nohy bločky, protože nedosáhnu dobře na zem. Ty ale většinou v rozcvičovnách chybí a tady tomu nebylo jinak. Nastala malá improvizace a rozcvičování s nohama na desetikilových kotoučích, po kterých nejenže mi klouzaly nohy, ale ony samy dost jezdily po zemi, jen když jsem se do nich trochu zapřela. Záchranou byla Bety Doubková, která mi pomáhala v rozcvičovně a kotouče držela, aby alespoň zůstaly na místě. Nohy stále na špičkách a vtipy o tom, že můžu přejít pod jinou organizaci, kde je to povolené. Celkově byla v rozcvičovně hrozně pohodová atmosféra. Po improvizovaném rozcvičení byl čas na platformu. Tady byl cíl zopakovat to, co na začátku září na mistrovství světa. Základ tedy 105 kg, opět jak kdyby na ose nic nebylo, a také opět jedná červená za hloubku loktů. Znovu není problém, půjdu prostě níž. Druhý pokus 110 kg, stále lehké a tentokrát už tři bílé. Třetí pokus 115 kg, bez problému a opět s nějakou menší rezervou. Tím se mi povedlo získat zlatou medaili i za bench-press.
A byl čas na tahy, moji nejmíň oblíbenou a nejslabší disciplínu. Při trénincích jednou za čas přijde kvůli nim i na slzičky, ale obrovské štěstí je, že tyhle emoce nikdy na závody netahám a jdu i na tahy s čistou hlavou a absolutním klidem, ať zatáhnu cokoliv. Také jsme na deadlift chtěly zopakovat výkony z MS. V rozcvičovně vše opět bez problému. Prvním pokusem 160 kg založeno, evropský rekord na dřep už mám tedy jistý a zlatá medaile z ME se zdá, že bude taky moje. Druhý pokus 170 kg, nahoře mám pocit, že padám, naštěstí to je jen pocit a pokus je uznaný 2:1. Třetí pokus tedy volíme 175 kg, ať jsem v klidu a k totalu můžeme připočítat ještě dalších 5 kilo. Tentokrát vše v pořádku a tři bílé. Končím tedy s totalem 535,5 kg, čímž se mi povedlo vyhrát šampionát.
Z Plzně jsem si tedy odvezla titul mistryně Evropy, dvě malé zlaté medaile za dřep a bench-press, evropský rekord ve dřepu, pár národních rekordů a hodně emocí a vzpomínek. Tak uvidíme, třeba se za rok povede pokořit i ten světový juniorský rekord na dřep a dovézt si dalších pár medailí.
Jsem moc vděčná Českému svazu silového trojboje za možnost reprezentovat Českou republiku. Mojí trenérce za přípravu a vlastně všechno, co pro mě dělá. Martině Malzové za handling při soutěži a Bětce Doubkové, která mi ten den také moc pomohla. A všem ostatním (příteli, rodině, kamarádům a známým) za podporu, kterou dostávám ze všech stran.
Tereza Březková - rozhovor po Mistrovství Evropy v klasickém (RAW) silovém trojboji juniorů a mladších juniorů 2024
Víte, že...
