Ve dnech 5. až 11. srpna hostil turecký Istanbul Mistrovství Evropy v klasickém (RAW) bench-pressu, které bylo ještě následováno bench-pressem s vybavením. Soutěž byla otevřená pro dorost, juniory, muže, ženy i masters. Celkem se na pódiu objevilo na 772 soutěžících. Reprezentovala nás početná česká výprava jak RAW, tak s vybavením. Bronzovou medaili dokázala vybojovat Blanka Bartoňková v divizi s vybavením v kategorii open. Je to velké povzbuzení pro český bench-press žen s vybavením, navíc v kategorii dospělých.
Blanka zvládla 140 kg v kategorii do 57 kg.
A právě Blanka nám umožnila nahlédnout do zákulisí svého působení na mistrovství Evropy a přípravy na tuto soutěž.
[Text: Blanka Bartoňková] Zdravím čtenáře Ronnie.cz a děkuji za možnost Vám popsat svoji cestu powerliftingem a ME v Turecku, kde jsem pro ČR získala bronzovou medaili v kategorii open.
Jmenuji se Blanka Bartoňková a závodím za oddíl TJ Sokol Rosice pod vedením Václava Patočky, který mi ukázal, co je EQ (podpůrné vybavení, tzv. dresy) a že moje cesta může být i jiná než jen v RAW.
Powerliftingu se věnuji čtvrtý rok. První dva roky jsem závodila v divizi RAW a následující rok jsem už závodila i v podpůrném vybavení, kde jsem dosáhla na 3. místo v kategorii open na ME v Dánsku. Pro rok 2024 jsem se rozhodla závodit pouze v divizi EQ, tudíž v dresech.
Moje příprava na závod v Turecku vlastně úplně nezačala z off-season. Od nového roku už mám přípravu na různé mezinárodní soutěže za sebou, tak je to takový rozjetý vlak, který jen přidává další zastávky na mezinárodní scéně. Což mi vůbec nevadí, ba naopak si v tom libuji.
Jediné, co této přípravě úplně nepřidávalo, bylo počasí. Dresařům je to jasné, ale ti, co s dresem nemají zkušenost, tak Vám řeknu, je to něco hrozného, když je venku 35 °C a Vy se máte obléct do materiálu, který je ostrý, neprodyšný, nekomfortní a ani o kousek se nenatáhne. Proto závody a příprava v teplejších měsících je šílená.
Na tento závod mě plnohodnotně připravoval Petr Slanička a sekundoval mu Jan Bělohoubek z Nymburku, který se od Petra učí, jak na dresy a strategii v závodě. Příprava byla osm týdnů dlouhá. Za kluky jsem každý týden jezdila z Brna. S Petrem jsme každou soutěž či trénink zjišťovali, kde mám nějaké hranice, a zvyšovali tak možný třetí pokus. Mohu říct, že za šest měsíců mě Petr posunul úplně na jinou úroveň. Jak jsem nakousla, trénink bench-pressu byl pouze jednou týdně se šesti sériemi v dresu. Ale ani ostatní cviky jsem nevynechala, jsem zvyklá trénovat až šestkrát týdně, kde jsou dřepy, tahy a různé doplňkové cviky.
Začínala jsem vždy rozcvičením horní části těla a šlo se na bench-press, který byl zatím bez dresu. Dala jsem si čtyři až pět sérií. A jak ráda říkám, kde končí RAW, začíná EQ. Moje poslední rozcvičovací série bez dresu je 72,5 - 75 kg po dvou opakováních. Ale spíš jak se mi chce, nemá cenu se zbytečně unavovat, protože je potřeba jen připravit tělo. Následně se oblékalo do dresu, kde se na pomoc používají rukávy nebo více oblíbené pytle na odpadky, se kterými pak dres lze lépe obléct. Používali jsme různou výšku špalíčku a začínalo se na 110 kg a končilo na 142,5 kg. Každý týden jsme ubírali výšku špalíku až na plný rozsah. Poslední týden před závody jsme zkusili základ, druhý pokus a hurá směr Istanbul. S vidinou, že zakládat budeme 125 kg a druhým pokusem asi 135 kg. Posledních pět dní před závody už necvičím. Příprava byla super a šla podle plánu, žádná nemoc ani přetrénování se mě netýkalo a mohlo se frčet o sto šest.
Stravu mám nastavenou podle sebe, jím pestře, celý rok tak, jak chci. I proto nemusím dělat rozdíl na začátku nebo na konci přípravy. Jsem názoru, že není nezdravé jídlo, jen nepřiměřené množství. Proto mě i předposlední týden uvidíte klidně jít na tacos nebo na Instagramu fotku, jak mám k večeři domácí burger nebo žebra. Zeleninu u mě taky moc nenajdete, ale co si neodpustím, je avokádo a banány. Velký podíl v mém jídelníčku tvoří maso, brambory, vejce, mléčné výrobky a ovoce. Tělesnou váhu si držím kolem 58 - 59 kg, protože do dresu je důležité mít podobnou váhu, v jaké závodíte, aby dres pak fungoval, jak jste zvyklí, a výsledky a dřina několika týdnů nebyly rychle pryč. To je něco, s čím závodník musí počítat, a musí vědět, co si může dovolit. Na cestách a hotelech je trochu problém s dodržováním svého jídla, ale je potřeba si s tím umět poradit. A jsem ráda, že tentokrát to zase vyšlo. V Turecku jsem z poloviny měla jiné potraviny, než jsem zvyklá. Kontroluji si přísun vody a soli. Poslední den hlídám, jestli budu ještě ten den přijímat nějakou vodu nebo nikoliv.
Do Istanbulu jsem letěla z Vídně s dalšími závodníky čtyři dny před mým startem. Odtud nás čekal zhruba dvouhodinový let a přílet měl být kolem druhé odpoledne, což znělo skvěle, protože jsme si řekli, že se podíváme do města. Bohužel nás čekalo prvně hodinové zpoždění, které nakonec skončilo třemi hodinami strávenými na letišti plus ještě chvíli navíc na ranveji. Po příletu nás měl čekat objednaný transport, ale další půlhodinu jsme tam čekali, než přijel řidič. Po celém dni jsme byli všichni tak unavení, že už jsme si ani nepovídali a jen už se těšili na hotel a kamarády z nymburského a vejprnického oddílu, kteří již byli na místě. Přijeli jsme až kolem sedmé večer, šli si koupit pouze balenou vodu a nejnutnější potraviny na večeři.
Druhý den jsme se vydali na průzkum Istanbulu, kde jsme viděli hlavní turistické atrakce. Modrou mešitu, park, muzea, velký bazar, tržnice a spoustu dalších turistických atrakcí, kde jsme nakoupili pro rodiny a přátele dárky z cest. Taky tam byla spousta lákadel jako zmrzlina, pražená kukuřice a kaštany, ale to jsem nemohla pokoušet. Pak se jelo zpět na závodiště, kde závodili chlapi věkové kategorie masters v dresech. Protože EQ závodníci jsou taková skoro druhá rodina, tak si chodíváme navzájem fandit a pomáhat na soutěže, tak toho času na výlety není tolik. Ale ve dny volna společné vyrážíme na výlety a večeře. Pak nastal odpočinek až do mého závodu. Velká výhoda byla ta, že se závod konal ve stejném hotelu, kde jsme byli ubytováni, a já se nemusela unavovat transportem v horku, abych mohla podpořit své kamarády na platformě. Jediná má starost tedy byla balená voda a jídlo až do neděle, kdy jsem měla start. Na to, jak to bylo vše organizačně perfektně zvládnuté a super stojany i závodiště, tak poslední den byla od večera zamknutá oficiální váha a nedalo se převažovat, což pro mě nebylo moc příjemné. Odemčení se konalo až od sedmi hodin v den závodu.
V den startu jsem se šla raději převážit ještě před oficiálním vážením, ale bylo půl sedmé a bylo ještě zamčeno. Po sedmé hodině jsem dostala informaci, že je už odemčeno, a šla jsem to znovu zkusit. Váha byla 56,6 kg, což je váha, která mi sedí, a konečně jsem se letos naučila nepodvážit o velkou hmotnost. Byla jsem tedy na závody fit. Vážení začalo v devět hodin, na řadu jsem šla až mezi posledními, ale bylo fajn, že společnost mi dělala kamarádka. Váhu jsem nakonec měla 56,55 kg. Nastal čas na doplňování energie, to znamená jídla, a hlavně tekutin. Na to bylo devadesát minut a pak už start. Myslela jsem si, že jsem ve druhé skupině a mám čas, než přišel kouč Petr Slanička, který mi řekl, že startuji asi za půl hodiny. Tak jsem rychle dala předtréninkový nápoj a energy gel a šla se rozcvičovat. Nakonec to bylo akorát a vše sedělo, jak mělo. Dali jsme 115 kg na špalíček, poupravil se dres a šlo se do boje. V zákulisí se mnou zůstali Petr a Honza, který se ode mě ani nepohnul a připravoval mě na pokusy, když Petr sledoval tabulku s výsledky soupeřek. Zbytek týmu odváděl skvělou práci, když mi fandili z hlediště, a byla to pro mě obrovská podpora! Nakonec to bylo něco neskutečného a já si každý pokus užila. Dokonce jsem třicet vteřin byla se 140 kg na 2. místě, kde následně ale soupeřka zvedla o 2,5 kg více a sesadila mě na 3. místo. Ale to mě vůbec netrápilo a netrápí, protože je to 3. místo na ME v open kategorii! Je to nově oficiálně zapsaný můj osobní, ale i národní rekord. Jsem spokojená hlavně proto, že co se natrénovalo, to se tam taky povedlo. A to je pro mě to nejdůležitější a nejlepší pocit. Aby toho nebylo málo, málem jsem promeškala vyhlášení a na podium přiběhla později společně se známou z Polska. Ale vše jsme stihly a trošku se tomu zasmály.
Závěrem bych chtěla moc poděkovat Petrovi Slaničkovi a Honzovi Bělohoubkovi za veškerou péči jak na trénincích v Nymburku, tak na závodech. Vaškovi Patočkovi, že mě přivedl k EQ a věnuje se mi po zbytek roku. Členům TJ Sokol Rosice a Nymburk, že ve Vás mám podporu a mohu u Vás trénovat. Dále děkuji mému sponzorovi SBD Apparel, SBD_czechia a Kusaky.cz, že mě připravují a starají se o vybavení pro lepší výkony! A samozřejmě Českému svazu silového trojboje, že mohu reprezentovat naši zemi.
Fotografie:
archiv Blanky Bartoňkové
Víte, že...
