Velký historický přehled: Silový trojboj v Československu a sousedních státech (III.)

	Velký historický přehled: Silový trojboj v Československu a sousedních státech (I.)
	Velký historický přehled: Silový trojboj v Československu a sousedních státech (II.)

V prvním díle jste si přečetli o začátcích vzpírání u nás a dozvěděli jste se, že už tenkrát (kolem roku 1900) byly používány základní silové cviky tlak vleže (na podlaze), dřepy a mrtvý tah. Také už víte, že powerlifting vznikl v USA v polovině 20. století na základě požadavku nalézt protipól klasického (olympijského) vzpírání.

Druhý díl Vás seznámil s prvopočátky silové části kulturistických soutěží a jejími hlavními aktéry. Přečetli jste si o zavedení tzv. silové sestavy na evropské fórum a jak z této podstaty vyšly kulturistické svazy jednotlivých socialistických států. Byly zde rovněž uvedeny výkony a výsledky z nejstarších soutěží v našich zemích, počínaje rokem 1965, a pro čtenáře mladších ročníků něco o tehdejší atmosféře reálně-normalizačního socialismu vzhledem k zavádění sportovních novinek.

V dnešním, třetím díle se můžete těšit na výsledky prvních národních přeborů v České a Slovenské republice, zavzpomínáte s autorem na úplné počátky soutěžení včetně uspořádání prvního mistrovství ČSSR, budou Vám představeni někteří významní závodníci a dozvíte se o problémech ohledně měření sil se sousedními státy.

Závěrečný díl bude popisovat skutečně historická mezistátní utkání našich reprezentantů se sousedy v Polsku a Maďarsku, přidá pro informaci tehdejší rekordy okolních států a uzavře faktografický přehled reportáží z mistrovství Evropy 1984 v Norsku, kde naši powerlifteři debutovali.

Miroslav Dobroucký

Náš nejlepší trojbojař Jan Ježek z Olympie Praha vytáhl od země vůbec jako první v republice více než 300 kg a na svou dobu nasbíral fantastický trojboj 787,5 kg (265,0 + 192,5 + 330 kg).

První oficiální přebor ČSR 1975 se konal v Třinci.

První oficiální přebor SSR 1975 se uskutečnil v Topoľčanech.

Viděno očima dneška, jaká krásná doba to byla - a v tom je vše, co nám "oldtimerům" a pamětníkům chybí, na co nostalgicky vzpomínáme s vědomím, že pokrok nelze zastavit! "Kdyby to šlo," napsal mi kdysi jeden čtenář,"chodili bychom stále ve dřevácích!" Za základní hnací motor lze pokládat směs elánu a chuti soutěžit, veřejně se předvést v tom dobrém, sportovním smyslu (ne jako ti křiklouni na tribunách stadionů). Podmínky byly doslova primitivní, často taneční sály venkovských hostinců, v lepším případě jeviště obstarožního kulturního domu nebo divadla, teprve v ideálním sportovní hala. Vybavení - činky bývaly všelijaké, staré ruské i novější pogumované z PLR, kotouče vah nejistých a nepřesných, stojany vratké s obtížně nastavitelnou výškou, lavičky rozmanité i celodřevěné a bez potahu. Signalizace praporky nebo jen zdviženou paží, pravidla nekomplikovaná. Zajisté mi dáte za pravdu, že většina sportů je dnes komplikovaná až běda, hlavně kvůli (nebo díky) penězům a technickému pokroku. Scházelo se i 60 závodníků a byl z toho maratón trvající do půlnoci, což zůstává ve vzpomínkách i nás, kteří jsme jej rozhodovali - jednalo se bezmála o 550 pokusů! Zde bych připomenul proslulý výrok profesora anatomie Solferina z "Básníků" o "sicflajši"... Borci nastupovali v trenýrkách a tričku, někteří v bavlněném vzpěračském dresu, vídali jsme i teplákové bundy v kombinaci s plavkami. Na nohách botasky, kedsky, originální vzpěračské botky se zvýšeným podpatkem z SSSR, taky ale vycházkové polobotky nebo vojenské kanady. Občas měl někdo bandáže z lékařských obinadel, ve srovnání s dneškem úzký opasek, prkénko pod paty a možná ručník pod osu činky na krk. Byly též povoleny kotoučky pod paty na dřep. A pamatuji soutěž, kam si jeden klub dovezl vlastní lavičku (tak dobře, byla to Lokomotiva Česká Třebová)! Šlo o skutečné zvedání "silou-mocí", jak zní volný překlad anglického názvu.

R. Kocourek (Lokomotiva Česká Třebová)

S nečekaným zájmem o silový trojboj bylo nutno dořešit posloupnost soutěží, tak aby vrcholem snažení nejlepších byla účast na celorepublikovém fóru mistrovství ČSSR. Po prvním zkušebním mistrovství v Praze 1976 (37 závodníků) následovaly ještě dvě sezóny nanečisto v Trebišově a Kunovicích, než mohlo dojít k vypsání oficiálního mistrovství 1979 v Ružomberoku.

Na snímku níže z roku 1977 je zajímavá situace. Vrchník Vladimír Nový řeší s Janem Nagym otázku oblečení - měl totiž na sobě plavky bez nohaviček, což pravidla nepovolovala. Vlevo sedí jiný populární rozhodčí Jiří Zajíček (v pozadí v tmavých teplácích Papírník a Kocourek z České Třebové).

Na snímku ze školení trenérů v Kunovicích jsou nahoře zleva Jiří Hofírek, Ivo Karpíšek, Zdeněk Kužílek, další chlapík mi vypadl (Standa Hošek?), klečí Standa Nepožítek, Wolfík Zimmerman a autor.

A zde záběr z nástupu rozhodčích - zleva J. Švub, J. Zajíček, J. Völgyak, J. Náprstek, I. Karpíšek, J. Lamper.

Vzhledem k tomu, že nemám fotografie většiny tehdejších borců, vrátím se k vybraným šampiónům oněch průkopnických let aspoň slovně, vždyť jsem jako autor jejich profilů v Ročenkách kulturistiky a měsíčníku Tréner všechny osobně znal a mnohokrát rozhodoval. Z prvních soutěží fotky nejsou vůbec (možná kdesi v soukromých archivech), později fotil hlavně Jiří Hájek z Jihlavy a další. A ať se nezlobí ti, o nichž se z důvodů slabší paměti či nemožnosti vystihnout všechny nezmíním.

Nepřekonatelný král lehké váhy, čtyřnásobný přeborník ČSR Antonín Soušek z Olomouce udivoval nejen výkony, ale hlavně vypilovanou technikou - na každém školení rozhodčích jej lektor a šéf komise Jirka Zajíček z Mariánek dával za vzor. Bohužel o něm nikdo nikdy nic nenapsal… Souškovy rekordy pár let nato vymazal František Pertl z Jihlavy, už v domácím superdresu. Tadeusz Pryszcz z Orlové byl ročník 1944, závodil ve vahách do 75 kg - 82,5 kg a na prkně strávil bezmála dvě dekády. Kolik to bylo soutěží? Padesát? Střední váha poznala řadu výtečných lifterů - Markoviče, Zvoniče, Skřivana, Hozu, po nich perfekcionistu Fantu (jeho technicky bezvadné pokusy byly lahůdkou pro rozhodčí, od dřepu 200 kg se za šest let dopracoval na 262,5 kg) a supermuskulárního Dufka z Mostu.

Jedním z nejtechničtějších a nejsilnějších závodníků lehko-těžké kategorie byl Vladimír Vrána z Chodova. Začínal někdy v roce 1976 a dva roky poté už byl mistrem ČSSR s rekordním trojbojem těsně pod sedmistovkou. Obdobným nezmarem jako Tadek Pryszcz byl velmistr mrtvého tahu ve vahách 90 kg a 100 kg František Škorpík z Orlové, mnohonásobný rekordman a mistr republiky, narozený roku 1940. Žoviální obr "Jara" Pelán z Modřic u Brna, svěřenec trenéra a později rozhodčího IPF Ivana Karpíška, vstoupil do našeho liftu především mocnými zátahy na hranici 330 kg. Dodám ještě, že hovoříme o éře bez superdresů a superbandáží, což dokumentují fotografie.

Snímek týmu TJ Spartak Chodov níže zachycuje účastníky přeboru ČSR 1978 - zleva Přemysl Hála, trenér Juščák, Antonín Svárovský, Jan Nagy, Antonín Urban a Vladimír Vrána.

Mohl bych vzpomínat dál, stačí přivřít oči a nechat v myšlenkách defilovat tváře i jména, třeba hochů z "mého" Východočeského kraje: Lubomír Fikar, Lubomír Maršík, Jirka Ondráček, Zdeněk Zvonič, Bob Kocourek, Josef Malenovský, zesnulý Václav Papírník, Josef Hýbl, Mirek Dobroucký…

Do rekordního seznamu ČSSR přibyly v roce 1979 nové kategorie.

Dalším pokrokem v řízení sportu bylo ustavení komise silového trojboje při VSKu ÚV ČSTV, komise takzvaně federální, roku 1980, tedy zhruba deset let po debutu tohoto odvětví na naší sportovní scéně. Komise byla v úzkém kontaktu se svazem kulturistiky čili u centra dění a dirigovala komisi českou i slovenskou. Navazovaly se první, napůl oficiální kontakty s IPF (spíš ale formou dopisů mezi předsedou komise a představiteli členských zemí) a objevil se zájem o měření sil s okolními socialistickými státy Polskem, Maďarskem a NDR. Vše se dělo výlučně poštou, bez počítače, internetu a/nebo mobilních telefonů, což dnes vypadá až neskutečně, skutečné to ale bylo, na poště mne familiárně zdravili a pošťačka mávala už z dálky...

První reprezentační tým, vybraný pro rok 1980, měl za členy Hálu, Pertla, Hozu, Chmelaře, Sajdu, Šnajdra a Pelána, tito závodníci startovali v roce 1981 v Polsku a v Maďarsku. V té době už komise, přesněji řečeno duo Švub-Hofírek, vydávala soukromým nákladem u Jirky Hofírka v Lovosicích brožuru "AST - Aktuality silového trojboje". Zhruba na dvanácti listech formátu A5 obsahovala informace z domova a světa, výsledky, rekordy, profily závodníků a metodické materiály, hojně přebírané z magazínu "Powerlifting USA" (ten jsem díky osobním známostem dostával z Norska a později měl předplacený přímo od vydavatele M. Lamberta z Kalifornie). Dlužno dodat, že náklad byl vždy v mžiku rozebrán.

Reprezentační tým ČSSR v roce 1981

Všichni naši závodníci i přes pochopitelnou nervozitu podali výtečné výkony. Hrdiny soutěže se však stali Zdeněk Sajda, pokládaný diváky za nějakého zázračnou silou nadaného ruského dřevorubce (po pár letech emigroval do Kanady, průšvih z toho naštěstí nebyl), a hlavně Miloš Šnajdr svým epochálním pozvedem 350 kg, jímž vyrovnal evropský rekord Fina Reija Kiviranty. Miloš po něm se svým typickým humorem prozradil, že si musel jít přeprat spodky. Jediného domácího vítěze Luku pořadatelé silně podvážili, určitě měl nejméně 85 kg, protest jsme ale nepodali, neboť to nepatřilo k dobrému mravu hostí, navíc všelijak poskládaný polský tým stejně na výhru nestačil.

A na skutečně historická mezistátní utkání našich reprezentantů se sousedy v Polsku a Maďarsku, tehdejší rekordy okolních zemí a reportáž z mistrovství Evropy 1984 v Norsku už se podíváme příště.