Simona Rančev je jedna ze čtyř českých dorostenek, které letos na začátku září odjely na Mistrovství Evropy v silovém trojboji, bench-pressu, mrtvém tahu a dřepu federace GPC na Slovensko, a to konkrétně do Trnavy. Simona se podělila o to, jak v podstatě největší závody letošního roku vypadaly.
[Text: Simona Rančev]
Samotné závody začínaly již 1. září, kdy jsem já konkrétně nezávodila, a proto jsem odjížděla do Trnavy až ten den společně se svým přítelem Petrem. Cesta to byla poměrně dlouhá a hned po dojezdu následovalo vážení, kde přišlo nepříjemné zjištění, že stanovenou váhu přesahuji o 400 g. V GPC je to ještě tak, že buďto do dvou hodin shodíte přebytečné gramy, a nebo můžete do vyšší váhovky. Já se rozhodla to shodit, protože jsem trojboj chtěla absolvovat v kategorii do 56 kg.
Po naběhaných 5 km a 25 minutách v roztopeném autě jsem váhovku dala úplně s přehledem a už jsem se mohla soustředit jen na zítřejší start, tedy 2. září. Po vážení jsme zašli na pořádný burger na doplnění energie na sílu.
Závody začínaly v 9 hodin ráno, a to jak jinak než dřepem, kde jsem šla základ hodně lehkých 87,5 kg, ze kterých jsme skočili na 95 kg, a u tohoto pokusu bohužel zaznělo od dvou rozhodčích "no lift", což znamenalo, že je to neuznaný pokus. Vzhledem k tomu, že jsem šílený stresař na závodech, tak jsem se rozhodla nejít 100 kg třetím pokusem, jak bylo v plánu, ale pouze 97,5 kg, a vyšlo to.
Bohužel druhá disciplína, kterou byl bench-press, se nevyvedla dle našich představ. Základ 52,5 kg byl pohodička, ale bohužel poté jsme společně s Petrem udělali chybu a rozhodli se jít rovnou na 57,5 kg, což se nám nevyplatilo. V tu chvíli přišla moje největší krize během závodů, kdy jsem měla sto chutí všem říct, že končím a nedokončím, protože to stejně nemá přece cenu… Až takový bručoun umím být, pokud se mi něco nedaří, tak jak bych si představovala.
Naštěstí přítel a trenér v jedné osobě věděl, jak srovnat hlavu, a tak jsem se vrhla se vší vervou do své nejoblíbenější a poslední disciplíny mrtvého tahu. Tam jsme volili základní pokus 110 kg, protože jak se říká, základ musíš zvednout i kdyby tě o půlnoci vzbudili. Druhým pokusem jsme se přehoupli na 115 kg, což byl pořád pokus celkem na klid, a třetím pokusem jsem se rozhodla dorovnat evropský rekord 120 kg, který jsem nakonec zdolala s přehledem. Čtvrtý pokus, ve kterém jsem se mohla pokusit ho překonat, jsem nakonec nešla, protože o den později jsem závodila znovu, a proto se to odkládá na příští závody. Každopádně stačilo mi to na druhé místo v kategorii dorostenek T3 do 56 kg a 3. místo v úplné absolutce dorostenek.
O den později jsem nastoupila na mrtvolách do vyšší váhovky, a to do 60 kg. První pokus jsme dali stejný jako na trojboji, a to tedy 110 kg, druhým pokusem 117,5 kg a posledním pokusem jsem chtěla zkusit zatáhnout 122,5 kg, což se bohužel nepodařilo. Každopádně i tak jsem brala zlato a 2. místo v absolutce dorostenek.
Poslední den jsem absolvovala bench-press, který byl pro mě bohužel největším zklamáním. Zapsat se mi podařil pouze základ, a to 52,5 kg, čímž jsem i tak brala stříbro a 3. místo v absolutce.
Závody bych zhodnotila velmi pozitivně, vše šlo velmi hladce a organizace byla skvělá. Hlavně to byla první možnost letošního roku se potkat se svými kolegy z jiných zemí a poměřit síly mezi sebou.
Největší poděkování patří příteli Petrovi, který se mnou absolvoval jak úmornou cestu do Trnavy, tak moje závodní stresařské výkyvy nálad a byl mi tam vždy po ruce v roli trenéra, přítele a psychologa. Poslední poděkování patří firmě SUTOR Global, s. r. o., a to za finanční podporu na závodech takového formátu, jako je mistrovství Evropy.