Jiří Horník st. se letos stal v Jihlavě na Mistrovství České republiky v bench-pressu absolutním vítězem ve své věkové kategorii
masters IV, která je nad sedmdesát let. Zvedl 150 kg při tělesné hmotnosti 93,3 kg. Za sebou má letos i soutěž v bench-pressu bez dresu v Dírné, kde zvedl 130 kg a také získal zlato.
Je velice úspěšným závodníkem i na mezinárodním poli. Za poslední roky jsou jeho největšími úspěchy stříbro na
Mistrovství Evropy v bench-pressu bez dresu v roce 2019 v lucemburském Hammu, zlato z evropského šampionátu v bench-pressu s dresem, konaného ve finském Tampere, také z loňska. A nejcennější loňský titul mistra světa v bench-pressu bez dresu až z Tokia. To jsou kvality tohoto mnohaletého závodníka. A ty předává i dále, jeho syn i vnuk jsou úspěšní jak v Česku, tak i v zahraničí. Zejména jeho vnuk se nyní věnuje intenzivně soutěžení. Celá rodina tedy reprezentuje oddíl SK Horník PWL. Rozhodla jsem se ho tedy trochu představit našim čtenářům, aby objasnil, kde bere v tomto věku kolik energie, a ukázal, že soutěžit se dá v jakémkoliv věku.
Na své poslední soutěži v Jihlavě jsi utvořil ve své kategorii nový národní rekord. Jsi s výkonem spokojený?
S výkony jsem celkem spokojený, je to slušné, ale před několika lety jsem zvedal víc, i když jsem víc pracoval a méně a nepravidelně trénoval. Ještě bych rád několik kilogramů přidal.
S vnukem máte oba výborné výkony a soutěžíte i na mezinárodních soutěžích.
Kdy se on začal zajímat o činky?
Trénujeme se synem u něho v domě, a tak si David odmalička hrál mezi činkami. Pak jsem mu udělal lehkou činku, a když byla olympiáda v Londýně, tak v šesti letech zdařile imitoval vzpěrače. Od první třídy chodil na kickbox, později box a atletiku. Ve dvanácti letech jsem ho učil vzpírat.
Jen techniku, ne váhy. Pak ve třinácti začal závodit ve vzpírání v žácích za TJ VTŽ Chomutov u mého kamaráda, bývalého reprezentanta Františka Filipa. David má i vzpěračskou stříbrnou medaili z mistrovství České republiky starších žáků a drží rekord ve vzpěračském trojskoku starších žáků výkonem, tuším, 8,10 m. Trénovat lift začal před třemi lety, kdy mu ve Finsku ukázal reprezentační trenér Petr Slanička techniku disciplín silového trojboje, a i dnes mu říkám k technice, tak jak to říkal Slanička. Trénuje s tátou, který tomu jako vynikající závodník dobře rozumí, já jim do toho raději moc nemluvím. Vzpírat už nechce, má v tátovi vzor. A poslední rok už dělá jen lift. Závodí v liftu od čtrnácti let, první závody měl před dvěma lety. Chodí na sportovní gymnázium do lehkoatletické třídy.
A jak ses dostal ke zvedání činek ty? A pamatuješ si, kdy jsi začal závodit v trojboji a bench-pressu?
V roce 1964 vyhrál Hanz Zdražil olympiádu v Tokiu, bylo mi šestnáct let. V kině v týdeníku ukazovali, jak trénuje, a také začala éra kulturistiky. Tehdy velká móda, to cvičil každý kluk. Na šrotišti jsem si našel tyč a kola a měl jsem první činku. Doma mi ji však brzy zahodili, nechtěli, abych zvedal. Učil jsem se ve Škodovce soustružníkem, tak v sedmnácti jsme si udělali činku, měli ji schovanou u plotu. Tak jsem každý den čtvrt hodiny cvičil, to byla délka svačiny. Radši jsem místo jídla cvičil, tehdy byl na dílnách přísný režim, houkla se svačina a byla to přesně čtvrt hodina a pak se musely zapnout stroje a dělat. Pak jsem se byl podívat v osmnácti, jak vzpírají vzpěrači Startu Doudlevce, a když mě zkoušeli, tak jsem při osobní váze 73 kg nadhodil 102,5 kg a utrhl 85 kg, zatáhl 85 kg. Chtěli, abych chodil, ale byl jsem kluk z vesnice, dojížděl, a tak to nešlo. Pak jsem trojboj začal cvičit až se synem o třicet let později skoro v padesáti, od šedesáti jsem trénoval už jen bench-press a mrtvé tahy. První a zároveň poslední závody v celém trojboji jsem měl cca v roce 1998, v bench-pressu v Maďarsku na ME v roce 2002 z toho
byla stříbrná medaile. Pak jsem závodil v bench-pressu masters občas na mistrovství republiky, Evropy i světa. Spíš jsem ale jezdil se synem po vrcholných soutěžích. Pracoval jsem v továrně jako ředitel a osobní sportovní ambice jsem moc neměl, spíš mě k soutěžení hecoval syn Jirka. Teď trénuji pravidelně a poctivě, nic nešidím, ani životosprávu, ale zase už síla trochu chybí.
Když hlídáš životosprávu, popsal bys čtenářům svůj obvyklý jídelníček?
Hlavně bych doplnil, že obecně životosprávou rozumím střídmý životní styl, dostatek spánku, žádný alkohol a tabák. Začínám k snídani polévkou, porce zhruba 3/4 l, ke svačině 10 dkg plísňového sýra, 10 dkg šunky, 3 krajíčky chleba a čaj. Oběd mám lehký, totéž večeři. Obojí jsou běžná jídla z české kuchyně, nikdy nic speciálního. Hlavně se většinou nepřejídám. O vysloveně sportovní výživě prakticky nic nevím a nikdy jsem se o to nezajímal. Ne že bych to podceňoval, obecně pro sportovce je to nutné, ale já to neřeším. Někdy se stane, že nejím půl dne nic. V práci si denně uvařím
2 l čaje, dám po vychladnutí citron s medem a popíjím ho celý den.
Co bys řekl, že tě kromě cvičení a životosprávy udržuje v kondici?
Pětkrát až šestkrát denně cvičím krátkou sestavu jógy, hodně se snažím chodit pěšky, i do práce. Občas jdeme v zimě do přírody plavat. Dřív jsem rekreačně boxoval a zápasil, teď už mi to moc nejde. A cvičím
moskevského strážního psa, který stejně neposlouchá.
Máš i nějaké další zájmy kromě činek?
Mám rád hudbu, hezkou, melodickou, klasické houslové koncerty, klasiky vážné hudby. Balet, líbí se mi standardní tance, argentinské tango. Sleduji civilizační vývoj světa, porovnávám ho v kontextu sociologických a filozofických teorií a historických souvislostí a analogií. O těchto věcech se bavíme s vnukem Davidem, umí si najít spoustu informací, získává tak přehled, jinak se o tom se mnou nikdo bavit moc nechce, dcera mi vždy oponuje. Bude právnička, je nadupaná znalostmi a dnešní generace ví vše nejlépe. Mají mladistvý druh prosté jistoty, že svět jimi začíná.
I když nám COVID-19 vcelku zhatil letošní národní i mezinárodní soutěže, máš nějaký cíl na příští rok?
Příští rok je daleko, záleží, aby bylo zdraví, to není jisté. Jinak se budu připravovat poctivě, abych, když mi bude dána důvěra, dobře reprezentoval a dal, kolik bude třeba.
Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji mnoho sil i nadále.
