Dominik Kovalčík: "Chci být silnější a silnější."

Dominik Kovalčík stejně jako mnoho jiných mladých mužů začínal se cvičením doma. "V smrádku svého pokoje jsem se plácal po zemi a věšel po trámech s vidinou mohutného těla a zástupu obdivovatelek," vzpomíná s úsměvem na své první pokusy o kultivování těla aktuální mistr ČR v silovém trojboji federace GPC. Jak dlouhá cesta k tomuto úspěchu vedla a jaké jsou jeho další ambice, prozradil Dominik Kovalčík v rozhovoru.

Dominiku, nejdřív velká gratulace k letošnímu titulu mistra ČR v silovém trojboji federace GPC. Silový trojboj děláte dva roky, co Vás k němu přivedlo a kdy jste přišel na to, že máte dobré silové předpoklady?

Děkuji mockrát, moc si toho vážím. Cvičit jsem začal už dříve, cítil jsem se poněkud méněcenný a chtěl jsem na sobě zapracovat a něco změnit. Místo změny oblékání a stylu hudby nebo střihu vlasů jsem si vybral právě své tělo, které jsem chtěl přetvořit podle svých představ. Začalo to asi jako téměř u každého doma v pokoji, kde byl smrádek z potu, který jsem tam denně proléval. Stěny se otřásaly motivační hudbou, já tam sebou plácal po zemi a visel na trámech s vidinou mohutného těla a zástupu obdivovatelek. Teď, když si na to vzpomenu, je to velice úsměvné, ale každý nějak začínal.

Pak jsem začal navštěvovat místní posilovnu, kde nebylo žádné extra vybavení ani nijak luxusní prostředí, ale jen vlhký sklep a takový ten zatuchlý smrádek. Byla to taková činkárna, ale i tak jsem se na to místo vždy rád vracel a vracet budu. Postupem času jsem začal pozorovat, že jde síla nahoru, a bavilo mě se stále překonávat a zvedat více a více. Za chvíli jsem předehnal skoro všechny kluky ve fitku a kamarád Lukáš Matušinec mi navrhnul závody v silovém trojboji. První závody proběhly v Púchově, kde jsem závodil v kategorii 16 - 17 let do 75 kg, kde jsem obsadil druhé místo s výkonem 507,5 kg, což je, myslím, na první závody úctyhodný výkon. Velice mě bavila celá příprava a uchvátila závodní atmosféra i vše kolem, takže jsem si řekl, že odteď to bude to, čemu chci věnovat každou sekundu svého času den co den, protože jsem konečně našel něco, co mě naplňovalo.

Proč jste se rozhodl závodit právě ve federaci GPC?

No, upřímně jsem nějak ani neměl z čeho vybírat. Závodil tam právě kamarád Lukáš, takže jsme na závody jezdili spolu, a já ani nějak nevěděl, že jsou i další federace. Postupem času jsem se účastnil některých soutěži i pod federaci WUAP, jelikož jsem mladý a potřebuji závodit, abych získal nějaké zkušenosti, ale popravdě musím říct, že federace GPC mi vyhovuje nejvíc. Jen mě mrzí, že tenhle sport není moc známý, je stále v plenkách a bohužel je málo lidí, kteří se ho snaží prosadit a někam posunout. Čím více budou federace spolupracovat a pomáhat si, aby bylo více závodníků a lepší finanční zázemí, tím lepší bude kvalita závodů a celkově příjemnější prostředí pro závodníky. A hlavně možnost se někam posouvat dále po světě a prostor se rozvíjet, to tady bohužel zatím chybí.

Máte nějakého trenéra, který Vám pomáhá s Vaším silovým rozvojem i přípravou na závody?

Ano, cvičíme ve Valach Power Gymu, který patří mému dobrému kamarádovi Adamovi Švehlovi, který je mi trenérem i guru. Den co den za Adama děkuju, protože lepšího člověka s tolika zkušenostmi v oblasti suplementace i přípravy, jak už v kulturistice, tak pro mě hlavně v powerliftingu, bych si těžko uměl představit. Díky Adamovi se stále posouvám dopředu nejen ve sportu, ale i v osobním životě.

Která z disciplín silového trojboje je Vám nejbližší a se kterou se nejvíc perete?

Nejbližší mi je určitě dřep, který je mojí dominantou. Dříve jsem měl problém s bench-pressem, kde mi stála váha a nemohl jsem se posunout ani o kilo. Ale to se změnilo, teď mi jde bench-press neustále nahoru a je to disciplína, na kterou jdu vždy s čistou hlavou a už jako vítěz. Největší problém mi vždy dělala mrtvola, jelikož jsem si poranil záda a dlouho jsem bojoval s myšlenkou, co dál. Začal jsem tedy tahat sumo a zkoušel jsem hook grip. A to byl problém. Jelikož mám fakt moc krátké prsty, tak mi činka neustále vypadávala z rukou. Nebylo kam se posouvat, protože síla rostla, ale úchop byl pořád špatný. V soutěži jsem byl pak nervózní, protože jsem měl v hlavě stále tu situaci, že mi povolí úchop a vše bude špatně. Naštěstí jsem vzal rozum do hrsti, změnil úchop zpět na střídavý a teď se mi mrtvý tah posunul zase o kus dál.

Jaký z Vašich výkonů, ať už na soutěži, nebo doma v tréninku, Vám udělal za dobu Vaší lifterské kariéry největší radost?

To je jednoduché, vždy to bude mých soutěžních a úplně prvních 300 kg na dřep. Teď tréninkově mám 315 kg, na které jsem taky pyšný. V poslední době mi udělal radost i nový čerstvý osobák, a to 300 kg na mrtvý tah. To bylo v Chrámu síly na společném tréninku s Jirkou Tkadlčíkem, kde padaly třístovky jak na mrtvém tahu, elephant baru, tak i na yoke. Cítím, že se pro mě začíná stávat dříve nepředstavitelná váha 300 kg jistotou, za což jsem obrovsky rád, a nezbývá mi nic jiného než to posunout o další stovku dál. (smích)

Kterých ze svých dosavadních úspěchů si vážíte nejvíc?

Nejvíc si vážím určitě titulu mistra a vicemistra světa, dále pak rekordů, jak světových a evropských, tak i národních. A samozřejmě jsem rád za každou soutěž, kde předvedu výkon, na který mohu být pyšný, což se moc nestává, protože v tomhle ohledu to beru tak, že vždy to může být lepší. Sám na sobě vidím jak v tréninku, tak i na soutěži, že i když jsem nadšený z výkonu, vím, co by šlo udělat lépe, abych se posunul na další metu. Mám na sebe velice vysoké nároky a je to, myslím, dobře, že se nikdy nespokojím s tím málem, co mám. Člověk se musí neustále snažit posouvat se dál. Pokud si někdy řekne, že to stačí, mávne na tím rukou, tak se nikdy nikam neposune.

Jste mladý, nicméně váhy, které zvedáte, jsou obrovské. Co na to pohybový aparát? Zatím moc neprotestuje, nebo si trojbojařský trénink už vybírá svou daň?

Upřímně už vybírá. Mám vyhřezlé tři ploténky, přihodilo se mi to na jednom tréninku asi týden před závody, když jsem jel poslední mrtvoly 5x 5 190 kg. Činka mi odběhla a už to bylo. Za týden jsem se dal do kupy a na mistrovství Rakouska jsem se při dřepu prolomil, u benče prokřupal a mrtvolu jsem dotahal už jen kvůli hrdosti. A pak přišla dlouhá a pochmurná část, kdy jsem uvažoval, co se mnou bude. Jestli budu dělat jen benč, nebo budu cvičit lehce. Doktoři mi říkali, že jsem skončil, že tohle pro mě není. Ale nechtěl jsem se vzdát bez boje a musel jsem zamakat. Prošel jsem plnem vyšetření, rehabilitací a domácího cvičení a teď si na ploténky ani nevzpomenu. Hodně lidi mi říkalo, co když skončím na vozíku, ale já prostě věřil, že to půjde, a šlo to. Teď lámu třístovky a zadá drží pevně. Jinak musím říct, že na tu zátěž, co mám, zatím ještě žádné jiné zranění nebylo kromě přetažených svalů a únavy CNS. Dělám hodně prevence, jako je protahování, masáže, sauna a neustálá suplementace.

Trénujete raději sám, nebo se sparingem? Pokud platí druhá varianta, s kým se Vám trénuje nejlépe a proč?

Ve dvou se to táhne vždy lépe. Platí to i při tréninku. Dříve jsem rad cvičil sám, abych se lépe koncentroval a soustředil se. Ale nikam jsem se neposouval, když jsem byl unavený, tak to nešlo překonat a donutit se. Zato když vám někdo stojí za zády a drtí vás, je to o něčem jiném. Jak už jsem výše zmiňoval, trénuji s Adamem, který je zároveň můj trenér, a jako sparingové fungujeme dobře. Adam je silnější a motivuje mě k lepšímu výkonu, ale oba si dokážeme vzájemně poradit nebo si říct i kritiku. Člověk vždy potřebuje trochu přistřihnout křidélka, když se vznáší moc vysoko v oblacích.

Cítíte se komfortně ve váhové kategorii, ve které jste získal nyní mistrovský titul, tedy do 90 kg, nebo byste chtěl se svojí váhou nějakým směrem pohnout?

Ano, na váhu jsem si už zvykl a cítím se v ní dobře. Rád bych si tuhle váhu ještě chvíli udržel, ale pokud by se mělo dít, že by můj výkon kvůli váze stagnoval, nebudu se bát přehoupnout do stovky. Zatím mám něco přes 90 kg, ale můj cíl je hmotu zkvalitnit a zůstat ještě chvíli ve stejné váhové kategorii. A i když po čase půjdu do větší váhy, chci tam jít s dobrou formou a v kvalitě. Můj cíl do vzdálené budoucnosti je nějaký 110 - 125 kg, to si myslím, že k mým 173 cm bude optimální, samozřejmě co nejvíce ve svalech.

Máte ve svém sportu nějaký svůj vzor?

Takový vzor, jako měla starší generace například Arnolda, jsem nikdy úplně neměl, ale moc se mi líbí třeba Eric Lilliebridge, Dan Green, Sarychev Kirill, Konstantins Konstantinovs (ať je mu zem lehká), Hafthor Julius Bjornsson, Zahir Khudayarov, Yury Belkin, Edie Hall a samozřejmě teď asi nejvíce viditelný Larry Wheels. To jsou všechno jména, kterých si ve světě silového sportu nejvíc vážím. Obdivuji je a sleduji, jsou mojí motivací a inspirací jak svými výkony, tak přístupem.

Jeden z Vašich postů na Instagramu říká: "Svůj úspěch hodnotíte podle toho, čeho jste se pro něj vzdali." Čeho jste se musel vzdát Vy?

Myslím, že každý sportovec, ať už hraje kuželky, nebo vzpírá, a má pro ten sport cit a vášeň, tak je pro něj schopný vzdát se čehokoliv, kolikrát je to i na úkor zdraví. Ne nadarmo se říká "život je krátkej, tak buď k*rva velkej". I já kolikrát jedu na úkor zdraví a moc si neuvědomuji, že to je to nejvzácnější, co máme.

Když jsem se začal věnovat powerliftingu, bral jsem to na lehkou váhu, chodil jsem na akce, jedl si, co jsem chtěl, taky trénoval, jak se mi zachtělo. Předtím jsem hrál fotbal, měl kolem sebe plno kamarádů, jak už z fotbalu, tak ze školy, nebo lidi, kteří sledovali fotbal. Když jsem pak začal cvičit, lidé se na mě začali dívat jinak, a když jsem s fotbalem seknul a naplno se začal věnovat liftu, z mnoha kamarádů se stali známí, kteří mě sotva pozdraví. Jasně, že mě to mrzí, ale tak už to chodí. Když se koníček stane životním stylem, člověk se začne stýkat se stejnými lidmi. Už nechodím se starou partou na akce nebo na výlety, takové věci jsou pro mě tabu, prostě mám režim, kterého se musím držet. Takže když se člověk rozhodně dělat něco odlišného a jiného, vždy ztratí, ale toho se nesmí bát, protože na druhou stranu i něco nového získá. A když kolikrát přijde těžké rozhodnutí, tak ať se člověk rozhodne jakkoli, vždy je to krok k něčemu novému. A proto není úspěch to, že nikdy nepadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, když padneme.

Pravda pravdoucí. Člověk by si také neměl dávat malé cíle. Jaké jsou tedy Vaše ambice v silovém trojboji nebo jeho jednotlivých disciplínách?

Momentálně se připravuji na mistrovství Evropy, které se koná v Maďarsku, a poté na mistrovství světa na Slovensku, vše pod hlavičkou GPC. Dalšími cíli, jak jsem již psal, je samozřejmě zkvalitnit postavu a nabrat sílu. Dále bych chtěl více osobnostně růst a medializovat jak sebe, tak i tenhle sport. Právě něco chystáme na YouTube s kamarádem Tomášem Mikušem s konceptem Valach Power Gymu. Tomáš bude mít právě první soutěž v kulturistice a jsem přesvědčen, že o něm ještě všichni uslyšíme.

Rád bych, aby moje jméno bylo spojováno s powerliftingem, a rád bych přispěl k tomu, aby se tento sport dostal více do povědomí lidí, potencionálních sponzorů a hlavně mladší generace. Co se mých výkonů týká, chtěl bych se na světě přehoupnout přes 800kg total a udělat si světový rekord ve dřepu. A být silnější a silnější. V přípravě mě můžete sledovat na Instagramu.

Děkuji Ronnie.cz za možnost rozhovoru, také rodině a mé přítelkyni za podporu a veškerou pomoc při přípravě a velké díky také všem, co mě sleduji a podporují mě.