[Text: Jiří Tkadlčík]
Ve světě existuje hned několik asociací, které mají licenci pro to uspořádat ve své asociaci
mistrovství světa. Některé jsou váženější a s tradicí, jiné méně. Já stál na startu hned tří asociací - MHP Champions League (Norsko 2016), Official Strongman (2016, 2017) a letos Ultimate Strongman, kde jsem vloni závodil na ME plus v týmech a letos v
open. Každá asociace má svoje pravidla, každá má svoje podmínky. Logické. Pouze jedna si nechala patentovat ochrannou známku WSM, a to Official Strongman, tudíž všechny ostatní používají většinou jiné názvy pro MS (Championship atd.), ale podstata je stejná. Nejlepší z nejlepších a z celého světa se utkají na jednom startovním poli. Některé využívají formu video kvalifikace, jiné využívají pozvánky na jméno, kdy samotná asociace spolu s organizátorem v zemi, která závod hostí, vybere seznam závodníků, kteří mohou startovat. Od toho se odvíjí také počet závodníků.
Model Official Strongman například v Irsku využil možnost pozvánek, o rok později v Americe, kde jsem skončil 9., zase
kvalifikace, kdy byl výsledkem obrovský chaos, velké množství závodníků v 9 kategoriích, a tudíž "továrna", která se mně osobně vůbec nelíbila.
Celý punc MS, kdy mají závodníci být představeni publiku, mají mít prostor si utvořit show, o které ten sport je, úplně zanikl. To mi poté potvrdil i jeden z hlavních pořadatelů a
"majitelů" Official Strongman. Bylo nás tam zkrátka moc.
Když jsem byl vloni poprvé na pozvání na ME Ultimate Strongman na Ukrajině,
velmi jsme si sedli s Valerim Gazaievem, který je takovým patronem asociace, kterou vlastní Glenn Ross (Spojené
království), slovo dalo slovo a o asi půlrok později jsem dostal od těchto pánů šanci získat licenci, a tudíž
možnost uspořádat MS - World's Ultimate Strongman Championship následující rok,
tedy letos. A tady náš příběh začíná.
Přípravy započaly v podstatě po Novém roce, kdy jsme zlehka oťukávali sponzory, město i kraj s možností finanční podpory, a tudíž uskutečnění závodu. Jako hostující země máme totiž svoje výhody i povinnosti k Ultimate Strongman, mimo jiné kompletní uhrazení hotelu, stravy, dopravy zde a podobných nemalých položek všem závodníkům. K zařízení toho byla spousta, tím bych ale
Vás čtenáře asi neobtěžoval a snad jen napíši, že jsme se i podle slov závodníků snažili udělat celý závod opravdu profesionálně, včetně doprovodného programu během pobytu nebo nafocení a natočení disciplín s několikaměsíčním předstihem, tak aby závodníci věděli, na čem mají přesně trénovat. Ani já jsem některé vybavení neměl k dispozici pro trénink, aby bylo vše fair play.
Jednou z výhod pořadatelské činnosti byl totiž výběr disciplín, které jsem vybral tak, aby závod obsahoval
běhavé disciplíny, tahovou disciplínu, tlakové disciplíny, disciplínu na počet
opakování, na celkový čas i na maximální váhu. Je samozřejmé, že mohu-li si
vybrat, zvolím disciplíny, které mám rád. Stejně jako je samozřejmé, že země
hostující MS v cyklistice si vybere okruh, který pak domácí dobře znají. Na
rozdíl od jiných závodů, kde jsem kdy startoval, jsem ale nechal vyrobit, jak
píši výše, zajímavé vybavení na daný závod, případně koupil standardizované
disciplíny, které znají i pánové na opačné straně zeměkoule a které mohou bez problémů trénovat i oni.
Stejně tak jsme měli možnost podílet se na pozvánkách čili výběru závodníků, bohužel někteří dobří závodníci z USA, Afriky i Austrálie neměli z různých důvodů možnost přiletět, každopádně konkurence byla i tak vynikající. 12 národností, 16 závodníků, 3 kontinenty! Poprvé v ČR!
Ale zpět k samotnému závodu. Organizační stránku měla na starost moje budoucí žena Valerie Mirić, mohl jsem se tak kompletně spolehnout na hladký průběh a soustředit se na závod. V sobotu 18.
srpna 2018 ve 12 hodin už byl areál skoro plný lidí a my závodníci jsme se pomalu začali rozcvičovat.
Panovala skvělá nálada, za což jsem byl hrozně rád, protože to pro mě není jen sport, je to prostě něco, co mám hrozně rád, a nevidím důvod, proč se na sebe tenhle slavnostní den ksichtit. Pomalu jsem se rozcvičil, pozdravil kamarády, rodinu, fanoušky a proběhl slavnostní nástup s českou hymnou. Už v tu chvíli jsem v sobě cítil oheň a chuť tu ze sebe vydat maximum!
Na první disciplínu, Super Yoke se 420 kg na 20 m, jsem nastupoval jako čtvrtý závodník a hladce ho dopravil do cíle. Tahle disciplína pro mě byla skrz natažený biceps o pár dní dříve vcelku loterie a trošku jsem se bál, jak mi půjde moje technika, kdy je biceps velkou oporou pro udržení yoku. Naštěstí jsem na poslední bolesti v adrenalinu zapomněl a skončil na disciplíně na druhém místě! Rychlejší už byl jen Ukrajinec Misha Khodyakov, a to o necelou sekundu! Start jsem tedy považoval za velmi vydařený a těšil se na druhou disciplínu.
V průběhu závodu jsem pobíhal mezi fanoušky, diskutoval s Honzou Mühlfeitem,
který byl jako můj mentální kouč na akci přítomen a hrozně mi pomohl, nebo se klasicky lehce nervózně roloval na válci nebo
se rozcvičoval. Po celou dobu jsem tu měl i fyzioterapeutku Martinu Dostálovou, která se o mě perfektně postarala a masírovala
mě před každou disciplínou!
Druhá disciplína, 95kg jednoručka, 150kg Log Lift a 145kg axle, byla vcelku hračka, protože jsem tlaky extrémně trénoval a nechtěl nechat nic náhodě. Jednoručku zvedám už půl roku pravidelně na svých exhibicích a vždy jdu až do 100 kg, takže jsem si ani nepomyslel, že bych s ní měl mít problém, i když jsem ji ten den zkoušel poprvé. Log
Lift je moje oblíbená disciplína, tam jsem, myslím, vůbec nezaváhal, axle jsem drtil poslední roky proto, že to byla moje velká slabina, a
ani tady jsem neměl problém. Hodně mi tu šlápli na paty Američan Sean Demarinis i
Polák Marczewski, kteří jsou vynikající tlakaři a rozhodně měli co předvést.
Královská disciplína, na kterou jsem se těšil nejvíc, byl Deadlift, třetí event. Tady jsme kvůli asociaci US hodnotili
mrtvý tah i jako samostatný šampionát - MS v deadliftu do 105 kg, takže můj focus byl jasný. Zvednout nejvíc, vzít zlato za
mrtvolu a pak dokončit závod s druhou zlatou! Největšími soupeři na Deadliftu měli být Luke Davies z Walesu a Maris Rozentals z Lotyšska, což se zanedlouho potvrdilo. Startovní váha byla 300 kg, přidávalo se po 20 kg až do 380 kg a poté jsme řešili, co dál. 380 kg jsme dali všichni tři vcelku hravě a Luke navrhnul 390 kg. Maris chtěl přeskočit na 400 kg, já přistoupil na 390. Naložila se tedy tato váha a Luke šel na pódium. Pokus sice nezvládl a zapsal tedy 380 kg, zde bych ale podotkl, že jako jediný nevyužil pravidla strongman sportu a tahal
RAW, tedy bez dresu. RAW neznamená bez trhaček, deadlift je buď RAW - bez dresu, nebo EQ
- s dresem, trhačky roli nehrají a ve strongman sportu jsou povolené. Jeho výkon 380 kg je tedy absolutně skvělý a osobně si myslím, že by si zlatou sošku zasloužil on! Jak jsem říkal už dřív, pokud jsou dána pravidla a člověk chce být hrdina a nevyužije pomůcek, je to pro mě hlupák, ale u Luka je to něco jiného. S dresem zkrátka tak dobře neumí a lépe se mu tahá bez něj, což prostě chápu, a je to pro mě skvělý výkon!
Po Lukovi jsem nastoupil já a musím říct, že tak lehkých 390 kg jsem v životě
neměl. Atmosféra mě doslova pohltila a já si ani nepamatuji, jak jsem zvedal.
Vím ale, že jsem zapsal 390kg světový rekord (ve strongmanech do 105 kg) a čekal na reakci Marise, který si nechal naložit 400 kg. Byl jsem připravený zareagovat 405 kg, bohužel, nebo bohudík, nevím, Maris pokus nedal a já tedy neměl důvod pokračovat. Na jednu stranu mohlo 405 kg ohrozit moje celkové pořadí, protože bych po disciplíně
úplně zavařil nervový systém, na druhou stranu mě trošku mrzí, že jsem tuhle váhu nemohl zvednout před
třemi rozhodčími a zapsat tak konečně oficiálně přes 400 kg. Tak snad brzy!
Konečné pořadí na disciplíně i deadliftovém šampionátu bylo tedy Tkadlčík 390 kg, Rozentals 380 kg
(nižší tělesná hmotnost než Luke) a Davies 380 kg. Na vyhlášení jsem chtěl Lukovi dát svoji trofej, protože jak jsem psal, pro mě byl vítěz on, ale odmítl.
Dohodli jsme se, že si to rozdáme znovu třeba za rok.
Po Deadliftu jsem se šel uklidit do zázemí a vydýchával emoce a klepavku, mezitím šel na exhibici v jednoručce Lukáš Patera, český strongman, který pim pam překonal svůj český rekord o půl kila na 116,5 kg. Z toho jsem měl velkou radost, i když vím, že Lukáš má na 120 kg a více na oficiálním zápisu, jako byl zde, ale jak říkal, neměl zrovna
úplně den, navíc jednoručku viděl poprvé v životě, takže za mě velký palec
nahoru! Navíc dokázal diváky pěkně rozproudit a to mám rád.
Co se týče diváků, během dne se jich ukázalo přes 2000, což jsme absolutně nečekali a neměli pro to ani kapacitu. Bohužel,
park Michalov je sice velmi reprezentativní, zároveň ale podléhá zvláštním pravidlům a nešlo proto ani stavět tribuny či televizory. Na druhou stranu slyšet bylo 2000 diváků více než dobře, i když mě mrzí, že
ne všichni viděli.
Každopádně po Lukášovi přišla na řadu předposlední disciplína, a to Viking Press se 150 kg na minutu. Tady jsem si hodně věřil a nasekal tam spolu s Emanuelem Pescarim hned 12 opakování! To znamenalo dělené první místo! Za námi skončili Marczewski, Demanidis a
Japonec Toyota! Bohužel je tato disciplína občas těžká na posouzení, pravidla totiž říkají, že nesmí dojít k tzv. double dipu - dvojitému podskoku, což se občas velmi špatně hodnotí. Zvláště Rozentals měl s tímto pravidlem problémy a byl tak rozhodčím několikrát upozorněn. Celá disciplína jinak proběhla v klidu a opět za bouřlivého diváckého potlesku a pokřiku.
Na poslední disciplínu, přenesení 3 pytlů o váze 90 - 120 kg, jsem nastupoval s poměrně velkým bodovým náskokem, člověk ale nikdy neví, co se může stát, a tak jsem se neradoval předčasně. Když jsem však odnesl ve skvělém tempu všechny pytle, bylo jasné, že jsem se opravdu stal nejsilnějším mužem světa střední váhy. Pocity? Nepopsatelné. Snil jsem o tom momentu od svých 15 let. Od doby, kdy jsem poprvé zvedl činku. Kdy jsem poprvé cvičil v posilovně, kde jsem si na předkopávání sedl obráceně a zakopával… Jo, i to se mi dělo. A teď byl sen skutečností.
Byla to velice dlouhá a krásná cesta, která vždycky nebyla jednoduchá, a občas jsem při jejím zdolávání uklouzl a ležel hubou v blátě. Občas jsem neměl ani pořádně co jíst, občas nebylo pořádně kde a s čím cvičit. Občas to bylo prostě
pěkně na hovno. Ale jak se říká, musí pršet, aby byla duha. Všecky ty těžké podmínky a těžké časy byly k něčemu dobré. Byly dobré k tomu, aby mě zocelily a daly mi disciplínu a vůli, kterou mám dnes. Tyhle dvě věci totiž shledávám jako jedny z nejdůležitějších vlastností, které si musíte vypěstovat, když chcete být úspěšní nebo vynikat. Bez toho to prostě nejde.
Lidé se vymlouvají na talent, že to mám jednodušší, protože mám talent, genetiku a kdoví co ještě mám a oni to prostě nemají. Nemyslím si, že moje genetika je kdoví co, nebo že bych byl nějak víc talentovaný než ty. Jediné, co vím, je, že když něco chci, tak prostě za tím jdu a dělám to tak dlouho, dokud se to nepovede. To není talent, to je dřina. To je těžká dřina, která každému nevoní, a někdo po prvních bolestech vzdává a končí. Já vytrvávám, a proto porážím ty víc talentované a i ty s lepší genetikou. Je to o tom prostě udělat víc práce, opakování, tréninků atd. než
Váš oponent. Hodiny a hodiny dřiny se vyplatí. Není to hned, ale musíme si počkat. To některé taky štve. Na úspěch neexistuje instantní rada nebo pilulka. Bohudík.
Trpělivost růže přináší. Rád bych Vám řekl, že cesta k titulu trvala asi 14 let a potřeba byla hlavně touha mladého patnáctiletého kluka, co chtěl být
nejlepší. A teď je - na pár měsíců. A vlastně na celý život. Protože už mi tenhle den
- 18. 8. 2018 nikdo nevezme. Ať si kdokoliv myslí, že nebyla pořádná konkurence, že jsem si to ušil na sebe a cokoliv dalšího, já a moji lidé víme, že to byla dlouhá cesta, fair play cesta, která byla odměněna.
Za skvělou práci bych chtěl poděkovat rozhodčím Norbertovi Kujanovi, Mírovi Motáňovi a Davidovi Střelákovi, celému realizačnímu týmu v čele s Valuškou, která je neskutečný organizátor a celé to připravila přesně tak, jak jsem to chtěl sám! Dále díky všem sponzorům,
kterými byli město Přerov, Olomoucký kraj, Krištof Trade, Realitní skupina Sting, Czech Virus, Pivovar Litovel, Pela Trade, Ptáček
pozemní stavby, Nevyhodim.cz. Mediální podporu poskytli Fajn Rádio, Ronnie.cz, Galerie Přerov
a Valašský fotbal. Samozřejmě také děkuji divákům i všem účastníkům za skvělý den!
Neskutečně jsem si to celé užil, jsem hrozně rád za skvělé odezvy, kdy závodníci už druhý den chtěli informace o dalších závodech u nás, pochvalovali si servis i
Vás diváky, velká pochvala přišla dokonce od samotného US, cítím proto velký
pocit zadostiučinění a teď už to můžu říct. Kluk s cukrovkou z malého města prostě vyhrál mistrovství světa! :-)
A co dál? Den volna a vracíme se do práce! V plánu je deadlift 400 kg a více,
Static Monster, možná nějaký Arnold Classic… Já někdy psal, že po titulu z
mistrovství světa končím? To jsem jen žertoval… :-)
Profi Rotoped inSPORTline - PANG...
