Filip Macek: "Síla mysli
a víra. To funguje."

S Filipem se znám už dlouho. Kdo si myslíte, že MMA zápasníci jsou dvoumetroví chlapi, ze kterých jde strach na sto metrů, ten by při bližším setkání s Fílou rychle změnil názor. Máca zápasí ve váze do 61,2 kg, ale bojovník je skvělý! Nedávno v Petrohradu sundal v rámci nejprestižnější ruské MMA organizace ACB čečenského zabijáka Hamida Sultanbieva!

Filipe, předně obrovská gratulace k vyhranému zápasu, který byl pro tebe životně důležitý, protože zajišťuje další setrvání v ACB. Můžeš nám popsat průběh zápasu z tvého pohledu?

Pájo, moc ti děkuji. Je to tak, vyhrál jsem, a tak zůstávám i nadále v ACB. Naštěstí to všechno dopadlo dobře. Mám takový pocit, že když mi někdo dává ultimátum, tak mě to žene hrozně vpřed a nutí mě to makat na 200 %.

A teď k tomu fajtu.... Bylo to celé takové zvláštní. Paťas (Patrik Kincl) přišel o zápas, protože jeho soupeř byl při vážení o neskutečných šest kilo těžší, a tak jsem ho požádal, aby se mnou a Danem Bartákem šel ke kleci a koučoval mě. A on souhlasil! V ten moment jsem věděl, že to bude pecka. Ne že bych Danovi nevěřil, ale když si uvědomíš, že Paťas měl jít ten samý den a na stejném galavečeru o titul, tak mi řekni, kdo to mohl mít nejvíc v oku? Myslím, že tím byl zápas, techniky a prostě celý průběh toho všeho, jako by tam byl on. No jasně, jedině on! Ale pěkně od začátku.

Tedy první kolo.

Ono to nebylo tak jednoduché. Než jsem vstoupil do klece, bylo to vzrůšo. Ujel nám totiž autobus do arény. Organizátor nám naštěstí zavolal taxíka a jelo se. Dojeli jsme akorát, abych se protáhnul. Po půlhodině se šlo na věc. Vlastně to nakonec bylo takhle dobré, protože jsem se nemusel nervovat v šatně, kdy už konečně půjdu. Když jsem šel do klece, tak jsem si říkal, že musím být hlavně v klidu a nejančit, jako to vždycky dělám. Prostě zachovat chladnou hlavu. Rozloučil jsem se s kluky a vlezl tam. Najednou přicházel soupeř Sultanbiev.

Uvědomil sis, že končí legrace, viď?

Přesně tak. Věděl jsem, že přišel okamžik, na který jsem celou dobu dřel. Zápas začal klasicky - testováním soupeře. Pravdou je, že si už z dalšího průběhu fajtu moc nepamatuji. Dostal jsem ránu a skončil na zemi. A Sultanbiev byl na mně. Pokoušel jsem se mu nasadit nějakou páku nebo škrcení. Všechno marné. Pak se postavil a chtěl mě trefit, ale až moc se na mě naklonil. Já věděl, že na něj dosáhnu nohou, tak jsem ho ze země kopl do hlavy a on začal protestovat.

FILIP MACEK

věk:	25 let
narozen:	Mladá Boleslav
sportovní úspěchy:	4x mistr České republiky v grapplingu 3x mistr České republiky v BJJ držitel pásu prestižní federace CGF aktuálně zápasí v jedné z nejlepších organizací světa ACB

Co rozhodčí?

Já hned vstal a viděl, že rozhodčí mu jasně řekl, že to bylo vše podle pravidel. A tak jsem se na něj rozběhl a chtěl ho trefit naskočeným kolenem. Jenže jsem se netrefil a on mě zase hodil na zem. Takhle to bylo pořád dokola. Jednou nahoře, podruhé dole.

Měli jste za sebou dvě kola, soupeř měl mírně navrch. Začalo třetí...

To bylo pochopitelně nejzajímavější. Jenže vše možná odstartovala pauza před posledním kolem.

Co se stalo?

Patrik mi dával nějaké rady a na závěr mi řekl: "Poslouchej mě. Nech se tady úplně odrovnat!" On to řekl jinak, chlapsky, sprostěji: "Třeba tady chcípni, ale nech tam úplně všechno!" Mě to strašně heclo. Když jsem si uvědomil, že všechna ta dřina a odříkání byly jen a jen proto, abych porazil Sultanbieva, tak že tu musím nechat všechno. Na jediném, na čem záleží, je tohle poslední kolo. Začalo to.

Rozhodující chvíle přišly dvě minuty před koncem, že?

Pokoušel jsem se ho pořád trefit předním direktem, ale vůbec mi to nešlo. Zdálo se mi, že už jsem hrozně pomalý a moje ruce musejí být hrozně vidět. Asi v druhé minutě se mi povedlo soupeře hodit na zem a dostat se do docela dobré pozice, které se říká half guard. V ten moment mi došlo, že je to tady. Já jsem se totiž často koukal na soupeře na videu ze zápasů a mockrát mi připadalo, že by mu tahle páka z téhle pozice šla dát. Při každém tréninku, když jsem se dostal do téhle pozice, tak jsem ji pořád nasazoval a představoval si, že to je on - soupeř.

Ty sis v tom těžkém boji vzpomněl na tréninkovou pozici?

Jasně. Byla to setina vteřiny, když mi to skočilo do mozku, do mysli. Najednou to bylo tady a já v mžiku věděl, že mám šanci ji vyzkoušet natvrdo. Věděl jsem, že když se to nepovede, je to nebezpečné, protože soupeř Vám zůstane na zádech a je velká pravděpodobnost, že Vás uškrtí. A on najednou zaplácal.

Co tě napadlo?

Myslel jsem, že se zblázním. Nevěřil jsem, že zrovna touhle vysněnou technikou jsem vyhrál. Já to ale nechápu ještě ani teď.

Ty jsi tomu prostě nepřestal věřit.

Něco na tom je. Asi ten zákon přitažlivosti existuje. Asi se vážně věci, které si vryjeme do paměti a kterým věříme, často stávají. Síla mysli, víra. To funguje.

Jak jsi vnímal tlak okolí? Přeci jen to bylo buď, anebo.

Asi před dvěma měsíci jsem se bavil s Davidem "Bongem" Boučkem a Jirkou "Didim" Dimitrovem, ti jsou z Mladé Boleslavi, kde jsem začínal. Vlastně mě k tomuhle sportu dostali, naučili mě úplné začátky, naučili mě tenhle sport milovat. Došla řeč na to, že mi kluci řekli, že na mně vidí tu strašnou nervozitu, zodpovědnost a obrovskou snahu vyhrát, ale že je to na úkor zápasu, na úkor výkonu. Řekli mi, že když jsem ještě zápasil za boleslavský klub UFT, tak jsem byl hrozně spontánní a nad ničím jsem si příliš nelámal hlavu. Nechal jsem za sebe jednat přirozený instinkt. A že od té doby, co jsem podepsal smlouvu s ruskou federací, hrozně nad vším přemýšlím. Že chci tak moc vyhrát, až mě to v zápase brzdí. Já jim povídám, aby se nedivili, že vím, že když prohraji, tak budu muset jít točit zmrzlinu na Václavák, abych mohl zaplatit nájem a koupit si aspoň suchou housku. A to není nic proti zmrzlinářům, které v podstatě obdivuji.

Co ti na to kluci řekli?

"Bongo" povídá: "Vyprdni se na všechno. Jediné, co tě čeká, je kluk jako ty. Má dvě ruce, dvě nohy, jednu hlavu. Nemá nic víc, než máš ty. Prostě jdi a per se." Tak jsem se tím taky řídil.

Jaké byly reakce známých a přátel po zápase?

Reakce jsou pro mě úplně nejvíc. Mám ze všech zpráv obrovskou radost. Mám neskutečnou radost z toho, když vím, kolik lidí stojí při mně, kolik lidí na mě myslí. A že neváhají napsat zprávu. Vždyť to dělají ve svém volném čase, který by mohli naplnit jinak, než že píšou Mácovi. Úžasný pocit!

Oslavoval jsi řádně? Prý to umíš na jedničku.

Ani ne. S přítelkyní jsme zmizeli na Mallorcu za teplem, za sluncem, za vodou. Prostě si odpočinout. Myslím, že je to ten nejlepší odpočinek a oslava, jakou jsem si mohl dopřát. Roky jsem nikde nebyl, a tak jsem v podstatě šťastný a spokojený.

Co plánuješ následujících pár dní? Už víš, kdy tě čeká v kleci něco dalšího?

Odpovídám na tvé otázky v hotelu u moře, kde na balkóně popíjím domácí džusík. Musím říct, že jsem se zase úplně dostal do té klece. Jako by ten zápas právě skončil. Za chvíli si dám asi něco dobrého, vykoupu se v moři. Pár dní to takhle ještě bude, pořádně se zregeneruji. A pak zase zpátky do reality. Za pár dní začnu zase makat. Vlastně už se moc těším. Vím, že budu ten dril a ty litry potu a únavu proklínat. Jenže já to mám strašně rád. Já tu dřinu miluji. Termín dalšího fajtu ještě nevím, ale tak nějak za plus minus tři měsíce.

Patrik Kincl měl zápasit na stejné akci, ale jeho zápas byl zrušen. Jak jsi celou věc vnímal ty?

Jeho soupeř Albert to pěkně pohnojil. Taky za to po zásluze zaplatil. Převážil sedm kilo a ani mi nepřišlo, že by ho to nějak štvalo. Už to udělal víckrát a pokaždé mu to nějak prošlo. Ale teď ACB řeklo, že čeho je moc, toho je příliš. Byl mu odebrán titul a jeho budoucnost je dost nejistá. Patrik byl dost hotový, naštvaný a smutný.

Kdo by taky nebyl, že?

Měl za sebou strašnou dřinu a práci, dal do přípravy spoustu peněz. Já bych se asi zbláznil. I když v blázinci bych asi měl jídlo zadarmo, co?

Patrik Kincl ale jede dál.

Jasně, jeden nevydařený zápas ho nemůže zazdít. Na Facebooku už psal, že má soupeře. Věřím, že titul získá. To mu osladí hořkost, kterou určitě ještě teď cítí po tom ruském výletě. Moc mu to přeji, a když bude cokoliv potřebovat, rád mu ve všem pomohu.

Jak se k celé věci postavili organizátoři? Jak se k Vám obecně chovají?

Jak se postavili, jsem už řekl. A jak se k nám chovají? Upřímně řečeno, přijde mi, že dost krásně. Co řekneme, to máme - ne že bych si vymýšlel kaviár.

Co zranění? Jak se po zápase cítíš?

Zranění mám, ale jen malá. Trochu potlučenou hlavu, monokl a nový karfáč - to je tak trošku zdeformované ucho. Ale nic takového, co by mě mohlo ohrozit v další kariéře.

Nějaké změny?

Změnit budu chtít hodně věcí. Jak skladbu tréninku, tak musím ještě vyhledat nějaké další trenéry. V dalším zápase budou jiná pravidla, například nám budou přidávat lokty na hlavu a nebude platit pravidlo tří bodů, ale čtyř. To znamená, že když se Vám nedotýkají čtyři body těla země, tak Vás soupeř může udeřit nohou či kopem do hlavy. A mezer mám asi milión. A já chci co nejvíc těch mezer zaplnit. Čím víc, tím líp.

Máš nějaké slabiny?

Mám. Ale to přece nemůžu takhle říkat!

Co příprava na tento zápas? Byla v něčem jiná? Jak sis před zápasem na soupeře věřil? Probíhalo vše podle plánu?

Příprava probíhala celkem fajn, každý den jsem trénoval v Penta Gymu a Kutil Gymu. A to bylo asi všechno. Chtěl jsem podniknout nějaký zahraniční kemp, ale to se prostě nepodařilo. Ale vyšlo to i tak na jedničku, ne?

To jo. Jak se ti tentokrát dělala váha? Tedy hubnutí na požadovaný limit? Vím, že jsi s tím v minulosti dost bojoval.

Já s váhou bojuji pořád. Myslím, že kdo říká, že s váhou nebojuje, kecá. To shazování je ale úplný děs, hrůza. Nesnáším to. Jenže co s tím? Musím těch zhruba deset až dvanáct kilo zhubnout. Jinak to nejde. Tentokrát jsem musel seknout asi deset kilo.

Má to shazování vliv na výkon?

Jasně že má. Věřím ale, že soupeř je na tom podobně. Ale když se shazovat umí, tak to zase takový průšvih být nemusí. V tomhle zápase jsem se cítil fajn.

Chceš do budoucna předávat své zkušenosti dál? Baví tě práce trenéra?

Jasně že chci. Trénuji a bojuji spoustu let. Nebudu se pouštět do něčeho, čemu nerozumím. Téhle aktivitě, téhle dřině trochu rozumím a baví mě to. Proč nepředat svoje zkušenosti jiným? Pokud se najde někdo, kdo bude mít snahu se něčemu naučit, tak mu rád ukážu, co umím. Momentálně trénuji v Kutil Gymu a právě jsem se dohodl s Pavlou Kladivovou, že budu trénovat MMA i u ní v úplně nově otevřeném gymu v Jinonicích. Z toho mám velkou radost, protože nejen ty prostory jsou úžasné, ale i Pavla je skvělá ženská, která má sportovní srdce. Takže to vypadá, že se tomu bláznivému MMA mohu věnovat ještě více než dosud. Tedy vlastně pořád. A na to se moc těším.

Komu bys rád poděkoval?

Poděkovat musím hodně lidem. Na prvním místě to je můj dobrý kamarád a trenér boxu Michal Novotný alias Vostrej Zub za asi milión soukromek, tedy soukromých lekcí, a za strašně moc velké snahy mi pomoct. Pak Danovi Bartákovi za tréninky v Pentě, tím zároveň i všem lidem z Penta Gymu. Je to ta nejlepší parta, jaká může být. Ríšovi Andrsovi za jeho neuvěřitelné a strašně technicky zaměřené tréninky wrestlingu a grapplingu. "Hrozivé Ústřici" za celkovou péči o mé rozmlácené tělo. "Didimu" a "Bongovi" za jejich rady a péči. Martinovi Bartákovi za to, že mi pomohl se zajištěním zdravotní prohlídky, bez které bych asi ani neodletěl. Láďovi Kutilovi, že mi umožňuje plnit si své sny v Kutil Gymu. A taky všem mým svěřencům, kteří mi dodávali strašně moc energie do fajtu. Věděl jsem, že je nesmím zklamat. Díky také patří "Wriglimu" Danovi Zámečníkovi, tomu zase za speciální relaxační procedury. A taky firmě Fit-Pro za jejich produkty, které mi pomáhají pořádně trénovat i regenerovat. Firmě Hayashi za věci na trénování, které jsou prostě potřeba. Samozřejmě taťkovi a mamče, kteří při mně stojí. Pak také mé přítelkyni, že se se mnou v přípravě z těch diet nerozešla. Asi k tomu měla mnohdy blízko, ale prostě je to báječná holka.

A co bys vzkázal klukům, kteří by třeba chtěli začít?

Já bych jim řekl asi jen jedno: Sportujte, je to fakt dobré a je u toho občas i docela velká švanda. A jen podotýkám, že tohle je sport i pro holky. Sice tvrdý, ale proč ne.

Tak ať se daří. Díky za rozhovor.

Díky za díky a já také děkuji.