Martin Macík: "Vím, že
nevyhraju, ale budu se prát."

Rallye Dakar jezdil už jeho táta, tentokrát si to poprvé vyzkouší i on - Martin Macík junior. Martin sice má už s tímto nejobtížnějším automobilovým závodem světa svou zkušenost, dvakrát jeho trať projel jako navigátor, ovšem tentokrát to bude jiné. Tentokrát bude svůj kamion sám pilotovat. Martin přitom bude ve svých 25 letech nejmladším jezdcem v poli kamionů a nejmladším Čechem, který se kdy Rallye Dakar zúčastnil. Dalšími členy jeho týmu budou Miloslav Janáček - navigátor a Michal Mrkva - mechanik. Autem, s kterým posádka Dakar absolvuje, bude speciálně pro Martina upravený Liaz.

Martine, pamatuješ si, kdy jsi úplně poprvé seděl v kamionu?

V roce 2002, kdy táta vytáhl nějaký kamion z kopřiv, stavil se s ním pro mě a jeli jsme se projet. U toho se mě ptal, jestli jsou na to potřeba nějaké jiné papíry. Chtěl jet v roce 2003 Dakar.

To je táta dobrý střelec!

To tedy, udělal si papíry a za půl roku nato Dakar skutečně jel.

Jak ho něco takového zničehonic napadlo?

Nebylo to zničehonic, táta předtím jezdil offroad maratony v malém autě. Mě bral všude s sebou, takže jsem jeho auto řídil už v 11 letech. Seděl jsem při tom na helmě, na pedály jsem dosáhnul jen tak tak a stejně vedle mě musel být kluk, který mi říkal, kam mám jet, protože přes sklo jsem neviděl. Nicméně zpátky k Dakaru. Ten byl snem každého, kdo měl blízko k autům, a jelikož měl táta tehdy přebytek peněz, jak říká, rozhodl se to zkusit. Nejdříve jsme se jeli do cíle Dakaru jen podívat, to bylo ještě v Senegalu. Když jsme se pak vrátili, koupil si táta Liazku a o rok později už na Dakar přijel jako pilot.

Od kolika let řídíš kamion ty?

Papíry jsem si udělal asi v 19 letech a řídit jsem se naučil, když jsem záhy potom jel 2500 km do Ruska.

Ty sis udělal papíry na kamion a hned jsi s ním jel takovou dálku?

Ne, úplně poprvé jsem s ním jel pro tlumiče do Jablonce, kam mě poslal táta. Chtěl jsem se při té příležitosti pochlubit velkým autem své tehdejší přítelkyni, a tak jsem se za ní vydal do Prahy. Nenapadlo mě, že kamion do centra nesmí. Asi třetí policejní hlídce, kterou jsem potkal, to už přišlo divné a zastavila mě. Vysvětlil jsem jim tenkrát, že rozvážím zmrzlinu nebo tak něco. (smích) Nějak to pochopili a pustili mě.

Čím to, že kamion se ti zalíbil natolik, že jsi mu dal přednost před motorkou, na které jsi jezdil od svých osmi let?

Motorky mám rád, tedy ne silnici, ale endura. A jezdím pořád. Nikdy jsem v tom ale nebyl nijak dobrý. K motorce musí člověk přirůst. Kluci, kteří jezdí dobře, jezdí denně a s motorkou jsou úplně sžití. To já neumím a vždy jsem věděl, že v tomhle dobrý nebudu. Jezdil jsem sice i na závody, ale bylo to spíš proto, abych něco dělal. Víc mě ale vždycky bralo auto.

Dobře, ale proč sis nevybral malé, hbité a obratné auto, ale rovnou kamion?

Protože s kamionem je na Dakaru větší šance úspěchu než s malým autem.

Proč?

Protože v autech jsou tovární týmy.

Ty jsou ale v kamionech také.

Jsou, ale kamiony se mohou víc rovnat. Dřív, když udělalo Mitsubishi tovární tým, vyhráli všechno, když udělal Wolksvagen tovární tým, také vyhráli všechno. Kamiony se jim dřív rozpadali, ať to byl Kamaz, nebo Tatra, tam v podstatě vyhrál ten, kdo kamion dotlačil do cíle. Dnes už to tak není. Dnes je to i v kamionech o opravdovém rallye, kde se občas hraje o desetiny vteřiny. I kamiony umí být velmi rychlé, navíc postavit kamion je o dost levnější než postavit malé auto.

Zvláštní, jako laik bych si řekla, že to bude přesně naopak.

Tak to právě není. Například cena vyladěného motoru do auta se pohybuje kolem 50 - 70 tisíc euro, zatímco motor do kamionu vyjde třeba na 40 tisíc. Navíc u kamionu se mi líbí, jak je obrovský a zároveň rychlý, to máme s tátou stejně.

Kvůli tátovi jste doma asi auty i Dakarem hodně žili. Nelezlo ti to občas krkem?

Ne, já měl totiž tu výhodu, že když jsem u toho chtěl být, tak jsem mohl, ale když jsem nechtěl, nemusel jsem.

Takže žádné tlaky na tebe jako na syna nebyly.

Občas byly a také jsem si vyslechl, jak je to možné, že mě nezajímá to a ono... Ale už jsme si s tátou vysvětlili, že jsem jiný, než je on. Teď to spolu máme tak, že on auta staví a já je ničím. (smích)

No, teď záleží, jak dlouho ho to takhle bude takhle bavit.

Jeho baví stavět, vymýšlet, vylepšovat... K tomu ale samozřejmě potřebujeme přísun peněz, což zas ovlivňuji já tím, jak jezdím, jak vypadám, svými videi i tím, že jsem mladý...

Ty letos pojedeš svůj první Dakar jako pilot. Kdy přišlo rozhodnutí, že už dozrál čas, abys to zkusil?

Šilhal jsem po tom už asi tři roky, dvakrát během té doby jsem na Dakaru dělal navigátora. Rozhodnutí, že tentokrát budu pilotovat, padlo začátkem roku. Myšlenka se líbila našim sponzorům a také už jsem měl nějaké zkušenosti. Pak jsem jel ale trénovat do Tuniska, kde jsem na autě zničil snad všechno, na co jsem přišel. Jel jsem tak rychle, že to technika nezvládala.

Co s tím?

Každé auto se při závodě ničí a po Dakaru jsou všechny kamiony rozpadlé bez ohledu na značku, podstatné ale je, že závod vydržet musí. Je pěkné, že jsem rychlý, ale pokud během toho totálně zničím techniku, je to k ničemu. To se ukázalo i letos ve Španělku. Tam jsem vyhrál hned první etapu a porazil jsem i 4 lidi, kteří jezdí Dakar, pak ale přišla technická závada, kterou dodnes úplně nechápeme. Myslíme si ale, že se stala kvůli mé rychlé jízdě, při které všechno dostává velké rány, až něco nevydrží. Po závodu jsme dali auto do kupy, udělali tam nějaké úpravy speciálně pro mě a další závod v Maďarsku už jsem vyhrál. Porazil jsem tam dokonce Aleše Lopraise. Věděl jsem, že závod také pojede, a o to víc jsem se těšil. Aleš je dobrý pilot, dokáže vyhrát etapu na Dakaru a já se s ním potřeboval porovnat, abych si udělal představu, jak pojedu s ostatními. Na Dakaru mi pak bude jedno, kdo je přede mnou, jestli Man, nebo Tatra, porazit budu chtít všechny. Každý, kdo jede závodit, chce přece vyhrát. Tím, že já letos nevyhraju, jsem si jistý, protože vím, kdo tam pojede, a vím, jaké mám zkušenosti, ale vím také, že se budu prát. A jestli úspěšně, nebo neúspěšně, to se uvidí až tam. Proto nedělám prognózy a na otázky typu "Jak byste chtěl asi dojet?" odpovídám "V pořádku, ve zdraví a do cíle."

Jak si na to věříš, na terény, které na Dakaru budou a s kterými ty ještě asi nemáš tolik jezdeckých zkušeností? Mám na mysli hlavně duny.

Duny jsem skutečně jako pilot tolik nenajezdil, ale byli jsme trénovat v Tunisku a musím říct, že jsem se v nich cítil dobře. Respekt samozřejmě mám, ale co se týče jiných terénů, tam souhlasím s otcem, který říká, že když pojedu tam, kam mám, bude mi jedno, co mám pod koly, pojedu pořád rovně. Ve finále se dá přejet úplně všechno a já vím, že auto, které mám, všechno přejede. Jde spíš o to, jak to zvládnu já, jak fyzicky, tak psychicky. Člověk přece jen veze i další lidi, tak musí být opatrný.

Dakar už jsi dvakrát odnavigoval, takže máš představu, co tě čeká, ovšem trasa se každý rok mění. Studujete podrobně terény, které vás čekají?

To je zbytečné. My dostáváme na začátku takovou knížečku, kde jsou jednotlivé etapy popsané, takže víme, kolik budou mít kilometrů, jaký tam bude povrch, jaká bude nadmořská výška... Všechno tohle tam je napsané, takže bych se na to mohl připravovat, ale k čemu mi to je? Já to prostě musím přejet bez ohledu na to, co tam bude. Velmi intenzivně se ale připravuje navigátor, aby mohl třeba mechanikovi nahlásit, že za 2 km přijdou duny, takže ten může začít včas upouštět a my tam pak můžeme rovnou vlítnout bez toho, abychom se hned na začátku zahrabali kvůli tvrdým gumám.

Bude na letošním Dakaru nějaká etapa, z které máš trochu obavy?

Já se k tomu nechci stavět tak, že mám strach. Jasně, jsou etapy, u kterých vím, že všichni budou říkat: "A jéje!" Tak je to třeba v Iquique, městě na severu Chile, kde nás čeká mezi etapami jeden den volna. Iquique je město pod horami, ty hory si lze představit jako hory v Chorvatsku, jen celé zasypané pískem. Je to jedna velká duna se skalnatým podložím. Tam když přijedete, vidíte před sebou jen obzor, možná kdesi v dálce moře, ale jinak nic. No a když pak dojedete na vrchol té duny, uvidíte pod sebou sráz a na jeho konci malinkaté lidičky a rozložený bivak. Tam se musíte dostat. Jde o to, kdo má větší koule. Když jsem jel naposledy jako navigátor, křičel jsem na pilota celých těch 10 minut, co jsme jeli dolů, takže jsme byli rychlí. Před námi jel ještě jeden kamion, tak jsem si řekl, že musíme udělat show. Pro lidi, kteří jsou už v bivaku, je to taková atrakce. Když už je všechno opraveno, sednou si proti tomu kopci a dívají se na ty, co přijíždějí. A jelikož někteří dojíždějí v noci, vidíte, jak se najednou objeví na vrcholku 2 světla, která zastaví. Pak se objeví další dvě světla, to když posádka vyleze z auta, zapne čelovky a kouká, jestli opravdu má jet tam dolů. Je možné spekulovat, jestli sjet o 500 nebo o 1000 metrů jinde, ale jinak musí všichni podle route booku na stejné místo. Takže já tam stejně budu muset vjet bez přemýšlení nad tím, jak je ta duna velká. Já ji prostě přejedu, to bude můj úkol. Alespoň tak se k tomu chci stavět.

O kolik myslíš, že pro tebe bude náročnější pilotovat než dělat navigátora?

Být pilot je fyzicky náročnější, ale zkušenosti z postu navigátora se mi budou hodit. Zaprvé díky nim vím, co mě čeká, a pak také budu vědět, co mohu očekávat od svého navigátora. Jako pilota mě čeká větší záběr a také koncentrace je úplně jiná. Těžko se to popisuje, ale pro mě je poměrně složité koncentrovat se na cestu, k tomu poslouchat, co mi říká navigátor, a zároveň naslouchat technice, jestli se někde něco neděje.

Říkáš, že být pilot je fyzicky náročné. Připravuješ se tedy nějak i kondičně?

Jako navigátor jsem byl fyzicky připravený celkem dobře, ale věděl jsem, že na pilota jsou kladeny větší nároky, takže něco musím dělat. To potvrdila i soutěž, na které jsem po 150 km vypadl z auta a myslel jsem, že mi upadnou ramena, tak mě bolela. Ono se to nezdá, ale když člověk pořád kroutí volantem, řadí a k tomu ještě musí držet celé tělo... Druhý den jsem sice bez problémů vstal, sednul do auta a jel stejně rychle, ale věděl jsem, že když to samé bude následovat 7., 8., 9. den, tak už to fyzicky nezvládnu. Začal jsem tedy makat. Shodou okolností jsem právě v tu dobu narazil na Pavla Provázka, slovo dalo slovo a on mě začal trénovat. To mi svědčí. Jsem totiž typ člověka, který když do ruky dostane tréninkový plán, prostě ho odjede, bez kompromisů. Naše spolupráce už také nese ovoce. Když jsem teď trénoval, po čtyřhodinové jízdě jsem z auta vyskočil jako laňka, naprosto v pohodě. To člověka potěší.

Kolik dní vlastně Dakar trvá a jak dlouho tedy budeš muset fungovat na max?

Jede se třináct dní, plus jeden den máme odpočinek. Nepotěšil mě ale fakt, že letos budou z celkových 9000 km jen necelé 4000 závodních. To znamená, že 4000 km závodíme, zbytek jsou přejezdy po silnici. Přejezdů tedy bude víc než závodních kilometrů, což je hrozné. Když sedíte za volantem a třeba 300 km jedete rychlostí 90 - 100 km v hodině po silnici, je to dost nuda. Proto se právě na přejezdech nejvíc usíná. Při závodě drží člověka vzhůru adrenalin, ale jinak jsou únava i spánkový deficit tak velké, že jakmile přestane fungovat adrenalin, je hrozný boj neusnout.

A nešlo by to udělat tak, že by přejezdy odřídil někdo jiný, abys ty šetřil energii na závodní kilometry?

To by šlo, ale já to neudělám. Těžko se to vysvětluje. Třeba i s mým osobákem nejel v životě nikdo jiný než já a pak tedy táta. To je asi jediný člověk, kterému věřím. Také mám problém si vedle někoho sednout. Výjimkou byl jen člověk, kterého jsem navigoval na Dakaru. O tom jsem věděl, že mě nikde nevysype, byl opatrný, věděl, co dělá, a to je hrozně důležité. A co se týče mého řízení na Dakaru, auto nikomu nepůjčím. Co když ten člověk právě bude nevyspalý, klimbne a auto rozšvihá? Co já s tím pak zmůžu? Tím samozřejmě nemyslím nic špatného o chlapech v kabině, ale i oni budou unavení a budou potřebovat odpočívat. Proto si to radši odjedu všechno sám, a kdyby se mi náhodou stala nějaká kolize, budu moct nadávat maximálně sám sobě.

Budeš si v závodě pomáhat nějakými energizéry?

Když bude třeba, dám si Big Shock, ale ze zkušenosti vím, že mi pomáhá i to, když můžu cokoli jíst nebo pít. Pro každou etapu Dakaru mám tedy nachystaný pytlík piškotů, které budu cestou chroustat. Každá, byť malá pomoc se počítá. Přece jen tahle akce je jen jednou za rok a já ze sebe musím během těch 13 dnů vydat maximum.

Jasně. Kdy odjíždíš?

Přesně 31. 12., takže na Silvestra se opíjím v letadle. (smích)

Tak to si před závodem asi nedovolíš, ne?

Proč? To můžu. Do startu, který je 4. 1., je času dost. (smích) Člověk se musí trochu uvolnit. Ne že bych byl nějaký nervák, ale když za vámi chodí lidé s tím, jak na vás spoléhají, přeci jen to na vás trochu působí.

Tak to si nějakou tu sklenku radši dej a pak do závodu vyjeď správným kolem. Hodně štěstí!

Kdo bude mít zájem, může průběh závodu Rallye Dakar 2015 sledovat prostřednictvím Martinových příspěvků na jeho facebookových stránkách.

Martin Macík jr. před Rallye Dakar 2015