V kleci (X.): První skutečná bitka

Poprvé v životě si vyzkoušel, jaké to je sportovat závodně. Poprvé zápasil plnohodnotné utkání, s rozhodčím v bílém tričku a s černými kalhotami, s šatnou, ve které se vznášel pach zpocených těl a husté oblaky páry tvořily obláčky bizarních tvarů, s třemi znuděnými bodovými sudími, kteří popíjeli kávu a džus a v pauzách se bavili o UFC, tenisu a dětech, s třemi sty fanoušků převážně teenagerovského věku, kteří se spíše smáli, než že by fandili.

Ale přesto, ZÁPAS.

Od rána se cítil pěkně nervózní a na jídlo se nemohl ani podívat; navalovalo se mu tak, že musel zavřít oči, když soukal rohlíky do šustícího igelitového sáčku. Přemýšlel, co se stane, když prohraje hned v prvním kole. Jestli bude Pavel otrávený a řekne mu, aby si tréninky platil jako ostatní, když nic nepředvádí. Občas se mu hlavou mihla představa sebe samého, držícího zlatou medaili, k slzám dojatého Pavla, který říká: „Taky tys mě nezklamal, hochu!“ a krásné, vysoké hostesky s dlouhýma nohama, která se na něj zářivě usmívá a pomrkává. Tyhle myšlenky se ale raději snažil zaplašit; nechtěl spadnout z příliš velké výšky.

Když přišel před Gladiators Gym na sraz, nervozita z něj spadla. Janečka s Míšou Švecem už tam byli, strefovali se do Honzy Vaňka a všemožně komentovali jeho slušivé růžové tričko, značkové rifle a epesní kožené sandálky. „Ty vole,“ říkal zrovna Janečka, „Vaňousi, ty ses musel ráno splést. Přehlídkový molo je až zejtra!“ I jindy tichý Míša se smál na celé kolo. Když uviděli Tommyho, začalo nové kolo debatního utkání. „Profesionál přišel,“ šklebil se Janečka, „nevěřil jsem tomu, myslel jsem, že nebude kvůli UFC riskovat zranění, ale je tady. Doneste šampaňské a dort s ukrytou prostitutkou, prosím!“ Tommy si s oběma plácl a trému už nevnímal. Měl kluky rád; trochu se nejprve bál, že mu budou závidět, trénuje přece zadarmo, ale ukázalo se, že sport všem platí rodiče - on jediný musí pracovat. Taky si od nich poslechl spoustu poznámek, když se oháněl mopem, ale věděl, že jsou myšleny v dobrém.

Předposlední se objevil „dobrák“ Josef, požíral balení čokoládových sušenek (o které byl vzápětí podle pravidel komuny okraden) a tvrdil, že je „nervní jako svině“, což ostatní pobavilo a Tommyho uklidnilo. Není v tom sám, výborně. To je dobrý začátek. Tommy si najednou nepřipadal sám. Kamarádi jsou kolem něj, podrží jej! Má si s kým plácnout a komu postěžovat, když to nevyjde.

Z úvah jej probral zvučný Peškův hlas. Trenér šel pozdě a jeho oblečení táhlo cigaretami. Kupodivu měl dobrou náladu. „Koukám, že si nikdo další nic nezlomil,“ komentoval spokojeně, „takže jediný náš problém je teď cca třicetiminutové zpoždění, které nabereme, protože jsem včera rozstřelil Vivaro a bude nás muset vzít Stojanov Touranem. Urychlit tento proces je zhola nemožné, takže se o to ani nebudeme snažit a dáme si v téhle hospodě radši kolu.“

Další hodina utekla jak ve snu. Pešek měl dobrou, ba výtečnou náladu. Celou dobu všechny bavil svými historkami o zápasech, které prožil, o začátcích MMA v Česku a prvních experimentech s bojovými uměními, o tom, jak se v devadesátém čtvrtém zapletl do rvačky anarchistů se skinheady a celou ji vyřešil, jak si z armády chtěl na památku donést ukradený zásobník ze samopalu, přišlo se na to a on musel před celou jednotkou vybalovat kufry a nakonec se i svléknout, protože si zásobník schoval do trenýrek… Tommy tuhle stránku svého trenéra vůbec neznal; smál se Peškovým příběhům a říkal si, jestli je to vůbec ten samý člověk, co na něj dva dny zpátky ječel, že odrbává závěrečné kolečko kliků.

Peškovi se ale podařilo to, co chtěl - setřást ze svých svěřenců nervozitu. Když prozvonil Stojanov, že parkuje před hospodou, všichni se smáli, špičkovali a Pešek nejvíc. Nezavřel pusu ani v autě, takže než cesta utekla jako voda, a než se všichni rozkoukali, už byli v Dělnickém domě městysu Horní Loučky, kde se turnaj odehrával.

Vevnitř se Tommymu moc líbilo. Na stěnách visely plakáty, které zvaly na některé další akce bojových sportů, boxerskou ligu a turnaje v grapplingu. Hned u dveří nabízely dvě krásné hostesky časopisy o bojových sportech. Obě byly vysoké, blonďaté a voněly exotickými parfémy. Jedna z nich se na Tommyho usmála tak, že se mu rozbušilo srdce. Jako vždy praktický Pešek doporučil, aby si „časáků nabrali co nejvíc, páč jsou zadara“, a Janečka s Míšou hned následovali jeho pokynů. Stoupli si do asi padesátihlavé fronty na registraci. Tommy ve zpocené ruce třímal potvrzení od svého lékaře - vtipálka (Ty jdeš na turnaj v bojových sportech? Hahaha, tak to se nevidíme naposledy!), občanku a kartičku svazu, kterou mu vyřídil trenér. Nervózně se rozhlížel kolem sebe. Která z těch tváří bude jeho soupeřem? Pohled na ostatní závodníky jej moc neuklidňoval. Zápasil v nejlehčí váhové kategorii (pro tento turnaj byla vypsána do 65 kg) a i v té patřil mezi ty lehčí. I když mu připadalo, že tělo konečně vyslyšelo jeho prosby a za posledního půl roku se vytáhlo o dva centimetry, pořád si ještě připadal strašlivě malý - zvláště, když kolem něj prošla nějaká těžká váha, dívající se na něj shora jako Goliáš na Davida.

Registrace proběhla hladce a Pešek už na Tommyho mával. Je nejlehčí, má úplně první zápas, za tři čtvrtě hodiny, akorát čas se rozcvičit. Po něm půjdou do 76 kg Míša Švec a Váňa, do 87 kg Dobrák Josef a do 98 kg Janečka, jehož hmotnost se pohybovala kolem 93 kg. Odmítl dietu a saunování a raději zvolil vyšší váhovou kategorii, ale nyní bledl a hořce svého rozhodnutí litoval - jeho soupeřem byl vousatý obr, který jen tak tak, že shodil do polotěžké váhy.

V šatně bylo neskutečné horko. Budova víc než cokoliv jiného připomínala kulturní dům a venkovskou hospodu v jednom, což bylo poznat - v šatně, kde se rozcvičovalo padesát bojovníků, se Tommy pomalu nemohl nadechnout. Nervózně se převlékl do černožlutého kompletu firmy Venum, který mu trenér půjčil a který sliboval lepší funkčnost než Tommyho vlastní trenýrky, designově ne nepodobné těm spartakiádním. Pešek za ním mezitím přišel. Usmíval se. „V tvé kategorii je dneska jen osm borců,“ řekl, „což v praxi znamená, že sejmeš tři a vezeš dom zlatou. Nic menšího od tebe ani neočekávám!“ Než Tommy stihl začít protestovat, Pešek dodal: „Horší je, že první s tebou bude zápasit vítěz minulýho ročníku, ňákej Kubišta. Ale zase to nejhorší si odbudeš rovnou.“ Pak se otočil zády, začal si pískat a Tommy schoval obličej do dlaní.

Když Tommyho přiváděli k zápasišti číslo 1, aby svým utkáním zahájil celý turnaj, třásl se nervozitou. Podíval se do publika a viděl, že si jej nikdo moc nevšímá; partičky teenagerů se teprve rozkoukávaly, starší návštěvníci turnaje popíjeli první pivo. Hlas z megafonu, který je vítal na dnešním turnaji a představoval zápasníky (Tommyho jméno zaznělo v megafonu!), poslouchal jen málokdo.

Tommy si stoupl na tatami a rozhlédl se. Jeho soupeř už také přicházel; malý, ale celkem svalnatý puberťák s po ramena dlouhými hnědými vlasy sepnutými do copu. Byl oděný v černomodrém rushguardu od Bad Boye. Navzdory nízkému věku mu koukalo zpoza krátkých rukávů tetování. Sebevědomě se usmíval a mával směrem k partě svých kamarádů. Tommy se jejich směrem otočil a ztuhl.

Mezi asi patnácti kluky se skrývaly tři dívky; jedna z nich Tommyho zaujala. Mohlo jí být asi patnáct, měla překrásnou tvář, malý, roztomilý nosík a oříškové čiperné oči, které tancovaly po celé hale, aby jim nic neuniklo. A ta postavička! V momentu, kdy vstala, aby zatleskala Kubištově příchodu, si Tommy přál, aby se na ni mohl dívat věčně. Byla krásně hubená, ale tím vysportovaným způsobem, který každému muži rozbuší srdce, a její vzedmuté tričko slibovalo mnohé.

Bum! A Tommy schytal herdu do zad od svého trenéra. „Nečum na tu štětuli,“ zasyčel Pešek až příliš nahlas, „máš teď jiný problémy!“ Diváci v okolí prvního zápasiště vybuchli smíchem, Kráska se zvědavě podívala Tommyho směrem a sám smutný hrdina zrudnul až po kořínky vlasů. „K sobě, k sobě,“ gestikuloval rozhodčí, krátce ozřejmil pravidla - Tommy jej stejně nevnímal, připadal si příliš trapně - a už mu usmívající se Kubišta přátelsky nabízí ruku k plácnutí. Tommy k němu natáhl ruku, spíše jako leklá ryba než hrdý válečník, a už je sudí posílal od sebe. „Připraven? Připraven? Boj!“

Kubišta se vyřítil jako drak a jeho tělo narazilo do Tommyho stehen. „A je to v hajzlu,“ blesklo Tommymu hlavou v momentu, kdy padal na zem.

Něco v něm ale zareagovalo.

Něco v něm švihlo rukou a zkroutilo ji kolem Kubištova krku. Prudce, příliš prudce, než aby bylo škrcení možné dotáhnout, ale tak prudce, že to Kubištu překvapilo. Na vteřinu povolil a v ten moment reagovalo Tommyho tělo tak, jako je to snem každého bojovníka, prudce a instinktivně, a jeho nohy se sevřely kolem Kubištova těla.

Tommy trošku uvolnil sevření kolem krku; zacvakl druhou rukou zámek a začal škrtit, Kubišta sebou škube, ale nemůže vyklouznout, jeho krk je hubený a on sám se teď proklíná, jakou udělal školáckou chybu; Pešek něco ječí, sám opojený euforií, jeho svěřenec je ve válce a vítězí, Gladiátoři tleskají a křičí, několik diváků se zvedlo ze sedadel, hnědovlasá Kráska vyjeveně sleduje celou scenérii a kruh kamarádů kolem ní napjatě ztichne; Kubištovi už dochází kyslík, vteřina, dvě, tři, trvá to celou věčnost, a Tommy cítí prudké a rozhodné zaklepání na rameno; sudí mezi ně skočí a pak už jen řev.

Tommy postupuje do semifinále.

Když vstává, vidí, že Kubištův trenér klopí oči a smutně chytá svého svěřence za rameno; zahlédne na vteřinu úsměv na Peškově tváři, ale přísný kouč Gladiátorů mu už podává vodu a nakazuje, aby mlčel a pořádně si odpočal.

Aréna už znovu bouří, další zápasy pokračují. Tommy sedí a cítí, jak jej kamarádi plácají po zádech, hltavě pije a rozhlíží se kolem.

V jeden moment si je jistý, že se mu Kráska dívá přímo do očí. Měl by jí zamávat, ale má dojem, že by to vyznělo hloupě; a náhle si připadá nejistý a slabý.

A Pešek zatím na tajňačku kouří za kulturákem a přemítá, kde se to v tom klukovi vzalo. Před tímhle zápasem by si na něj nevsadil ani zahozený vajgl...

Foto:
č. 1 - Lance Cpl. D. J. Wu / Wikimedia Commons
č. 2 - superwebdeveloper / Pixmac - http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/deed.en