Jiří Mužík: "Chci běhat
hlavně pro radost."

Kdo se alespoň trochu zajímá o atletiku, bude jistě českého překážkáře Jirku Mužíka dobře znát. Jak už to ale bývá, lidé občas rychle zapomínají, a o Jirkovi na pár velkých akcích nebylo slyšet, a tak alespoň ve stručnosti připomenu jeho vizitku. Jirka byl jedním ze strůjců evropského zlata české reprezentace ve štafetě na 400 m z halového šampionátu v belgickém Gentu v roce 2000, vicemistr Evropy z roku 2002, dvojnásobný olympijský reprezentant z her v Sydney a Aténách a konečně také držitel českého rekordu 48,27 v běhu na 400 m překážek. Jirka je stále aktivní závodník, a přesto, že si, jak sám říká, žádné velké cíle už nedává, nechává svou kariéru otevřenou. Vedle toho se však již zapracovává do jiné role - do role trenéra. Když loni vznikla česká asociace MMA pod názvem MMAA, oslovili právě Jirku s nabídkou spolupráce. A tak zhruba od prosince fungují na pražské Dukle pravidelné tréninky pro veřejnost, zaměřené především na zápasníky MMA a další bojovníky. Tak jsem se seznámil s Jirkou i já.

Jeho tréninky si rychle získaly mezi zápasníky oblibu a postupně jejich rozmanitost a frekvence narůstají. Není se čemu divit. Kromě samotné možnosti tréninku pod vedením vrcholového atleta se Jirka často sám aktivně zapojuje, což je pro ostatní velkou motivací. Nehledě na to, že jej práce trenéra baví a svůj pozitivní přístup dokáže snadno přenést i na ostatní. Náš rozhovor vznikal právě po jednom z tréninků, kdy se Jirka svěřil do rukou svého kamaráda a hlavního fyzioterapeuta na Dukle a mezitím stíhal odpovídat i na mé otázky. „Tohle je Albi,“ začíná Jirka své vyprávění. „Nevím, jestli jsem ti už o něm říkal. Jezdí s atlety na všechny velké akce, mistrovství světa, olympiády… Zručný to mladík. Vždycky, když má někdo z kluků nějaký problém, tak mu říkám, ať si za ním skočí. Spousta sportovců nikoho takového nemá nebo o nikom neví a pak se zbytečně trápí. Pracuje zde jako fyzioterapeut a masér a má vlastní provozovnu,“ představuje svého kamaráda. „Kolikrát stačí jen někde něco odblokovat a za dva dny jsi zase schopen trénovat. Někdo tomu nevěří, nikdy to nevyzkoušel a pak se s tím trápí dva i tři týdny a pořád ho to táhne nebo bolí. Proto vždycky říkám, že je dobré spolupracovat s někým takovým a že se vyplatí investovat do svého zdraví nějaké peníze. Hlavně pokud jde o prevenci, protože většina lidí něco takového vyhledá, až když už mají nějaký problém, když se jim něco stane a nemůžou trénovat, a to už většinou bývá docela pozdě. Lepší je tomu předcházet,“ dodává.

Jirko, bude tomu dva a půl roku, co tě u nás vyzpovídala kolegyně Lucka. Tehdy si byl ve fázi, kdy ses vracel po zraněních a operacích zpátky na závody. Co se u tebe od té doby událo?

U mě je to takový dlouhodobý proces toho mého věčného vracení se zpátky, takže už jsem to přestal řešit. Jednoduše trénuji dál. Loni jsem se chtěl nominovat na olympiádu, takže jsem se poctivě připravoval celou sezónu, bohužel potom do toho přišly určité záležitosti, které mi to celé nabouraly, a nakonec to nevyšlo. Jak už to tak někdy bývá, v tu nejnevhodnější dobu jsem dvakrát za sebou onemocněl, kluk přitáhl něco ze školky a rázem bylo po všech plánech. Myslím si, že jsem na tom byl dobře. Podle tréninkových ukazatelů, co jsem běhal, jsem na tom byl nejlíp od těch zmiňovaných operací. Pak přišly dvě nemoci a najednou jsem byl jako papír a forma úplně zmizela, byl jsem „jalovej“ a bylo vymalováno. Abych dvakrát během jednoho měsíce onemocněl, to jsem předtím nikdy nezažil. Bylo to poprvé a zrovna před olympiádou. Ale nedá se nic dělat. Už je to za mnou a nijak to neřeším. Sportuji dál. Teď je to hlavně o tom vydržet zdravý.

Není to tak dávno, co o tobě vyšel článek s titulkem „Překážkář Mužík se vrací“. A nebyl jediný. Znamená to tedy, že se letos chceš znovu pokusit o návrat?

Ono se toho napsalo hodně. Kolikrát je to tak, že tě novináři tlačí do něčeho, co ani říct nechceš. To proběhlo v některém z těch posledních článků, protože pro ně je samozřejmě zajímavější tam napsat něco v tom smyslu, že se chci nominovat na největší akci toho roku, což je letos mistrovství světa v Moskvě, než tam psát, že si chci běhat hlavně pro radost. Takže se dá říct, že jsem byl víceméně dotlačen do takových odpovědí. Zrovna tady Albi, který je mým dobrým kamarádem, mi hned posílal SMS a pak mi volal, hned mě zpeskoval jako malého fakana. Tak jsem mu to musel vysvětlit. Na jednu stranu je mi to jedno, ať si každý myslí, co chce. Mezi námi - kdo ti fandí, ten ti bude fandit dál, a kdo ti nepřeje, ten ti může být slušně řečeno ukradený. Dělám to pro sebe, protože mě to baví a naplňuje, a takové ty velké cíle už si nedávám.

Takže ty plány o startu na MS v Moskvě byly trochu nafouknuté?

Já jsem to tam rozhodně neřekl tak, že mám teď před sebou vidinu MS a musím tam jet, nebo pro mě všechno končí. Jak jsem říkal, opravdu to vzniká spíš tím stylem, že mě do toho dotlačili. Zeptá se mě: „A chtěl bys jet na ten svět do Moskvy?“ Tak co na to říct? Říkám, kdo by tam nechtěl. Tak se mě ptá dál: „Takže teda chceš?“ Říkám, když budu zdravý a bude mi to běhat, tak proč bych tam nejel. Lup a druhý den článek s velkým nadpisem: „Mužík, chce na MS“. Abych to uzavřel, je to tak, že pořád nějakým způsobem sportuji a uvidíme, co se z toho vyvine.

Když to tedy vezmeme z druhé strany, tak aktivní kariéru jsi ještě neuzavřel, je to tak?

To určitě ne. Rio De Janeiro už je za dveřmi! (smích) Pokud jde o nějaké velké plány, abych si psal do tréninkového deníku časy a dával si cíle, co musím zaběhnout na příští sezónu, to jsem dělával dřív. Dneska vidím, že ty poslední sezóny, i když jsem se vždycky cítil dobře, dokonce výborně, tak potom do toho něco přišlo a něčím jsem si prošel, proto tohle už teď neřeším.

Nutno říct, že sis prošel zraněním, které by pro většinu sportovců zřejmě znamenalo definitivní stopku.

Urval jsem si koleno. Předtím jsem nikdy nebyl zraněný, že bych měl něco vážnějšího. Do třiceti jsem byl takový nezranitelný. Pak se sečetlo všechno naráz a odneslo to koleno. Následovaly tři operace. Někteří ti doktoři mi říkali, že je to konečná, že už si nezaběhám. Já jsem si ale našel doktora, který mi řekl, že budu zase běhat a že mě dá do kupy. A nekecal. Do kupy mě dal, a to takovým způsobem, že jsem byl schopný odběhat ještě několikery závody a důstojně se na ně připravit, alespoň podle tréninkových ukazatelů. Že jsem to pak neprodal na závodech, to je druhá věc. Takže je to asi o těch doktorech. Já měl štěstí na opravdového mistra svého řemesla. Mluvím o doktoru Holibkovi z Olomouce.

A jak jsi na tom teď?

Nějaký ten rok už mi je, takže už to asi nikdy nebude stoprocentní. Ale pokud bude držet koleno, tak si myslím, že všechno ostatní je relativně v pohodě. Takové ty menší bolístky nepočítám, to zná asi každý. A jinak se cítím dobře.

V Sydney a v Aténách ses podíval také na olympiádu, pomyslný sportovní vrchol. Je to zároveň i tvůj vrcholný sportovní zážitek?

Mnoho lidí to tak vnímá. Olympiáda je vrcholná meta, nejgigantičtější akce, to je jasné. Určitě to bylo super, ale těch vrcholných momentů bylo daleko víc. Byly to třeba jednodenní závody, kdy přišel plný stadión lidí. Třeba v Ostravě! Už jen fakt, že je to doma. Teď na Zlatou tretru přijde plný stadión lidí a většina z nich ti fandí. Když se mi pak podařilo vyhrát a když pak člověk běží před 20tisícovým publikem čestné kolečko a všichni tleskají, tak to je něco nepopsatelného. Jakmile bylo něco doma, bylo těžké mě porazit. V Ostravě se mi povedlo odběhnout pár pěkných závodů. A takhle bych mohl pokračovat. Ta kariéra byla poměrně dlouhá a zažil jsem toho hodně - olympiády, MS, mistrovství Evropy…

Jsou to různé zážitky, kdy se mi podařilo vyhrát na některých mítincích a bylo to pro mě nějakým způsobem zvláštní. Jsou to ty velké závody, kde se na stadiónu tísní třeba 100.000 lidí. Závodit tam je něco elektrizujícího. Nebo jsem byl na soustředění v Perthu, v Austrálii, kde jsem bydlel u jedné rodiny. Matka v té rodině byla původem Češka. Oni nikdy nezažili tu atmosféru velkého závodu. Pak tam byl jednou mítink a na tom stadiónu, kam jsme během soustředění chodili trénovat a bylo tam prázdno, se najednou sešlo hodně lidí. Mně se tam podařilo vyhrát. A pro tu rodinu to byl velký zážitek, jelikož nikdy nic takového do té doby nezažili. Pro ně to bylo něco úžasného a tím pádem to přenesli i na mě. Já jsem takových závodů zažil spoustu, ale nečekal jsem, že je to takovým způsobem osloví, a člověk cítil, jak byli pyšní, že tam mohli být se mnou.

Jak jsi ty velké závody zvládal, pokud jde o nervozitu?

Nervozita tam je, ale já jsem byl naštěstí typ, který měl tu zdravou nervozitu, takže potom odpadla a nebyl jsem svázaný a nepodepsalo se to na výkonu. Naopak, spíše mě to nakoplo. Pak jsou také typy sportovců, říká se jim tréninkové typy, kteří jsou schopni podávat na tréninku dobré výkony, potom přijdou na velké závody, a někdy to ani nemusí být velká akce, třeba i závody, na které se přijde podívat 100 lidí, a oni jsou nervózní a nejsou schopni to prodat. To je pak k ničemu. Já byl vždycky závodní typ. Potřeboval jsem k tomu lidi, obecenstvo. A myslím si, že pokud nejsi nervózní, tak ani nejde podat výkon. Patří to k tomu a vždy to tam je. Většina mítinků probíhá večer, takže člověk celý den čeká, na tu svoji chvíli a mezitím je dost času být nervózní.

Ty se zrovna věnuješ rychlostním běhům, kde zřejmě vyšší věk - bráno sportovní optikou - postupně bude znát. Dá se to ještě nějak ovlivnit vyšší tréninkovou zátěží?

Jasně, ale já osobně to nedokážu porovnat, protože mně forma neodcházela postupně. Někdo je třeba na vysoké úrovni a pak přijde zlom a začne postupně padat, a i když se snaží trénovat jako zvíře, trénuje ještě víc, tak to neovlivní a postupně ta výkonnost mizí a nejde s tím nic dělat, i kdyby se stavěl na hlavu. Já jsem si tímhle neprošel, takže vůbec nevím. Já jsem na tom byl dobře a zničehonic, ze dne na den, jsem skončil a spadl úplně na dno. U mě je to tedy spíš o tom, že se v pozdějším věku pořád vracím a snažím se vyšplhat nazpátek, někam blízko tomu, kde jsem dřív býval.

To se zatím úplně nedařilo, ale věk je hrozně individuální. Teď je v atletice například borec, jmenuje se Kim Collins, běhá šedesátku a stovku, ty nejkratší sprinty, je ještě o pár měsíců starší než já a pořád běhá stovku okolo 10 vteřin. To je neskutečný zvíře. Těžko se dá říct, jestli je člověk schopen slušně běžet v takovém věku. Dá se, určitě se dá, ale není to u každého. Někdo skončí ve 25, někdo ve 30 nebo 35 a tady vidíme, že jsou i „makáčové“, kteří budou schopni běhat snad do 40 časy okolo 10 vteřin. A třeba zrovna ten Kim Collins si drží svoji výkonnost na stejné úrovni. Není to o tom, že by byl teď třeba o půl vteřiny pomalejší než dřív. Několik let zpátky byl mistrem světa, osobák má nějakých 9,96, jestli si dobře pamatuju, a letos běžel zase asi 10,00 nebo 10,02. Takže rozdíl pár setin, což je neskutečné. A to se bavíme o stovce, kde je to brané tak, že první ti s věkem odchází rychlostní parametry. Vytrvalost na druhé straně se dá držet a rozvíjet do pozdního věku. Proto spousta atletů později přechází od těch kratších k delším tratím. Samozřejmě je fakt, že s věkem se tělo opotřebovává a pak hrozí, že vypoví službu, jako se to stalo mně. Asi nejvíc proto záleží na zdraví a zdali jsi schopný trénovat.

Pokud vím, tak i ty jsi zkoušel přechod na delší trať, na osmistovku, ale příliš tě to neoslovilo.

Měl jsem v hlavě takovou myšlenku, že bych si to vyzkoušel, ale mě ani nebavil trénink. Tady sám vidíš, když děláme tréninky pro bojovníky, je to všechno rychlé, dynamické, odsýpá to… Takhle to mám rád. I u čtvrtky musíš naběhat i nějaké delší úseky, kilometry nebo dvojky, abys napracoval určitý objem, bez toho to nejde. To je období, které většina atletů včetně mě nemiluje, ale je potřeba je udělat a odtud se pak přesunout k rychlostním věcem, přecházet do větší intenzity, kratší vzdálenosti. U osmistovky byla spousta dlouhých výběhů a to mě vůbec neoslovilo.

Pokud by to byla tvoje poslední sezóna, budeš s konečným součtem sportovní kariéry spokojený?

Já jsem se celý život věnoval sportu a živil se jím, takže na to nemohu říct nic špatného. Přináší samozřejmě i zranění a podobné věci, ale sport mi dal hodně moc a ty pozitivní věci budou vždycky převládat. Procestoval jsem celý svět, podíval jsem se do spousty zemí na všech kontinentech. Jenom cestování je něco neskutečného. Jsou to nepopsatelné zážitky. Nějaké medaile jsem také posbíral. Vždycky jsem šel cestou proti dopingu. Stavěl jsem se k tomu tak, že raději budu mít zdravé děti a třeba méně medailí z velkých akcí. To jsem dodržel a teď to vidím. Rodina a děti - to je úplně na jiném místě a nesrovnatelné s těmi věcmi, které pomíjí. Protože jak to bývá, když člověk uspěje, tak ho každý poplácává po zádech a každý je najednou tvůj kamarád a v případě, že to najednou už nejde jako předtím, přijdou zranění a jiné, tak se spousta lidí k tobě otočí zády. A je jedno, na jaké jsi úrovni. I ti nejlepší u nás tohle zažili a zažívají. Pak pochopíš, že ty priority jsou někde úplně jinde. Já to naštěstí pochopil zavčas.

Ty často trénuješ s námi, do toho si děláš ještě různé jiné tréninky. Pokud se budeš chtít připravit na závody, předpokládám, že se také svěřuješ do rukou jiného trenéra a máš osobní plán?

Trenéra nemám. Už jsem sám sobě trenérem. Ještě loni jsem zkoušel s někým spolupracovat, ale už to není ono. Teď mám kolem sebe lidi, které trénuji, což je dobré v tom, že pokud se má člověk hýbat sám, tak je to na palici. Tady mám kolem sebe skupinu lidí, s kterými společně makám a trénuji. Trénink samozřejmě musí mít nějakou hlavu a patu. Vždycky je to o tom nejprve napracovat nějaký objem, vytvořit si základ pak se postupně přechází do menšího objemu a větší intenzity. Dělají se delší pauzy, ale o to víc to přechází do rychlosti.

Jak vůbec vznikla tvoje spolupráce s asociací MMAA, od které pak začaly fungovat tréninky pro bojovníky, které vedeš?

Vzniklo to přes kamarády, kteří mě oslovili a kteří tam působí, například Zdenda Ledvina. Oni dobře věděli, že tento sport má velký potenciál a že by to chtělo nějakým způsobem podchytit a dát tomu řád. Což je pravda, smíšená bojová umění (MMA) jsou nejrychleji se rozvíjející sport na světě, jsou velmi populární a postupně se dostávají ze Severní a Jižní Ameriky do zbytku světa, do Evropy, i sem k nám. Najednou je tady hrozně moc lidí, kteří se tomu věnují. A oni za mnou přišli s myšlenkou spolupráce, aby ty přípravy zápasníků měly hlavu a patu. A jak se ukazuje, určitě to chtělo. Já tady vidím, že spousta lidí trénuje podle sebe, podle toho, co jim někdo jiný řekl nebo co si kde přečetli. Není to úplně ono. Jak už jsem říkal o atletice, je potřeba, aby to mělo nějaký řád a nějakou návaznost. Stejně tak to musí být v těchto sportech. V zemích, kde je MMA na daleko vyšší úrovni, zápasníci atletiku běžně využívají v přípravě, tady u nás to nikdo moc neznal. Spousta bojovníků si myslela, že atletika je jen o nějakých dlouhých bězích. Jak jsem ti říkal, největší blbost je navléct na sebe zátěžovou vestu a jít si zaběhnout desítku. Já jsem jim ukázal jiné cesty atletiky, že může být úplně jiná a dá se dělat zábavnou formou, že je možné s její pomocí rozvíjet všechny možné parametry, které jako zápasníci potřebují. A myslím, že většinu lidí to oslovilo.

Jak ty tréninky, popřípadě kempy vypadají?

Není to o jednom typu tréninku, jsou různá zaměření a každý si podle toho může vybrat, co potřebuje. Základem všeho je asi rychlost, dynamika, frekvence, obratnost… To platí nejen pro atletiku nebo bojové sporty, ale i pro všechny ostatní. Atletika je takový prvopočátek všeho, je to o tom naučit se dobře, technicky běhat, protože pokud chci běhat rychle, musím zvládnout techniku. Proto se tady snažíme s lidmi nejdříve pracovat na technice a potom, když se tohle zlepší, tak rozvíjíme rychlostní stránku. Pro bojové sporty je tohle obzvlášť důležité. Pak tu máme trénink zaměřený na fyzičku. Jelikož je to boj na několik kol, která mají třeba dvě, tři nebo pět minut, člověk musí být skvěle připravený i fyzicky a atletika je podle mého na tohle jedna z nejlepších věcí. Postupně jsme k tomu přidali další tréninky, kdy chodíme kruháče v posilovně na rozvoj svalové vytrvalosti, běhy do kopců, schody... Ta nabízená škála je široká a myslím si, že si každý vybere to, co potřebuje, a může tady zapracovat na svých problematických partiích, ale i rozvíjet svoje přednosti.

Už jsme tu byli párkrát svědky toho, že právě při rychlostních věcech došlo k nějakým zraněním. Ty se věnuješ rychlostním běhům celý život, jak tomu co nejefektivněji předcházet?

Tady naštěstí nejde o nic vážného, dochází jen k nějakým nataženinám. Předcházet tomu se dá několika věcmi. Zaprvé každý si musí hlídat svůj zdravotní stav. Já do nikoho nevidím, může třeba přijít a už ho něco bolí z tréninku, kde dostal nakopáno během sparingů. Pokud mi to neřekne, tak je tam samozřejmě to riziko zranění daleko vyšší. Ale jak už jsi zažil, vždycky se na trénincích ptám lidí, jestli jsou v pohodě. Jako u každého sportu základem je kvalitní rozcvička. A čím intenzivnější výkon, tím kvalitnější by mělo být rozcvičení. Takže dělám to, že se na začátku pořádně zahřejeme, kvalitně protáhneme, pak si uděláme klasické atletické abecedy a rovinky, které jsou součástí rozcvičení.

Velmi důležitá je regenerace. Pokud někdo dře každý den, neregeneruje, tak se mu to načítá a pak se to ozve najednou. To je blbost. Když už to tělo něčím huntuju, musím mu to také vracet. Navštěvovat fyzioterapeuta, chodit na masáže, chodit plavat, do sauny, vířivky… Zkrátka vše, co mám dostupné, co mi umožní čas, peníze a další věci, tak využívat a vracet to svému tělu zpátky, protože pokud chci na nějaké úrovni sportovat a vydržet, ne půl roku, ale dlouhodobě, tak je potřeba o své tělo pečovat. Nepodceňovat to a investovat do toho, vždycky se to vyplatí.

Asi to nejde úplně zevšeobecnit, ale přesto se zeptám. Za těch pár měsíců zkušeností s bojovníky - jací jsou jako atleti?

Najdeš tam super disponované jedince i hůře disponované jedince, jako všude. Spousta bojovníků, kteří přijdou poprvé, se rozeběhne a tam hned vidíš ten „patoběh“. Což jsou často právě lidi, kteří byli doposud zvyklí běhat jen nějaké delší věci se zátěžovou vestou. Pokud chci běhat rychle, sprintersky, tak to musím běhat přes špičku, být v tom vytažený. Proto v mnoha případech musíme nejdříve pracovat na tomhle.

Četl jsem, že jsi začal s atletikou ve 12 letech. Kdy je podle tebe ideální věk začít?

Já jsem sportoval od malička. Atletiku jsem dělal už snad někdy ve školce. Pamatuji se, že jsem reprezentoval školku na nějakých dětských atletických závodech. Později na základní škole také. Začal jsem také s fotbalem, ale věděl jsem, že budu dělat atletiku, protože můj táta byl mistr ČR ve skoku dalekém. Působil tady na Dukle. Doma visely všechny ty diplomy, medaile, tretry. Líbilo se mi to, oslovilo mě to a chtěl jsem se také věnovat atletice. Šel jsem na sportovní školu, kde jsem byl do nějaké páté třídy. Tam to zase bylo o tom, že jsme si vyzkoušeli všechno možné. Nebylo to zaměřené jenom na atletiku, což je dobré. Člověk získal takový všestranný rozvoj. A když jsem dospěl do věku, kdy jsem se už mohl plně specializovat na jednu věc a věnovat se jí na 100 %, tak jsem měl zase štěstí na trenéry. To je nesmírně důležité. Pokud člověk narazí v mládí na špatné trenéry, kteří ho přetěžují, naloží mu činku na záda… Takové děti jsou sice chvíli napřed a podají v tom svém věku super výkony, ale do budoucna vidíš, že z toho nic nebude. A to je bohužel k vidění dost často. Pokud naložím malému dítěti činku na záda, tak sice uspíším jeho vývoj, na rok či dva bude neporazitelný, ale atletika nebo sport obecně se začíná dělat až v dospělých kategoriích. Proto říkám, že by se děti neměly přetěžovat, měly by jít cestou všestranného rozvoje a až od určitého věku se specializovat čistě na ten daný výkon.

Chtěl bys, aby tvé děti pokračovaly v rodinné atletické tradici?

To teprve uvidíme, kam nás vítr zavane. Nejsem z těch rodičů, který by je chtěl do něčeho tlačit. Určitě budu rád, když se budou věnovat nějakému sportu, protože to je odvede od všech možných neřestí. Ale abych je rval do nějakého sportu jen proto, že to chci já, to ne. Máťa začal hrát fotbal tady na Dukle, kde se dětem dobře věnují, ale třeba později bude chtít dělat něco jiného. Já jsem rád, že se hýbou. Malá je taky pořádné zvířátko. Teď jí jsou dva a už v tomhle věku potřebuje něco, aby se trochu vyřádila. Potřebují ztratit trochu energie, která je u nich nepředstavitelná. I tak je to s nimi složité. Večer stejně oba řádí jako tornáda a nechtějí spát.

Zdroj foto:
soukromý archiv Jirky Mužíka
Foto č. 3 - Photo Vaderka (http://www.vaderka.cz/)
Foto č. 4 - http://www.mmaa.cz/