René Kujan: "Ne běh, ale sezení
u PC je pro člověka extrém."

Jméno:	René Kujan
Rok narození:	1974
Znamení:	lev
Bydliště:	Chýnov (okres Tábor)
Sporty:	běh, horolezectví, in-line bruslení, snowboard, sněžnice skialpy, mountainbike, kajak, běžky

Všechno to začalo nevinným plácnutím jeho přítelkyně Báry. Té se na dovolené na Islandu dostala do rukou příručka „50 nejromantičtějších věcí, které můžete dělat na Islandu“ a jeden z tipů radil zapůjčit si auto a o polárním dni objet ostrov kolem dokola. „Tss, co je to za romantiku?“ ušklíbla se nad tím Bára. „Frajeřina by byla to uběhnout!“ Bang, bum prásk!!! Jak to Bára vyslovila, země se na chvíli zastavila a na mapě života Reného Kujana se vyznačila nová cesta, aniž si to on sám ještě uvědomoval.

Výrok přítelkyně mu ale nedal spát. Tahle vyřčená výzva byla stále dráždivější a lákavější, až bylo jasné, že nejde jinak, než že se to musí vyzkoušet, a tak se René Kujan rozhodl. Během 30 dnů a 30 maratonů oběhne jako první člověk vůbec Island.

Takový ojedinělý počin ale nemohl zůstat jen obyčejným ukrajováním kilometrů, žádal si větší hloubku, větší rozměr a také přesah... Ale René nemusel dlouho přemýšlet, jak to udělat. Věděl to už dávno, jen čekal na vhodnou příležitost. Běh kolem Islandu se měl uskutečnit právě pět let poté, co prodělal těžkou havárii, při které mu bezpečnostní pás zlámal žebra, hrudní kost a bohužel také páteř. Měl ale štěstí. Zlomené obratle nepoškodily míchu, a tak se mohl René po léčbě rozejít domů po svých. Ne všichni, které ale v rehabilitačním centru potkal, měli stejné štěstí a právě těmto méně šťastným věnoval René oněch 1340 uběhnutých kilometrů. Svým projektem a přidruženou sbírkou podpořil Sportovní klub vozíčkářů Praha.

René, vy jste vystudoval filosofii, hodně běháte a také se prý zaobíráte uměleckým truhlářstvím... Co jste tedy prioritně? Filosof, běžec, nebo truhlář?

Tedy, taková těžká filosofie hned na úvod...(smích) Když to vztáhnu k tomu běhání, tak vám nejdřív řeknu, co nejsem.

Dobře, co tedy nejste?

Myslím, že nejsem sportovec.

To je poněkud zvláštní tvrzení vzhledem k tomu, že hlavním tématem našeho rozhovoru bude váš unikátní sportovní výkon.

No, tím jsem právě drtil své spolužáky už na střední škole. Když jsme o tělocviku hráli volejbal nebo fotbálek a o pár bodů jsme prohráli, byli všichni naštvaní. To jsem nechápal. Vždyť jsme si přece perfektně zahráli, tak co záleží na tom, jestli má někdo někde při bezvýznamném utkání na střední o pár bodů víc, nebo míň? Takže když se řekne sportovec, představuji si někoho, kdo se s  urputností žene za těmi brankami, body a vteřinami, a to já nejsem.

Sportovec tedy nejste, takže co jste?

Jsem požitkář. Běhám, protože se při tom cítím dobře, a myslím, že čím dál víc lidí to vnímá stejně. Popularita běhu dnes není o tom dosahovat extra super výkonů, dát maraton pod tři hodiny, nebo předběhnout Frantu z práce, ale je to hlavně o prožitku, který z něj člověk má.

Ano, při běhu se krásně vyčistí hlava, což potřebuje čím dál víc lidí.

Navíc k němu naše tělo bylo určeno. Bylo vybaveno k tomu, abychom byli schopni něco doběhnout nebo před něčím utéct, takže když běháme, aniž bychom si to uvědomovali, vracíme se k něčemu, co je pro nás velmi přirozené. Možná že i to je důvodem, proč se pak cítíme tak dobře, a právě o tohle mi jde a ne o to, kolikátý jsem.

Ovšem při ultrabězích se už člověk asi dvakrát dobře necítí, ne? To už je trochu extrém.

K běhu se naše tělo vyvíjelo milióny let a je k němu připravené. Připravené ale rozhodně není k tomu, aby někde sedělo a čumělo do počítače, takže to je pro něj daleko větší extrém.

To zní logicky. Ultramaratonské trati ale člověk nezačne běhat jen tak ze dne na den, musí k nim dozrát. Jaká byla ta vaše cesta?

Abych byl upřímný, v raných letech jsem neměl běh příliš rád, a to i kvůli základní škole, kde mají propracovaný systém, jak vám některé věci do života pěkně zhnusit. A jednou z nich je vedle literatury i běh. Ovšem na střední škole jsem přišel na to, že běhání má cosi do sebe, a na vysoké se to posunulo ještě dál. Nebyl jsem z těch, kteří by holdovali studentskému sportu posilování jednoruč, a tak jsem dost času trávil tím, že jsem pobíhal někde po parcích. Později jsem začal běhat běhy Terryho Foxe, a když přišel Pražský maraton, chodil jsem tam běhat desítku, která se otvírala v rámci závodu. Později jsem si ale řekl: „Proč smrdět na desítce, když můžu zkusit maraton?“ Vyzkoušel jsem ho a šlo to.

Kdy jste přeřadil na další level - tedy na ultramaraton?

To bylo asi před čtyřmi lety. Do té doby jsem běhal nejdříve jeden maraton ročně, později jich začalo přibývat, až jsem pak na jednom malém maratonu v Pojizeří vyslechl rozhovor dvou starých pardálů, tak kolem šedesátky. „Tak kolikátej?“ ptal se jeden. „Desátej,“ odpověděl druhý. To jsou nějací srágorové, když ve svém věku běží teprve desátý maraton, myslel jsem si, a až později mi docvaklo, že nemysleli desátý maraton v životě, ale desátý toho roku. Na to konto jsem si řekl: „Kurňa, tak to je musím dohnat!“

Tak přeci ve vás nějaká ta sportovní soupeřivost je!

No, něco tam tedy asi bude. (smích) Takže jsem začal běhat maratonů víc a víc a začal jsem je běhat i v zahraničí...

...až jste si řekl, co budu smrdět na maratonu, když můžu běžet ultramaraton....

(smích) Ten první, Silva Nortica, jsem běžel vlastně proto, že ho pořádali kamarádi. Jde o dva propojené maratony, které se běží v pohraničí v Novohradských horách. Trať jednoho vede po českém území, trať druhého po rakouském.

Tam jste tedy běžel dva maratony najednou, tudíž nějakých 85 km celkem. Zkoušel jste někdy předtím uběhnout najednou takový objem kilometrů?

Ne, nejsem blázen, ne? (smích) Prostě jsem to šel zkusit a povedlo se.

Potrápil jste se při tom moc?

Když chcete, dokážete se pěkně potrápit i na klasickém maratonu. Ale tohle bylo fajn. Byly tam kopečky, takže člověk pěkně cítil nohy a měl pak takový fajnový pocit, že tomu něco dal.

To musí být fajnový pocit, když se pak nemůžete pár dní hnout. (smích) Ale k vašemu nejnovějšímu běžeckému dobrodružství. Vy jste letos v rámci 30 maratonů uběhnutých za 30 dní oběhl kolem dokola Island. Proč právě Island?

Protože je to krásná země, kterou mám rád, a pak proto, že mi tu myšlenku vnukla přítelkyně. Během naší dovolené na Islandu si listovala knížkou „50 nejromantičtějších věcí, které se dají dělat na Islandu“ a jednou z nich bylo půjčit si auto a za polárního dne, kdy je vidět téměř 24 hodin, objet ostrov kolem dokola. Ona tehdy jen tak plácla, že by byla spíš frajeřina to kolem dokola oběhnout, a mně od té doby tahle myšlenka nedala spát.

Musel jste ji tedy realizovat. Kolik času jste k rozhodnutí potřeboval?

Vážně jsme na tom začali pracovat už pár měsíců poté, jenže v ten moment jsme zjistili, že je přítelkyně těhotná a že v době, kdy jsem chtěl běžet, budou našemu dítěti 2 - 3 měsíce.

Nechtěli jste se to tedy posunout?

Dlouho jsme o tom diskutovali v našich anarchistických rodinných kroužcích, ale nakonec jsme se usnesli, že takhle to bude nejlepší, protože čím starší dítě bude, tím víc bude potřebovat pohybu, zatímco teď si bude v klidu ležet v autě.

Takže termín byl stanoven. Co dál?

Pak jsme zjistili, že budeme potřebovat obytný vůz, protože na Islandu, když skončíte etapu, ocitnete se často uprostřed lávového pole, takže potřebujete nějaké zázemí. Island je ale velice drahá země a pronajmutí i té nejobyčejnější dodávky na měsíc není vůbec levná záležitost, takže jsme začali tušit, že budeme potřebovat sponzora. Když jsme navíc přišli na to, že budeme vůbec první, kdo se o něco takového pokusí, motivovalo nás to k hledání sponzoringu ještě víc.

Jak se dařilo?

Nedařilo. Nakonec jsme se tedy doma dohodli, že to uskutečníme i za tu cenu, že by se mnou přítelkyně nemohla jet a že bych to musel zvládnout sám.

Jak jste to chtěl udělat?

Pořídil jsem takový sportovní vozíček, nacpal do něj karimatku, spacák a stan a s tím vším jsem si pak v rámci přípravy zkusil uběhnout pět maratonů během tří dnů. Docela to šlo, tak jsem byl optimista.

No potěš pánbůh... Jak to všechno nakonec dopadlo?

Jak se termín akce blížil, rozhodl jsem se, že to nějak, třeba za pomoci úvěru, uděláme, ale že pojedeme všichni, protože jsem nechtěl být víc jak měsíc bez rodiny. Nakonec to ale dopadlo tak, že se nám chvíli před odjezdem podařilo sehnat generálního sponzora ERA, pak sponzora, který mi daroval běžecké boty, a ozvali se mi také dvě společnosti z Islandu, z nichž jedna mi poskytla tři bedny Skyru, což je něco mezi jemným tvarohem a jogurtem, a od druhé jsem dostal sušené ryby. Takže tím jsem se pak cpal na Islandu každý den, protože jsem byl na tuhle stravu ze svých předchozích návštěv zvyklý a věděl jsem, že mi sedí.

Nějaké doplňky sportovní výživy jste s sebou měl také?

Ne, s sebou jsem si nic nebral. Já si při běhu obvykle vystačím s müsli tyčinkami a horkým čajem slazeným medem. Na Islandu se pak naším sponzorem stala ještě společnost Smart Energy, tak jsem zkoušel jejich sportovní nápoj a neuškodil mi - na krabici psali: vhodné pro děti od 3 let.

Takže žádné tajné nutriční zbraně?

Ale jo, mám tajnou zbraň - gumové medvídky. (smích)

Tak jejich barviva by mohla v kombinaci s rybojogurtovou dietou spustit poměrně zajímavou reakci. (smích) Takže ohledně stravy jste měl jasno. A co trénink? Jak jste se na Island připravoval?

Intenzivněji jsem trénoval asi tři čtvrtě roku a vypadalo to tak, že jsem si dal třeba jeden maraton v sobotu, pak jeden v neděli a v pondělí ráno frr 30 km do práce.

Odkud kam běháte, že to máte 30 km?

Z Kralup nad Vltavou do Prahy. No, ale pak jsem si říkal, že by to chtělo ještě přitvrdit, a tak jsem si naordinoval na sobotu ultramaraton a na neděli horský maraton a ono to pořád šlo. Jeden měsíc jsem se zase rozhodl, že zkusím běhat 30 dní v kuse alespoň půlmaraton denně. Neměl jsem s tím problém, a tak jsem si řekl, že už ty maratony musí jít taky.

Dá se přibližně říct, jaký objem kilometrů jste v téhle fázi přípravy naběhal?

Nějakých 600 - 700 km měsíčně, řekl bych.

A nebránilo se tělo takhle velkému zatížení?

Tak co si budeme říkat, nohy bolí...

Nemám na mysli tu de facto „zdravou bolest“ svalovou, ale spíš tu patologickou, degenerativní...

Tak já bych to nehrotil, kdyby mě něco bolelo až tak patologicky. I v tom je rozdíl mezi sportovci, kteří chtějí za každou cenu dodržet tréninkový plán, a lidmi, co se hýbou pro radost. Nicméně to, že jsem s pohybovým aparátem žádné problémy neměl, tkví asi v tom, že moje tělo mělo 15 let na to, aby si zvykalo. A když dáte tělu patřičný prostor se přizpůsobit, zvládne mnohem víc, než si myslíte.

Vaše islandská odysea je toho důkazem. Jakým počasím vás vlastně ostrov pověstný svou klimatickou náladovostí přivítal?

Vzhledem k tomu, že v jednom běžeckém časopise psali, že ideální teplota pro běhání ultratratí je 5 °C nad nulou, měli jsme ideální podmínky. (smích) Nicméně věděl jsem, že to nebude procházka růžovou zahradou, protože jsem si záměrně vybral drsnější podzim, abych se vyhnul davům turistů.

Běžel jste po té jediné hlavní silnici, kterou na Islandu mají. Jak moc je tato silnice frekventovaná?

Tak v tu dobu, kterou jsem si pro běh vybral, jsem tam potkával tak 80 - 100 aut za den maximálně, což nebylo tak zlé, ale samozřejmě v aglomeraci Reykjavíku byl provoz hustý. Měl jsem ale štěstí, protože z nejhoršího mi pomohli místní běžci, kteří mě z města vyvedli po malých cestičkách a skrz parky.

Jak jste přišel na místní běžce?

Na sociálních sítích, jak je dneska moderní. Tam jsem získal prvních pár kontaktů, další se pak přidávali, jak se běh začal dostávat do povědomí širší veřejnosti.

Takže začátek jste díky pomoci místních zvládl bez problémů. Šlo to stejně hladce i nadále?

Prvních deset dní ani ne, foukal dost silný vítr, a to zásadně proti, takže člověk měl pocit, jako by byl po krk ve vodě a pokoušel se v ní běžet. Sedmý den jsem kvůli tomu strávil na trati skoro osm hodin, což byla asi nejkrizovější chvíle.

To muselo být strašně vyčerpávající. Neměl jste chuť s tím praštit?

Byl jsem hodně unavený fyzicky i psychicky, ale nechtěl jsem se na všechno vykašlat a vrátit se domů s tím, že jsem to po sedmi dnech zabalil...

Zlepšilo se to pak nějak?

K velkému neuvěření všech, i rodilých Islanďanů, se to asi po deseti dnech zlomilo a po zbývajících dvacet už moc nefoukalo, a dokonce nám i většinou svítilo sluníčko.

To si nahoře asi někdo řekl - vyzkouším si ho, a když vydrží, po zásluze mu ulevím.

Asi. Navíc když jsem dospěl asi do půlky trati a začalo to vypadat, že bych to mohl dát, začala mě najednou kontaktovat místní média a také lidé začali volat a smskovat...

To muselo být super!

Bylo, protože to se pak třeba stalo, že se ke mně někdo na celý běžecký den přidal a já si s ním povídal a povídal až najednou píply hodinky, že už je maraton za námi.

Takže vám druhá půlka trasy utíkala rychleji?

Nevím jestli rychleji, ale určitě příjemněji.

Setkal jste se během vašeho běhu Islandem s někým zajímavým, s osobností, která vám opravdu utkvěla v paměti?

Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, třeba chlapíka, který mi vyprávěl, že se ve svých 55 letech stále rychlostně zlepšuje, nebo redaktorku z místní televize, která se mnou přišla něco natočit, a když jsme se loučili, prozradila mi, že právě ona napsala onu knihu s 50 nejromantičtějšími tipy pro turisty, která mě k tomuhle mému běhu inspirovala.

To jsou mi tedy náhodičky!

Hned první den se mnou také běžel jeden kluk, jmenoval se Gummi, který byl členem 4členné štafety, která oběhla Island v rámci charitativní akce zaměřené na dětskou onkologii. Jim se při té příležitosti podařilo vybrat 100.000 euro v populaci čítající cca 320.000 obyvatel, což je naprostá bomba. Jak jsme běželi, začal si Gummi povídat islandsky s dalším běžcem, a protože jsem měl pocit, že mluví o mně, zeptal jsem se, o čem se bavili. „Říkal, že ti to v tom počasí nezávidí,“ interpretoval Gummi Islanďanova slova, „a já mu na to řek, že já trochu jo.“

Krásný...

Krásný to bylo hlavně díky lidem, které jsem potkal. Třeba poslední den jeden tamní ultramaratonec uspořádal večeři, na kterou sezval islandskou ultramaratonskou smetánku a pozval také nás. Byl to úžasný večer. Potkal jsem tam člověka, který mi vyprávěl, že měl před lety bouračku, při které si zlámal 12 kostí v těle a že se z toho pak strašně dlouho psychicky dostával. A ten mi řekl: „Když jsem viděl, co děláš, rozhodl jsem se, že budu 30 dní v kuse běhat každý den alespoň 10 km.“ Od té doby už jsme si párkrát psali, takže vím, že to splnil a že těch 30 dní dokonce přetáhl.

Úžasné, že jste někoho dokonce takhle inspiroval.

Z toho mám taky radost. Kamarádka tady v Čechách si zas řekla, že těch 30 dní, co já poběžím, nebude jíst sladké a zvládla to taky. (smích)

I to se počítá! Tedy, tolik výjimečných zážitků, tolik inspirativních setkání... Musela to být nádherná doba strávená na Islandu.

Máte recht, jedna z nejkrásnějších.

Prožitá...

Intenzivní, až mi bylo na konci smutno, že už bude konec.

Takhle intenzivní prožitky jsou strašně návykové... Přirozeně se tedy nabízí otázka - co dál?

Zatím nemám konkrétní plán, ale je fakt, že když jsem si teď ověřil, že to jde, obzory se mi zas trochu pootevřely a já budu do budoucna přemýšlet zase trochu jinak, možná odvážněji. Navíc když vidím, že člověk může svým příkladem strhnout i druhé, pomoct jim v jejich životě něco změnit, nebo přispět na dobrou věc, tak myslím, že se nějaká další ptákovina zase určitě najde. (smích)

Další informace o Reného nevšedním běhu si můžete přečíst na www.run30.net

Generální partner projektu: ERA (www.erasvet.cz)
Partneři: Messenger, CTP Invest, Mizuno

Z fotoarchivu Reného Kujana

---