Reklama:
Spalovač tuků Thermogel v akci 1+1 ZDARMA
Oblíbený silný spalovač tuků nyní v akční nabídce! Více zde.

Josef Zimovčák: "Pády
k vysokému kolu patří."

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty


Jméno: Josef Zimovčák
Datum narození: 31. 12. 1956
Znamení: kozoroh
Bydliště: Veselí nad Moravou
Sport: cyklistika - vysoké kolo
Úspěchy: - osminásobný mistr světa na 1 míli i na 100 mil
- závod napříč Amerikou - za 28 dní ujel 4356 km
- držitel světového rekordu na 24 hodin výkonem 522,250 km
- na vysokém kole ujel celou trasu Tour de France ve stejných denních dávkách jako profi závodníci

Pro naplnění svých sportovních potřeb i ambicí si Josef Zimovčák vybral prazvláštní prostředek - kolo, které mezi dnešními super vychytanými a odlehčenými modely působí jako dinosaurus. A jak by ne. Jde totiž o vysoké kolo, jehož éra je už dávnou historií. Není ale málo takových lidí, které staré věci fascinují, a tak je svým nadšením udržují při životě. A Josef Zimovčák je jedním z nich. Má vysoké kolo rád i navzdory tomu, že ho už mnohokrát vyhodilo ze sedla, přičemž nejméně jednou opravdu zákeřně. Bylo to na Tour de France, kterou se pan Zimovčák rozhodl absolvovat ve stejných denních etapách jako závodníci. Pád přišel jen 200 km před cílem a byl ochromující. Otřes mozku, vyražené zuby, zlomená čelist a dvě žebra - vypadalo to na konec odvážného pokusu. Ale Josef Zimovčák to k naprostému úžasu všech zúčastněných nevzdal. Zaťal zuby a do cíle dojel. Demonstroval tak nezdolnou sílu lidské vůle, před kterou nejde nic jiného než smeknout.

První, co mě napadlo v souvislosti s vaší jízdou na vysokém kole, byla otázka proč. Proč v době, kdy si všichni kupují co nejlepší kola pro co největší požitek z jízdy, chcete vy jezdit na historickém exponátu?

Přemýšlel jsem o tom a asi to vyplynulo z mé fascinace starými lokomotivami, nebo starými psacími stroji...

Takže máte rád staré věci.

Ano. Ovšem začínal jsem samozřejmě na normálním kole, a dokonce jsem závodil za Baník Ostrava. Cyklistika mě vždycky přitahovala a už jako chlapec jsem myslel na to, jaké by to bylo zkusit si Tour de France, nebo Giro d´Italia. Ovšem tenkrát mě ani nenapadlo, že bych si obě trati zajel a ještě k tomu na vysokém kole!

Pamatujete si, kdy jste viděl vysoké kolo poprvé na vlastní oči?

Bylo to na jednom Závodu míru. Mně bylo asi 16, nebo 17 a vysoké kolo mě doslova fascinovalo. Líbilo se mi, jak jezdci sedí vysoko, a musím přiznat, že jsem si také hned všiml i toho, jak toto kolo dokáže zaujmout a vzbudit pozornost. Asi o rok později jsem při vyjížďce na kole potkal člověka na vysokém kole, pana Šimka, který mi vysvětlil, jak se na něm jezdí, a mně se to zalíbilo ještě o kousek víc. To bylo v roce 1973 a v roce 1975 jsem si své první vysoké kolo pořídil. Bylo sice v dezolátním stavu a bez drátů, ale já byl za něj rád.

Jak jste ho dal dohromady?

Amatérsky. Pneumatiku jsem udělal z dědovy zahradní hadice na zalévání a dráty jsem použil svářečské.

Tak hlavně, že to fungovalo. Jaké byly začátky? Neříkal jste si chvílemi: „Jéžiš, mám já tohle zapotřebí?“

Tak jsem nikdy neuvažoval. Vysoké kolo pro mě bylo prostě normální kolo, na kterém jsem se chtěl naučit jezdit.

Nebyla to z vaší strany trochu taková frajeřinka?

No, z části asi ano, člověk chtěl být středem zájmu...

Což takové kolo bezpochyby zajistí...

Ano, když jedete, všichni se ohlížejí. Takže chvíli jsem na něm jezdil, ale pak jsem se naplno věnoval atletice, tak šlo kolo na nějakou dobu stranou. Vrátil jsem se k němu opět až po revoluci.

Co vás k němu opět přivedlo?

To, že se na vysokém kole začalo jezdit MS a že pan Šimek, který mi poprvé ukazoval, jak se na vysokém kole jezdí, si z Ameriky přivezl titul mistra světa. Dalším nakopnutím pak bylo to, že když se v Kyjově jela tzv. Pedál Šou, tak jsem tam tohoto mistra světa na vysokém kole porazil.

No tak to věřím, že vás to muselo pořádně namotivovat.

Obrovsky. Svého prvního MS jsem se zúčastnil v roce 1993 a bylo to v Praze na Letné.

To jste jel stále na tom svém původním kole?

Ne, to už jsem měl lepší kolo, upravené a dojel jsem na něm třetí. Pak už to všechno vzalo rychlý spád. V roce 1994 jsem vyhrál MS v Pietersburgu, následovala Austrálie, Amerika...

Patří k vysokému kolu, když se jezdí na úrovni MS, podobně tvrdý trénink, jako mají účastníci MS na běžných silničních kolech?

Určitě. Já sám trénuji podle přesného tréninkového plánu, který jsem dříve konzultoval s odborníky, ale dnes, po mnoha zkušenostech, si jej už tvořím sám. Vím totiž nejlíp, jak se právě cítím, a jsou momenty, kdy méně znamená více. V takových chvílích uberu. Na druhou stranu zase ale nepodléhám iluzi, že když dnes neujedu tolik, kolik jsem chtěl, dojedu to zítra. Tak tomu nikdy není. Takže snažím se trénovat pravidelně až 6x týdně 2 - 4 hodiny.

Tím, že vysoké kolo nemá převody, musí být jízda na něm o mnoho náročnější než na standardním kole, není to tak?

Tento rozdíl testovali na specializovaném univerzitním pracoviště a zjistili, že jezdec na vysokém kole musí oproti běžnému cyklistovi vyvinout o 40 % větší úsilí.

Takže musí mít i výbornou fyzičku. Jak ji trénujete?

Snažím se jezdit frekvenčně a stále si počítám, jakou rychlostí jedu. Vím, že jedno šlápnutí je podle průměru kola asi 460 cm, dál mám hodinky, takže podle těchto údajů si stále propočítávám svoji aktuální rychlost.

To zní dost šíleně, nebylo by jednodušší používat tachometr?

No, ono to může vypadat dost strašidelně, ale vzhledem k tomu, že při jízdě na vysokém kole se musíte plně koncentrovat na jízdu a nemůžete se kochat krajinou, je tohle počítání nakonec během těch dlouhých hodin strávených v sedle alespoň něco, čím se můžete zabavit.

I kopce vás asi vydatně „zabaví“. Nechápu, jak můžete vyjíždět bez převodu takové kopce, jaké jsou na Tour de France, ani to, jak na taková stoupání můžete u nás natrénovat.

Kopce jsou vždycky výzva, ale trénovat se u nás dají. Když dáte třeba třikrát za sebou Praděd, máte docela slušný trénink. Ještě obtížnější jsou ale sjezdy. Tam musím hlavně při horších klimatických podmínkách jet rychlostí maximálně 40 km v hodině, jinak vím, že to neudržím a spadnu. Pokud prší, jsou pro mě sjezdy vůbec nebezpečné, protože tam se kolo už nedá ovládat brzděním na pekaře.

Brzdění na pekaře? Co to je?

To stojíte na stupačce a pravou nohou tlačíte na zadní kolečko. Brzdíte botou přímo o gumu kolečka, takže ta guma za vámi smrdí a kouří se vám z boty...

To je takový dost nejistý způsob brzdění, alespoň mně se zdá. Neprovádíte na vašem kole někdy úpravy, které by vám jízdu alespoň trochu zjednodušily, nebo se držíte čistě originálního provedení?

Ne, na kole jsem nic nemodernizoval, pouze vždy ladím sedátko, které je velmi důležité vzhledem k tomu, že na něm trávíte třeba i 10 hodin a více. Momentálně tedy uvažuji o tom, že půjdu do nějakého opravdu kvalitního, a tedy ekonomicky náročnějšího sedla.

Když už jsme zabrousili k financím, jaká je vlastně zhruba cena takového vysokého kola?

Dá se koupit za 30 - 50 tisíc.

Vám se na tomhle kole podařilo několik extra majstrštyků, jedním z nich bylo i velmi dramatické absolvování trasy Tour de France se všemi jejími etapami. Jak jste na tenhle nápad přišel?

Byla to dílem náhoda. Tenhle nápad už jsem měl nějakou dobu v hlavě, ale realizace byla otázkou peněz. A pak jsem potkal jednoho člověka, majitele firmy, který také jezdil na kole, a tato myšlenka ho natolik zaujala, že jsme se společně rozhodli, že do toho půjdeme. Nebýt ale setkání s ním, nejel bych ani Tour de France, ani Giro, ani Vueltu.

Jak jste se na Tour připravoval a jak jste trénoval, protože zvládnout velká stoupání v Alpách, to je šílený výkon i na kole s převody.

S oblibou říkám, že jsem se na to vlastně chystal celý svůj sportovní život...

Dobře, ale zaměřil jste se nějak charakteristicky právě na tento závod?

Jistě. Shodou okolností jsem právě včera našel tréninkové deníky z té doby a díval jsem se, že jsem tehdy jezdil na vysokém kole až 750 km týdně, takže za měsíc jsem dal dohromady kolem 3000 km. Dnes na to koukám až s úžasem, kde jsem na to vzal čas i sílu.

Ne nadarmo se říká, že rozhodující je motivace. Na Tour jste se připravil skvěle, ovšem stejně bolela hodně moc, a to kvůli pádu, který vás potkal na trati. Jaká zranění jste při něm utržil?

Měl jsem otřes mozku, sedm vyražených zubů, zlomený nos, zlomenou čelist, dvě zlomená žebra, naštíplou lopatku, z uší mi tekla krev...

Po takovém zranění by to 99,9 % lidí zabalilo. Vy ne. Proč?

Byl to takový můj Everest a tam si každý sám musí balancovat na té své hranici... A protože jsem věděl, že tohle bude stejně těžké, připravoval jsem se nejen fyzicky, ale i mentálně a dopředu jsem počítal s tím, že se něco takového může přihodit. Takže když jsem se po pádu probral, kalkuloval jsem s tím, co se mi stalo, a dospěl jsem k závěru, že když nemám zlomené nohy, mohu pokračovat.

Lékaři vám to nezakázali?

Zakázali, ale podepsal jsem revers. Lékaři nad tím sice kroutili hlavami a nechápali to, ale zřejmě to brali tak, že je to následek rány do hlavy. (smích) Já to zase bral tak, že když už jsem se na to jednou dal, musím to dotáhnout do konce už kvůli přátelům, sponzorům a samozřejmě i kvůli sobě.

Přesto, musel jste být velmi otřesený, navíc ve velkých bolestech. Jak jste byl vůbec schopný pokračovat?

Bylo to zvláštní, protože ačkoli jsem kvůli otřesu mozku skoro nemohl chodit, na kole to šlo. Jen jsem chtěl, aby mi někdo dal ruce na řidítka a nohu na stupačku a odjel jsem.

To je paradox, vzhledem k tomu, jak perfektní rovnováhu a koordinaci na vysokém kole potřebujete.

To ano, ale tělo to mělo zafixované a pak - do cíle už zbývalo jen 200 km po rovině, takže to nebyla taková hrůza.

Když jste pak vjížděl do cíle na Champs-Élysées samý šrám a odřenina, necítil jste se jako hrdina?

Možná. Možná že ano. Když jsem pak přijel domů do Veselí, říkal jsem lidem, že jsem trpěl jako zvíře, ale když jsem si vzpomněl na ně, tak mi to dodalo energii. A opravdu to tak bylo.

OČIMA AUTORKY

Pozornost má pan Zimovčák rád, to mi bylo jasné hned, jak jsem ho viděla poprvé. S elegancí a libým úsměvem si to tehdy kroužil na svém vysokém kole brněnskou výstavní halou a doslova se vyhříval v pohledech návštěvníků, kteří se točili jak holubi na báni, jen aby nemuseli spustit oči z té neobvyklé podívané. A právě to, že vysoké kolo umí zaujmout, zaujalo na samém začátku i Josefa Zimovčáka, a proto se na kole naučil jezdit. Ovšem sympatické je, že on se to nerozpakuje bez skrupulí přiznat, i to, že si získanou pozornost nenechává jen pro sebe, ale využívá jí k podpoře charitativních projektů. A takové formě narcisismu fandím bez výhrad.

Každopádně jste předvedl heroický a obdivuhodný výkon, o tom žádná. Nemáte ovšem postupem času a s přibývajícími léty z pádů o něco větší strach?

To víte že ano, a proto jsem zpomalil. Musím být opatrnější už i vzhledem k projektům, na kterých se podílím.

Ještě že jste to připomenul! Vy jste patronem charitativního projektu „Na kole dětem“. Můžete přiblížit, co je to za projekt, kdy vznikl a jakou formou chce pomáhat?

Celé to začalo před 5 lety, kdy mě jeden kamarád ze Slovenska pozval na jednorázovou cyklistickou akci, která měla pomoci tamní dětské onkologii. Jeho motivací bylo onkologické onemocnění jeho synka, který byl právě na tomto oddělení hospitalizován. Když jsme si pak po akci povídali, došli jsme k názoru, že by nebylo špatné něco takového zorganizovat v rámci celého Česka a Slovenska, a nyní již máme za sebou 3. ročník a připravujeme další na rok 2013.

A na jakém principu projekt funguje?

Probíhá tak, že na zvolenou trasu, která je každým rokem jiná, vyjíždí peloton cyklistů, které vedu já na vysokém kole. Přidat se může kdokoliv, ať už na celou trasu, nebo třeba jen na jednu etapu. Do projektu jsou zapojena města, kterými projíždíme, a společně s nimi se pokoušíme předat široké veřejnosti myšlenku, že „my, kdo máme štěstí, že jsme zdraví, musíme pomáhat těm, kdo ho mají méně“. Více o projektu najdete na www.nakoledetem.cz.

Tak ať se Vám v této bohulibé činnosti daří a vy sám ať jste i nadále zdravý a fit!



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínMilan Obořil: poslední kulturistické...
jari (10:18) • Milane, obrovský klobouk dolů před tebou. Nejenom za to, co jsi vše dokázal, ale zejmén...
magazínMilan Obořil: poslední kulturistické...
Turakam (09:28) • Heh, plánuje zakladať rodinu, ale šetrí na okruhovu motorku, holt, z dažďa pod okvap...
magazínAlternativní medicínou proti bolestem...
Poman (09:25) • Tak to se omlouvám, ale budu těžce nekolegiální, ale tohle tedy ne. A to budu psát jako...
magazínMilan Obořil: poslední kulturistické...
ZdenekRazic (21:40) • Milane, tvuj nejlepsi rozhovor ever.. fandim ti a drzim palce.. at se tvuj zivot vyvij...
magazínAlternativní medicínou proti bolestem...
Pavel98 (16:07) • Autor článku by si měl přečíst knížku `The Body`s Electric` od Roberta O. Beckera. Beck...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2019 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2019 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra