V kleci (V.): Železné pravidlo

Sobota ráno připomínala spíš pondělí. Budík se rozezvučel kolem osmé, což bylo podle Tommyho názoru příliš brzy i na tibetského mnicha. Odkopl peřinu, aby jej zima donutila vstát, a dobelhal se do kuchyně. Ke svému překvapení zjistil, že matka už je vzhůru a žehlí! Dokonce mu nachystala oblečení! Tommy se zarazil. Co s ní je? To by mi tak chybělo, aby začala brát drogy!

Matka mu věnovala lehce zamlžený pohled, ze kterého pochopil, že bez své oblíbené snídaně, dvojitého rumu v kávě, ani dneska nevstala. Ale i tak považoval celou scénu za dobré znamení. Začal si chystat ovesné vločky s mlékem, které mu Stojanov doporučil na snídani, a mezitím poslouchal, co jeho nejoblíbenější a jediný rodič povídá. Klasika, stěžovala si na problémy v práci, nadávala, že v dnešní době chce každý každého okrást. Pak se jej zeptala, co nového a kde se pořád toulá.

Tommy trochu zrozpačitěl. Nebyl zvyklý, že se jej ptala na jeho volný čas; maximálně vyzvídala, co ve škole, a i to ji většinou rychle přešlo. Váhavě odpověděl, že si teď našel takovou menší brigádu. Matka zajásala (!!!), řekla, že je skvělé, že konečně (nepřehání to trochu?) pracuje a že je hodný syn. Vzápětí celý dojem zkazila tím, že dodala, že mu už tím pádem nemusí dávat kapesné. Nemusíš, mami. Už to stejně neděláš pár let.

Svezl se autobusem - když jde posilovat, nemusí se přece zničit rovnou, ne? - a deset po deváté už vstoupil do tělocvičny FC Gladiators. Hned ve dveřích narazil na pana Stojanova. Boxerský trenér vypadal zaměstnaně, ale jakmile Tommyho spatřil, pomalu ani nepozdravil a už ukazoval: „Tady je mop. Jenom ty země přejeď. Jak budeš hotovej, dojdi zezadu a pomůžeš naložit věci do auta.“ Ukázalo se, že „věcmi“ je především obrovská skládací klec, která se stěhovala do Městské haly, kde se měl konat galavečer. Kromě něj byli na práci nachystaní další dva mladíci jeho věku - jednoho z nich viděl na boxerském tréninku a tipoval jej na začátečníka.

Pracovali tiše, bez zbytečných slov. Stojanov jim říznými povely šéfoval. Za půl hodiny už nebylo co dělat. Trenér je pochválil a řekl jim, ať si snědí svačiny a počkají. Tommy vytáhl chleba se salámem a líně se do něj zakousl. Moc hlad neměl, ale lepší než sedět jen tak. Zbylí dva kluci začali jíst ovoce. Jeden z nich, asi čtrnáctiletý boxer s blonďatými vlásky a jemnými, skoro dívčími rysy, se na Tommyho podíval. „Viděl jsem tě na tréninku,“ řekl. „Budeš teď chodit boxovat s náma?“ „Nejspíš ne,“ odpověděl Tommy.

„Tak co jsi tam dělal?“

„Chtěl bych trénovat MMA,“ odpověděl Tommy a začal se dívat na druhou stranu, aby bylo jasné, že se o kluka vůbec nezajímá. Ten ale dál mluvil. „MMA?“ podivil se. „A ty už umíš nějaký bojový sport? Jestli ne, tak se vsadím, že u MMA nevydržíš ani měsíc.“ „Ale hovno,“ odsekl Tommy. „Takže chceš zápasit?“ dorážel kluk dál. „Jo,“ odpověděl Tommy. Blonďák se odmlčel, ale jeho soused, menší hoch širokých ramen s vlasy černými jak noc, se zeptal: „A kde trénuješ? Neviděl jsem tě ještě ani jednou.“ Měl hluboký hlas, jenž prozrazoval brzké dospívání.

„Teprve jsem začal. Byl jsem na jednom tréninku s trenérem Peškem.“ Už když mluvil, věděl, že jeho slova zní pěkně hloupě, a taky že ano. Oba mladíci vybuchli smíchem. „No, to už jseš skoro hotovej bojovník,“ šklebil se blonďák. „Nenastupuješ náhodou už dneska večer?“ Tommy měl chuť něco vztekle odpovědět, ale ovládl se. V ten moment se otevřely dveře.

Stál v nich mladý muž impozantních proporcí. S výjimkou výšky - měřil tak sto sedmdesát pět maximálně - vše na něm vypadalo jako komiksová karikatura. Přes úzkého vasilka, který zakrýval asi tolik těla jako tanga, se nadýmaly boule svalů. Halasně je pozdravil: „Nazdar, kluci! Já jsem Lukáš Šroubek. Dřív jsem taky zápasil - dokonce jsem byl jeden rok vicemistrem Moravy v řecko-římském - ale pak jsem se dal na kulturistiku. Jsem známý vašeho trenéra Pavla Peška. Tady v Gladiátorech se starám o to, aby se mlátili chlapi a ne špagety.“ Hlasitě se zasmál svému vtipu. To je ale debil, pomyslel si Tommy.

„No, konec keců, začneme makat jako šroubci,“ uzavřel svalovec debatu dalším pitomým vtipem, kterému se samozřejmě hned zasmál. „Kdo z vás už byl v posilce, co? Vypadá to, že držení těla máte v pořádku…“ Zatímco mluvil, prohmatával všem třem páteř, krk, občas je požádal, aby udělali nějaký jednoduchý cvik. Tommy si připadal jako u svého obvodního doktora. Ten byl taky vtipálek - když za ním Tommy posledně přišel s kašlem pro omluvenku, smál se snad pět minut.

Když skončili s vstupní prohlídkou, Šroubek vypadal spokojeně. „Jste zdraví jako řípy!“ hlásil. „Samozřejmě fyzicky, haha. Duševně asi moc dlouho nebudete, když budete pořád schytávat rány do palice. Tak jdeme na to. Kdo už dřepoval s činkou?“ Černovlasý kluk se přihlásil. „Už tak měsíc posiluju,“ zamumlal. Šroubek jej nechal vlézt pod činku a začal korigovat jeho techniku. „Prdel víc dozadu,“ radil, „a nepředkláněj se tak. Jeď až dolů! Co ojebeš, to ti v zápase tisíckrát vrátí. Pamatuj si to - je to železný pravidlo. Vždycky platí.“

Po dřepech následoval bench, potom shyby, bicepsy, tricepsy, ramena a nakonec pár doplňkových „core“ cviků a strečink. Po tréninku už Tommy věděl, že Denis - tak se jmenoval černovlasý, široký - je z nich suverénně nejsilnější. Na bench vytlačil šedesát kilo a vypadal, že by snesl i víc. Tommy byl rád za polovinu, stejně jako blonďáček Standa. Ani Lukášovi Šroubkovi tento poznatek samozřejmě neunikl. „Kolik ti je let?“ zeptal se Denise. Když se dozvěděl, že patnáct, rozzářil se. „A co, nechceš si zkusit kulturistiku? Potenciál máš!“ „Ta je pro naolejovaný bukvice,“ odvětil Denis a vzápětí dodal: „Promiňte.“ Tommy se v duchu popadal za břicho a trenér Šroubek konečně na chvíli zmlkl.

Sotva se osprchovali, už u nich byl trenér Stojanov. „Jste nachystaní? Pojďte, jedeme.“ Vzal je ke stánku Asiatů, kde jim poručil gyros s nudlemi. Tommy tentokrát zhltl svou porci s chutí. Měl po tréninku pořádný hlad. Ani nedojedli a Rus je už pobízel. Za pět minut máme být v hale! A rovnou v autě rozděloval úkoly: „Denisi, ty s Tomem půjdeš pomoct s klecí. Stando, budeš chystat rozcvičovnu. Jirka tam je, řekne ti co a jak.“

Stavba klece nebyla těžká, zato otravná práce. Podrž, podej, dones… Tommy potlačoval zívání. Kolik je? Čtyři odpoledne? Za pár hodin to začíná! Už nebylo co dělat. Trenér Stojanov chlapcům donesl svačinu - chlebíčky, sorry hoši, dneska to holt není jídelníček á la Cutler. Denis celou dobu mlčel, Standa naopak vtipkoval, a dokonce si začal s Tommym přes jeho počáteční nezájem povídat. Zjistili, že mají několik společných známých, jejichž pomlouváním si krátili dlouhou chvíli.

Mezitím začali dovnitř chodit závodníci. Denis všechny zdravil a oni mu odpovídali. Standu poznali jen dva, Tommyho nikdo. Téměř poslední přišel dovnitř Pavel Pešek. Zamračeně mlčel a Tommyho si ani nevšiml.

Úplně poslední vstoupil hubený mladík, kterého Tommy spatřil na prvním tréninku. Začal se klidně převlékat a Tommy viděl, že i on má tetování - nějaký zvláštní aztécký motiv přes záda. Podle pozdravů zjistil, že se jmenuje Leonard. Zvláštní jméno… ale lepší než Bonifác nebo Evžen.

Trenér Stojanov se na tři mladíky otočil: „Tak, a mazejte, hoši. Dokud to dneska neskončí, máte volno. Hezky se bavte.“ Vydali se až dozadu, kde byla ta nejlevnější místa na stání. Halou se nesl zvučný hlas moderátora večera: „Dámy a pánové, v prvním zápase dnešního večera, který je vypsán v pérové váze, proti sobě nastupují dva borci! První z nich, stojící v červeném rohu, k nám přijel z brněnského Vale-Tudo Gymu. Tento bojovník měří sto sedmdesát centimetrů a váží šedesát pět kilogramů. Dámy a pánové, Patrik Táborský! V modrém rohu, měřící sto sedmdesát pět centimetrů a vážící šedesát šest kilogramů, zápasník pražského Ultimate Clubu, Jan Horejs!“

Denis sebou při zaslechnutí toho jména škubl a stoupl si na špičky. „Kdo je to?“ zeptal se jej Standa. „Můj nevlastní bratr,“ odvětil Denis a dál jej pozoroval. „Ty máš bratra?“ nechápal Standa. Denis mlčel. Vypadal ale vážně.

Rozhodčí pokynul paží. „Do toho!“ zařval.

Horejs sklonil hlavu a vyrazil do útoku.

Tenhle večer, napadlo Tommyho, bude ještě stát za to.