V kleci (IV.): Tanec pěstí

„Jmenuju se Andrej Stojanov.“ Hlas postaršího muže byl prosycen ruským přízvukem, hlásky ale vyslovoval bezchybně. „Ty jsi Tomáš, že? Prý tu máš teď pomáhat a pak s námi trénovat. Začneme tou prací. Tady máš smeták, je potřeba, abys zametl šatny i chodbu u vstupu. Pak to ještě přejeď mopem.“ Trenér působil strohým dojmem. Jakmile domluvil, zmizel v kanceláři, odkud se začalo vzápětí ozývat šustění papírů. Tommy si povzdechl - každý mladý muž si povzdechne, než začne uklízet - a pustil se do práce.

Během monotónního šudlání přemýšlel o muži, se kterým se právě seznámil. Všichni boxerští trenéři jsou stejní, jako kdyby je vyráběli sériově. Staří, nabrblaní dědci s arogantními poznámkami a plným pytlem vzpomínek na to, jak Ali v čtyřiasedmdesátém rozsekal Foremana. Tenhle nejspíš nebude jiný.

Jakmile dokončil drhnutí země, už se z kanclíku ozvalo, že je čas umýt sprchy. A pak okna. A po nich zase něco. Tommy netušil, jaký je Rus trenér, ale už pochopil, že v zadávání práce se jedná o skutečného mistra.

Chvilku před skončením Tommyho pracovní doby se dovnitř začali šinout boxeři. Většina z nich byli mladíčci, kterým sotva začalo růst chmýří, několika z nich muselo být méně let než Tommymu. Tři boxeři vypadali, že už překročili dvacítku. A poslední vešel dovnitř starý známý potetovaný tlusťoch. Co tu dělá? Nejspíš si chtěl zacvičit, a když klasické tréninky dneska nejsou, zašel sem, napadlo Tommyho. Jeho mladšího parťáka nikde neviděl.

Mladíci se začali tiše převlékat a Tommy se k nim přidal. Jestlipak boxují závodně? Nejspíš ano. No, snad nebudu moc za hlupáka, přemítal. Ale co. Bude se soustředit na sebe. Všichni kolem něj začali vytahovat bandáže a obmotávat si ruce, úplně jako ve filmech. Tlusťoch si k tomu pobrukoval nějakou melodii beze slov, přičemž se rozhlížel po šatně. Když se podíval Tommymu do očí, objevil se mu na tváři výraz, který by zmrazil peklo, a Tommy okamžitě musel ucuknout. V duchu se za to proklel.

„Tak šup,“ prořízl ticho trenérův povel, „rozcvička! Běháme do kolečka!“ Tommy začal vyklusávat - už pochopil, že naladit ostré tempo už od startu není dobrý nápad, pokud se nechce celým rozehříváním protrápit - a začal zvolna plnit trenérovy pokyny. Kliky, dřepy, zkracovačky, angličany, rozkroužení kloubů, protažení, skoro jako u MMA. Jen ubylo těch bizarních cviků jako běhání po čtyřech a převalování se přes tatami. Ale v jedné věci se Stojanovova rozcvička od té Peškovy hodně lišila - byla mnohem ostřejší. Tommy na konci sotva popadal dech a přemýšlel, jestli je jemné lechtání, které cítil v žaludku, předzvěstí něčeho horšího. Že by byl box o tolik náročnější než MMA? To se mi nezdá… Pak Tommymu bliklo v hlavě. Pešek na něj bral ohledy. Tohle jsou závodníci, musí pracovat tvrději než ostatní. Než já. Nepodceňuje mě snad ten chlap?

Boxeři se chopili švihadel a lehkých činek, Stojanov mezitím nastavil intervalový budík na tři minuty a rozešel se směrem k Tommymu, ve kterém hrklo. Co bude? Já chci švihadlo! Stojanov vykouzlil na tváři něco, co připomínalo povzbuzující úsměv. Vzápětí přešel do svého obvyklé stručnosti. „Jsi tu nový a musíš začít od základů, protože nevím, co tě učil Pavel a co ne - prý toho moc nebylo, takže tím nic nezkazíme. Začneme postojem. Boxerský se od ultimátnického trochu liší, ale v MMA používá každý zápasník svůj specifický styl a z něj plynoucí postoj a pohyb. Ty zkusíš nejdřív ten boxerský. Jak se jej naučíš, vyladit jej pro zápasy v kleci bude hračka.“

Tommy pozorně poslouchal každé slovo. Trenér mu předváděl, jakým způsobem bojovník stojí, jak se hýbe, jak dát ruce, aby stíhaly krýt obličej i žebra… Ostatní mezitím skákali přes švihadlo a nacvičovali stínové souboje. Tommy neměl moc času je sledovat, ale v těch pár chvilkách získal dojem, že jsou většinou šikovní. Nejlepší mu připadal jeden z dvacetiletých. Pohyboval se s kočičí elegancí, tancoval na špičkách jako baletka a jeho rány protínaly vzduch s tichým svištěním.

„Teď pojedeme techniky,“ řekl Stojanov. „Vezměte si rukavice. Tomáši, tebe čeká švihadlo. Budík zvoní jen a jen pro tebe. Start za deset vteřin!“ Hodil Tommymu švihadlo a odstartoval časoměřič. Tommy zjistil, že skákání není zdaleka tak snadné, jak si představoval. Sice se mu nejdřív podařilo přeskočit asi stokrát po sobě, ale to jej unavilo natolik, že zbytek kola sotva pletl nohama. Ve druhém kole se pokusil o přešlapování a změny rytmu, ale vůbec se mu nedařilo a při jednom nepovedeném přeskoku si dokonce kovovým lankem rozsekl kůži na holeni. Třetí kolo už sotva dýchal; zatímco boxeři nacvičovali kombinace úderů a obranu proti nim, hypnotizoval digitální ukazatel na budíku očima.

„Dobře, odpočiň si a potom budeš stínovat. Zatím bez úderů, jen budeš tančit, na všechny strany, dokola kolem soupeře. Chápeš? Vy ostatní, tři kola sparingů!“ Tommy se dal do práce, zatímco pozoroval, jak si bojovníci kolem něj nasazují chrániče do úst. Budou boxovat! No, snad neuškodí, když se na ně občas podívám.

Přímo proti místu, kde si zkoušel osvojit techniku práce nohou, si mezitím potetovaný zápasník navlékl rukavice a vlezl mezi provazy do malého ringu. Proti němu se postavil první z dvacetiletých mladíků, chráněný červenou přilbou. Tvářil se odhodlaně, ale po třiceti vteřinách už se zalitý potem bránil dešti ran. Tlusťoch se ale ukázal jako gentleman - jakmile pochopil, že soupeř je o úroveň níž, zvolnil tempo tak, aby mu dal šanci odboxovat důstojné kolo. Hned po prvním mladíkovi šel druhý. Sparing probíhal podle naprosto stejného scénáře - drtivý tlak, tlusťochovo povolení a technický box po zbytek kola.

Posledním soupeřem mohutného zápasníka byl Tommyho favorit, stínový tanečník, jak jej v duchu pojmenoval. Všiml si, že trenér také věnuje pozornost jejich duelu. I tlusťoch zbystřil. Tohle bude zajímavý boj.

Starší zápasník zahájil kolo obvyklou taktikou, ale ukázalo se, že nebude mít snadnou práci. Tanečník perfektně uhýbal; hned byl tam, hned zase tady, rány kolem něj svištěly, ale než dopadly, stál už někde jinde. Občas se také pokusil kontrovat; dva takové údery trefily třicátníka do obličeje. Nešlo o žádné velké rány, ale evidentně zvýšily mladíkovo sebevědomí; jeho pohyb nabral na obrátkách a hrozil stále nebezpečněji. Blížil se konec kola a tlusťochův útok ochaboval. Žádnou ránu netrefil čistě, zásahy, které si připsal, sotva prorazily kryt nebo olízly tanečníkova žebra. Ten se naopak nadechl k závěrečnému náporu. Dvěma rychlými jaby naznačil útok na obličej; vzápětí vyletěl pravý hák na tlusťochova žebra. Zápasník se k němu otočil loktem; najednou si ale všiml, že tenhle manévr jej měl jen rozhodit. Mladík se napřáhl a vystřelil dlouhý levý hák, který mířil do tlusťochova obličeje.

Tehdy se ukázaly zkušenosti starého lišáka. Tlusťoch pochopil, že ráně neuhne, takže se o to ani nesnažil. Zatnul krk a vystřelil pravačku, která napálila tanečníka rovnou do obličeje a on se svalil na zem jako podťatý. V ten moment se ozval signál ukončující konec kola. Mladík se začal sbírat ze země. „Díky za sparing, Dane,“ zavrčel. „Jseš dobrej… na to, že nejseš boxer.“ Tělocvična vybuchla smíchem. „Tenhle stařík tě ještě vyškolí,“ vtipkoval tlusťoch na oplátku. „Měl by ses víc snažit. Takhle to na olympiádu nebude.“ Mladík mu něco ještě odpověděl, ale to už Tommy neslyšel. Trenér Stojanov vyhlásil aparáty na závěr. Tommy netušil, co aparáty jsou, a těšil se. Nebyl zklamán, když zjistil, že se jedná o boxovací pytle. Kouč mu půjčil rukavice, krátce vysvětlil, jak se boxuje na vytrvalost „na koníčka“, a jelo se. Než skončili, Tommyho ramena nesnesitelně pálila; byl ale spokojený, že si konečně osahal nějaké vybavení.

Na konci, když se protahovali, si jej Stojanov pozval k sobě do kanceláře. Podal mu sklenici nějakého čokoládového, mléčný koktejl připomínajícího nápoje s tím, že to má jako bonus za dnešní práci. Pak se posadil na židli a chvíli Tommyho zamyšleně pozoroval. „Nevypadalo to zle,“ zahučel, „možná, že se něco časem naučíš. Ale to se uvidí, až jak budeš makat. Každopádně, co děláš v sobotu večer?“ „Počkejte, podívám se do diáře,“ odpověděl Tommy. „To byl jen vtip,“ dodal, když uviděl trenérův obličej. „Mám volno.“

„Nechceš nám přijít pomoct? Na galavečer? Potřebujeme navíc někoho do šaten. Stejně prý přijdeš do posilovny, tak tu jen na nás počkáš. Domů tě pak hodíme autem.“ „Proč ne,“ odpověděl Tommy. Trenér pokývl a bez dalších slov se rozloučil. Až venku Tommymu došlo, jaké štěstí jej vlastně potkalo. Uvidí poprvé v životě opravdický zápas!