Nejsem chemik, nejsem fyzik a nejsem ani představitel hnutí Duha či jiné podobné organizace, a tak jsem do jaderné elektrárny Temelín nepřišla posuzovat a soudit, nakolik je jaderná energie věc dobrá, či ďábelská, nekladla jsem si ani za cíl pochopit a porozumět všem použitým technologiím a systémům... Přivedla mě sem z části náhoda a z části obyčejná zvědavost, nápadně podobná té, která šestiletého kluka nutí rozcupovat autíčko na cimpr campr, jen aby zjistil, jak vypadá a funguje mechanismus uvnitř. I já dostala možnost díky natáčení rozhovoru s českým cyklo-ultramaratoncem a zapáleným "jaderníkem" Jirkou Hledíkem nakouknout dovnitř. Ne dovnitř angličáku, ale dovnitř Temelínu. A byl to zážitek i pro takového neznalce a nevzdělance, jako jsem já. Člověk se tu cítí strašně maličkatý proti všem těm důmyslným systémům, vychytaným mechanismům a vyladěným technologiím, které se tu sešly, abychom si my mohli rozsvítit, uvařit, vyprat, podívat se na večerní zprávy, nebo abych já mohla tenhle článek napsat a Vy si ho mohli přečíst.
Temelín. K němu nejde netrefit, smáli se lidé, když jsem se ptala na cestu. Měli pravdu. Chladicí věže se prsí už na dálku, a když jsem k těm kolosům přijela blíž, nedalo mi to, abych nezastavila a nevyfotila si je. Modrá obloha bíle žíhaná, do toho bílá vodní pára nad monumentálními komíny... Ano, má to svou zvláštní industriální poetiku, musela jsem uznat. Neváhala jsem a přiblížila se ještě blíž, až úplně nejblíž, těsně před hlavní vchod nadepsaný velkými oranžovými písmeny JADERNÁ ELEKTRÁRNA TEMELÍN, snad aby nebylo pochyb. Tam jsem se také setkala se svým vysoce fundovaným průvodcem Jirkou Hledíkem, kterému jsem musela s předstihem poslat veškeré své nacionále, aby mi mohl vstup do elektrárny zařídit. Ale jen údaje nestačily. Po příchodu do vstupní haly mi byl sejmut obrys ruky, vyfasovala jsem magnetickou kartu návštěvníka, čtyřmístný identifikační kód a do druhé ruky papír s plánkem elektrárny na straně jedné a pokyny pro případ vzniku mimořádné události na straně druhé. Takto vybavená jsem mohla vstoupit do kontrolní zóny, kde mi prověřili tašku skenerem, pro další postup jsem musela přiložit ke čtečce kartu, po rozsvícení zelené kontrolky jsem na snímač vložila ruku, celé to svou kartou potvrdil můj doprovod a pak už zbylo jen projít rámem, který prý umí detekovat sebemenší ionizační záření, a dveře do areálu střeženého prostoru elektrárny se mi otevřely.
Prohlídka začala a já trpce litovala, že jsem si nestihla oprášit ty snad někde hluboce uložené znalosti z fyziky o jaderném štěpení i o tom, jak taková jaderná elektrárna funguje. Prostě, nedalo se nic dělat. Mohla jsem dělat, že vím, a ve finále bych nevěděla nic, ale to jsem nechtěla, a tak jsem zvolila bolestnější alternativu - potupně přiznat svou nevzdělanost a snažit se trochu se v problematice zorientovat. „Prosím, říkejte mi všechno tak polopaticky, jako byste to vysvětloval dětem,“ prosím svého průvodce a pro tuto chvíli i učitele. Ten pochopí a začne: „Tak tedy, v jaderné elektrárně, stejně jako i v jiných elektrárnách, je výstupním produktem elektřina…“ Pod fousy se usmívám. No, mohla jsem říct, že ať to vysvětluje jako dětem ne prvního, ale druhého stupně. Jako by slyšel mou myšlenku, opřel se do výkladu o principu chodu jaderné elektrárny tak, že jsem musela zastavit, abych se mohla na povídání plně soustředit. Jít a přemýšlet najednou mi prostě nejde.
„Elektřina v jaderné elektrárně se vyrábí technologií založenou na štěpení uranu, které se odehrává v aktivní zóně reaktorové nádoby. Při tomto štěpení vzniká teplo, které je odebíráno cirkulační tlakovou vodou, která působí jako chladicí médium i jako moderátor na zpomalování neutronů (nutné proto, aby reakce mohla probíhat). Teplo z chladicí vody z reaktoru se odebírá ve výměníku, který se jmenuje parogenerátor. Parogenerátor je nádoba s vodou, ve které je umístěna trubkovnice, uvnitř které proudí ohřátá voda z reaktoru. Trubkovnice tedy působí jako elektrická spirála, která zahřívá vodu v parogenerátoru, ta se odpařuje a vzniká pára, která se sbírá do parních kolektorů a následně se převádí na turbínu. Pára roztočí turbínu a turbína roztočí generátor, který vyrábí elektrický proud. Když pára projde turbínou, expanduje, kondenzuje a sbírá se v obrovské nádobě pod turbínou, které se říká kondenzátor. Tady pára z turbíny kondenzuje, protože kondenzátor také funguje jako výměník. Opět je v něm trubkovnice, kterou prochází voda. Ta ochlazuje páru v kondenzátoru, z ní vzniká kondenzát, který je hnán do vodního okruhu - do napájecí nádrže, kde se voda ještě odplyňuje a odtud pomocí napájecích čerpadel zpět do parogenerátoru. Zahřátá voda z trubkovnice kondenzátoru jde do chladicích věží, kde se přirozeným prouděním vzduchu ochlazuje.“
Uf, uf, pochopili jste to? Pochopila jsem to já? Popsala jsem to správně? Doufám, možná, snad… Každopádně tohle je velmi zjednodušené schéma. Teprve když si člověk projde celým systémem a má na vlastní oči možnost všechnu technologii vidět, pozná, jak složitá celá problematika ve skutečnosti je.
Dáváme se znovu do pohybu a můj trpělivý průvodce komentuje to, co vidíme kolem sebe.
„Celá elektrárna je obehnána dvojitým oplocením zvaným perimetr, které je dále zabezpečeno kamerovými systémy,“ dozvídám se a naše kroky dále směřují kolem třípatrové budovy, jejíž první patro obývá zdravotní středisko, zbylá dvě patra pak náleží Centrálnímu inženýringu, který má na starosti technický rozvoj bloků, tj. včasný replacement a modernizaci zařízení, které již ztrácí své užitné vlastnosti v důsledku stárnutí. Další budova patří požárnímu sboru, který tu též musí ze zákona být, aby byli profesionálové okamžitě k dispozici, kdyby se v elektrárně objevil požár. Další naše kroky vedou k zelenému prostranství, kde není nic. Ale asi ne na dlouho. „Zde bude stát třetí a čtvrtý blok a dvě chladicí věže,“ hlásí můj obětavý průvodce a zapálený „jaderník“ hrdě. Není divu. Tato výstavba bude i jeho dítě.
Co dál jsme se dozvěděli o Temelínu a hlavně, jak to vypadá v řídicím centru elektrárenského bloku, se dozvíte v příštím díle.
Nejsem chemik, nejsem fyzik a nejsem ani představitel hnutí Duha či jiné podobné organizace, a tak jsem do jaderné elektrárny Temelín nepřišla posuzovat a soudit, nakolik je jaderná energie věc dobrá, či ďábelská, nekladla jsem si ani za cíl pochopit a porozumět všem použitým technologiím a systémům... Přivedla mě sem z části náhoda a z části obyčejná zvědavost, nápadně podobná té, která šestiletého kluka nutí rozcupovat autíčko na cimpr campr, jen aby zjistil, jak vypadá a funguje mechanismus uvnitř. I já dostala možnost díky natáčení rozhovoru s českým cyklo-ultramaratoncem a zapáleným "jaderníkem" Jirkou Hledíkem nakouknout dovnitř. Ne dovnitř angličáku, ale dovnitř Temelínu. A byl to zážitek i pro takového neznalce a nevzdělance, jako jsem já. Člověk se tu cítí strašně maličkatý proti všem těm důmyslným systémům, vychytaným mechanismům a vyladěným technologiím, které se tu sešly, abychom si my mohli rozsvítit, uvařit, vyprat, podívat se na večerní zprávy, nebo abych já mohla tenhle článek napsat a Vy si ho mohli přečíst.
Prohlídka začala a já trpce litovala, že jsem si nestihla oprášit ty snad někde hluboce uložené znalosti z fyziky o jaderném štěpení i o tom, jak taková jaderná elektrárna funguje. Prostě, nedalo se nic dělat. Mohla jsem dělat, že vím, a ve finále bych nevěděla nic, ale to jsem nechtěla, a tak jsem zvolila bolestnější alternativu - potupně přiznat svou nevzdělanost a snažit se trochu se v problematice zorientovat. „Prosím, říkejte mi všechno tak polopaticky, jako byste to vysvětloval dětem,“ prosím svého průvodce a pro tuto chvíli i učitele. Ten pochopí a začne: „Tak tedy, v jaderné elektrárně, stejně jako i v jiných elektrárnách, je výstupním produktem elektřina…“ Pod fousy se usmívám. No, mohla jsem říct, že ať to vysvětluje jako dětem ne prvního, ale druhého stupně. Jako by slyšel mou myšlenku, opřel se do výkladu o principu chodu jaderné elektrárny tak, že jsem musela zastavit, abych se mohla na povídání plně soustředit. Jít a přemýšlet najednou mi prostě nejde.
Dáváme se znovu do pohybu a můj trpělivý průvodce komentuje to, co vidíme kolem sebe.
„Celá elektrárna je obehnána dvojitým oplocením zvaným perimetr, které je dále zabezpečeno kamerovými systémy,“ dozvídám se a naše kroky dále směřují kolem třípatrové budovy, jejíž první patro obývá zdravotní středisko, zbylá dvě patra pak náleží Centrálnímu inženýringu, který má na starosti technický rozvoj bloků, tj. včasný replacement a modernizaci zařízení, které již ztrácí své užitné vlastnosti v důsledku stárnutí. Další budova patří požárnímu sboru, který tu též musí ze zákona být, aby byli profesionálové okamžitě k dispozici, kdyby se v elektrárně objevil požár. Další naše kroky vedou k zelenému prostranství, kde není nic. Ale asi ne na dlouho. „Zde bude stát třetí a čtvrtý blok a dvě chladicí věže,“ hlásí můj obětavý průvodce a zapálený „jaderník“ hrdě. Není divu. Tato výstavba bude i jeho dítě.
