Jiří Bouška: "Vrcholový sport
hendikepovaných není o charitě."

Jméno:	Jiří Bouška
Datum narození:	30. 12. 1979
Znamení:	kozoroh
Bydliště:	Praha
Sport:	silniční a dráhová cyklistika
Úspěchy:	2002 - mistr světa v silničním závodě
	2003 - mistr Evropy v časovce jednotlivců a v 1 km s pevným startem na dráze
	2004 - 2x bronzová medaile z Letních paralympijských her v Athénách
	2005 - mistr Evropy v silničním závodě jednotlivců a v 1 km s pevným startem na dráze
	2006 - 2x mistr světa v dráhových disciplínách a mistr světa v silničním závodě
	2007 - stříbrné a bronzové umístění v dráhových disciplínách na MS - Bordeaux, stříbrná medaile z časovky jednotlivců
	2008 - druhé a třetí místo na Letních paralympijských hrách v Pekingu, dvojnásobný mistr ČR
	2009 - mistr světa na 1km, bronz z team sprintu a silničního mistrovství světa
	2010 - osmé místo na silničním mistrovství světa
	2011 - bronzová medaile v 1 km s pevným startem a team sprintu na dráhovém MS a bronz v časovce jednotlivců na mistrovství světa

Ačkoli Jiří Bouška prodělal dětskou mozkovou obrnu, od malička sportoval a probojoval se až do světa profesionální cyklistiky. Za sebou má řadu úspěchů a dvě paralympiády, před sebou má paralympiádu třetí - londýnskou. O tom, jak se na ni těší, jak se připravuje a vůbec jak se u nás žije profesionálnímu sportovci s hendikepem, jsme poklábosili v jedné nejmenované pražské hospůdce nad Kofolou.

Jste profesionální cyklista, takže rukama vám už jistě prošla pěkná řádka kol. Pamatujete si ale ještě na to své první?

Na své první dětské kolo si už vážně nevzpomínám, ale pamatuji se na to první závodní, které mi táta koupil, když mi bylo asi 12. Byla to Favoritka a táta pro něj jel vlakem do Rokycan, odkud na něm přijel.

Takže ve vaší cyklistické kariéře má prsty otec?

Dalo by se říct. My jsme byli jako rodina hodně sportovně založení, chodili jsme na túry, na běžky, s tátou jsme dost jezdili na kole, což vygradovalo tím, že mě ve třinácti přihlásil do cyklistického oddílu.

Pocházíte z Vysočiny, kde jsou krásné terény. Co to, že jste se vyprofiloval jako silniční a dráhový cyklista?

Je pravda, že v době, kdy jsem začínal, byl u nás hodně v kurzu cyklokros, jenže ten mi technicky úplně dobře nejde. Jelikož jsem prodělal dětskou mozkovou obrnu, mám zhoršenou motoriku levé části těla a také rovnováhu, což je v cyklokrosu velký hendikep. Tam se musí seskakovat z kola, zase naskakovat a nacvakávat nohy do pedálů, což se ukázalo jako nepřekonatelný problém. Na silnici tohle odpadá, tam člověk nasedne na kolo a jede.

Když se na vás podívám, vypadáte jako zcela zdravý mladý muž. Můžete tedy více specifikovat, s jakým hendikepem se potýkáte a jak vás limituje při sportovním výkonu?

Můj hlavní problém je, že mám po prodělané DMO zhoršenou motoriku, a tedy i rovnováhu a koordinaci a že svaly mé levé poloviny těla nepracují správně, mají tendenci jít do křeče a snesou menší zatížení. Odhadem má levá strana mého těla tak 60 - 70 % výkonu pravé části, což člověk pocítí v zátěži tak, že zatímco šlape na kole a zdravá noha ještě bez problémů může, ta druhá už odmítá poslouchat.

Pociťujete toto omezení jen v rámci sportu, nebo vás to ovlivňuje i v běžném životě?

Tak ve stavu, ve kterém jsem já, lze hodně zlepšit vědomým soustředěním se na své chování. Třeba v dětství jsem se ve škole kolikrát přistihl, jak mám ruku přitaženou k tělu (poloha ruky, jako když je po úraze ve visu na šátku), což je typický projev DMO, takže jsem se musel vědomě soustředit na to, abych ji nechal uvolněnou podél těla a také abych ji zapojoval, protože jinak má člověk tendenci všechno dělat jen zdravou rukou.

Neměl jste někdy v dětství tendenci využívat svého hendikepu k tomu, abyste si něco vynutil, nebo naopak abyste se z něčeho ulil, něco si ulehčil?

Ne. Rodiče mi nikdy příliš neulevovali, ale naopak mě cepovali a za to jsem jim vděčný, protože mi to velmi pomohlo. Tím, že jsem hodně sportoval a cvičil, posílil jsem hodně i tu levou stranu, i když samozřejmě stejně při srovnání levého a pravého bicepsu je rozdíl patrný na první pohled a u stehen je to ještě markantnější.

Jak se tato vaše fyzická specifika promítají do vašeho tréninku?

Musím hodně protahovat, posilovat a moje tréninky musí být kratší.

Zatěžujete při tréninku obě části těla stejně, nebo se snažíte tu slabší stranu potrápit trochu víc?

Míval jsem takové snahy, ale skončil jsem u toho, že pro obě části těla používám stejné zátěže, protože když třeba dělám kliky, zapojuji sice obě ruce stejně, ale pro levou je to náročnější, takže zatímco po 30 klicích je pravá ruka ještě v pohodě, levá už má problém.

Takže v konečném důsledku ji vlastně zatěžujete víc.

Přesně. Další věci je, že svaly mé levé části těla hůře regenerují.

Takže potřebují k regeneraci delší čas?

Jednak delší a jednak kvalitnější. Takže vedle klasického odpočinku a masáží jsem teď nově zařadil ještě polárium, které dobře snáším a má na mě velmi pozitivní účinky. Co se týče délky odpočinku, mají zdraví sportovci po těžkém tréninkovém bloku obvykle jeden den volna, já si musím dát dva, aby si svaly dostatečně odpočaly a já mohl pokračovat dalším kvalitním tréninkem. Kdybych si tenhle čas nedopřál, nestihl bych dostatečně zregenerovat, můj další trénink by nebyl tak kvalitní a já bych se neposouval dál.

Pomáháte si k lepšímu výkonu či regeneraci i doplňky sportovní výživy?

Používám jednak iontové nápoje a pak, jak je to pro cyklisty typické, mám řádnou spotřebu tyčinek a energetických gelů. Vše používám od firmy Isostar, která mě podporuje, a musím říct, že jejich výrobky fungují dobře, takže jsem spokojený.

Vy se jako cyklista věnujete dráze a silnici. Jak odlišné nároky kladou obě disciplíny na sportovce a jak se liší technické parametry kol?

Hlavní rozdíl v kolech je ten, že kolo na dráhu nemá brzdy, brzdí se jen pohybem pedálů dozadu. Co se týče nároků na sportovce, dráha je oproti silnici o mnoho silovější. Já jezdím kilometr s pevným startem, což je disciplína, při které za to musíte na startu pořádně vzít, co nejrychleji odstartovat a kilometr v tom tempu vydržet. Takže dráha, to je výbušnost, rychlost a síla, zatímco silnice je více zaměřená na vytrvalost. My jezdíme časovku, která měří 30 km, což je asi 40 minut výkonu, a tam už je potřeba, aby měl člověk najeté nějaké objemy, na silniční 80km závod už potřebujete vydržet v zápřahu 3,5 - 4 hodiny, takže tam jsou ty tréninky ještě podstatně delší.

Tušíte, kolik kilometrů v rámci tréninků a závodů ročně najedete?

Záleží na tom, jak který rok, ale točí se to kolem 25.000 km.

A kolik na to máte kol ve svém „vozovém“ parku?

V současnosti mám od společnosti Author, s kterou spolupracuji, k dispozici dvě dráhovky, dvě silničky, jeden časovkářský speciál a jedno horské kolo, takže dohromady šest kol.

Měl jste někdy k nějakému svému kolu citovou vazbu, že se vám z něj třeba nechtělo přejít na nové?

Tak to ani ne. Nový materiál přeci jen vždy funguje lépe.

Ovšem i nový materiál může selhat. Vím sice, že profesionální závodník nemusí řešit defekty svého kola sám, ale přece jenom, kdyby bylo potřeba, uměl byste si s případnou závadou poradit?

Asi bych byl schopný si opravit prakticky všechno. Když jsem byl mladší a závodní cyklistika ještě nebyla na takové úrovni, vyplétal jsem si sám kola, centroval... Složit, nebo rozložit kolo pro mě není vůbec žádný problém.

A to se může vždy hodit, i když jste profík. Uživit se jako profesionální cyklista u nás asi nebude vůbec jednoduché, ale nemáte to paradoxně díky svému hendikepu snazší? Neslyší na to sponzoři lépe?

To si nemyslím. Dnes, když oslovíte někoho, ke komu nemáte osobní vazbu, tak z 95 % se vám s ním nepodaří navázat spolupráci. Dnešní doba je složitá, každý argumentuje krizí. Navíc to není tak, že by přišla jedna firma a řekla: "Tak kolik tě stojí sezóna? Tak tady ty peníze máš." Tak to nefunguje. Peníze se dávají dohromady po menších částkách od více partnerů, což je pak samozřejmě složitější kvůli komunikaci s nimi. Pokud máte podporu od dvaceti subjektů, musíte se dvaceti z nich čas od času ozvat, poreferovat jim, komunikovat s nimi. Ne, že by to všichni vyžadovali, ale člověk má takový vnitřní pocit, že by měl. Naštěstí já na to nejsem sám, ale mám schopnou manažerku Gabrielu Červenkovou, která se snaží zajistit, abych mohl fungovat.

A zatím se daří?

Když se tomu člověk věnuje na 100 %, tak to jde, ale přeci jen je to zátěž. I když i tahle mince má dvě strany. Když má člověk pocit zodpovědnosti a ví, že by měl udělat nějaký výsledek, je trochu pod tlakem a to je vždy dobře. Na druhou stranu, když je člověk po těžkém tréninku a chtěl by si jít na chvilku lehnout, na půl hodinky se vyspat a místo toho...

...musí odpovídat na nejapné otázky novinářů... (smích)

Třeba také. (smích) A nebo musí sednout k počítači, psát, vyplňovat, odpovídat, zařizovat a volat, tak ta regenerace není zdaleka tak kvalitní, jako když je závodník umístěný někde ve středisku, běží mu plat profesionálního sportovce a nemusí nic řešit. Trénink má zařízený, takže jenom přijde, odvede svoji práci a o nic jiného se nestará. Zato já musím přemýšlet, na jaké závody pojedu, kam, jak si to zařídím a kde na to seženu peníze. Ono má mnoho lidí stále představu, že sportování hendikepovaných je spíš pohyb pro zábavu, který nemá moc úroveň, ale tak už to dávno není a také to není věc charity. Vrcholoví hendikepovaní sportovci jsou profesionálové, kteří odvádějí profesionální práci a regulérní výsledky. Třeba my jako cyklisté jsme organizovaní pod mezinárodní cyklistickou federací, takže naše závody mají profesionální standard se všemi náležitostmi a tomu odpovídá i výkonnost sportovců, která šla např. od mé první paralympiády v Athénách nahoru několikanásobněkrát.

Paralympiáda v Athénách byla vaše první, pak jste byl v Pekingu, teď vás čeká Londýn. Bude pro vás i napotřetí olympijský závod stále výjimečný?

Určitě. Mistrovství světa je zajímavé, ale olympiáda je speciální, takže i celá moje sportovní příprava je vlastně koncipovaná ve čtyřletém cyklu, který by měl olympiádou vyvrcholit. Poslední dva roky tedy opravdu pracujeme hlavně na tom, aby moje forma nyní v srpnu a září vygradovala a aby měl člověk zkušenost, výkonnost i sebevědomí.

A funguje to? Cítíte se zkušený, výkonný a sebevědomý?

No, právě dnes ráno jsem měl trénink na časovkářském speciálu, s kterým jsem byl velice spokojený. Trénink, který jsem loni absolvoval před MS jako vrcholný, jsem dnes zvládl na nějakých 80 % ve stejném čase.

To zní slibně. Tušíte, jak jsou na tom vaši soupeři a kdo bude v jednotlivých disciplínách, které pojedete, favoritem?

Na kilometr s pevným startem bude asi nejlepší Jody Cundy, Angličan, který má ode mě docela velký odstup, takže to bude výzva, jestli se mu přiblížím, nebo jestli mu budu silným konkurentem. Zatím se ještě nikomu nepodařilo ho porazit, takže uvidíme. Ale bude doma, navíc Angličané mají svou přípravu opravdu vymakanou, mají profesionální tým, který nerozlišuje, jestli jde o reprezentaci hendikepovanou, nebo zdravou, takže bude jistě dobře připravený.

Na stíhačce nepatřím k nejlepším, tam se pohybuji kolem pátého místa, takže bych musel překvapit. V časovce na silnici bude asi největším favoritem Eduard Novak, který loni v této disciplíně dominoval. Letos se příliš nikde neukázal, takže uvidíme, jak na tom bude. A co se týče silničního závodu, tam je to otevřené. Tam člověk nikdy neví, jak to dopadne, jestli se utrhne nějaká skupina, ve které se mu podaří být, jestli půjde do finiše, jestli ho tam někdo zavře, nebo nezavře... Při silničním závodě je třeba nejen výkonnost, ale také notná dávka štěstí.

Při různých taktických manévrech určitě může nastat situace, kdy se někdo cítí poškozený nebo ublížený. Jaké mají mezi sebou cyklističtí závodníci vztahy?

Zatím pokaždé, když vznikl v průběhu závodu nějaký problém, jsme si to po závodě vyříkali, takže žádné spory mezi námi nepřetrvávají.

Myslíte, že vztahy mezi hendikepovanými cyklisty jsou jiné než mezi těmi zdravými?

Myslím, že ano. Naše komunita je menší, víc se potkáváme, takže se spolu snažíme víc vycházet. Samozřejmě, že před závody, když se sejdou všechny výpravy, tak neprobíhá žádné velké kamarádíčkování a vybavování a rivalita tam je, ale když se odzávodí, sportovci se sejdou na afterparty, kde všechno proberou a případně vyčistí vzduch. Takže jasně, že se také někdy s někým pohádáte, ale že by mezi námi vládly zákeřné vztahy, nebo že by došlo k záměrnému poškození při závodech, to se zatím nestalo.

Když jsme u tématu hendikepovaní cyklisté vs. zdraví cyklisté, tušíte, jaké rozdíly jsou mezi nejlepšími výkony zdravých a nejlepšími výkony hendikepovaných cyklistů v disciplínách, které jezdíte?

Záleží, o jaké tratě se jedná. Když vezmu kilometr s pevným startem, tam je rekord ČR u zdravých 1:02, můj rekord je 1:09. Při časovce na MČR zdravých mám pomalejší tempo v průměru zhruba o 1 - 1,5 km/h. Teď jsem ale třeba startoval na MČR amatérů a skončil jsem čtvrtý, s minutovým odstupem od vítěze.

Startujete tedy i na závodech pro zdravé?

Ano, mám sice svoje závody, ale jezdím i některé další z tréninkových důvodů. Cyklista potřebuje závodit, protože kilometry ujeté na závodech jsou pro něj ty nejkvalitnější, a to jak po fyzické stránce, tak po té taktické. Tam musí člověk ve velkém fyzickém vypětí vymýšlet různé taktické varianty, musí neustále kalkulovat a tím, že často závodí, se mu ty věci automatizují. A to se nedá v žádném tréninku nasimulovat.

Nasbírané taktické zkušenosti budete moci už v brzku využít při vašem startu v Londýně. Do kolika skupin jsou vlastně hendikepovaní cyklisté rozděleni a ve které z nich budete na paralympiádě startovat vy?

V tuto chvíli jsou kategorie cyklistů C1 - C5. V jedničce jsou nejvíce postižení sportovci, kteří mají většinou amputovanou nohu a ještě k tomu něco s rukou, ve dvojce bývají lidé s amputovanou nohou a zdravýma rukama, nebo hodně postižení spastici, ve třetí kategorii bývají spastici s výrazně sníženým výkonem, v C4 jsou spastici s mírou postižení, jakou mám třeba já, a patří tam také závodníci s podkolenní amputací, kteří jsou jinak naprosto zdraví. V kategorii C5 jsou nejméně postižení závodníci, kteří mají nějaký svalový problém s rukou, nebo jsou po amputaci horní končetiny.

Četla jsem, že někdy se kategorie slučují a výsledky se vypočítávají dle určitých koeficientů. Jak tohle posuzování výsledků vidíte jako sportovec vy? Je to fér? A dá se do nějakého vzorce vůbec započíst míra postižení a spočítat podle něj kvalita výkonu?

U našeho sportu je problematické to, že každý hendikep je dost specifický. V prvních dvou kategoriích C4 a C5 to ještě jde rozdělit relativně dobře, ale v první, druhé a třetí skupině bývají takové rozdílnosti, že si člověk říká, že to je prostě neporovnatelné. Naštěstí je dnes ale i trend, že lidé se zařazují do skupin i podle výkonnosti. Takže existuje lékařská komise, která člověka zařadí do určité skupiny podle lékařské zprávy, ale pak se také posuzuje, jak kdo na tom kole vypadá a jak se mu daří. Když tedy někoho dají do lepší skupiny a on je stále na posledním místě a je evidentní, že by měl závodit v nižší kategorii, tak může být přeřazen. Samozřejmě ale když má někdo podkolenní amputaci, tak je jasné, že bude v C4, a když nebude trénovat a bude poslední, tak ho stejně nikdo níž nedá. Takže určitá pravidla fungují a mám pocit, že jsou dnes dotažená do velkých detailů a fungují dobře. Co se týče slučování kategorií, to zase souvisí s tím, že je určitý daný počet medailových sad, a když se na olympiádu protlačí nějaký nový sport, jiný mu musí některé své sady odevzdat. Na to jsme nyní doplatili tak, že na kilometru s pevným startem budeme mít koeficienty. To znamená, že budeme sloučení s kategorií C5 s tím, že budeme moci zajet asi o 3 % horší čas, což jsou na kilometr jen desetinky, takže pro nás nic podstatného.

Jak tohle sloučení kategorií ovlivní vaše šance?

Bude to pro mě nevýhodnější, protože mi přibudou silní soupeři.

Pojedete kvůli tomu do Londýna trochu s nechutí, nebo se budete stejně těšit?

Já se těším i tak, protože věřím, že se s tím poperu. Navíc pro mě je stejně nejdůležitější to, abych věděl, že jsem závod zajel dobře, že jsem pro to udělal maximum a že vše bylo na 100 %, jak mělo. A jaký to přinese výsledek, to už je věc druhá.