V kleci (II.): Zasvěcení

Následující den utíkal Tommymu jako ve snu.

Ne, že by se ve škole někdy nějak zvlášť soustředil. Vždycky patřil spíš mezi žáky, kteří si chodí školu víceméně odsedět. Občas mu učitelé říkali, že má na víc, že kdyby pracoval tvrději, mohl by být jedničkářem, ale Tommymu zkrátka chyběla motivace. Jeho matce byly známky koneckonců ukradené a zahlédnout ji na rodičovských schůzkách bylo podobně vzácné jako ulovit v Brazílii ledního medvěda. Samotného jej překvapovalo, kde v sobě bere chuť připravovat se tak, aby měl alespoň průměrné výsledky.

Dneska nedělal vůbec nic.

Jen seděl a přemýšlel, co to bylo za chlápka, kterého potkal. Pořádně divné - už jen to, jak jej muž oslovil. Většina dospělých se na vás ani nepodívá. Jdou kolem vás a předstírají, že jste mluvící dekorace, v horším případě se na vás podívají pohledem, jako kdyby šlápli do psí hromádky.

„Máš v sobě bojovníka.“

Co to sakra je mma? Musí se někoho zeptat. Ve třídě nejspíš nikoho, Tommy neměl své spolužáky příliš v lásce. Oni jej taky ne, ale už dávno zjistili, že provokovat nebo nedej bože pokusit se šikanovat tichého Tommyho se nevyplácí. Párkrát už zažili, jaké to je, když jej posedne amok. Člověk se nechtěl ocitnout na špatné straně jeho pěstí.

Ale koho jiného? Své matky určitě ne, pokud není význam slova mma dovedně ukrytý na dně některé z láhví Jelcinovy vodky, které kralovaly ledničce. Tommy zkusil alespoň souseda v lavici, brýlatého školomila Vondru, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny. Až když začal učitel vykládat o společnosti ovládané masmédii, praštil se do hlavy - vždyť si to prostě vygooglí, bože.

Nemohl se dočkat, a tak zašel o obědové přestávce do volně přístupné počítačové učebny. Mixed martial arts, četl, jsou smíšená bojová umění… Bojová umění? To jej zklamalo. Okamžitě si představil Chucka Norrise, Jackieho Chana a další pseudoherce, jejichž pitomé filmy vždycky nesnášel. A především Karate Kida - toho musel nenávidět každý. Kdo by si oblíbil takového malého ufňukance? Pořádný výprask, jak soudil Tommy, mu jen patřil.

Ale protože setkání s mužem na něj zapůsobilo, rozhodl se ještě chvilku pokračovat v hledání. Napadlo jej podívat se na nějaké video, a tak zadal do YouTube MMA. Klikl na první video, které jej zaujalo, a chvíli se na ně díval.

„Do prdele,“ vypadlo z něj tak hlasitě, že se na něj správce učebny káravě zadíval.

Tohle s Chuckem Norrisem zase tolik společného nemělo. Když už nic jiného, Chuckův obličej určitě nevypadal, jako kdyby strčil hlavu do zabijačkové polévky.

Když o deset minut později odcházel Tommy do učebny na hodinu, už věděl, že zbytek dne bude muset protrpět. Nebude klidný; ne, dokud tomu divnému chlápkovi nezavolá. O pět hodin později stál Tommy před nízkým domem z šedých betonových kvádrů. Budova vypadala celkem prostorně. Měla několik menších oken, která byla ve výšce Tommyho ramen; viděl přes ně ale jen prázdnou šatnu. Mnohem víc jej zajímaly plakáty, které visely na garážových dveřích. V tvrďáckých pózách se na nich nakrucovali potetovaní, svalnatí bojovníci s neústupnými výrazy ve tvářích. Tommy pohledem na data na nich zjistil, že nejbližší turnaj - určitě se zápasí turnaje, ne? O tom je přece každá PC bojovka - se koná o víkendu. Hmmmm…

Z rozjímání jej vytrhl známý hlas. „Tak jsi přece jen přišel. No výborně.“ Mladý muž se usmál a podal mu na uvítanou ruku. Pak vytáhl klíče a otevřel vchod do tělocvičny. Za dveřmi byla malá místnost určená k přezutí. Mladý muž Tommymu pokynul, aby si sundal boty, a ukázal mu, kudy do šatny. Tommy byl poučen, že pro začátek nepotřebuje nic jiného než kraťasy a tričko, převlékl se tedy a šel se vymočit. Když se vrátil, mladý muž už na něj čekal. Byl oblečený v černém upjatém trikotu a kraťasech. „Všechno v pořádku?“ zeptal se. Tommy přikývl. „Tak pojď za mnou,“ vyzval jej mladý muž. Prošli krátkou, úzkou chodbou z šaten - a najednou se ocitli v jiném světě.

První, co Tommyho praštilo, byl pach. Tohle místo strašně zvláštně vonělo. Kůže, pot, ale i další neznámé vůně pronikaly do Tommyho nosu. Nebyl to ale nepříjemný, agresivní smrad, jako když sedí v šatně patnáct propocených fotbalistů. Vonělo to hezky, něčím novým, neznámým, ale zajímavým.

„Proboha, tady to zase smrdí jak v prdeli,“ prohlásil mladý muž. „Počkej, pootvírám okna, ať se tu dá trochu dýchat. Rozhlédni se tu, za pár minutek se ti budu věnovat.“ Tommy přikývl a začal se rozhlížet.

Tělocvičnu tvořila jedna rozlehlá místnost. Kromě Tommyho a mladého muže v ní nikdo nebyl. Ze stropu visela řada asi deseti pestrobarevných, různě velkých boxovacích pytlů. Podlaha byla pokryta něčím mezi kobercem a žíněnkou. Stěny byly oblepeny plakáty zápasníků. Kromě toho si Tommy všiml posilovacího koutu s řadou činek, několika velkých skříní plných vybavení, jehož význam byl pro Tommyho záhadou, malého boxerského ringu v rohu místnosti a dalších zajímavých věcí. Tohle všechno vypadalo lákavě a Tommy doufal, že si to co nevidět osahá a odzkouší, ale pak jeho pozornost zaujala Klec.

Nedalo se o ní mluvit jako o kleci, jako kdyby byla určená pro papoušky. Tohle byla Klec. Tommy na ni fascinovaně zíral; pak se k ní rozešel, jako kdyby jej ovládala nějaká cizí moc. Aréna smrti. Vhoďte do ní dva vojáčky, ven vyleze jen jeden. Vpusťte do ní lvy a sledujte, jak se požírají. Sáhl na pletivo. Bylo chladné a němé; svědek stovek zápasů o čest a slávu. Tommy si vzpomněl, jak se zatajeným dechem sledoval seriály o římských gladiátorech. Tohle jim bylo blízko, hodně blízko. Rozhodně blíž než Cordell Walker v upjatých riflích, s vidláckou košilí a aurou neprůstřelnosti.

Zatímco meditoval, mladý muž se vrátil. „Tak začneme, co?“ zeptal se s úsměvem. „Už jsi někdy dělal nějaký sport?“ „Hrál jsem fotbal,“ odpověděl Tommy, přičemž stále ještě pošilhával po kleci. Dostat tak do ní zrzavého… „No, to je lepší než nic. Bojovýho asi nic, co?“ „Nic,“ přikývl Tommy a mladý muž se na vteřinu zatvářil trochu zklamaně. Pak se mu ale vrátil původní úsměv. „MMA,“ rozpovídal se, „nejsou jen tak nějakým sportem. Jde o nejtvrdší legální formu boje. Zápasníci mohou používat řadu technik z různých bojových sportů. Občas z toho plynou docela ošklivá zranění; menší šrámy, obraženiny a podobně jsou běžnou záležitostí. Nepochybuju o tom, že to víš, ale aby sis pak nestěžoval, žes nebyl varován.“

Tommy kývl. Stejně pořádně nevnímal, co mladý muž říká. Kolem něj bylo příliš mnoho zajímavých vjemů. Už se nemohl dočkat, až vejde do klece a naučí se, jak tomu naproti udělat ze života peklo.

„Dneska ještě techniky dělat nebudeme. Podívám se, jak jsi na tom fyzicky. Jestli jsi vážně něco dělal, jak tvrdíš, nebo jsi doteď sportoval maximálně na playstationu.“ Kde bych sebral na playstation, chtěl říct Tommy, ale to už mladý muž zvolal: „Začíná rozcvička. Klušeme!“ a svižným klusem se rozběhl po obvodu kolem tělocvičny. Tommy se poslušně rozběhl za ním.

Následujících patnáct minut se pro něj stalo v mnoha ohledech zajímavou zkušeností. Představa, že má slušnou fyzickou kondici, kterou v něm vyvolával sídlištní fotbal, vzala velmi rychle za své, stejně jako to, že oběhne deset koleček a půjde do klece. Rozcvička se zdála nekonečná. Běželi a mladý muž po jeho boku každou chvíli zařval: „Deset kliků! Deset dřepů s výskokem! Deset sklapek!“ Za běhu mu vysvětloval další rozehřívací cviky. Tommy se snažil svého trenéra napodobovat, jak to jen šlo, s některými pohyby měl ale problémy.

Když doběhali, myslel, že se složí na zem, ale mladý muž jej dirigoval: „Napij se, rychle, ne, nesedej si, proboha! Jdem na strečink!“ Následovalo asi patnáctiminutové protahování svalů různými bizarními cviky, při kterých měl Tommy občas pocit, že se mu musí přetrhnout některá ze šlach. Řadu cviků ani nedokázal správně provést - tu byl moc zkrácený, tam ho bolelo, tohle měl ztuhlé… Trenér jej nespokojeně sledoval. „Moc protaženej teda nejseš,“ zabručel nakonec. „To vás ve fotbale neučili?“ Tommy pokrčil rameny. Učili, samozřejmě. Už v přípravce. Jen na to nekladli takový důraz, a hlavně, každý protahování odrbával, jak jen mohl; chtě nechtě se k tomu trendu připojil. Když potom ve starších žácích končil se závodním fotbalem, poslední snaha o udržování protažení strečinkem definitivně skonala.

„No, tak teď uvidíme, co tvoje síla a obratnost. Chodils někdy do posilovny? Cvičil jsi gymnastiku?“ Tommy na okamžik zapřemýšlel. „Gymnastiku jsem měl na škole,“ řekl. „A v posilovně jsem taky mockrát byl,“ zalhal vzápětí. „Výborně,“ zaradoval se trenér. „Tak začneme nějakou tou gymnastikou a pády a nakonec si dáme posilování.“

Kotouly vpřed, vzad a přes rameno, kontrolované pády, stojky s dopomocí, všechny tyhle věci zvládal Tommy celkem slušně. Alespoň v tomhle měl pravdu. Ne že by byl extra šikovný, ale rozhodně lepší než zbytek třídy, samozřejmě s výjimkou gymnastů a zvlášť talentovaných sportovců. Zato posilování se ukázalo být peklem a Tommy v jeho průběhu mnohokrát zalitoval, že k trenérovi nebyl upřímný. Mladý muž nespokojeně glosoval každý Tommyho výkon, který se mu nezdál adekvátní. „Jseš slabej jak čajíček,“ zavrtěl nespokojeně hlavou, když skončili. Tommy měl chuť mu něco odseknout, ale rozmyslel si to. Další důkaz toho, že lhát se nemá, napadlo jej. Pak si vzpomněl na svoji matku, jak mu před týdnem opilá tvrdila, že je její hodný synek a že jej má moc ráda. Škoda, že to někdy neřekne za střízliva, pomyslel si a na okamžik v něm zamrazilo až do morku kostí.

„Tak, a teď se ještě vyklusej,“ uslyšel trenérův hlas. „Dej si tak deset koleček, pak protáhni, co tě bolí, a dneska hotovo. Já se musím věnovat tady těm dárečkům.“ Tommy se otočil. Do tělocvičny vcházeli dva muži. Jednomu bylo tak ke třicítce; byl mohutně stavěný a přes úzký trikot šlo vidět bříško signalizující, že kalorický příjem jeho majitele převažuje nad výdejem. Na jednom lýtku měl barevně vytetovaný motiv, který Tommy nemohl identifikovat - něco mezi rytířem a smrtkou. Druhý muž byl spíše mladík, mohlo mu být něco přes dvacet. Měl na sobě volné tričko a kraťasy. Byl vyšší než třicátník, ale o dost hubenější.

Tommy začal klusat a pozorně je sledoval. To jsou určitě zápasníci, napadlo jej. Muži si chvíli povídali; pak jim trenér řekl něco vtipného, po čem se rozesmáli, a vytáhl ze skříně dvě švihadla. Zápasníci si je vzali a začali skákat.

Tommy si doteď myslel, že švihadlo je dětská hračka pro holčičky, kterým nestačí panák nakreslený křídou. Když ale uviděl tu neuvěřitelnou rychlost a eleganci, se kterou oba borci pracovali, začal měnit názor. Vzduch krájely ostré švihy kovového lana, které hlasitě svištělo. Zápasníci vypadali spíše, jako kdyby levitovali, než kdyby skákali, tak nenuceně zvedali nohy. A jak střídali rytmus… Tohle není dětská hra. Tohle je umění, pomyslel si Tommy.

Doběhal svých deset koleček - byl sice hodně vyčerpaný, ale proboha, nebude tady ze sebe dělat mrzáka - a vrátil se k trenérovi. Cestou prošel kolem obou borců a pozdravil je. Odpověděli mu krátkým, lhostejným pokývnutím a pokračovali ve své práci. Tommymu to v ten moment bylo jedno. Endorfiny se pomalu vyplavovaly a on se cítil vážně dobře, jako člověk po tvrdé práci, která přinesla své ovoce. Tak tohle byl trénink. Můj první trénink MMA.

Trenér jej poplácal přes rameno. „Myslel jsem, že na tom budeš líp,“ prohlásil a Tommy se na něj nazlobeně podíval. Že neumí skoro nic a nemá skoro nic, už pochopil, nemusí to poslouchat ještě desetkrát. Muž rovnou pokračoval: „Každopádně, pro začátek nejsem úplně nespokojený. Myslím, že něco by v tobě mohlo být. Tebe to bavilo? Nebo jak ti přišel trénink?“ „Bavilo,“ odpověděl Tommy po pravdě a stejně pravdivě dodal: „Ale těšil jsem se, že si něco zkusím.“ Trenér se ušklíbl. „Něco jako tohle?“ zeptal se, vyskočil do vzduchu a předvedl elegantní kop s otočkou. Dopadl přesně do pozice, ze které startoval.

„To jsou kraviny,“ odpověděl Tommy. „Já chci umět něco, co funguje.“ Trenér se na něj překvapeně podíval. „Tak funguje?“ zamručel. „No, příště bych ti mohl ukázat něco, co funguje. Jestli máš zájem přijít příště.“ „Jo,“ řekl Tommy. Mladý muž se usmál, podal mu ruku, stiskl ji a řekl: „Tak ve středu zase v pět, ano?“ Tommy přikývl. „Tak se běž převléct. A čau!“ řekl trenér a začal věnovat pozornost svým dvěma svěřencům.

Tommy se osprchoval a oblékl; vzápětí ale zjistil, že si v tělocvičně zapomněl stříbrný řetízek, který mu trenér nakázal před cvičením sundat. Udělal tedy pár kroků směrem k ní, když uslyšel hlas třicátníka: „Neříkej mně, že se takhle sereš s každým. Kdy měl jakej nováček individuální přípravu? Všichni prostě šli a makali na tréninku s ostatníma, učili se za chodu. Co je na tomhle tak výjimečnýho? Mění se v noci na osmnáctiletou holku nebo co?“ Chlapi se hlučně rozesmáli a pak už Tommy slyšel trenérův hlas: „Tsss, dělej si prdel z plastelíny. Viděl jsem toho kluka se prát. Říkám ti, že je nesmrtelnej. V životě jsem neviděl nikoho, kdo by v jeho věku tolik snesl. Aby sis na něj vzal palici a přelámal mu s ní haksny, jinak by po tobě pořád šel.“ Třicátník něco nesrozumitelně odsekl, vzápětí jej ale trenér přerušil: „Konec pauzy, šup šup, makáme!“ A pak už se tělocvičnou nesl tupý zvuk pěstí a holení, které v ostrém tempu dopadaly na pytle.

Tommy si potichu vzal svůj řetízek a odešel.

Nesmrtelnej. Říkám ti, že je nesmrtelnej.

Trenér ho pochválil. Určitě to nemyslel tak zle s tou kondicí a sílou. To se nacvičí. Zakousne se, zapře a zvládne to.

Ten tlustej parchant o mně pochyboval? Předvedu mu, co ve mně je.

V ten moment si byl Tommy jistý, že od středečního tréninku jej nic neodradí.