Reklama:
DNES DOPRAVA Z E-SHOPU ZDARMA!
Doprava pro všechny objednávky po celé ČR zdarma! Nakupujte zde.

František Živný: Od hospodského
rváče až k titulu mistra světa (I.)

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty

Od mlada byl nejsilnějším klukem ze vsi. Nevynikal silou, ale prát se uměl a také se pral. Původním povoláním byl řezník, život se s ním ale nemazlil, a přesto dnes stojí na přední příčce v páce. Jaké byly jeho první krůčky, které jej přivedly až na mistrovství světa, které se konalo v roce 2000 v USA, kde získal zlatou medaili?

František Živný (1974) je desetinásobným mistrem republiky, mistrem světa, nositelem několika medailí z mistrovství Evropy i mistrovství světa. Stále má však před sebou jeden nesplněný sen - titul mistra Evropy. "A pro něj - a nejenom pro něj - stojí přece za to, aby člověk žil, pracoval, miloval, snažil se. Zkrátka měl tu vůli, kterou jsem již ztrácel."

O svém dětství, vzpomínkách a životě poutavě vypráví v následujícím článku. A vězte, že stojí za to ho číst.


Dětství

Když se podívám nazpět do dob mého mládí, nemohu se ubránit dojmu, že jsem byl typický maminčin mazánek, který co si umanul, to měl, a který se svými vrstevníky příliš nevycházel, kromě tří až čtyř kamarádů. Hry a dětské zábavy jsem příliš nevyhledával. Bavila mne snad jen hra na indiány a kovboje, která se mnou "pokračovala" i v pozdějším věku. To mne naprosto uchvátily mayovky s Vinnetouem a Old Shatterhandem v hlavní roli. Tito stateční ochránci utiskovaných a představitelé práva se stali mými prvními skutečnými idoly. Nevadilo mi dívat se znova a znova na jejich dobrodružství mezi indiány, přestože jsem věděl již dopředu, jak celý příběh dopadne... Avšak tato víra ve vítězství spravedlnosti mne doprovází celý život, nejenom na filmovém plátně ...

Tato doba malin nezralých byla pro mne dobou klidu a bezpečí, protože pouze v přítomnosti maminky a tatínka jsem se cítil uvolněně a spokojeně. K celkové pohodě notnou měrou k tomuto přispěla i babička z "Cihelny" (maminka mé maminky) a je v pořadí jakýmsi třetím stavebním kamenem mé psychické konstituce. Z těchto dob si živě vzpomínám, jak mne má o devět roků starší sestra vodila do školky a já jsem se železnou pravidelností z tohoto zařízení utíkal do bezpečné náruče maminky a objetí tatínkova. Slzičky tam pochopitelně byly také, avšak mamka mne vždy popadla za ruku a - přes můj veliký odpor - do školky odvedla.

Školní léta v Dolním Bousově (1. - 6. třída)

Počátky mé povinné školní docházky se nesly v duchu mých předchozích "trpkých" zkušeností. To znamená, že jsem první třídu (alespoň zpočátku určitě) proplakal steskem po mé rodině - ačkoli jsme bydleli a stále bydlíme necelých 200 metrů od školy, ale já jsem měl pocit, že mne od nich dělí několik světelných let. V průběhu následujících školních let jsem si na školu zvykl natolik, že jsem, mnohdy již hodinu před začátkem školního vyučování, postával na náměstí před školou a nedočkavě jsem vyhlížel autobus, který přivážel přespolní spolužáky z okolních vesnic a obcí. Všechno nasvědčovalo tomu, že se vše obrací do takového pohodového dětství. První problémy však nenechaly na sebe dlouho čekat.

Při hodinách českého jazyka jsem nejednou nestíhal písemný projev paní učitelky, nestíhal jsem ani diktáty, což mělo za následek, že jsem byl odborně vyšetřen v pedagogicko-psychologické poradně, kde mi diagnostikovali poruchy čtení a psaní - dysfunkce. Kupodivu jsem se tímto handicapem - v tomto věku nikterak ojedinělým - nevzrušoval. Naopak. Začal jsem jaksi programově ignorovat hodiny čtení a psaní v bláhové naději, že budu mít od těchto "zbytečností" klid i doma. Ale ouha! Moje maminka vládla nad mým postojem ke školním povinnostem železnou rukou. V praxi to znamenalo, že po odpoledních přísně dbala, abych vše ve škole zanedbané pracně doháněl.

Ve čtvrté třídě jsem začal nápadně přibírat na váze do té míry, že mi akutně hrozilo poslání do odtučňovacího zařízení. Opět zde zafungovala má fixace na rodinu, že jen pouhá představa, že bych byl nucen strávit několik týdnů bez rodičů, měla za následek, že jsem váhu velmi rychle upravil do "normálu" pouhým omezením se v jídle a pobíháním v přírodě.

Asi v polovině šesté třídy moje paní třídní učitelka rozpoznala, že moje školní výsledky nebudou asi takové jako u mých spolužáků a po konzultaci s mými rodiči jsem byl poslán do zvláštní školy internátní v Mladé Boleslavi. A tento krok - na první pohled naprosto běžný v takových situacích - se nakonec ukázal pro mne zásadním a zlomovým.

První zkušenosti

Po mém nástupu do nové školy mne příjemně překvapila péče a starostlivost ze strany pedagogů i s ohledem na fakt, že - na rozdíl od základní školy - nás bylo ve třídě o polovinu méně. Toto zjištění mělo však i svou negativní stránku, protože během několika málo dnů jsem se stal vítaným terčem různých ústrků, slovního vydírání a dalších nepříjemností ze strany mých nových spolužáků, z nichž někteří byli až o tři roky starší. Čtenář si jistě domyslí, jaká psychická traumata jsem musel v té době zažívat. Přiznávám zcela upřímně, že moje zkušenosti s takovým přístupem a způsobem života byly naprosto nulové. Mám na mysli alkohol, cigarety i děvčata, to vše pro mne bylo do té doby naprosté tabu. Pro mé okolí však každodenní potřeba. Cítil jsem se trapně a nepříjemně, když si veřejně sdělovali svoje "dospělácké" zkušenosti. Měl jsem pocit, že mne tlačí někam, kam nechci.

Takovýto stav trval v podstatě celou sedmou třídu a já jsem se pomalu dostával zpět do situace, kdy se škola pro mne stává noční můrou, se kterou se nedokážu vyrovnat. Avšak zdaleka nejhorší pro mne byla právě ta - zpočátku lehká, později stále zřetelnější - forma šikany a vydírání. Začínalo to vždy nevinně: drobnými obnosy, které jsem pod nátlakem půjčoval a namísto čestného vrácení se mi dostalo výsměchu a mnohdy i třeba facka přiletěla a slova "co že si to dovoluji" nebo "to je ale drzost" a podobně. Tehdy jsem si začal plně uvědomovat, že již nikdy nechci být otloukánkem, ale ani práskačem. A to nejenom ve škole.

Po důrazném společném zákroku rodičů a pedagogů se situace na chvíli uklidnila, avšak jen proto, aby za pár týdnů vypukla s o to větší intenzitou. Naštěstí s koncem osmé třídy nastal relativní "klid zbraní", vzhledem k tomu, že ti největší "moji" lumpové a grázlíci již ukončili povinnou školní docházku. Pro mne tato skutečnost znamenala vnitřní uklidnění a po "zasedání" rodinné rady jsem nastoupil po prázdninách do zvláštního odborného učiliště potravinářského se zaměřením na obor řezník - uzenář.

S nástupem do nové školy ve mně uzrálo definitivní rozhodnutí, že se situace, kdy bych byl jakkoli ponižován nebo vydírán, nesmí již nikdy opakovat. Tomuto přesvědčení jsem podřídil celý svůj další život. Ještě předtím, než začala nová životní etapa, čili o prázdninách, jsem po vzoru mého tatínka a dle jeho odborných rad začal se svým pravidelným cvičením a zvyšováním své tělesné zdatnosti. Objevil jsem nový, nepoznaný svět: činky, posilování, cvičení všeho druhu, to byla moje životní filosofie. Nenechat se ponížit, bránit slabší, stále mít na paměti právo a spravedlnost, to bylo moje krédo, se kterým jsem vstupoval do další etapy mého života ...

Učňák

Prázdniny skončily, a tak jsem první zářijovou neděli stál na prahu pokoje internátu v Praze 4 - Písnicích. Naše škola byla v Kobylisích a naše praxe byly v Čakovicích. Pro toho, kdo není rodilým Pražákem, jen dodám, že mne čekala každé ráno únavná cesta přes celou Prahu. Měl jsem radost z mých spolubydlících, byli to vesměs správní kluci a brzy jsme našli společnou řeč i mimo školu. Rád na tuto dobu vzpomínám, protože jsem každou volnou chvilku začal vyplňovat cvičením a pravidelným posilováním. Navíc byl na internátu kroužek juda, potápění a kulturistiky, kam jsem pochopitelně začal pravidelně docházet.

Pravidelně o sobotách a nedělích, kdy jsme se vraceli ze školy domů, jsme se scházeli s kamarády v Dolním Bousově, když nás jeden přítel pozval k sobě domů na tehdejší novinku - video. Tehdy jsem poprvé uviděl film s akčními scénami, jako například Rambo, Shaolin, Rocky a podobně.

S nepředstíraným úžasem jsme se na tyto hrdiny našich mladistvých představ a snů dívali a přáli si ve všem se jim podobat. Toto také byl jeden z impulsů, abych se věnoval sportu stále intenzivněji. Moje zaujetí šlo tak daleko, že jsem si od strýce z Prahy nechal poslat boxovací pytel, jenž jsem nainstaloval u nás v garáži, kterou mi tatínek posléze celou předělal na posilovnu. A tak se každý víkend začala naše parta scházet u nás doma a náš sen se začal naplňovat.

Takto pomalu plynul první ročník a počátkem druhého mne čekala nová zajímavá zkušenost, a sice kurzy tance a společenské výchovy. Tady jsem se zahleděl do jedné z mých partnerek, která však o mém milostném vzplanutí neměla ani páru. Neví tudíž do dnešních dnů, že se do ní „zakoukal“ budoucí mistr světa.

V této době jsem již pravidelně cvičil a zároveň si uvědomoval, že má fixace na rodiče dostává povážlivé trhliny, ba naopak, stále více a více jsem si začal rozumět se svojí starší sestrou, lépe řečeno s její malou dcerkou, mou neteří. Měli jsme si stále co povídat, i naše zájmy byly podobné.

Než jsem se nadál, uběhl pomalu i druhý ročník a o prázdninách před třetím, závěrečným, jsem šel na svou první taneční zábavu. Ani já jsem tehdy netvořil výjimku a choval se přesně jako moji vrstevníci: během krátké doby jsem se přiopil a vzápětí se strhla pravá vesnická mela. Prostě rvačka. Podvědomě jsem cítil, že mám povinnost vstát ze židle a jít "bránit" můj rodný Bousov. Ale naneštěstí protivníků bylo asi dvakrát více, takže si čtenář snadno a rychle domyslí, jaký že byl výsledek mého "snažení". Dostal jsem pěknou nakládačku a pořádnou lekci. Když jsem se dopotácel domů a lehl do postele, slyším pojednou kroky a vidím přicházet otce, který mne - bez ohledu na můj zbídačený stav - vytáhl z postele a odvedl do garáže - posilovny se slovy: "Podívej se pořádně na ty činky a to všechno ostatní. Pamatuj si, že budeš-li cvičit ještě intenzivněji a pravidelněji, tak se dnešní záležitost nemůže a nebude již nikdy opakovat!"

Třetí ročník probíhal tím způsobem, že jsem byl v rámci praxe čtyři dny v Mladé Boleslavi - Kosmonosích v masokombinátu a jeden den - v pátek - probíhalo teoretické vyučování v Praze. Vzhledem k tomu, že práce na jatkách v takzvané bourárně nebo na uzenářské lince byla fyzicky dosti náročná, nahrazovala mi tudíž posilování, a proto jsem cvičil každý den pouze 30 až 45 minut, a to boxování do pytle.

V práci se mnou pracovali samí dospělí chlapi, kteří potřebovali ke svému životu svou každodenní dávku alkoholu, konkrétně pivo a rum, následkem čehož jsem velmi brzy následoval jejich příkladu. Tímto bohulibým způsobem jsem se "dopracoval" ke konci třetího ročníku. Opět bych rád zde poděkoval mojí mamince, která se se mnou obětavě připravovala na závěrečné učňovské zkoušky. Po úspěšném absolutoriu jsem dospěl k tomu (po předchozích zkušenostech), že mnou nastoupená cesta k pravidelnému cvičení a posilování byla správná.

Šikmá plocha

Po vyučení nastal pravidelný kolotoč: práce v masokombinátu, po práci a někdy i během ní alkohol, diskotéky v Dolním Bousově v místní sokolovně... Naše partička obsadila v pravém slova smyslu zdejší hospůdky a nikdo z ostatních neměl nárok. Nikdo silnější se nesměl objevit na obzoru. Zkrátka, v té době jsem měl pocit, že mi patří nejenom Bousov, ale celý svět.

Je samozřejmé, že ruku v ruce s tím šly i první konflikty se zákonem, přišla i první podmínka na jeden rok, následovaly další rvačky a zlomená sanice, nos, prošlápnuté koleno. To byl každodenní "chléb". Bylo mi 18 let.

Tímto způsobem jsem žil tři roky. Mým smyslem života se stalo násilí a pocit nepřemožitelnosti. Byly mi lhostejné a snad i protivné reakce a výčitky ze strany rodičů, maminky především. V této době jsem se také odstěhoval od rodičů do Mladé Boleslavi na ubytovnu, abych měl klid na "rvaní", pohodu na alkoholické úlety. Čtenář jistě snadno pochopí, v jakém psychickém rozpoložení jsem se tehdy nacházel. Ale pro mne to byl ráj na zemi. Smyslem mého života bylo pravidelné opíjení se na zábavách s jediným cílem: porvat se a pokud možno rozbít celé zařízení. Jasně si vzpomínám, jak na mne bylo podáno okolo 70 trestních oznámení za ublížení na zdraví…

Naštěstí i v těchto divokých dobách při mně stálo dost slušných lidí, kteří vynaložili nemálo prostředků k tomu, aby mne z této šlamastyky "vysekali". Přesto mne soudní jednání neminulo a dodnes mi zní v uších slova paní soudkyně: "Pane Živný, využívejte svou sílu jinak a jinde. Ožeňte se nebo sportujte, jinak Vás kriminál nemine."

Ať jsem byl sebevětší frajer, tato představa mne dostala a já jsem si začal uvědomovat, že tudy skutečně cesta nevede. Začal jsem se měnit. Alkohol jsem omezil na nejmenší možnou míru a znovu jsem se začal věnovat velmi intenzivně sportu.

Někdy v těchto dnech jsem zahlédl v novinách kratičkou zmínku o soutěži v páce a zakrátko jsem stál na prahu své první opravdové soutěže v Praze na Brumlovce. Soutěžil jsem v kategorii nad 110 kg a na pravou ruku jsem dosáhl 3. místa, na levou ruku 2. místa. A to bylo zároveň mé první mistrovství České republiky v roce 1996. Moje sportovní kariéra začala startovat.

Příští díl Vás provede další etapou Františkova života až k očekávanému mistrovství
světa, kde s přehledem triumfoval. Žádná sláva však netrvá věčně a život s sebou přináší
i mnohá zklamání a těžkosti. I František Živný se s nimi musí vypořádat...


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

06.07.23:31secret78 - Je to hneď druhá veta článku. \\`Od mlada byl nejsilněj..+4
06.07.17:43TommyTee - na to jsem taky přišel, ale až na konci článku... ty radši..-1
05.07.21:06secret78 - V páke (armwrestling). Kebyže čítaš poriadne tak na to prí..+1
05.07.19:49raw - Kdyz nekoho oznacuji nejsilnejsi tak to nemusi hned znamen..
05.07.18:14TommyTee - Mimochodem, vůbec ho neznam a v úvodu jsem se dozvěděl, že..
05.07.18:12TommyTee - No redakce... ty první dvě věty stojí za to *80* *22* *24*..
05.07.16:45TTeDy - `Od mlada byl nejsilnějším klukem (...). Nevynikal silou....
05.07.14:26hawkeye - Parádní článek :-) ale někde sem četl že je třináctinásobn..-1
05.07.12:57raw - moc pekny clanek
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra