Přinášíme vám slibovanou druhou část rozhovoru s bojovníkem arménského původu, který od 14 let žije v ČR, Anatolim „Toljou“ Hunanyanem. Tolja patří ve své váze k nejlepším bojovníkům nejen u nás, ale i v Evropě. Kickboxu, potažmo bojovým sportům se začal naplno věnovat až u nás. V kickboxu si vyzkoušel téměř všechny disciplíny, od polokontaktních až k nejtvrdším z plnokontaktních disciplín - zápasům podle pravidel K-1. Jako amatér získal v různých disciplínách několik titulů mistra ČR, několikrát vyhrál nejprestižnější domácí amatérský turnaj Czech Open. V roce 2008 vyhrál amatérské mistrovství světa organizace ISKA v disciplíně oriental ve váze do 81 kg. Jako profesionál získal titul mistra Evropy i mistra světa organizace WKA. Loni přidal do sbírky úspěchů výhru v pyramidě Souboje titánů. Své obzory si rozšřil i o zápas v klasickém a thajském boxu. Náš rozhovor se uskutečnil jedno červnové všední dopoledne v prostorách tělocvičny Kutil Gym na Olšanském náměstí v Praze, kde má Tolja svůj vlastní klub a zároveň se zde sám připravuje. Během rozhovoru se za námi přišla podívat i Toljova malá dcera, kterou mi pyšný otec představil a která se mnou bojovala o tátovu pozornost. Jak sám Tolja uvedl, rodina je pro něj nejvíc a veškerý volný čas tráví s rodinou. Náš rozhovor ale nebyl jen o těch příjemných věcech, nevyhnuli jsme se ani nepříjemným tématům, jako byl zápas s Pavlem Hennrichem či některé neshody s českým svazem, na která se Tolja nebál odpovídat.
Jaká je tvá nejsilnější vzpomínka, pokud jde o amatéry?
Z amatérů je pro mě asi nejsilnější vzpomínkou Czech Open 2003, kdy jsem poprvé nastoupil do zápasu ve full contactu a ve finále jsem nastoupil proti Turkovi. Takže si dokážeš představit, jaká byla atmosféra, když tam zuřilo turecké publikum, všichni hrozně křičeli. A Armén proti Turkovi ve finále Czech Openu, to se jen tak nevidí. Takže to je asi má nejsilnější vzpomínka na amatéry.
A jak ten zápas dopadl?
Ve druhém kole jsem byl počítaný a ve 3. kole jsem ho sundal. Měl jsem 4 zápasy a po těch 4 zápasech už toho bylo dost. (směje se)
Co si myslíš o dnešním trendu, kdy na amatérské turnaje jezdí zápasníci, co už startují v profi? Mají za sebou například 5, 6, nebo i více zápasů v profi a jdou se prát s amatéry, kteří jsou často ještě začátečníky?
Tady tě přeruším. Tohle je důvod, proč jsem skončil v amatérech. V roce 2008 jsem se zúčastnil mistrovství světa organizace ISKA v Olomouci a tam byl proti mně podán protest s tím, co dělám jako profesionál (v té době jsem měl asi 6 zápasů v profi) v amatérském ringu. Tak jsem se ohradil proti celému českému svazu a řekl jsem jim: „Jestli tenhle protest uznáte, tak mi vysvětlete, co tady dělá Eva Líšková, co tady dělá Lukáš Wolf, Alena Holá, Jirka Bursa ,… Začal jsem zkrátka jmenovat. Bylo tam asi 12 českých reprezentantů, co už v profiringu byli. A stejně mohli reprezentovat. Jediný já jsem jim vadil. Český svaz se zachoval dost alibisticky, aby se jim nic nestalo, aby je to případně nepošpinilo. Ještě před MS jsem tam volal a ptal jsem se, jestli se ho můžu zúčastnit jako reprezentant Arménie, i když už mám nějaké profi zápasy. Tak mi vyhověli a řekli, že ano, že se můžu zúčastnit. A najednou přišli s tím, že tam nemám co dělat. (pozn. red.: Tolja na MS nakonec startoval a vyhrál zlato v disciplíně oriental / K-1) Takže to byl důvod, proč jsem ukončil spolupráci s českým svazem a dodnes na to nerad vzpomínám.
Co se týče té otázky, pokud už má někdo nějaké profi zápasy a pak jde do amatérů, tak proti těm amatérům má samozřejmě strašný náskok. Trenér pak úplně zbytečně pouští svého svěřence do rizika, když ví, že ten soupeř je třeba o tři třídy výš.
Kdy ses rozhodl přejít do profi?
Není to tak, že by to byl konkrétní okamžik. Vysvětlím. Když jsem začínal s kickboxem, tak jsem říkal, že budu chodit jenom trénovat. Říkal jsem si, přece nejsem blázen, nenechám se mlátit do hlavy. Pak se mě Mirek Sobotka zeptal, jestli si chci zkusit zápas. Začal jsem s light contactem. Pak jsem začal dělat ještě kontaktnější sport, full contact, potom jsem přešel do lowkicku. Pak jsem sundal přilbu, začal jsem spárovat bez přilby. A pak přišla nabídka na profi zápas. Pořadatelé mě oslovili s tím, že dělají galavečer, jestli si nechci zkusit profi. Svůj první profi zápas jsem měl ve full contactu na 3x 2 minuty a podle mě jsem se zrovna štípal s Wolfem. Bylo to v Pardubicích a vyhrál jsem. Ještě další dva zápasy byly ve fullu a pak už to byl samý lowkick a K-1. V lowkicku, který se už taky moc nejezdí, jsem si stihl zabouchat s Bursou.
Ten zápas proběhl ještě ve váze kolem 80 kg…
Ano, bylo to do 81 kg.
A nyní zápasíš ve váze do 72,5 kg. Tedy rozdíl 10 kg. Proč ses rozhodl jí s váhou takhle dolů?
To samozřejmě není moje běžná váha. Teď mám třeba 80 kg, ale když začínám trénovat, tak mi váha klesne na nějakých 77 kg, když se blíží termín zápasu, tak zhruba 14 dní předtím omezím jídlo, některá vysadím a jím zdravě, tím váha klesne na nějakých 75 kg. A vzhledem k tomu, že se vážíme den předem, tak jsem schopný ty 2 - 2,5 kg shodit naráz. Pak to zase rychle naberu, takže pro moje tělo zatím váha 72,5 kg vůbec není problém. A na druhý den, v den zápasu, mám třeba 77 kg.
Rád bych se zeptal na tvůj zápas s Pavel Hennrichem na jednom z prvních turnajů Heroes Gate. On tam byl tuším jako náhradník…
Ne, nebyl. Hennrich nastoupil sám, od začátku tam byl, protože jej Michal Prstek navrhl jako adepta na zápas se mnou. Láďa Kutil se k tomu postavil tak, že řekl, když si to chce zkusit, tak mu to umožní, pokud s tím nemám problém. Já jsem řekl, že mi to nevadí, ale myslím si, že amatér nemá profi ještě vůbec vyzkoušené, tak nevím, proč by měl jít se mnou, když já už ty zkušenosti měl.
Ptám se proto, že ten zápas jsem neviděl, ale vyvolal na internetu velkou debatu a hádky. Šlo o to, že tě měl Hennrich zaskočit a byl lepší, přičemž jsi jej později několikrát strhl na zem a dopadl na něj kolenem napřed. Také se řešilo to, zdali to bylo úmyslné, nebo ne?
Dobře, takže nejdřív bych rád řekl, že na záznam se může podívat každý. Byl jsem od začátku férový. Na začátku zápasu mi bylo sděleno, že se pojede dlouhý klinč, na což jsem první dva klinče nebyl vůbec připravený. Tam mě zválcoval koleny. Jelikož jsem na to nebyl připravený, tak jsem první kolo nějakým způsobem taktizoval, potom jsem se mu začal vytáčet z jeho klinčů a začal jsem ho rozebírat. Ve 2. kole mě napadl zezadu, když mi dal backfist, já jsem zvedl ruce na znamení protestu a když jsem byl otočen, tak na mě naskočil kolenem, direkty, a to rozhodčí nic neudělal. Zápas rozhodoval Plaček. Takže to, že on mě zezadu napadl, bouchl mi asi tři rány, to bylo v pořádku, ale to, že jsme byli v klinči, padali jsme a já jsem vlastně na něj dopadl kolenem, to už se pak hrozně diskutovalo. Takže když už jsme u těch férových a neférových věcí, stojí za to se zamyslet, že když se před zápasem řekne, že se backfist nesmí a pak se během zápasu povolí, tak je mi líto, ale Plaček by se měl v tu chvíli zamyslet nad tím, co řekl. Protože já jsem se divil a ptám se: „Takže backfisty se smí?“ a on mi řekl: „No jasně.“ Tak mu říkám: „Vždyť jsi na začátku říkal, že se nesmí.“
Co se týče soupeře, já jsem věděl, že Hennrich je na ruce slabý. Věděl jsem, že „plavákama“ ho dostanu, protože byl dlouhý. Měl dobré klinče, to ano, ale jak říkám, kdybychom jeli klasickou K-1, tedy klinč s jedním kolenem, jak mi to bylo avizováno a jak jsem s tím počítal, tak bych z toho nebyl tak rozhozený. My jsme stáli proti sobě, já udělal kombinaci, on mě chytil do klinče a najednou mi poslal, 5 - 6 kolen. Až teprve v tu chvíli jsem pochopil, že jedeme dlouhá komba v klinčích, takže od té doby jsem si to začal hlídat. Na záznamu je krásně vidět, že první dva klinče mě rozhodily a pak jsem se už všemu vyhnul. A Hennrich na to podle mě doplatil fyzicky. Zřejmě nečekal, že bude pořád pod tlakem, že bude muset tolik pracovat a hrozně ho to vyčerpalo fyzicky. S každou další jeho ránou bylo cítit, že už ta síla pomalu odchází, že je to slabý.
Takže, kdybychom to uzavřeli. Byla ta kolena z tvé strany úmyslná, nebo ne?
Ne. Já za úmyslné považuji to, že když se řekne stop a soupeř se ti otočí, ty ho bouchneš. Ale když jste zaklínění do sebe a ty padáš, tak přece když člověk dopadá, tak přirozeně nespadnu tak, abych se zranil já. Klasicky, když člověk soupeře strhne a dopadá, tak se pokrčí v kolenou. Ano, ležel tam a zasáhl jsem je. Netvrdím, že ne. Nebudu se obhajovat, že se to nestalo. Ale nebyl tam žádný úmysl. Jediný úmysl byl ten, že jsem dopadal na kolena, abych se případně sám nezranil. A pokud vím, tak si tam potom na zemi držel čelist, ale ten dopad byl na hrudník. Mám to natočené přímo z jeho rohu. On se tam začal svíjet, a držel se za pusu, ale to bylo kvůli tomu, že měl vyražený dech.
Když už jsme u toho, v souvislosti s debatou o tomto zápase se v diskusích objevila další poměrně zajímavá zpráva, že do zápasů sice nastupuješ za Hanuman Gym Praha, ale trénuješ tam jenom krátce před zápasem, je to tak?
Ano, je to tak. S Petrem Macháčkem spolupracujeme neustále, ale objevuji se u něj, až když mám před zápasem. Lapujeme spolu, vybíráme taktiku, koukáme se na zápasy soupeře, dělíme se o zkušenosti, říkáme si co a jak,… Ono když je člověk pořád v tělocvičně, tak jít zase trénovat do další je strašně psychicky, fyzicky a hlavně i finančně náročné. Kloubíš peníze, pak musíš skloubit čas, který si musíš ukrojit na tréninky, které bys mohl absolvovat tady (v Kutil Gymu), zároveň to spojit s tréninky, které vedeš. Takže nějaký měsíc, měsíc a půl před zápasem trénuji s Petrem a v Hanumanu. Mám tam kvalitní sparingy, je tam někdo, kdo na mě pořádně zařve, kdo mi vynadá, kde mě donutí udělat 300 angličanů apod.
Co se týče loňské sezóny, ta pro tebe výsledkově nezačala úplně nejlíp. Měl jsi zápas se slovenskou thaiboxerskou jedničkou Vladem Moravčíkem. V zápase jsi byl, tuším, třikrát počítaný, nakonec jsi prohrál na body.
Ano, byl jsem třikrát počítaný. Ale zase u toho byl můj oblíbený rozhodčí Prstek, který se postaral o to, abych byl počítaný. Ty dvě počítání… Já se s Vladem znám už dlouho, máme spolu dobré vztahy, vycházíme spolu, ale po zápase jsem měl od suspenzoru takové modřiny, protože mě Vlado nabral asi třikrát kolenem přímo do slabin. Po tom zásahu jsem byl na zemi a byl jsem počítaný, ale pak, když zjistil, že to opravdu šlo pod pás, tak to stornoval. A to druhé počítaní bylo jenom z toho, že mi chytil nohu, strčil do mě, já jsem se opřel do provazů, dal mi ránu, a když jsem se dotáčel, tak už mě počítal. To jsem vůbec nepobral. Říkal jsem si, mně už je to jedno v tu chvíli, protože mě už nesprávně počítal kvůli kolenu do slabin.
Ale v prvním kole jsem Vlada strašně podcenil. Stáli jsem proti sobě, pinkal jsem údery, najednou vidím, jak mi letí pravý direkt, byl jsem v provazech, tak jsem se skrčil a najednou jsem byl na zemi. To byl docela šok, takže jsem se zbytek prvního kola vzpamatovával. Ve druhém kole mě, jak jsem říkal, úplně nesmyslně dvakrát počítal, to jsem byl opravdu vytočený. Před třetím kolem jsem věděl, že jinak než KO už nemůžu vyhrát, tak jsem do toho šlápl na 300 %, ale Vlado už to hlídal. Zkrátka zkušený borec, věděl, co má dělat.
Takže by sis dal s Vladem odvetu?
Ani ne. Petr Macháček má na to výbornou větu: „Na světě je ještě milion zápasníků, s kterými bys měl zápasit, a když budeš dělat s každým odvety, tak se nikam nevypracuješ.“ Takže to je stejné, jako když se mě ptají na Lucernu, co ten Bessmetni (pozn. red.: Tolja prohrál zápas o svůj titul mistra Evropy před limitem), tak mě samozřejmě mrzí, že jsem to prohrál. Jen 16 dní před tím jsem měl zápas v Hodoníně a vím, že zkušenostmi bych na Bessmetniho měl a dal bych si s ním klidně odvetu, ale nevyhledávám to. Protože ten soupeř už mě jednou porazil a já raději půjdu dál a budu zápasit s dalšími a dalšími, než abych se vracel k odvetám. Já nepotřebuju lidem dokazovat, že jsem lepší a že se mi to zrovna nepovedlo, že mi to nesedlo. Ne, soupeř byl v tu dobu lepší, vyhrál zaslouženě a já to uznávám. Jedinou odvetu, kterou bych si strašně přál, je s Tůmou. Škoda, že je nyní ve vyšší váze.
V listopadu ses objevil v pyramidě Souboje titánů ve váze do 72,5 kg, kterou jsi vyhrál. Jak tu pyramidu hodnotíš? Vím, že do druhého zápasu jsi šel s čerstvě šitým obočím.
To obočí jsem měl od úderu ramenem, kdy si mě soupeř přitáhl a hlavou jsem se ťukl o rameno. V šatně mi to hned zašili a pustili mě do dalšího zápasu. Na tomto Souboji titánů šlo hrozně moc o prestiž. Opět proti mně nastupovali dva čeští amatéři. Netuším, jak se tam dostali, jakým způsobem se tam vypracovali. Ale nejsou na mé úrovni a právě proto jsem to potřeboval takovýmhle válcovacím stylem předvést, že do profiringu se člověk musí opravdu vypracovat. (pozn. red.: semifinále s Michalem Krčmářem vyhrál 3-0 na body, finále s Janem Fendrichem KO ve 2. kole) Chápu, že dostali šanci jít s lepším jménem, a dej bůh, když vyhrají, tak je to pro ně velký vzestup. Ale kdybych to prohrál, tak bych se v tu chvíli raději viděl ležet pod ringem. Nejde o ješitnost, ale o tu prestiž.
Prohrát s dobrým soupeřem, dobrá, ale prohrát s nějakým amatérem… Přede mnou pořád vychvalovali Fendricha. Říkám: „Fendrich je pořád amatér. Nezná, co to je dostat pořádnou kopačku do hlavy nebo inkasovat pořádnou, tvrdou ránu.“ V amatérech kolikrát stačí soupeře „vypinkat“. Sám to znám, také jsem byl amatér, mám za sebou 200 amatérských zápasů. Přišel jsem do profi, dostal jsem dvě pecky a říkám: „Aha, tady je to asi o něčem jiném.“ A přesně tohle jsem potřeboval jim dát ochutnat, aby také zjistili, o co jde.
Na konci roku jsi pak měl ještě jeden zápas s Vladem Konským, což je týmový kolega Vlada Moravčka. S tím jsi byl, hádám, spokojený?
Ono se říká, že Konský toho vydrží víc, než Vlado Moravčík. Což se i prokázalo. On je jednoduchý soupeř, ale strašně moc toho ustál. A je tady ještě jedna kuriozita, kterou musím zmínit, a nestydím se za to. Po zápase proběhla after party, nevím, jestli jsi na ní byl?
Nebyl jsem tam.
Konský na after party běhal sprinty po schodech, dělal angličany, přeskakoval přes lavice,… Já si myslím, že normální bojovník, i když se opije, tak tohle zkrátka nedělá. I v zápase, když jsem mu střelil dva granáty, kdy se mu úplně zaklonila hlava a pak se mu vrátila, tak to vypadalo, jako kdybych ho vypnul - zapnul, tak to mi bylo hodně divné. Nevím, jestli je to nějaká vyhledávaná cesta se před zápasem naspeedovat nějakými podpůrnými látkami, já tohle neznám, vůbec jsem s tím nepřišel do kontaktu, tohle byl první případ a dost se mi tím zhnusil. Bylo vidět, že je nastřelný něčím, co jej nakopne. Chápu ještě, že si někdo dá občas trávu. Ale tráva tě přeci nenutí dělat angličany a běhat po schodech na after party.
Do každého tvého zápasu s tebou nastupuje také tvůj otec. Spousta lidí si myslí, že je tvůj trenér, ale on se začal věnovat kickboxu až spolu s tebou, je to tak?
Dá se říct, že ano. Ale táta je moje největší psychická podpora a hned řeknu proč. Já přijdu na trénink a celý trénink je táta se mnou. Celou dobu mě sleduje, radí mi, řekne mi, abych zvedl ruce. Táta mě lapuje, spoustu času strávíme na lapách, drilujeme třeba jen jednu techniku a pořád dokola. A pak když vede kruháče a dělá fyzické tréninky, tak jsem vždycky s ním. Táta je pro mě pořád vzor a stále mi pomáhá. To samé můj brácha. Já například když vím, že soupeř jede dobře kolena, jako třeba Vlado Moravčík, tak brácha při sparingách nedělal nic jiného, než že mi tam pořád cpal kolena. Je to obrovská podpora v trénincích i mimo ně.
Jinak táta se dostal k trénování už přede mnou. Ale je pravda, že přímo ke kickboxu jsem ho přivedl já. Já jsem začal zápasit a v tělocvičně jsme se postupně vypracovali a sladili. Ale on už trenéra dělal od svých 20 nebo 21 let.
Když už jsi zmínil bráchu, ten se teď také začal objevovat na turnajích Hereos Gate a jeho forma jde pořád nahoru.
Až na ten poslední zápas, kdy to podcenil. Myslím, že to prohrál psychicky. My jsme se nějak rozhádali, nebo lépe řečeno, on udělal něco, co neměl, a potom byl psychicky připravený slaběji než normálně. Nebyl vyhecovaný. Neposlouchal pokyny z rohu a zbytečně přebral taktiku Petra Bezužky ze Slovenska, tím se úplně vyšťavil a zaslouženě prohrál. Čekali jsme tedy ještě extra round, tak jsme ho ještě propleskávali, ale 2-1 na body jsme uznali také.
Jak nejraději trávíš volný čas?
Mám malou dceru, takže veškerý můj volný čas má ona. To jsou bazénky, vycházky, brusle a různé další aktivity pro malou, protože malá roste jako z vody a dělá nám radost. Ať má člověk jakkoliv zamyšlenou hlavu, tak se na ni jenom lehce podívá, všechno zapomene a už je jenom její. (usmívá se)
Nevím, jestli se to dá brát jako koníček, ale máš také poměrně dost tetování, je to nějaká tvoje záliba?
Ano, mám několik tetování. Je to určitá symbolika mého života. Každé tetování pro mě něco znamená. Každým tetováním si chci něco nechat na památku nebo si připomínat, čím jsem prošel. A tím ta tetování vznikají. Není to tak, že bych se jen tak nudil a řekl si: „Tak dneska tam hodím nějaký obrázek na sebe.“ (směje se)
Chtěl bys na závěr někomu něco vzkázat?
Rád bych poděkoval svému realizačnímu týmu, který mě neustále podporuje v trénincích a tráví se mnou čas při trénincích ve svém volném čase. Mám dva úžasné kamarády, kteří se mnou pořád sdílejí všechny přípravy, různé běhy, atd. Určitě také celé mojí rodině, přátelům i fanouškům. A díky za rozhovor!
Foto:
foto č. 1, 4, 6 a 7 - Filip Škeřík, ExtraRound.cz
foto č. 2, 3, 5 a 8 - soukromý archiv Anatoli Hunanyana
Hledá se sparing partner
