Anatoli "Tolja" Hunanyan:
"Rodina je pro mě nejvíc!" (I.)

Anatoli Hunanyan, mezi fanoušky bojových sportů známý pod přezdívkou Tolja, je profesionální bojovník arménského původu, který se věnuje zápasům K-1, thajskému boxu a v poslední době také profiboxu. Až do nějakých 14 let vyrůstal se svou rodinou v Arménii, kde se také narodil, poté se přestěhoval do ČR a žije zde dodnes. Podle řeči byste jen těžko hádali, že nepochází odtud. V Praze, kde se svou rodinou nyní žije, trénuje pod vedením Petra Macháčka v pražském Hanuman Gymu, kromě toho spolupracuje také s Láďou Kutilem. V jeho tělocvičně na Olšanském náměstí trénuje sebe i druhé. Hodně času v tréninku tráví se svým otcem, který je pro něj, jak sám říká, vzorem, a se svým mladším bratrem Davidem, který kráčí v jeho šlépějích a rovněž startuje svou profesionální kariéru bojovníka. Tolja odzápasil v amatérském ringu přes 200 zápasů, jako amatér získal řadu úspěchů na domácí i mezinárodní úrovni, jeho zápasy, zejména pak s Lukášem Wolfem z Brna, patřily vždy k vrcholům turnajů pod ČSFu. Nejinak tomu je po přestupu k profesionálům, kde navázal na úspěšné tažení v amatérech. Vybojoval titul profesionálního mistra Evropy WKA, loni se stal vítězem pyramidy Souboje titánů ve váze do 72,5 kg. U jeho zápasů se divák nenudí, a více než jiné souboje bývají ty Toljovy předmětem častých diskusí, hádek, pozitivních i negativních ohlasů. Na ty nejprobíranější, jako je dnes již legendární souboj s Honzou Tůmou na Souboji titánů, zápas s Pavlem Hennrichem, Vladem Moravčíkem či Vladem Koňským, došla v našem rozhovoru řeč. Rozhovor se uskutečnil v prostorách Kutil Gymu. Níže najdete jeho první část. Na druhé pokračování se můžete těšit v brzké době.

Pokud si dobře vybavuji, poslední zápas jsi měl v dubnu na Heroes Gate. Od té doby o tobě nebylo moc slyšet. Co je u tebe nového? Připravuješ se na nějaký zápas?

Za tenhle rok jsem měl zatím pouze jeden zápas. Bude mě čekat utkání na 8. pokračování Heroes Gate a v září by se měl konat v Teplicích turnaj v klasickém boxu. Tohle jsou dva termíny, o kterých vím. Další nabídky zatím nejsou.

Na dubnovém turnaji ses premiérově představil v profiboxu a bylo z toho celkem rychlé KO. Proč klasický box?

Zaprvé to pro mě byla velká výzva, já tady (pozn. red.: v Kutil Gymu) totiž vyrůstám v boxerském klanu, chodí sem strašně moc boxerů, s kterými spáruju, včetně Ládi Kutila. Od nich se „vzdělávám“. Láďa mě potom oslovil, jestli si nechci vyzkoušet profibox. Tak jsem do toho skočil. Měl jsem přípravu na 6 kol. Pořád se tady tluču s těžkými váhami, takže jsem na to byl dobře připravený.

Byla to jen „jednorázovka“, nebo hodláš v klasice pokračovat?

Chystám se v tom dál pokračovat. Nejprve si potřebuju u nás udělat pár zápasů, abych se zviditelnil a mohl odcestovat do ciziny, třeba do Německa a jiných zemí, za většími zápasy.

Ty spolupracuješ s Láďou Kutilem už delší dobu. Máš tady v Kutil Gymu vlastní oddíl kickboxu, dáváš soukromé hodiny,… Jak ta spolupráce vlastně vznikla?

Vzniklo to poměrně jednoduše. Před časem zavřeli jednu tělocvičnu ve Vinohradské, byl tam Lanna Gym, dříve tam trénoval i Hanuman. O ty prostory přišli soudní cestou. Já jsem potřeboval nějaký flek, kam přesunout moje kluky, tak jsem oslovil Láďu Kutila. On mi tady uvolnil nějaké časy a já se sem přesunul. Takhle začala naše spolupráce. Padli jsme si do oka. On po mně nic nechce, já po něm nic nechci a co si řekneme, to uděláme. Z toho zřejmě vzniklo takové to pouto, kdy si jeden druhého vážíme.

Mám tady vlastní klub Tolja Gym, který vedu. Trénuju klasický kickbox, i když teď už je to všechno vedené ke K-1, protože samotný kickbox (light contacty a full contacty) zaniká. Ta organizace turnajů pod českým svazem poté, co se rozkradl, šla dolů, takže ty turnaje už tolik nevyhledáváme. Trénuju také ženské - ladies kickbox.

Takže máš v klubu i nějaké závodníky?

Ano, mám závodníky. Kluci ode mě pořád zápasí, mám i dvě svěřenkyně, co závodí. Dříve toho bylo víc, protože amatérská liga v kickboxu byla mnohem zajímavější. Jezdil jsem na závody třeba s 16 lidmi, momentálně vyjedeme na závody jen s 2 až 3 zápasníky.

Už sis vyzkoušel prakticky všechny styly, různé formy kickboxu, thajský box i klasický box. Co z toho ti sedí nejvíc?

Dá se říct, že ten kickbox. K-1 je pro mě asi nejpřijatelnější. Ale má to i své minusy, vzhledem k tomu, že tam dochází více ke zraněním, člověk se po těžkém zápase hrozně dlouho dává do kupy.

Teď jsem si vzpomněl, tuším, že to bylo loni, kdy ses zúčastnil turnaje Thajsko vs. svět, kde proběhly zápasy podle pravidel Muay Thai a paradoxně jako jediný jsi tam dokázal porazit Thajce. Paradoxně proto, že jsi thajský box nijak zvlášť netrénoval.

Je to tak. Za celou Evropu jsem byl jediný, kdo porazil Thajce. Byla to trochu sázka naslepo. Dá se říct, že klinče jsem se naučil až přímo tam s Madsuem. Že to vyšlo, za tím je jednoduchý důvod. Petr Macháček mi řekl, že je to frajer, který chytá za pas a dělá strhy jakoby zespoda. Takže když mě dvakrát shodil na zem, tak jsem si to začal více hlídat, abych se tomu vyhnul. Nakonec se to rozhodovalo na body. Když jsme se pak ptali, proč se rozhodli pro mě, tak nám sdělili, že Madsuo se nechtěl „prát“, ale jenom chytal a házel na zem, takže mu to pak už nepočítali jako strh. Strh mu počítali jenom tehdy, když zaboxoval, potom jsme se dostali do klinče a následně mě strhl, ale ne ty případy, kdy jenom vycouval, chytil a hodil. To je asi jediný důvod, proč jsem jej porazil.

Na to, že se thajskému boxu věnuješ jen okrajově, se ti v něm docela daří. Vím, že jsi předloni na poslední chvíli zaskakoval za zraněného Jirku Žáka a zápas jsi vyhrál před limitem.

Thajský box nevyhledávám, ale nestraním se mu, baví mě to. Tehdy v Hodoníně jsem Sithpoleka porazil ve 3. kole. Bylo to náročné a na úkor tohoto zápasu jsem potom prohrál evropský pás na galavečeru v Lucerně, protože jsem byl ještě pořád rozbitý od Thajce.

Jak je to vůbec s tvojí národností a občanstvím? Asi každý, kdo tě zná, ví, že pocházíš z Arménie, nicméně občas jsem u tvého jména zahlédl v kolonce občanství ČR.

Já jsem Arménec i národností. V ČR mám pouze trvalý pobyt. Bydlím tady, mám tu přítelkyni a narodila se nám tady dcera. Ta je také Češka. Já jsem ještě pořád Arménec, protože mi už potřetí nepřidělili české občanství.

Takže tvou žádost zamítli?

Žádal jsem o udělení občanství třikrát a ani jednou mi nebylo vyhověno.

A jak ti to odůvodnili?

Dvakrát uvedli jako důvod, že nesplňuji kritéria, respektive, že pro ně nejsem zisková osoba. A naposledy mi uvedli, že si nejsou 100% jistí, že chci být občanem České republiky.

Jak dlouho jsi žil v Arménii?

Žil jsem tam do svých 14 let a zbytek školy, pubertu, střední školu jsem absolvoval v Čechách. Dělal jsem tady reprezentanta ČR v kickboxu, ale i když jsem byl podpořen českým svazem, tak mojí žádosti o udělení občanství nebylo vyhověno.

Proč jste s rodinou zamířili zrovna do ČR?

Nejdříve sem přicestoval otec, o rok dříve, než jsme sem za ním přijeli my. Rok tady budoval nějaké zázemí, abychom za ním mohli přijet. A proč tátu přivedli zrovna sem, to netuším. Dostal tehdy nabídku, tak sem přicestoval.

Hádám, že jsi česky vůbec neuměl, jaké byly začátky v ČR?

Vůbec, ale začátek byl jednoduchý, protože jsem na jazyky talent, takže už po půl roce, kdy jsem byl v 8. třídě v české škole, jsem uzavřel pololetí s tím, že jsem měl uzavřené všechny předměty kromě češtiny. Češtinu jsem měl neklasifikovanou, protože jsem ji nezvládal, ale cokoliv od matematiky, chemie, literatury, zkrátka věcí, kde se vykládalo, jsem zvládal. Co se týče testu z češtiny, napsal jsem ho a měl jsem tam třeba 300 gramatických chyb. Ve fyzice nebo chemii ty chyby nevadí, ale v češtině ano. V dalším pololetí jsem to už dotáhl tím, že jsem literaturou vyšvihl tu výslednou známku z češtiny nahoru. Takže jsem byl klasifikovaný hned během prvního roku tady.

Jaké bylo přijetí, když jste sem přijeli? Vnímal jsi nějaké zásadní kulturní rozdíly?

My máme úplně jinou kulturu než v Čechách. Třeba slovo nudistická pláž jsem vůbec nechápal. Dost mě například překvapilo to, že když jsem před lety jednou navštívil KTSO, ještě v dobách, kdy byla tělocvična v Haštalské, nebo kde to tenkrát bylo, a holky se převlékaly v pánské šatně, protože tam byla jediná. Jsou tu jiné zvyky. Pro mě je rodina a otec to nejvíc, a když jsem viděl, jak se spolužáci baví se svými otci nebo že jejich rodiče jsou rozvedení, to jsem také nepobíral. Ale jsem tady již nějakou dobu, takže se dá říct, že už jsem se aklimatizoval a už se na to dívám jinýma očima.

Mě zajímalo to přijetí vůči vám jako cizincům. Jací jsme my, Češi, vůči cizincům?

Tak to jsem nějak nevnímal, začal jsem si toho všímat, až když jsem začal zápasit. Do té doby jsem se s tím příliš nepotkával, protože jsem se pohyboval v takovém, dalo by se říct, šoubyznysu. Ale když jsem začal zápasit, tak tam mi taky párkrát dali dost sežrat to, že jsem cizinec, že tady nemám co dělat a podobně. I když jsem zápas vyhrál, tak mě stejně zařízli, jenom kvůli tomu, že mě neznali. Chvíli trvalo, než jsem si vybudoval jméno a pak už to bylo v pohodě.

Četl jsem v jednom starším rozhovoru, že se domů do Arménie nemůžeš vrátit, protože nemáš splněnou povinnou vojenskou službu, což je považováno za trestný čin.

Ano, nemám splněnou povinnou vojenskou službu a nesmím se tam vrátit, protože bych byl zatčen. Podle těch zákonů je to vlastně velezrada.

Takže musíš čekat, než se to promlčí?

Ono je to složitější. Promlčelo se to do roku 2007, ale hrozba trestu a pátrání mi stejně zůstává až do nějakých 35 let. Takže až když mi bude 35 let, odcestuju do Arménie.

Předpokládám, že tam stále máte nějaké příbuzné.

Máme tam velké příbuzenstvo, protože z tátovy strany máme velkou rodinu. Má šest sourozenců. Takže tam mám mraky bratranců, strýčků a tet. I prarodiče stále žijí.

A jste spolu nějak v kontaktu?

Ano, kontakt si udržujeme. Ještě že existují věci jako Skype nebo Facebook.

Ty ses před tím, než jsi začal zápasit, věnoval tancování, na tvých osobních stránkách jsem se dočetl, že ses tím dokonce živil.

Ano, 8 let jsem se věnoval tancování profesionálně, živil jsem jím sebe i moji rodinu.

Jak ses k tomu dostal?

K tancování jsem se dostal, když mi bylo 16 let, táhlo mi na 17 a dělal jsem v jednom klubu šatnáře. Jednou za mnou přišel kluk, který dělal tanečníka - viděl, jak se hýbu, a říká mi: „Hele, nechceš nějakou práci? Občas potřebuju na diskotékách nějakého kluka.“ Tak jsem souhlasil a postupně jsem se probojoval až na vrchol, k tomu, že jsem potom natáčel různé videoklipy, reklamy a chodil po molu. Pak to začalo upadat, protože už toho bylo strašně moc, bylo v tom hodně lidí. Ta éra se měnila a já jsem měl nějakou hodnotu a nechtěl jsem klesat. Do toho jsem začal také sportovat, tak jsem s tím nakonec sekl úplně.

Jak ses odtud pak dostal až k bojovým sportům?

Jednou, když jsem tancoval na diskotéce na Letné, tak mě tam oslovil Švýcar s tím, že by chtěl, abych přijel na turnaj, kde bude mít zápas o titul mistra Evropy. Byl to Farid Remini. Požádal mě, jestli bych vzal nějakou holku s sebou a udělal mu tam show. Tak jsme se domluvili a odcestoval jsem do Švýcarska udělat show. On nám ukázal tělocvičnu a tak dále a přijel tam z ČR Mirek Sobotka, protože Remini v Čechách trénoval u Mirka. S Mirkem jsme prohodili pár slov, kdy jsem mu řekl, že jsem ještě v Arménii zkoušel nějaké dva, tři měsíce dělat kickbox, a on mi řekl, kde trénuje a ať se přijdu podívat. Tak jsem hned po příjezdu ze Švýcarska zašel za Mirkem Sobotkou a to byl osud. (usmívá se) Už mě to nepustilo.

Byl jsi takový ten přirozený talent?

Mně stačilo něco jednou ukázat a podruhé už jsem jim to předvedl. Asi jsem to měl z toho tancování.

Takže myslíš, že tancování byl dobrý základ pro bojové sporty?

Pro pohyb to byl dobrý základ. Ale já jsem dělal i v Arménii kickbox, uměl jsem nějaké základy, věděl jsem, o čem to je. Každopádně Mirek byl tím, kdo mi naplno otevřel obzory, naučil mě výborně kopat, kopací techniky byly jeho specialita. Začínal jsem lehčími disciplínami, light contactem, potom jsem přešel do full contactu a nakonec i do K-1 a thaiboxu a profiringu.

Ještě v amatérech byly legendární tvé souboje s Lukášem Wolfem. Jeden jsem sám viděl, tehdy během finále národního poháru v Zubří…

Ne, to nebylo finále, ale semifinále. Finále jsem šel s Pepou Rácem z Brna. A ten den jsem měl 7 zápasů. To byly ještě ty turnaje, kde člověk nabral hrozně moc zkušeností. A v jednotlivých váhovkách byli lidi opravdu narvaní. Tehdy to nebylo o tom, že sis přijel „zapinkat“ jeden, dva zápasy a byl jsi Mistr ČR, ale ve váze se sešlo třeba 16 - 18 lidí a musel ses o to doopravdy poprat.

Zápasy s Lukášem byly vždycky vrcholem turnaje. To se vždycky zastavila celá hala. Lukáš byl můj největší rival. Na zápasy to máme stejně. Utkali jsme se asi 7krát, nebo 8krát a je to 4:4. Ze začátku to bylo tak, že mě Wolf porážel, první čtyři zápasy vyhrál a pak už jsem porážel já jeho.

Vím, že jeden z prvních profi zápasů, který jsi měl, byl s Honzou Tůmou na Souboji titánů v Plzni.

To byl můj první zápas, kde jsem bojoval na 3x 3 minuty. A vzhledem ke zraněním během přípravy jsem to bral hrozně na lehkou váhu, myslel jsem si, jak to „vypinkám“, ale tam jsem si sáhl opravdu na dno. Ale úplně totálně. Zkolaboval jsem, tělo mi selhalo. Tehdy nastavovali čtvrté kolo, ale to už jsem nemohl, to už mě museli oživovat.

O tomhle zápasu se kdysi strhla veliká debata, které se účastnil i Honza Landa, který tehdy připravoval Honzu, a tvůj trenér Petr Macháček, o tom, kdo měl být po 3 kolech vítěz. Zápas je samozřejmě na Youtube.com, takže se na něj každý může podívat, ale zajímalo by mě, jak to vidíš ty sám?

Ano, každý se může podívat na záznam. Já se na to dívám jednoduše. Největší práci v tom zápase odvedl ringový rozhodčí. To byl Michal Prstek. Nemám ho od toho zápasu rád, nevyhledávám ho. Je to rozhodčí, takže ho musím uznávat, ale tam mě opravdu nejvíc zklamal. Šest měsíců jsem musel dávat dohromady koleno. Všechny lowkicky, které Tůma kopl, šly do kolena. Takže místo, aby rozhodčí napomínal za to, že mě kope do kolena, což jsem mu očividně ukazoval, tak to pouštěl. Další věc je, že v prvním kole, kdy se dá říct, že jsem Tůmu totálně přebodoval, tak mi chytl nohu, strhl mě na zem, na zemi do mě ještě kopl a ještě jsem za to byl počítaný. A tím pádem jsem celé první kolo prohrál. Co se týče druhého kola, Tůma dostal koleno do břicha, vyplivl chránič zubů z pusy. Taky nebyl počítaný, jen se přerušilo, aby si mohl chránič opláchnout a vrátit do pusy.

Chci říct, že Tůma předvedl parádní zápas. On hlavně hodně ustojí. Vydržel hodně. Ale že bych byl od něj zbitý, že bych se nemohl ani hýbat, to ne. Pouze koleno jsem měl rozbité a 6 měsíců po zápase jsem ho dával dohromady.

Takže ty sám se cítíš jako vítěz?

Já to řeknu takhle. Tohle je můj motivační zápas před každým mým dalším zápasem. Já si pustím souboj s Tůmou, okamžitě mi naskočí adrenalin, postaví se mi chlupy, jsem naštvaný. Já jsem se totiž tři týdny před tím zápasem zranil. Měl jsem zranění pravého přitahovacího svalu od Spejbla (pozn. red.: Ondry Hutníka). Nemohl jsem ani běhat, ani kopat. Naplno jsem cvičil pouze vršek. Týden před zápasem jsem měl další zranění, když mě kluk úplně zbrkle otočil a narval mi loket přes nos. Měl jsem zespodu přeražený nos. Ale než abych ten zápas zrušil, tak jsem to vzal, mávl jsem nad tím rukou, vzal jsem to hrozně na lehko, byl jsem dost naivní. Byl jsem hrozně sebejistý, protože jsem věděl, že na Tůmu mám, a on mě fyzicky totálně zválcoval. Takže ne technicky, ale fyzicky mě zcela přejel. A za to mu musím vzdát hold.

Foto:
foto č. 1 - Adam Bartas, www.fightnews.cz
foto č. 2 a 7 - www.soubojtitanu.cz
foto č. 5 - Filip Škeřík, ExtraRound.cz
foto č. 3, 4, 6 - soukromý archiv Anatoli Hunanyana