Lukáš Krpálek:
"Soupeře si nejdřív unavím."

Jméno:	Lukáš Krpálek
Datum narození:	15. 11. 1990
Výška:	198 cm
Váha:	+- 100 kg
Znamení:	štír
Bydliště:	Praha
Sport:	judo
Výběr úspěchů:	2012 - 1. místo Světový pohár, Praha
	2011 - 1. místo MČR mužů, Jičín
	2011 - 3. místo MS mužů, Paříž
	2010 - 7. místo ME mužů, Vídeň
	2009 - 2. místo ME juniorů, Arménie
	2009 - 1. místo MS, Paříž
	2009 - 2. místo Sportovec roku 2009
	2008 - 1. místo MS juniorů, Bangkok
	2008 - 1. místo ME juniorů, Varšava
	2007 - 5. místo ME juniorů
	2006 - 2. místo ME dorostenců

Nejlepší český judista, judistický supertalent, olympijská naděje. Tak je v médiích označován jihlavský rodák Lukáš Krpálek, jehož jméno je zároveň spojováno s takovými přísudky jako zvítězil, vyhrál či triumfoval. A není divu. V sedmnácti letech získal juniorský titul mistra světa, což se do té doby žádnému Čechovi nepodařilo, v následujícím roce si úspěch zopakoval a ve dvaceti ke dvěma zlatým přihodil ještě bronz z MS z mužské kategorie, což byl pro české judo opět historický úspěch. Nyní, ve svých jednadvaceti, se Lukáš chystá vyrazit reprezentovat Českou republiku na Olympijské hry do Londýna. Jak se mu krátce před jeho olympijským debutem daří a jak se vlastně k tomuto sportu dostal, jsme se ho vydali zeptat do jeho tréninkové základny na pražské Folimance.

Lukáši, obligátní otázka na začátek. Jak jste se dostal k judu?

K judu nás s bráchou dostal strejda, když mi bylo šest, a bylo to trošku náhodou. S bráchou jsme vždycky chtěli dělat karate, tak nás tam strejda vzal, ale asi po měsíci jsme zjistili, že nechodíme na karate, ale na judo. No ale už jsme u juda zůstali.

Vy pocházíte z Jihlavy. Dostal jste tam dobré judistické základy?

Určitě. Pro začátek to bylo dobré, ale později, když jsem chtěl jít dál, už to nestačilo. Těch mladých tam tolik nebylo a v mé váze už vůbec ne.

Kdy jste začal brát judo opravdu vážně?

To bylo v dorostencích, když jsem začal vyhrávat a tím pádem mě to začalo víc bavit. Od té doby jsem se judu začal věnovat na 100 % a v patnácti letech jsem se dostal i na soustředění do Japonska, což se v tak mladém věku podařilo málokomu. A hodně mi to dalo, protože z Japonska judo pochází, a tak je tam na úplně jiné úrovni než všude jinde.

Jak jste se dostal do Prahy pod křídla svého současného trenéra?

To bylo také v dorostencích. Přišel za mnou trenér, jestli bych nechtěl jít do Prahy, ale mamka mě nechtěla pustit, tak jsem zůstal v Jihlavě. Rok na to, když jsem skončil druhý v dorostenecké Evropě, za mnou přijel trenér do Jihlavy, probral to s rodiči a ti mě nakonec pustili.

Kolik vám bylo let?

Šestnáct.

Do Prahy jste šel sám, nebo i s bratrem?

Ne, tehdy jsem šel sám, brácha přišel až tři roky na to. A jsem za to rád, že tu se mnou je, přece jenom jsme spolu trénovali už od mala a jsme na sebe zvyklí.

Může být soutěživost a rivalství mezi vámi důvodem toho, že jste se dopracoval tak vysoko?

Určitě. Teď už to tak není, ale ze začátku, když on přivezl medaili a já ji neměl, tak se mi smál a utahoval si ze mě, a když jsem ji získal já, tak jsem mu to zase vracel. V dorostencích jsme se už ale na závody začali připravovat spolu, na závodech jsme se pak spolu rozcvičovali a navzájem si fandili, to bylo fajn.

Vám se od začátku hodně dařilo, takže jste zvyklý na úspěch. Jak pak zvládáte, když se někdy něco nepovede jako například teď na Evropě?

To si člověk nemůže moc brát, protože to se může stát komukoliv.

Můžete připomenout, co se tam vlastně stalo?

No, já když přijdu na zápas, ze začátku se vždy tak trochu rozkoukávám. A teprve když soupeři začne docházet dech, pustím to do něj, protože s fyzičkou jsem na tom většinou lépe. Ale tenhle judista mě překvapil hned na začátku. Byl doma, takže byl vyhecovaný, což hrálo určitě také svoji roli. Už jednou jsem zažil něco podobného ve finále na ME v Arménii, kde jsem upadl za 17 vteřin, teď to bylo za 14, takže jsem si ještě zlepšil rekord. (smích)

Lze nějak eliminovat možnost, že se to příště stane zase?

Aby se tohle nestalo, musí být judista strašně soustředěný na zápas a maximálně koncentrovaný. Já když na tenhle zápas šel, cítil jsem se strašně dobře, měl jsem pocit, že by to ten den mohlo jít, a právě to možná byla ta chyba.

Proč? Člověk by asi měl nastupovat do zápasu sebevědomý...

Ono když si člověk moc věří, může někdy udělat větší chybu, než když cítí, že mu to tak úplně nejde, protože to si pak dává víc pozor, aby neupadl. Ale musí to být vyvážené. Nejde tam přijít s tím, že se nedaří a totálně to hodit za hlavu.

Takže sebevědomě, ale s respektem. Čím dle vašeho názoru drtíte soupeře, co je vaše silná stránka?

To je určitě fyzička. Dřív, když jsem byl junior, jsem měl strašné problémy s tím, že mě judisté hodili často hned na začátku. Ale když se mi náhodou podařilo vydržet, tak jsem ten zápas vždy vyhrál, protože jsem to lépe udýchal. Takže když oni už byli unavení, já jsem nastoupil a ke konci je vždy hodil, nebo je na zemi upáčil.

To bylo v juniorech. Jak velkou změnu pro vás znamenal přechod k mužům?

To bývá velký skok, protože chlapi jsou na tom úplně jinak fyzicky, technicky i silově. Jenže já s chlapy trénoval už jako mladý a to mi dalo školu. Hodně jsem dostával, ale otrkal jsem se a přechod k chlapům pak pro mě nebyl takový šok.

Tak to byla velká výhoda. Přesto - mezi muži býváte jedním z nejmladších závodníků. Jaký je to handicap?

Staří závodníci jsou zkušení, ví, jak se mají prát, jakou zvolit taktiku, kdežto ti mladí prostě přijdou, buší do toho a chtějí za každou cenu vyhrát. Myslím, že nejlepší věk pro judistu je kolem pětadvacátého až sedmadvacátého roku, pak už je pomalejší a rozbitý. Ostatně to už na sobě pociťuji také. Je mi 21, ale někdy mám pocit, jako by mi bylo snad 30, jak mě bolí záda a všechno. Nechápu, jak může nějaký judista startovat na velkých soutěžích ještě ve třiceti třeba jako Izraelec, který letos ve svých 35 letech vyhrál ME v mé váze. Před tím opravdu smekám.

Má k dobru víc zkušeností. Co dál ještě dobrý judista potřebuje? Techniku, sílu...

Myslím, že není dobré být jen silový judista, nebo jen technický, člověk by měl mít od každého trochu. A když je od každého moc, tak je to, myslím, vůbec nejlepší. (smích)

Jak všechny potřebné dovednosti trénujete?

Fyzičku trénuji běháním, na kole nebo na různých trenažerech, v zimě vyjíždíme i do hor. Jinak každé ráno máme posilovnu, odpoledne pak judistický trénink.

Už z důvodu zaměření našeho magazínu mě posilovna obzvlášť zajímá. Jak vypadají vaše tréninky tam?

Když jsou závody, děláme spíš kruhové tréninky zaměřené na rychlost a výbušnost, když závody nemáme, rozvíjíme sílu s většími váhami. Ale i po takovém tréninku přijde odpoledne judo, kde je to zas o rychlosti, takže člověk nezpomalí. Horší to je, když někdo po úraze trénuje jenom v posilovně. To pak přijde do kimona a je strašně zpomalený a vůbec mu to nejde.

Zmínil jste, že fyzička je vaší silnou stránku, s čím ale bojujete?

Mou slabostí jsou určitě ty začátky. Dřív jsem prohrával úplně každý zápas, ale zapracovali jsme na tom a myslím, že se to hodně zlepšilo, když tedy pominu tu Evropu, kde jsem zaspal. Ale byla to chyba, která mi pomůže do dalších závodů.

Co psychická příprava, pracujete i na ní?

Ne, já jsem vždy do poslední chvíle strašně vystresovaný. Pak ale přijdu na zápas, všechno ze mě úplně spadne a já se peru o sto procent lépe, než jak jsem se předtím cítil.

Lepší, než kdyby to bylo obráceně.

To jistě. (smích) Ale je dost lidí, kteří jsou na tréninku strašliví a třeba mě i mlátí, ale pak přijdeme na závody a všechno je úplně jinak. Neustojí to psychicky.

Dalším tématem, které k judu patří, je dieta. Jak se vám daří vejít se do své kategorie?

Tak já to mám teď docela dobré. Startuji v kategorii do 100 kg a mám nějakých 102 - 103 kg, takže když lehce omezím jídlo a půjdu si zaběhat, mám to dole. Ale byly doby, kdy jsem měl třeba i 105 - 106 kg a tam už to trochu kousavé bylo, protože já shazování opravdu nemusím. Raději se před závody pořádně najím.

Nakolik je pro vás důležité, abyste měl opravdu onu hraniční váhu 100 kg a ne méně?

Myslím, že je to důležité, i když já sám jsem ve stovce začínal s 93 kg. Jak nemám rád hubnutí, tak než abych shazoval, šel jsem raději i s tak nízkou váhou do stovky. A stejně se mi podařilo vyhrát, i když jsem se nadřel. Jde to. Třeba na olympiádě v Pekingu vyhrál v těžké váze judista, který vážil 108 kg a porazil soupeře, kteří měli třeba 150 - 160 kg.

Tak to je síla! Teď ale k soustředění v Koreji, ze kterého jste se nedávno vrátil. Proč Korea, proč ne Japonsko, když právě to je kolébkou juda?

V Japonsku jsem byl v listopadu, předtím v Koreji, já to tak nějak střídám. Myslím, že poslední dobou je to v obou zemích podobné, jen Korejci jsou asi o něco dravější. Japonci jsou hodně techničtí, ale  Korejci do toho buší silově i technicky, je tam od všeho trochu, takže tam si člověk víc zamaká.

V čem jsou takováhle soustředění nejpřínosnější?

V tom, že se tam sjíždějí lidé z celého světa, takže se nabízí víc možných soupeřů na poprání a vy si můžete vyzkoušet různé styly. Ale závodníkům, se kterými bych se mohl střetnout na závodech se radši vyhýbám. Před rokem a půl s mi totiž stalo, že jsem se v Koreji pral s jedním jejich závodníkem a strašně jsem ho mlátil. Stále jsem ho házel na jeden chvat. Pak, když jsem se s ním potkal na turnaji, už přesně věděl, co budu dělat a na co si má dávat pozor, a díky tomu vyhrál.

Možná mu pomohla i ta korejská dravost. Kolik dravosti a zdravé agresivity máte v sobě vy? Jste kliďas, nebo cholerik?

No, mě když dřív někdo hodil, tak mě to tak vyburcovalo, že jsem ho šel úplně zmasakrovat, a to třeba i na tréninku. Všichni si pak dělali srandu, že mě nesmí hodit hned ze začátku, aby se mnou trénink přežili. Ale to jsou jen srandičky.

Použil jste někdy judo pro řešení svých soukromých sporů?

Ne, já radši konflikty řeším slovně. Až kdyby nebylo zbytí, tak bych asi zasáhl, ale jinak ne.

Judo umí bolet. Jak to snáší vaši rodiče, zejména matka? Fandí, nebo se raději nedívá?

Mamka se jednou přijela podívat na ME, které se konalo v Praze. Tam se stalo, že při souboji o bronz mě soupeř přehodil přes mantinel. Když to mamka viděla, prý myslela, že ji odvezou, a musela okamžitě odejít z haly. Od té doby už na moje zápasy nekouká, jen sleduje výsledky na internetu.

Pro klid její duše nejspíš lepší alternativa. Vás v červenci čeká olympiáda. Pro atleta je to asi to nej, ale jak pro judistu?

Já myslím, že pro každého sportovce je olympiáda vrcholem už z toho důvodu, že se koná jednou za čtyři roky, a tak se člověk na moc ročníků nedostane.

Co vás do olympiády ještě čeká?

Čeká mě liga v Rakousku, následovat bude světový pohár v Madridu a také evropský pohár tady v Praze, ale to budou všechno spíš přípravné starty směrem k olympiádě, protože není dobré, když člověk delší dobu stojí a nestartuje.

Jste momentálně zcela fit a bez úrazů?

Začátkem roku jsem měl problémy se zády, takže jsem 3 měsíce nemohl do juda a trénoval jsem jen v posilovně, proto jsem se poprvé ukázal až na světovém poháru v Praze. Od té doby jsem ale celou dobu v plném zápřahu a je to dobré, tak snad to vydrží.

Při olympiádě vás bude mnoho lidí sledovat s velkým očekáváním. Bude to pro vás zátěží?

To mě, myslím, nemůže rozhodit. Tyhle věci se snažím nevnímat a peru se tak, jak jsem se pral, když mě ještě nikdo neznal, nebo když jsem neměl výsledky. A odjíždět budu s tím, že tam jdu vyhrát.

Lukáš Krpálek je členem Aminostar Teamu.

Lukáš Krpálek - fotogalerie z tréninku