Reklama:

Alena Holá: "Zápasit doma
je pro mě svátek."

Ronnie.cz > Powerlifting > Bojové sporty

Alena Holá, sedmadvacetiletá blonďatá kráska z Nýrska, je dlouholetou reprezentantkou ČR v kickboxu a thajském boxu. V její sbírce najdete řadu titulů včetně těch nejcennějších, ke kterým patří tituly amatérské mistryně světa WKA v zápasech podle pravidel K-1 a full contactu z minulého roku, titul ze světového šampionátu v K-1 zápasech asociace WAKO z let 2009 a 2010 či evropský titul v kickboxerské disciplíně lowkick z roku 2005. Výčet jejích úspěchů je mnohem širší a mnohými je považována za jednu z nejlepších českých bojovnic. Loni v listopadu se utkala v Plzni s Evou Líškovou, další úspěšnou českou reprezentantkou z Hanuman Gymu Praha, v superfightu, který nesl podtitul boj o českou jedničku v ženských bojových sportech. Strhující utkání, které zvedalo diváky v plzeňské ČEZ Aréně ze sedadel, muselo rozhodnout až nastavované kolo, kde zbylo více sil Líškové, která nakonec vyhrála na body. To však Alenu, která se několik let připravuje na zápasy v klubu Spartak Žebrák pod vedením trenéra Honzy Landy, neodradilo od dalšího snažení. Její největší motivací je přidat do sbírky titulů také některý z těch profesionálních, o něž v minulosti již třikrát bojovala. Naposledy loni v lednu v Itálii, kde jí utekl jen o chlup. O bitvě s Evou, jejích nejbližších plánech a cílech i o tom, jaká byla její dosavadní cesta bojovými sporty, a mnohém dalším si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Loni v listopadu jsi měla v Plzni obrovský zápas, na který přijde vzápětí řeč, nicméně od té doby o tobě nebylo moc slyšet, takže se nejdříve zeptám, jak se máš a co je u tebe nového?

Ahoj, nového u mě vcelku nic není. Žiju si stále svým stereotypem - práce a tréninky. Asi největší novinkou byl nákup auta. (usmívá se) Měla jsem nějaké zdravotní problémy, které se táhnou delší dobu. Ale už to vypadá, že je tělo snad OK. Trenér byl na měsíc v Thajsku, tak jsem si teď spíš hrála na trenérku než zápasnici.

Dokážeš si jako trenérka zjednat před bandou chlapů stejný respekt jako trenér?

Respekt u svých svěřenců mám, ale samozřejmě se to nedá srovnat s tím, jak bych si to představovala. Moji svěřenci mají ještě velké mezery. Myslím, že kdybych byla 100kg chlap, tak by to bylo asi jednodušší.

Pokud to není tajné, o jaké zdravotní komplikace přesně šlo?

Oslabený organismus a kvůli shazování jsem si drobet zničila žaludek. Rychlý výkyv ve váze není pro tělo dobrý. Teď testuji dietu, respektive jídelníček podle krevních skupin, tak uvidíme, co to udělá. Bohužel nepatřím mezi ty, kteří by si odpustili salámy, hranolky, kečup a tak podobně. Až přestanu trénovat, bude ze mě koule. (směje se)

V jaké váze vlastně zápasíš? A kolik běžně shazuješ do váhy?

Zápasnickou váhu mám mezi 55 - 56 kg. Poslední dobou spíš držím tu vyšší hranici. Shazuju okolo 2 - 3 kg. Pokaždé se mi hubne jinak. Občas je těžké mít k množství tréninku i kvalitní stravu a pak to jde rychle nahoru.

Zaslechl jsem, že by ses měla objevit v dubnu na Souboji titánů? Je to tak?

Ano, zápas už je avizován. Jméno soupeřky zatím neprozradím, to nechám na pořadateli.

V Plzni jsi skoro jako doma, býváš při domácích zápasech více nervózní?

Zatím jsem v Plzni zápasila pouze dvakrát a nebyla jsem nervózní. Většinou se na nástup do ringu těším víc než na zápas samotný. Zápasit na domácí půdě je pro mě svátek a jsem za tu možnost doopravdy ráda a náležitě si ty nástupy užívám.

Máš kromě toho ještě nějaké další naplánované zápasy?

Měla jsem mít zápas na začátku února v Dubaji, ale bohužel to nevyšlo z více důvodů. Teď jsem narychlo vzala zápas v Rusku. Ale dokud nebudou peníze na účtu nebo letenky, tak se o tom nechci bavit. Vždycky jsou takové nabídky a pak "skutek utek"… Příprava teď nebyla veliká, víceméně jdeme do velkého risku a na takovou drsnou rozcvičku před Soubojem titánů.

Ve zmiňovaném listopadovém souboji ses v plzeňské ČEZ Aréně utkala s Evou Líškovou. V utkání o českou jedničku jsi nakonec prohrála na body po nastavovaném kole. Jak se teď s odstupem několika měsíců díváš na ten souboj?

No, jak se dá dívat na prohru? (směje se) Občas je těžké akceptovat rozhodnutí rozhodčích, ale všechno má svůj smysl a důvod. Určitě mě ta prohra v něčem posílala i naopak. Rozhodně kvůli tomu nepřestanu zápasit. Z ohlasů vím, že ten zápas se divákům líbil.

Měla jsi možnost jej vidět na záznamu? Někteří tvrdí, že jsi po třech kolech měla vyhrát, jak to vidíš ty?

Celý záznam jsem minulý týden viděla poprvé a čekala jsem, že to bylo lepší! Ne, že by mě to zklamalo, ale podle reakcí jsem čekala, že s Evou budeme na záznamu vypadat jako dvě supermanky, a ono ne. Nezaujatě posoudit to můžou lidi, kteří nás osobně neznají. Můj dojem po zápase byl - 1. kolo prohra, 2. kolo remíza a 3. kolo výhra. Čekala jsem, že mně jako domácí by to mělo na výhru stačit. Nastavené kolo jsem nečekala a nebyla jsem na něj psychicky připravená. V rohu jsme neměli žádné cukry a bylo to tak, jak všichni viděli. Nastavené kolo jsem úplně prohrála. Respektuji to. Eva je dobrá, není se za co stydět.

Kdyby přišla nabídka na odvetu, šla bys do toho?

První reakce byla, že ne. Ale po nějakém čase, až se o nějaký krůček posunu dál, bych do toho určitě šla, jsem zvyklá zápasit i vícekrát se stejnými soupeřkami a nedělá mi to problém.

Utkání bylo opravdu velmi vyhecované a byl to boj o každý úder. Panuje mezi vámi podobná nevraživost i v civilu?

Nevraživost je hodně silné slovo! Samozřejmě k nějakým rozporům došlo. Ale beru to sportovně. Byl to jenom zápas.

Byl to tvůj doposud nejtěžší zápas?

Po psychické stránce určitě ano. Po fyzické nevím. Ale určitě by patřil do mých TOP 5.

Už před zápasem to bylo docela vyhecované. Která část byla na psychiku náročnější - ta před zápasem, nebo během zápasu?

Nejhorší pocit jsem měla určitě druhý den po zápase, když se do mého jména pár lidí opřelo, aniž k tomu něco pořádně věděli. Přiznávám, že to nebylo nic příjemného.

O co přesně šlo?

Omlouvám se, ale nechci to komentovat, beru to jako uzavřenou zkušenost.

Ale jinak většina ohlasů byla pozitivních, ne? Vždyť v hale jsi měla obrovskou podporu i po zápase.

Ano, reakce po zápase, na after party a následně prostřednictvím Facebooku a SMS byly pozitivní. Je jasné, že mi nikdo nepošle zprávu: "Álo, bylo to tragický!" O to více mne pak výsledek mrzel. Pár lidí říká, že v ringu nejde o výhru, ale o ten pocit ze zápasu. Já to mám 50 na 50. Když mi nezvednou ruku, nedokážu se radovat a být spokojená, i když zápas byl dobrý.

Vzpomínám si, že úplně poprvé jste se spolu měly utkat v roce 2010, a to v oktagonu české organizace GCF v rámci MMA zápasu. Byl to velký tahák, protože mělo jít o první ženský MMA zápas u nás. Proč z toho vlastně sešlo?

Tady byl menší mediální šum. Zápas byl nabídnut, ale proti Evě jsme akceptovali pouze pravidla K-1 a to pořadatel nechtěl. Nakonec mi našel polskou soupeřku, která se bohužel zranila a náhradu s bilancí jako já se narychlo nepodařilo najít a zápas byl zrušen.

Loni jsi samozřejmě měla více zápasů. Kdybys mohla shrnout loňský rok, kolik jsi měla zápasů a s jakou úspěšností a jak celkově loňský rok po sportovní stránce hodnotíš?

V roce 2011 jsem měla celkem 9 zápasů, z toho jsem dva s odřenýma ušima prohrála. Podařilo se nám vyhrát mistrovství světa WKA v K-1 a ve full contactu. Absolvovala jsem asi 10 soustředění, možná víc. Bylo toho hodně. V globálu jsem spokojená, nejvíc mě mrzí WAKO PROFI pás, o který jsem v lednu neúspěšně bojovala. Byla to moje třetí šance si sáhnout na pás a opět neúspěšná, ale alespoň mám pořád motivaci.

Deset soustředění během jednoho roku je slušná porce. Které z nich ti dalo nejvíc, na které máš nejlepší vzpomínky?

Tak zásadní kempy jsou ty, které trvají více dní. Vloni jsem byla na našem týdenním letním kempu a potom na Lanně (pozn. red.: soustředění Lanna Gymu Praha). Andrej Gridin (pozn. red.: uznávaný běloruský trenér) byl zaručeně nejlepší, mám ho ráda jako trenéra i osobnost a vždy je to impulz. Bylo také pár spartakských víkendových soustředění (pozn. red.: Spartak Žebrák - Alenin mateřský klub) a nově i fair play kempy. Byla jsem i na boxu s Iron Fighters. Snažím se to míchat a hledat pořád věci, které mi budou sedět. Bohužel není čas jezdit do zahraničí.

Jak vůbec probíhá takové domlouvání titulových zápasů? Jak se pořadatelé například v Dubaji nebo v Rusku o tobě vůbec dozví?

Většinou mě kontaktují přímo pořadatelé akce. Jelikož dělám hodně dlouho na svém marketingu, tak už mě lidi poznávají i v zahraničí. Na různých soutěžích také potkáte hodně lidí. Je to pořád jeden a ten samý rybník. Ale ne vždy narazíte na spolehlivé kontakty. Naštěstí jsem se nikdy nesetkala s tím, že by někdo nedodržel slovo. Třeba Dubaj mi domlouval trenér Boba Sappa. Korea byla velký risk, ale vše bylo super. Co mě čeká v Rusku, to je zima a jeden velký otazník. (usmívá se)

O té Koreji jsem četl v jednom z tvých starších rozhovorů. Říkala jsi, že to byl tvůj životní zápas. Mohla bys prozradit více? O co tehdy šlo?

Byl to vlastně takový úvod do profi. Sice už jsem nějaké zápasy předtím měla, ale tohle bylo prostě "to", na co jsem čekala řadu let. Není moc zápasníků, kteří by jezdili na profi takhle mimo Evropu a určitě to je hodně silná vzpomínka.

Máš nějakého sponzora, nebo si veškeré náklady spojené s přípravou hradíš sama?

Sponzorů mám několik, ale je to tak, že vám jeden rok někdo něco dá a pak třeba 2 roky nic. Samozřejmě je super, když mám například výbavu Hayashi, doplňky stravy ATP Nutrition nebo oblečení z Mantoshopu. Ale nejlepší jsou vždycky peníze. Potřebovala bych za sponzora benzínku - to, co projezdím, je fakt hodně špatný. Můj hlavní sponzor od mých 17 let je firma TANY, která vyrábí sýry v Nýrsku, a rodiče mě taky sponzorovali řadu let. Ale i tak si většinu věcí hradím z platu. Někdo utrácí po barech, někdo za sport. Třeba já stíhám obojí. (směje se)

Který z dosavadních úspěchů má pro tebe největší hodnotu?

Tak momentálně největším pilířem je titul z mistrovství světa v roce 2011. Beru to tak, že teď už mi do toho profi pásu chybí jen krůček, a vidím v sobě posun. Pořád mám prostor se zlepšovat a snad je poslední dobou i vidět, že se snažím víc než dřív. Mám tendenci jít se svým výkonem nahoru a silově se také cítím lépe. A taková výhra mi zkrátka udělala radost.

Pokud si dobře vzpomínám, pocházíš z Nýrska, příhraničního zhruba pětitisícového městečka nedaleko Klatov. Žiješ tam celý život?

Když pominu moje tříleté cestování po střední škole po Anglii a Irsku, tak ano.

Co přesně jsi tam ty tři roky dělala?

Původně jsem jela za tréninkem a řečí. Dělala jsem chvilku au-pair. Postupem času, když jsme vstoupili do EU, tak už jsem tam pak byla jenom kvůli tréninku a práci. Našla jsem tam hodně přátel. Navíc mi to hodně otevřelo oči. V 19 máte ještě zkreslené představy o tom, jak co kde chodí. Mám ale jen dobré vzpomínky.

Co ti ten pobyt dal? Plánovala jsi od začátku návrat zpátky do Čech?

Strašně moc. Určitě to hodnotím jako dobrou investici času. Nešla jsem kvůli tomu ani na VŠ a teď už se mi nechce. Když jsem dělala au-pair, měla jsem na starosti 2 kluky - rozhodně mi to ukázalo, že děti chci mít, ale až budu starší a budu mít pořádný vztah. Starat se o školáky byla moje škola života. Co se týče sportu - zjistila jsem, že nic neumím a že na nějakou Álu z Nýrska nikdo nikde nečeká. Musela jsem se tam učit všechno od začátku. Přiznávám, že jsem se do Čech vracet moc nechtěla. Ale mám silné pouto s rodiči, tak jsem sbalila kufr a našla si tu práci. Nikdy jsem těchto rozhodnutí nelitovala.

Jak ses z Nýrska dostala k bojovým sportům?

Začínala jsem právě v Nýrsku. Máme tady oddíl karate, který stále funguje. Když dolehla puberta, chtěla jsem se mlátit víc a začala jsem na střední přidávat do tréninku ještě kickbox. Postupem času jsem po deseti letech kimono zcela odložila a zůstala u boxerek. Nešlo "sedět zadkem na dvou židlích".

Vím, že jsi dříve v Nýrsku vedla tréninky thajského boxu. Platí to pořád?

Ano, platí to pořád. Vedu tady oddíl už asi 4. rokem. Momentální základna oddílu je okolo dvaceti lidí, ale jak je to všude - s každým měsícem po náboru je nějaký odpadlík. Zatím tréninky vedu pouze kondičně 1x týdně, pár lidí se možná do budoucna bude připravovat na zápasy, ale to musí chtít oni, ne já.

V jednom ze starších rozhovorů jsi říkala, že se bojovým sportům věnuješ už od raného věku. Co tě k nim přivedlo? Byla to tvoje volba, nebo za tebe tehdy rozhodli rodiče?

Ano, mám letos vlastně takové 18. narozeniny. (směje se) Začínala jsem v devíti letech, ale od mala jsem chodila na více sportů, hrála jsem fotbal, chodila na gymnastiku... Brácha je částečně tělesně postižený, takže jsem v tátových šlépějích musela jít já a jsem za to ráda. Rodiče mě nikdy nenutili, chtěla jsem sama a měla jsem v nich, a do teď mám, velkou oporu.

Chodí fandit na tvé zápasy? Jak to prožívají?

Táta se snaží jezdit pravidelně po ČR, máma fandí na telefonu.

Většinou vyzpovídávám zápasníky, kteří přiznávají, že jejich hezčí polovičky ne vždy úplně dobře snášejí jejich koníček. Teď tu mám tebe, zástupkyni něžného pohlaví, tak se musím zeptat. Co na tvou zálibu říká přítel? Jak snáší to, že sem tam přijdeš domů z tréninku nebo zápasu s monoklem nebo nějakým zraněním?

Je to divné, ale monokl jsem měla jen jednou, a to když jsme na tréninku karate hráli fotbal a já dostala loktem. Na nějaké šrámy v obličeji mám doopravdy štěstí a zranění mám většinou taková, která nejsou vizuálně vidět. Asi mám fakt štěstí. Jinak přítel mě víceméně podporuje. Sice je zásadně proti, abych zápasila s lokty nebo v MMA, ale jinak mu to nevadí. Občas se doma hodně míjíme a je to náročnější. Ale zvládáme to. Myslím, že je na mě hrdý.

Dělá on sám nějaký bojový sport?

Chodí do posilovny zvedat železa. Ale vztah k bojovým sportům má, potkali jsme se na tréninku.

Jaké nejvážnější zranění sis ze zápasu odnesla?

Mám dlouholeté problémy s holeněmi. Takže občas po zápasech nemůžu třeba 8 týdnů kopat a občas mě zlobí zápěstí. To mi docela ztěžuje tréninky, ale není to nic, s čím bych chodila dlouhé týdny po doktorech, to ne. Jinak je to hodně individuální, třeba po posledním zápase jsem neměla ani šrám, naraženinu, prostě nic. Smůlu se zdravím jsem si snad vybrala, když jsem byla na 3 operacích s koleny, která jsou teď plně funkční.

Jak ses dostala až k thajskému boxu?

Když jsem přijela v roce 2003 do Anglie, šla jsem na trénink a viděla tam ty blázny, jak se válí po zemi (MMA) a kopají se koleny do hlavy, tak tam jsem se nakazila. (směje se) Tedy pouze postojem, zem je u mě pořád jedna velká neznámá. V MMA mě jakékoliv vyhlídky na zápas opustily. Bohužel nemám čas se to pořádně naučit. Plácám se jak kapr na suchu. Chci vyhrát profi titul v postoji. To je priorita.

Předpokládám, že zápasení je spíš tvůj koníček. Co vlastně děláš za práci?

Ano, je to "jenom" koníček po práci. Jak říká trenér Honza Landa: "Po práci legraci." (usmívá se) Pracuji v česko-francouzské firmě Actipack jako obchodnice. Prodávám plastové obaly určené pro potraviny, farmacii, sportovní doplňky, kosmetiku a tak. Občas zde potkám i nějaké sporťáky, takže to není špatné. Práce mě baví, nedokážu si představit žít jenom tréninkem. Asi by mě to neuspokojovalo po všech stránkách, ale líbilo by se mi dělat třeba jen na poloviční úvazek, to ano.

A jak se ti daří skloubit práci s tréninky a s přípravou na zápas?

No, občas to jde hodně špatně. Stojí mě to skoro celou dovolenou. Když je počasí, tak chodím běhat před prací a tak. Snažím se to skloubit, jak to jen jde.

Nelituješ toho někdy? Nenapadají tě myšlenky, že jsi místo té dřiny mohla třeba 14 dní relaxovat někde u moře?

Napadlo to hlavně přítele. Byla jsem na dovolené u moře jen jednou, takže mi to ani nechybělo. Od mala jezdím někde po soustředěních. Samozřejmě vize, že můžu jíst, pít a válet se, je lákavá, ne, že ne. Ale asi si moře užiju, až budu mít děti, nebo budu v zápasnickém důchodu. (usmívá se)

Zbývá ti při takovém zápřahu čas i na jiné záliby než práci a trénink?

Bohužel ani ne. Občas je mi líto, že nemám čas na kamarády. Ale chápou to. Když je po sezóně, tak to jim i sobě dostatečně vynahrazuju.

Na začátku jsi říkala, že momentálně ta příprava není nic moc. Jak u tebe vypadá řádná zápasová příprava, aby ses dostala do optimální formy?

Ideálně běh 20 - 30 km a alespoň 4 tréninky týdně. Nějaké soustředění a nově i posilovna. Už aby bylo jaro a dalo se běhat.

Počkej, těch 20 - 30 km běháš v kuse?

No, když jedeme na běžecko/fyzický kemp, tak to naběháme třeba za víkend + tréninky. Ale jinak se snažím běhat 7 - 15 km v kuse. Na menší vzdálenosti si nemá cenu vázat tenisky! (směje se) Jednou bych chtěla běžet maraton.

Hádám, že ve vašem klubu běžně trénuješ (nácviky, sparingy,…) s mužskou částí osazenstva?

Bylo tomu tak, ale teď je ženská základna u nás v gymu docela silná, tak to kombinuju.

Vím, že ve stejném klubu trénuje i Monika Motlíčková, kterou jsem pro Ronnie.cz před pár měsíci také vyzpovídal. V Plzni na titánech to byla tvoje suverénně nejhlasitější fanynka. Jaký spolu máte vztah?

Móňa je takový mladý tank! (usmívá se) Určitě je to pro mě motivace, aby mě mládí nepřejelo. Vztah máme super a trávíme spolu hodně času. Když zápasí ona, tak jsem taky jako na trní. Myslím, že máme super kolektiv jako celý oddíl. Je nás hodně holek a to tým zpevňuje.

Máš přehled, kolik už máš za sebou zápasů?

Z dob lightcontactu a kumite můžu mít tak 50 a teď v plnokontaktech, kam patří zápasy v boxu, K-1, Muay-thai a full-contactu, 49.

Který zážitek spojený se zápasením nebo obecně bojovými sporty byl pro tebe nejsilnější?

Nejsilnější zážitek byl určitě ten, když jsme se vraceli z Itálie a na Ruzyni v hale na mě čekala část týmu, i když jsem zápas prohrála. Vůbec jsem netušila, že tady někdo něco takového zorganizoval. A když jsem viděla českou vlajku, tak jsem byla v šoku. Brečela jsem jak želva.

Pokud si dobře vzpomínám, tak ten souboj v Itálii o profesionální titul WAKO jsi prohrála na body a tvůj trenér s výsledkem příliš nesouhlasil. Později se objevilo i video ze zápasu na internetu. Souhlasíš s tím, že jsi měla vyhrát?

Honzík je hrozný optimista a já realista. Nemyslím si, že jsem měla vyhrát. To bych na cizí půdě musela zaboxovat drobet jinak. Chybělo málo, ale chybělo…

Zmínila jsi, že tvojí velkou motivací je zisk profititulu. Je to tvá největší motivace do zápasů?

Ano je. Je to prostě vize. Samozřejmě to musí být kvalitní zápas. Nechci titul zadarmo. Toho bych si nevážila.


Zdroj foto:
foto č. 2, 6, 7 - Bc. Milan Říský, Milan.Risky@seznam.cz
foto č. 1, 4 - Jan Racek, http://www.janracek.cz/
foto č. 3 - Filip Škeřík, http://www.extraround.cz/
foto č. 5 - www.JANUSZ.BALLARIN.COM.PL
foto č. 8 - www.mfight.co.kr


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

24.02.18:54Tungdild - Vyborne jen tak dale...... *79* *32*
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2020 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2020 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra