Hana Hlavatá:
"Vlézt do ringu není jen tak."

Prostřednictvím Marka Schwarze Vám přinášíme rozhovor s Hanou Hlavatou, která získala počátkem listopadu na Mistrovství České republiky 2011 v boxu žen zlatou medaili. Možná si říkáte, co takovou sympatickou holčinu, kterou Hanka bezesporu je, přivedlo k boxování? Odpověď nejen na tuto otázku naleznete v následujícím rozhovoru. Nechybí ani zastavení se u letošního MČR v boxu žen a mnoho jiných zajímavostí, které se k Hance a jejímu sportu vážou. "Něco ve mně box potřebuje ke své existenci. Jako potřebujeme jídlo nebo spánek, tak já potřebuju ještě tenhle sport," říká Hanka.

Hanko, na úvod bych tě poprosil, jestli by ses nám nemohla krátce představit.

Jmenuji se Hana Hlavatá a pocházím z Jeseníku, přesněji z Račího údolí, kde lišky dávají dobrou noc. Už ale asi 5 let bydlím v Jihlavě.

Studuješ, nebo pracuješ?

Studuji v Českých Budějovicích prvním rokem na pedagogické fakultě tělesnou výchovu a sport. Dálkově k tomu ještě dělám Masarykovu univerzitu v Brně, konkrétně Fakultu sportovních studií - obor speciální edukace bezpečnostních složek (SEBS).

Už máš jasno, co bys chtěla dělat, až dostuduješ?

Do budoucna bych chtěla být trenérkou či nějakou poradkyní, ale uvidíme, kam mě to zavane. Jelikož studuji sportovní vysokou školu, vím, že v tomhle odvětví chci zůstat. Ale jakým směrem se budu ubírat, to zatím netuším. Dělat trenéra je velká zodpovědnost, hodně lidí si to asi neuvědomuje, ale já to tak mám. Trenérů může být hodně, ale když se pak podíváte na úspěchy jejich svěřenců a klubu... Kdybych do toho šla, tak s maximální znalostí a s cílem být opravdu dobrou trenérkou. Ne každý dobrý závodník může být dobrý trenér. Kdybych byla trenérem, rozhodně bych to nechtěla dělat masově; chtěla bych vychovat jen pár mistrů - podle toho se pozná dobrý trenér.

Čím tě bojové sporty zaujaly natolik, že ses jim rozhodla věnovat na závodní úrovni?

Ani nevím, hrozně mě to k nim odjakživa táhne, je to jakási síla. Boxu se věnuji určitě díky skvělému trenérovi Pavlu Fejtovi. Trenér ve mně vždy na trénincích probouzí tu touhu být lepší. Člověk se díky bojovým sportům stává vyrovnanějším. Nebo alespoň já to tak mám.

Chtěla jsi někdy s boxem skončit?

Určitě ano, někdy se v životě stanou situace, které vás nutí si pokládat otázku - proč to děláte? Má cenu tomu obětovat tak mnoho na úkor něčeho? Má to smysl? Na tréninku potkáváte samé kluky, kterým se chcete samozřejmě vyrovnat. Tyto otázky nade mnou ale naštěstí nikdy nevyhrály. Box je moje meditace, nikdy nemůžu přestat. Je to jediná věc, u které dokážu myslet jen na ni a zklidnit se na povrchu, ale nechtějte být uvnitř.

Jak dlouho děláš box a co tě k tomu vedlo?

Boxu se věnuji zhruba 4 roky, předtím jsem dělala kickbox a v raném dětství karate kyokushin. Přivedla jsem se k tomu já sama. Něco mě k tomu táhne. Prostě musím.

Mohla bys nám trochu více přiblížit svůj trénink?

U nás v Jihlavě je každý trénink zcela jiný, což je nádhera. Většinou mám klasicky na začátku nějakou formou zahřátí organismu, což může být švihadlo, běh nebo něco podobného. Poté přichází hlavní část hodiny, což je nácvik techniky. Nejdříve vysvětlení proč a kam, poté názorná ukázka ve dvojici, tedy řízený sparing. Podle toho, jak nám to jde, se přidávají a nabalují další kombinace. Ke konci hodiny jsou tak tři kolečka sparingu, abychom si tyto techniky mohli vyzkoušet v reálu, když musíte reagovat na toho druhého. Pak přijde nějaká drsná forma posilování. A když je konec tréninku, všichni ležíme na zemi a jen funíme.

Dělala jsi i některé jiné sporty na vyšší úrovni?

Ne, na takové úrovni jako box jsem žádné jiné sporty nedělala. Spíše jen rekreačně. Základní školu jsem ale reprezentovala v atletice, v běhu a v plavaní. To je vše.

Co se ti na boxu nejvíce líbí? Nepřijde ti, že je to tvrdý sport pro chlapy?

To, že je to tvrdý sport, mi ani nepřijde. Pro mě je to sport jako každý jiný. Nejde ani tak o tu surovost, i když určitá část agrese tam hraje roli, ale člověk musí o boxu přemýšlet, sledovat soupeře pozorovat jeho pohyby, náznaky, čekat na jeho nepatrné zaváhání, chybu a toho využít. Hlavně ten adrenalin, který u toho člověk zažívá. Vlézt do ringu není jen tak, musíte se plně koncentrovat.

Počátkem listopadu 2011 se konalo mistrovství ČR v boxu žen, kde jsi vybojovala první místo. Vraťme se však k roku předchozímu, kde jsi těsně prohrála ve finále na MČR. Byla to pro tebe výzva na následující MČR více trénovat, víc dřít, abys ten titul vybojovala?

Určitá výzva tam rozhodně byla. Já když něco chci, tak to chci. A když to plně chci, tak to časem mám, ale musíte taky něco obětovat. Platí, jak se říká, něco za něco. Musíte zvážit, jestli vám to stojí za to. A mně to za to stojí. Je to nepopsatelný pocit.

Teď se ještě vraťme k letošnímu mistrovství České republiky. Jaké z toho máš pocity?

Pocity jsou nepopsatelné. Pokud někdo něco podobného nezažil, asi nepochopí. Je to váš vnitřní pocit, nádherná nepopsatelná euforie, když vám zvednou ruce. Jste tam a teď. Určitě jsem si řekla, že dřina se vyplatila, všechny ty hodiny se nyní sečetly do toho jediného víkendu.

Popiš nám, jak vypadal semifinálový a finálový zápas. Který byl pro tebe těžší a co říkáš na soupeřky?

Semifinálový zápas byl s holčinou, kterou znám ze sparingů, takže jsem teoreticky věděla, do čeho jdu. Byla o dost větší, proto jsem musela být aktivnější - stále nějaké úniky, dakingy, side stepy a podobně. Já ty "dlouhánky" moc nemusím, mají oproti mně velké ruce. Finále jsem pak šla proti holčině, která byla menší než já, zato byla pěkně "nařachlá", protože dělá thaibox. Do každého úderu vydávala hrozně strašidelné výdechy, po prvním kole to bylo vyrovnané 3-3. Díky jejím výdechům, které bodovaly, jsem přistoupila na její hru a také začala funět. Připadala jsem si jak na tenise. Určitě to pro diváky byl na podívanou hezký zápas. Nasadily jsme hodně vysoké tempo, ona do mě tlačila jednu za druhou a já jen ustupovala a bodovala.

Kolikrát týdně trénuješ? Popiš nám svoji tréninkovou přípravu na MČR.

Když jsem v Jihlavě, což teď kvůli škole jsem bohužel jen o víkendu, tak trénuji pětkrát týdně. Pondělí a středa byly nácviky techniky, úterý power jóga, crossfit trénink (ten miluju) a v pátek sparingy. Když jsem teď na škole, kde mám sportu hodně, a navíc různého druhu, tak jsme se zaměřili spíše na techniku a sparingy. Chodila jsem trénovat k panu Faberovi do Českých Budějovic (Samson Boxing Club), kde mi skvělou sparing partnerku dělala velice šikovná a talentovaná Lenka Kardová. K tomu všemu jsem ještě dvakrát týdně chodila běhat.

Do které váhové kategorie se zařazuješ? Držíš také stravu, používáš doplňky výživy?

Teď jsem bohužel v kategorii 60 kg, dřív to byla kategorie 57 kg, ale nějak se nemůžu dostat na původní váhu. Hlídání si váhové kategorie mi dělá velký problém. Co se týče suplementace, tak občas dám na noc protein s mlékem nebo si koupím proteinovou tyčinku (kvůli bílkovinám). To je tak vše.

Musela jsi do mistrovství České republiky shazovat?

No, to bylo sice asi jen jeden kilogram váhy, ale já můžu jíst - nejíst, běhat - neběhat a váha si ze mě dělá srandičky. Musím na tom zapracovat.

Letos ses zúčastnila mezinárodních turnajů v zahraničí - o jaké turnaje šlo a jak sis tam vedla?

Byly to boxerské zápasy v Rakousku a Německu, kde jsem vyhrála.

Jaké máš plány do budoucna?

Určitě mám velké sny, které chci, aby se uskutečnily. Rozhodně chci ale dál boxovat. Do budoucna bych někdy chtěla stát na závodních prknech jako bodyfitness - to je můj sen. Než umřu, musím toho ještě hodně splnit a tohle patří mezi ty upřednostňované cíle a sny. Hlavně dodělat školu, která mě moc baví.

Máš nějaký vzor? Pokud ano, jaký?

Konkrétní vzor žádný nemám, ráda koukám na internetu na motivační videa, to je všechno. Chci být sama sobě vzorem. Překonávat sebe sama.

Na jakých nejbližších zápasech se ukážeš? Prý budeš na slovenském turnaji v crossfitu. (pozn. red.: Hanka se letos zúčastnila crossfit turnaje na Slovensku, kde s přehledem vyhrála.)

Ano, to je pravda. Tento nový druh sportu, který se stává velice oblíbeným, mě uchvátil. Doufám, že bude taky nějaká medaile.

Jaká je tvoje oblíbená kombinace v boxu?

Oblíbená? Hm, asi nejjistější si jsem s direkty (přímý úder), takže asi jednoznačně přední, zadní, úhyb. Ne, že si to tady soupeřky přečtou, a já pak nebudu mít co vytahovat!

A potýkáš se také s nějakou slabinou?

Slabina je pro mě asi někdy jen můj mozek a myšlenky typu "jestli to má cenu". Ale když si to tam srovnám, nemám pak problém trénovat.

Pamatuješ si na své začátky s boxem?

Na to nelze zapomenout. Ze začátku to byla ohromná motivace, strašně jsem se těšila na každý trénink. Představa, že bych nějaký vynechala, se mi vůbec nelíbila. Za tyto mé pocity určitě může můj trenér Pavel Fejt, který je vynikající trenér. Zažila jsem už hodně trenérů, ale na Pavla nikdo nemá.

Co rodiče a tvoji přátelé říkají na to, že děláš box? Určitě někdy přijdeš do školy také s modřinou. Co kamarádky - neříkají, že jsi blázen?

Myslím, že zpočátku si mysleli, že je to jakýsi můj chvilkový záchvěv. Možná snad i doufali, že mě to brzy přejde. Bohudík se to nestalo. Rodina mě maximálně podporuje, a co se týče mamky, byla se podívat minulý rok na MČR 2010 na mém finálovém zápase, kde jsem bohužel těsně prohrála. Po zápase za mnou celá uplakaná přišla a řekla mi, že už se nikdy nechce dívat na žádný můj zápas, že to bylo hrozné, jak jsme do sebe řezaly. Každý to vnímá prostě jinak.

Rodina už se s tím smířila. Ženské části rodiny se to moc nelíbí, přijde jim to tvrdé, ale mužská část rodiny mě podporuje. Ale nikdy jsem se nesetkala s nějakým odporem, zakazováním. Je to přeci jen můj život a já vím, co chci. Po nikom přeci nechci, aby to dělal. To jsem já. Něco ve mně box potřebuje ke své existenci. Jako potřebujeme jídlo nebo spánek, tak já potřebuju ještě tenhle sport. Docela nerada říkám hlavně mužům, že boxuji. Slyším pak jen věty typu: "Ty jo, ty jsi tedy drsná, to bych do tebe neřekl." Nebo taky: "Asi se tě budu bát, to abych tě tedy raději nenaštval." Dělám si z toho legraci a říkám, že dělám balet. A pokud přijdu s monoklem, vymýšlím si legrácky. Mám z nich srandu, stejně to nikdy nepochopí, takže je to jedno.

Kdy ses zúčastnila první soutěže a jaká to byla?

Moje první velká soutěž byla mistrovství České republiky v roce 2009, kde jsem skončila třetí. Byla jsem hodně nervózní, nebyla jsem zvyklá boxovat před tolika lidmi. Vůbec jsem nevěděla, jak co chodí, kde se zvážit, v kolik se boxuje, jak prostě vypadá taková struktura. Můj výsledek mě hodně mrzel, ale to mě neodradilo, spíš naopak. Teď mám konečně zlato!

Kolik ti bylo?

Na prvním mistrovství republiky v roce 2009 mi bylo 19 let. Ale první zápas jsem měla, když mi bylo mezi 17. a 18. rokem.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Nyní jsi vyhrála mistrovství ČR, uvažuješ zúčastnit se mistrovství Evropy či světa?

Plány a sny jsou vždy velké. Rozhodně, jestli se mi ta příležitost naskytne a já budu vědět, že na to mám natrénováno jak fyzicky, tak duševně, tak samozřejmě pojedu, ale nechci jet za každou cenu a jen se zúčastnit. Určitě bych chtěla dovézt nějakou medaili.

A co k profesionálům, neláká tě to?

Dle mého názoru k profíkům chodí lidé, kteří mají velké úspěchy jako amatéři. Mně se zatím podařilo pouze třetí, druhé a první místo na mistrovství České republiky. Myslím si, že můj čas ještě nenadešel. Navíc, když jdete k profesionálům, tak už nemůžete boxovat za amatéry. Je to teď v jednání, tak jsem zvědavá, na čem se dohodnou. Kdyby odsouhlasili, že ano, určitě by to pro box bylo jen přínosem.

Děláš dvě vysoké školy - o co se jedná? Mohla bys popsat náplň práce a v čem to spočívá?

Pedagogická fakulta je obyčejný "tělák", můžu pak být tělocvikář a podobně. Při škole si taky můžeme dělat spoustu zvýhodněných kurzů, takže pak můžu být instruktorkou na různé specializace. Teď v zimě mě například čekají lyže a snowboard. Co se týče druhé školy v Brně, tak můj obor je hodně zaměřen na úpolové sporty, což je hlavní důvod, proč jsem tam šla. Tuhle školu studuji proto, že mě maximálně baví. Bohužel jsme tam jen čtyři děvčata a zhruba 80 kluků. O tomhle oboru jsem se dozvěděla od holek z boxu, které ho studují. Chodí sem spíše jen vojáci a policajti, je to zaměřeno na pořádkovou normu a bezpečnost. Mně více vyhovuje mužský kolektiv, cítím se v něm líp. Někdy mi totiž přijde, že myslím jako chlapi.

Nepřemýšlela jsi o nějakém jiném sportu, do něhož bys přešla?

Tak určitě mě někdy občas něco takového napadlo. Líbí se mi adrenalinové sporty, jako jsou auta a motorky, to by mě asi bavilo. Velice se mi líbí bodyfitness.

Jaké jsou tvoje ostatní koníčky?

Koníčky? Já bohužel moc čas na další zájmy nemám. Když nejsem v jedné škole, tak jsem zase v druhé, nebo někde na tréninku. Mám jen volné víkendy, a to ještě většinou jezdím pomáhat firmě Kaze jako hosteska na karatistické závody nebo se také ráda jezdím podívat na galavečery MMA apod. A když mám volnou chvíli, tak nedělám nic, spím. To je můj koníček, ale bohužel na něj nemám moc čas.

Máš nějaký oblíbený citát nebo motto, kterým se snažíš řídit?

Jeden se mi docela líbí, možná bude znít trošku namyšleně, ale podstata je pravdivá: "V životě i ve sportu je to stejné, svět zná jen vítěze."

Komu bys chtěla prostřednictvím našeho rozhovoru poděkovat?

Hrozně moc bych chtěla poděkovat svému trenérovi Pavlu Fejtovi, který je pro mě "Pan trenér", mám k němu velký respekt a moc si ho vážím. A to hlavně díky struktuře jeho tréninku - neustále se snaží vymýšlet nové věci, které nám pomáhají se zlepšovat a rozvíjet se. Nestojíme na místě, ale jdeme pořád dál. Kdyby on netrénoval box v Jihlavě, asi byste tenhle rozhovor o Hance Hlavaté, která boxuje, nečetli.

Také bych samozřejmě chtěla poděkovat skvělému Gauner Boxing Clubu, který v Jihlavě máme - hlavně skupině A. Jsme skvělá parta a já mám kluky strašně ráda. Děkuju jim za všechny ty "vitamíny", které mi dávali na sparingách, hodily se mi teď. Velký dík patří také mé rodině, která je mi velkou oporou, hlavně máma, a mým kamarádům, kteří při mně stojí. Dík také patří mému bývalému příteli Marku Schwarzovi, který mě velice podporoval a podporuje. Díky všem - a to moc.

Hana Hlavatá - fotogalerie