10 nejlepších boxerů těžké váhy všech dob (II.)

Přinášíme Vám druhé pokračování dvoudílné série o nejlepších boxerech těžké váhy všech dob. V prvním článku jsme si představili první pětici boxerů od 10. do 6. místa - Maxe Schmelinga, Lennoxe Lewise, Gena Tunney, Larryho Holmese a Sonnyho Listona. V dnešním článku si představíme zbývající pětici. Pořadí v žebříčku vychází ze srovnání několika dílčích hodnocení zahraničních webů a výsledné umístění je bodovým součtem umístění v rámci jednotlivých žebříčků. Nutno dodat, že ani tak nelze zcela objektivně vybrat z historie desítku nejlepších boxerů těžké váhy, natož jim přiznat konkrétní umístění. Jde proto spíše o výčet velikánů své doby, kteří patřili k nejlepším.

5. George Foreman (76 - 5), aktivní kariéra v letech 1969 - 1997

George Foreman je bývalý dvojnásobný mistr světa těžké váhy a olympijský vítěz z Mexika 1968, jehož předchází pověst boxera s jedním z nejtvrdších úderů v historii. V listopadu 1994 se stal ve věku 45 let nejstarším šampiónem těžké váhy, když v 10. kole knokautoval o devatenáct let mladšího soupeře Michaela Moorera. Tento primát v roce 2010 překonal Foremanův dávný soupeř Evander Holyfield, kterému bylo v době zisku titulu mistra světa WBF 47 let. Ovšem odborníci jeho titulu nepřikládají takovou váhu jako titulu WBA, jedné ze čtyř hlavních boxerských organizací, který získal v roce 1994 Foreman.

George Edward Foreman, v ringu přezdívaný Velký George, se narodil 10. ledna 1949 v Texasu, kde vyrůstal spolu se svými šesti sourozenci. Ačkoliv byl vychováván J. D. Foremanem, mužem, který si po jeho narození vzal Georgeovu matku, jeho biologickým otcem byl Leroy Moorehead. Foreman ve své autobiografii s názvem George přiznal, že měl divoké mládí a byl problémovým dítětem. Jako malý miloval americký fotbal. Jeho sportovním vzorem byl Jim Brown. Nakonec dal ale přednost boxu. Jako amatér odboxoval 26 zápasů s bilancí 22 - 4. K vrcholu jeho amatérské kariéry patří zisk zlaté medaile na olympijských hrách v Mexiku, kde reprezentoval USA v těžké váze.

Profesionálem se stal v roce 1969. Debutoval v New Yorku vítězstvím KO ve 3. kole nad Donaldem Walheimem. Tento rok odboxoval celkem 13 zápasů a všechny vyhrál, 11 z nich knokautem. O rok později odboxoval 12 zápasů, opět všechny vyhrál a v jedenácti případech znovu skóroval KO. V roce 1971 přidal dalších 7 výher za sebou a vytvořil si úctyhodnou bilanci 32 - 0. Už tehdy byl hodnocen jako druhý v pořadí v žebříčku organizací WBA a WBC, hned za tehdejším mistrem světa. Než se ovšem o mistrovské pásy utkal, musel odzápasit ještě pět dalších utkání. I ta dokázal vyhrát a v roce 1973 se jako neporažený vyzyvatel utkal s tehdejším mistrem světa, rovněž neporaženým Joem Frazierem. Zápas proběhl na konci ledna na Jamajce. Foreman poslal Fraziera během dvou kol celkem šestkrát k zemi. Frazier se pokaždé do konce počítání zvedl na nohy, ale rozhodčí se po posledním počítání rozhodl zápas ukončit TKO ve 2. kole. Foreman se stal novým dvojnásobným mistrem světa.

Tituly dvakrát úspěšně obhájil. V roce 1974 jej vyzval Muhammad Ali. Tento zápas vstoupil do historie pod názvem Rumble in the Jungle. Zápas se uskutečnil v Zaire, dnešní Demokratické republice Kongo. Foreman během tréninku utrpěl tržnou ránu nad okem a zápas se musel odložit. Foreman dokončil přípravu, aniž by spároval, protože by tím riskoval znovuotevření rány. Podle něj skutečnost, že byl schopen dokončit přípravu, aniž by boxoval, byla pro Aliho tím nejlepším, co se mu v Africe přihodilo. Později také přiznal, že byl zdrogovaný svým trenérem, který mu těsně před zápasem podal nějaké prášky. Foreman byl jako neporažený boxer favoritem. V posledním zápase navíc knokautoval ve 2. kole Kena Nortona, Aliho přemožitele. Ali v tomto zápase zvolil taktiku, která je dnes známá pod názvem rope-a-dope. Zapřel se o provazy a nechal Foremana útočit. Inkasované údery se částečně tlumily v pružení provazů. Cílem bylo soupeře unavit, čekat, až udělá chybu, a kontrovat jej protiúderem. Foreman skutečně postupem času ztrácel sílu a přesnost v úderech. V osmém kole šel po sérii úderů k zemi. Ačkoliv byl do konce počítání zpátky na nohou, jeho skleněný pohled a rozhozená rovnováha byla pro rozhodčího signálem k ukončení zápasu. Ali je jediným boxerem, který dokázal Foremana porazit před limitem.

Foreman se do ringu znovu vrátil až v roce 1976. Vyhrál pět zápasů v řadě, mimo jiné v odvetě znovu porazil Joe Fraziera. V roce 1977 prohrál na body s Jimmym Youngem. Na dlouhých 14 let to byla jeho poslední porážka. Jeho vítěznou sérii ukončil až v roce 1991 Evander Holyfield. V zápase o tři tituly mistra světa vyhrál na body. Po třech výhrách v řadě přišla další nabídka na titulový zápas WBO, jediný pás, který chyběl v Holyfieldově sbírce. Utkal se o něj v roce 1993 s Tommym Morrisonem. I tentokrát prohrál na body a zdálo se, že jeho sen stát se znovu mistrem světa je už v nedohlednu. V dubnu roku 1994 neporažený Michael Moorer porazil těsně na body Evandera Holyfielda a získal dva tituly mistra světa. Jeho promotéři následně nabídli Foremanovi post vyzyvatele. Foreman přijal a v listopadu 1994 se s Moorerem utkal. Zápas vyhrál KO v 10. kole a stal se nejstarším mistrem světa těžké váhy v historii profesionálního boxu. Pro Moorera to byla první porážka v kariéře. Foreman poté vyhrál ještě tři další zápasy. V roce 1997 jej porazil na body Shannon Briggs a Foreman šel ve 48 letech do sportovního důchodu. Nyní se živí jako úspěšný podnikatel. Má celkem 10 dětí. Všech pět jeho synů se jmenuje George (George Jr., George III., George IV., George V. a Geroge VI.). Foreman je oddaný křesťan, má svůj vlastní kostel.

4. Floyd Patterson (55 - 8 - 1), aktivní kariéra v letech 1952 - 1972

Floyd Patterson se narodil 4. ledna 1935 v Severní Karolíně jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Jeho rodina se později přestěhovala do New Yorku, kde vyrůstal. Byl záškolák a drobný zlodějíček. V 10 letech byl poslán do Wiltwyckovy chlapecké školy. Podle něj mu dvouletý pobyt v nápravné škole pro problémové chlapce změnil život k lepšímu. Ve věku 14 let začal s boxem. Jeho trenérem se stal slavný Cus D´Amoto, kterého si většina lidí spojí především s Mikem Tysonem. V pouhých 17 letech vyhrál Patterson zlatou medaili na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Tehdy ještě boxoval ve střední váze. V témže roce vyhrál i celonárodní šampionát a Zlatou rukavici v New Yorku. Amatérskou kariéru uzavřel se 40 výhrami (37 KO) a 4 prohrami. Patterson byl známý tím, že držel ruce v krytu daleko výš než většina tehdejších boxerů (v úrovni očí). Novináři tento styl nazvali Peek-a-Boo. Jeho zakladatelem je Cus D´Amoto. Tímto stylem jsou známí také Mike Tyson, Ruslan Chagaev, Alexander Povětkin a další velká jména těžké váhy.

Mezi profesionály debutoval v roce 1952. Prvních 13 zápasů vyhrál, porazil jej až v roce 1954 Joey Maxim, bývalý mistr světa polotěžké váhy. Patterson v té době zápasil v polotěžké váze, ale od začátku kariéry plánoval získat titul v těžké váze. Když v roce 1956 ohlásil legendární Rocky Marciano odchod do sportovního důchodu a uvolnil titul mistra světa těžké váhy, přestoupil Patterson jako top boxer polotěžké váhy do těžké váhy, kde mu bylo časopisem Ring Magazine přiřazeno páté místo ve světovém žebříčku. V prvním eliminačním zápase o uvolněný titul porazil Tommyho Jacksona. O titul se následně utkal s tehdejším mistrem světa polotěžké váhy Archiem Moorem. Patterson vyhrál KO v 5. kole a ve věku 21 let a 5 měsíců se stal nejmladším mistrem světa těžké váhy v historii. Tento rekord později překonal Mike Tyson. Byl zároveň prvním olympijským vítězem, který získal profesionální titul mistra světa těžké váhy.

Titul třikrát obhájil. V roce 1959 jej vyzval Švéd Ingemar Johansson, který Pattersona porazil TKO ve 3. kole. Patterson si vyžádal okamžitou odvetu, ke které došlo o rok později. Tentokrát vyhrál KO v 5. kole Patterson. Jejich zápasová trilogie se uzavřela v roce 1961. Ve třetím vzájemném střetnutí znovu zvítězil Patterson KO v 6. kole. V roce 1962 narazil na krajana Sonnyho Listona, který se stal jeho osudovým soupeřem. Liston uštědřil Pattersonovi zdrcující výprask, když jej porazil KO v 1. kole a obral ho o titul mistra světa. Patterson si stejně jako po prohře s Johanssonem vyžádal okamžitou odvetu, ke které došlo o rok později. Liston však Pattersona znovu knokautoval v 1. kole. Následujících pět zápasů opět vyhrál. Jeho souboj s Kanaďanem Georgem Chuvelou v roce 1965 byl zvolen zápasem roku podle časopisu Ring Magazine. V roce 1965 se poprvé utkal s Muhammadem Alim. Utkání o titul mistra světa prohrál TKO ve 12. kole. Tři zápasy po prohře s Alim vyhrál KO. Nicméně v letech 1967 a 1968 se mu příliš nedařilo. Jeden zápas vyhrál, dva prohrál a jednou remizoval. Proto se rozhodl na dva roky stáhnout do ústraní. Jeho velký comeback proběhl v roce 1970 ve slavné newyorské Madison Square Garden. Krajana Charley Greena porazil KO v 10. kole. Vyhrál 9 zápasů v řadě a v roce 1972 se utkal podruhé v kariéře s Muhammadem Alim. Tentokrát o titul amerického šampióna. Patterson prohrál TKO v 7. kole a rozhodl se ukončit kariéru.

Patterson byl pro své vystupování mimo ring přezdíván boxerský gentleman. Po skončení kariéry byl uveden do mezinárodní boxerské síně slávy, stal se předsedou Atletické komise v New Yorku. V roce 1982 a 1983 se zúčastnil běžeckého maratonu ve Stockholmu spolu se svým bývalým rivalem v ringu a kamarádem mimo něj Igemarem Johanssonem. Jeho adoptovaný syn Tracy Harris Patterson se stal pod jeho trenérským vedením v 90. letech také mistrem světa. Boxoval v superfeatherové váze. Patterson zemřel 11. května 2006 ve věku 71 let. Trpěl Alzheimerovou chorobou a rakovinou prostaty. Patterson je známý také svými citáty. O boxu jednou řekl: „Je to jako být zamilovaný do ženy. Může být nevěrná, může být zlá, může být krutá, ale na tom nezáleží. Když jí milujete, tak jí chcete, i když Vás zraňuje všemi možnými způsoby. Stejné je to se mnou a boxem. Může mě jakkoliv zraňovat, ale já ho miluji.“

3. Rocky Marciano (49 - 0), aktivní kariéra v letech 1947 - 1955

Rocky Marciano byl italskoamerický boxer a mistr světa těžké váhy v období od 23. září 1952 do 27. srpna 1956. Jeho skutečné občanské jméno bylo Rocco Francis Marchegiano. Je jediným boxerem, který se stal mistrem světa v těžké váze a zůstal během celé své profesionální kariéry neporažen. Marciano se narodil 1. září 1923 v Brocktonu, ve státě Massachusetts. Otec i matka byli italskými imigranty. Vyrůstal spolu se třemi sestrami a dvěma bratry. Jako malý onemocněl těžkým zápalem plic, který jej málem stál život. Během školních let se věnoval baseballu a fotbalu. Více jej to táhlo k baseballu, ale ze školního týmu byl vyhozen kvůli porušení pravidla, které zakazovalo hrát v jiném než školním týmu. Střední školu kvůli tomu předčasně opustil. Kromě toho také rád cvičil, doma si vyrobil vlastní pomůcky na posilování. Na zahradě za domem natáhl přes strom poštovní pytel naplněný pískem, který poté používal jako boxovací pytel. Po škole si vyzkoušel několik zaměstnání. S nedokončeným vzděláním si nemohl příliš vybírat. Pracoval jako kopáč, švec nebo zametač. V roce 1943, když mu bylo 20 let, byl povolán do armády. Odjel do Walesu ve Velké Británii. Úkolem jeho jednotky byla pomoc při plavbě trajektů se zásobami přes kanál La Manche do Normandie. Po skončení války dokončil vojenskou službu na základně Fort Lewis ve Washingtonu. Jako voják se zúčastnil vojenského turnaje v amatérském boxu v roce 1946, který vyhrál.

V březnu roku 1947 přerušil svou amatérskou kariéru, když nastoupil do profesionálního zápasu s Leem Eppersonem. Zápas vyhrál KO ve 3. kole. Poté zvolil neobvyklý krok - vrátil se zpátky mezi amatéry a další rok boxoval dál jako amatér. V té době ještě stále pomýšlel na kariéru v baseballu. Na konci března 1947 proto spolu s několika kamarády odcestoval do Fayetteville v Chicagu, aby tam zkusil štěstí v místní farmě ligového baseballového týmu Chicago Cubs. Po třech týdnech byl z farmy vyhozen. Rozhodl se proto definitivně zaměřit na boxerskou kariéru. V červenci roku 1948 vstoupil nastálo mezi profesionály. Prvních 16 zápasů vyhrál KO, všechny před koncem 5. kola a 9 z nich ještě před koncem 1. kola. Don Mogard byl prvním boxerem, který vydržel s Rockym boxovat celý zápas. Jelikož pořadatelům dělala výslovnost jeho italského jména Marchegiano problémy, rozhodl se jej změnit. První návrh na jméno Rocky Mack zamítl a zvolil více italsky znějící Marciano.

V březnu roku 1950 se utkal v Madison Square Garden s Ronaldem La Starzou. Šlo o jeden z nejtěžších Rockyho zápasů. Zápas vyhrál jen těsným rozdílem na body. V roce 1951 se střetl se svým dětským idolem Joem Louisem. Rocky vyhrál zápas TKO v 8. kole a poslal Louise do boxerského důchodu. Byl to Louisův poslední zápas kariéry. O rok později 23. září poprvé boxoval o titul mistra světa, který měl v té době v držení legendární Jersey Joe Walcott. V době zápasu mu bylo už 38 let. Walcott si vytvořil bodový náskok a ve třináctém kole směřoval k výhře na body. Jenže Marciano vytasil svůj levý tvrdý hák a poslal Walcotta do kolen. Ještě dlouho po konci počítání nemohl najít ztracenou rovnováhu. Marciano se stal novým mistrem světa. K první obhajobě titulu nastoupil až o rok později v odvetě s Walcottem. V opačných pozicích šampióna a vyzyvatele se utkali na chigaském stadiónu. Marciano tentokrát Walcotta deklasoval KO v 1. kole a poslal dalšího velkého boxera své doby do sportovního důchodu. Následovala výzva od boxera, kterého Marciano již dobře znal. Z trůnu se jej pokusil svrhnout Ronaldo La Starza, boxer který jej v roce 1950 málem porazil. Jejich druhý zápas v roce 1953 skončil jednoznačněji. Marciano vyhrál TKO ve 13. kole. Následně ještě třikrát úspěšně obhájil titul a 27. srpna 1956 oficiální ukončil kariéru jako neporažený šampión.

Jeho první zápas s Jerseym Joe Walcottem v roce 1952, druhý zápas s Ronaldem La Starzou v roce 1953 a druhé střetnutí s Ezzardem Charlesem v roce 1954 byly zvoleny utkáními roku podle časopisu Ring Magazine. V roce 1959, když švédský boxer Ingemar Johansson vyhrál mistrovský titul nad Floydem Pattersonem, Maricano uvažoval o návratu do ringu. Po pouhém měsíci na přípravu, kterému předcházely tři roky bez tréninku, se nakonec rozhodl, že do ringu už znovu nevstoupí, a utkání odmítl. Dne 31. srpna 1969, den před svými 46. narozeninami, cestoval soukromým letadlem do Des Moines v Iowě. Byla noc a špatné počasí. Pilot Glenn Belz měl nalítáno pouhých 231 hodin a jen 35 hodin odlítal během noci. Kvůli špatným letovým podmínkám se pokusil nouzově přistát na malém letišti v Newtonu, v Iowě. Při pokusu o přistání narazil letadlem do stromu zhruba 2 míle od přistávací dráhy. Rocky, druhý pasažér a pilot zemřeli při nárazu o zem. V italském městečku Ripa Teatina, rodišti Rockyho otce, najdete na náměstí bronzovou sochu Rockyho Maricana.

2. Joe Louis (66 - 3; 1), aktivní kariéra v letech 1934 - 1951

Joseph Louis Barrow byl mistrem světa těžké váhy v letech 1937 až 1949. Během této doby titul celkem pětadvacetkrát obhájil a dodnes drží v těžké váze rekord v počtu úspěšných obhajob. Bývá mu připisována zásluha na pozvednutí popularity boxu z úplného dna. Louis byl poctivým a tvrdě trénujícím sportovcem, který šel příkladem mnoha začínajícím boxerům. Jeho význam v americké kultuře daleko přesahoval boxerská kolbiště. Je považován za prvního Afroameričana, který dosáhl statusu národního hrdiny ve Spojených státech.

Louis se narodil 13. června 1914 jako sedmý z osmi sourozenců. Oba jeho rodiče byli dětmi otroků. Na svého otce Munroa Barrowa, který byl v roce 1916 dán do psychiatrické léčebny, si nepamatuje. Jeho matka se znovu provdala a Louisovi řekli, že jeho otec zemřel v roce 1922. Ve skutečnosti zemřel až o 16 let později, aniž by věděl o slávě svého syna. Jako malý trpěl Louis poruchou řeči. V roce 1926 se po otřesném zážitku z nočního řádění Ku Klux Klanu odstěhovali z Alabamy do Detroitu v Michiganu. Joeova matka jej přivedla do hudebního kroužku, kde se učil hrát na housle. Během velké deprese na konci 20. let minulého století žila Louisova rodina ve velké bídě. Aby se vyhnul kriminálním živlům ulice, navštěvoval centrum volného času pro mladé. Zde se začal věnovat boxu. Aby tajil svůj koníček před matkou, údajně si schovával rukavice to pouzdra od houslí. Do ringu poprvé vstoupil v 17 letech. Vypráví se historka, že před prvním zápasem, v době, kdy sotva uměl psát, napsal své jméno Joe Louis tak velkými písmeny, že na tabuli už nezbylo místo pro jeho příjmení Barrow, a tak se stal ve světě boxu známý jen pod prvními dvěma jmény Joe Luis. Podle jiné verze chtěl jen skrýt svůj koníček před matkou, a tak záměrně neuvedl své příjmení.

Mezi profesionály debutoval v roce 1934. První zápas proti Jacku Krackenovi vyhrál KO v 1. kole. Za výhru si odnesl odměnu ve výši 59 dolarů. V tomto roce odzápasil celkem 12 zápasů, všechny vyhrál a deset z nich KO. V roce 1936 jeho neporazitelnost ukončil německý boxer Max Schmeling, když Louise porazil KO v 8. kole. Dalších sedm zápasů v řadě vyhrál a v roce 1937 poprvé boxoval o titul mistra světa s Jamesem J. Braddockem, podle jehož života byl natočen v roce 2005 film Těžká váha (Cinderella man). Zápas pro Louise nezačal vůbec dobře. Hned v prvním kole se ocitl na zemi a byl počítaný, postupně si ovšem vypracovával převahu na svou stranu. V osmém kole poslal Braddocka na zem a ukončil zápas KO. Po třech úspěšných obhajobách se znovu střetl se svým přemožitelem Maxem Schmelingem a oplatil mu 2 roky starou porážku, když vyhrál KO v 1. kole. Jedenáct let a 10 měsíců dlouhé kralování Joea Louise na trůnu těžké váhy ukončil v roce 1950 Ezzard Charles, který jej porazil na body po patnáctikolové bitvě. Louis vyhrál dalších osm zápasů v řadě, ale o titul už znovu neboxoval. V roce 1951 se utkal s Rockym Marcianem. Rocky poslal Louise během osmého kola dvakrát do počítání a rozhodčí posléze ukončil zápas jako TKO. Po tomto zápase se Louis rozhodl ukončit kariéru. V roce 1953 byl v Hollywoodu natočen snímek o životě Joea Louise s názvem The Joe Louis story. Po skončení kariéry měl problémy s drogami a několikrát musel být hospitalizován. Později trpěl také paranoidními stavy. Zemřel v roce 1981 na infarkt, krátce po zápase o titul mistra světa těžké váhy mezi Larrym Holmesem a Trevorem Berbickem, kterého se zúčastnil jako VIP host. Zemřel ve věku 66 let. Hokejová Aréna slavného celku NHL Detroit Red Wings byla pojmenována na jeho počest Aréna Joea Louise. Rovněž ulice nedaleko slavné arény Madison Square Garden nese jeho jméno. V jeho rodném městě v Alabamě se nachází 2,4 m vysoká socha Joea Louise.

1. Muhammad Ali (56 - 5), aktivní kariéra v letech 1960 - 1981

Pomyslné prvenství v našem žebříčku patří boxerské ikoně Muhammadu Alimu. Zatímco ve všech předchozích případech bylo umístění boxera v žebříčku spíše kompromisním výsledkem srovnání několika různých žebříčků a jeho umístění se liší žebříček od žebříčku, Muhammad Ali bývá považován za nejlepšího boxera těžké váhy všech dob většinou z nich. Ali se narodil jako Casius Marcellus Clay Jr. 17. ledna 1942 v Louisville v Kentucky. Jako mladší ze dvou bratrů byl pojmenován po svém otci, který měl jméno po politikovi z 19. století. Jeho otec kreslil plakáty a zpíval, matka byla hospodyňkou v domácnosti. K boxu jej ve 12 letech přivedl bělošský policista Joe E. Martin, který se s mladým Alim setkal, když mu bylo odcizeno kolo. Ali začal později bez jeho vědomí trénovat se zkušeným trenérem Fredem Stonerem a v posledních čtyřech letech své amatérské kariéry byl trénován Chuckem Bodakem. Ali vyhrál celkem šestkrát turnaj Zlaté rukavice v Kentucky, stejnojmenný turnaj pak vyhrál dvakrát i na celostátní úrovni. V roce 1960 vyhrál zlatou medaili na olympijských hrách v Římě, tehdy ještě v polotěžké váze. Ve své autobiografii z roku 1975 napsal, že medaili zahodil do řeky Ohio poté, co ho obsluha restaurace pouze pro bílé Američany odmítla obsloužit a dostal se do potyčky s bělošským gangem. Na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996, kde během zahajovacího ceremoniálu nesl pochodeň, mu byla udělena náhradní medaile.

Amatérskou kariéru zakončil s bilancí 100 výher a pouhých 5 porážek. Boxer, který se proslavil větou: „Vznáším se jako motýl, bodám jako včela,“ v roce 1964 konvertoval k Sunnitskému Islámu a změnil si jméno z Casius Clay na Muhammad Ali. V roce 1999 byl zvolen sportovcem století podle anglické televizní stanice BBC a amerického sportovního magazínu Sports Illustrated.

Profesionální kariéru zahájil v roce 1960. Ali měl na boxera těžké váhy velmi neobvyklý styl. Zatímco většina tehdejších boxerů boxovala s rukama v krytu v úrovni obličeje, Ali sázel především na svůj pohyb na nohou, díky kterému se vyhýbal úderům a boxoval s rukama u pasu. Clay se také proslavil předzápasovými prohlášeními, ve kterých provokoval soupeře. Často mluvil ve verších. Několikrát také přesně předpověděl kolo, ve kterém vyhraje. V ringu provokoval své soupeře pokřikováním. V roce 1964 se stal poprvé mistrem světa těžké váhy, když porazil tehdejšího šampióna Sonnyho Listona. Titul úspěšně obhajoval až do roku 1967, kdy na téměř 4 roky přerušil kariéru. V tomto roce totiž odmítl s poukazem na svou víru a přesvědčení nastoupit do armády a účastnit se války ve Vietnamu. Následně byl zadržen a shledán vinným za odmítnutí povinné služby, byl zbaven titulů mistra světa a jeho boxerská licence byla pozastavena. Ali se soudil se vládou několik let, v roce 1970 uspěl u nejvyššího soudu.

Do ringu se vrátil v říjnu roku 1970. První dva zápasy vyhrál. V březnu roku 1971 se utkal o dva tituly mistra světa s Joem Frazierem. Zápas, který je označován za souboj století, vyhrál Frazier na body a připravil Alimu první porážku v profesionální kariéře. Později se spolu utkali ještě dvakrát a Ali pokaždé vyhrál. Dalších 10 zápasů v řadě vyhrál. V roce 1973 se utkal s Kenem Nortonem. Ali prohrál těsně na body. Ještě v témže roce se utkali podruhé, tentokrát Ali vyhrál na body. Zápas byl opět velmi vyrovnaný. Potřetí se s Nortonem utkal v roce 1976, kdy jej porazil podruhé. V roce 1974 se v Zaire (dnešní Demokratická republika Kongo) utkal s tehdejším dvojnásobným mistrem světa Georgem Foremanem. Foreman byl favoritem sázkařů, nicméně Ali dokázal v zápase, který vstoupil do historie pod názvem The Rumble in the Jungle, knokautovat Foremana v 8. kole a stal se znovu mistrem světa těžké váhy organizací WBO a WBA. Titul téměř 4 roky úspěšně obhajoval. Utkal se s nejlepšími boxery své doby. V únoru roku 1978 jej o tituly dočasně připravil krajan Leon Spinks po těsné výhře na body. Ještě v září téhož roku proběhla odveta a Ali oplatil svému přemožiteli porážku na body a získal tituly zpět. Do ringu se znovu vrátil až o 2 roky později, kdy se střetl s Larrym Holmesem. Holmes je jediným boxerem v historii, který dokázal Aliho porazit před limitem. Holmes vyhrál TKO po 10. kole zápasu. Poslední zápas kariéry absolvoval 11. prosince 1981 proti Trevoru Berbickovi pár týdnů před 40. narozeninami. Zápas prohrál na body a rozhodl se ukončit kariéru.

Žebříček 10 nejlepších boxerů těžké váhy všech dob

Zdroj foto:
Boxrec.com
ESPN.com
Boxingscene.com
boxing.about.com
Ring magazine
Yahoo.sports.com
boxingnews24.com