Historie japonské K-1:
Přehled šampiónů K-1 WGP

Rok 2011. Březnové zemětřesení a následná vlna tsunami zpustošily rozsáhlou část Japonska. Tisíce lidí se ocitly bez střehy nad hlavou. Následný kolaps infrastruktury a stále hrozící hrozba havárie jaderné elektrárny Fukušima se dotkly celé země. Nečekaná přírodní katastrofa se promítla do všech aspektů společenského života v Japonsku. I kvůli tomu se možná letos vůbec poprvé za dobu své existence neuskuteční slavný turnaj K-1. Nicméně bylo by bláhové dávat tuto skutečnost za vinu jen posledním událostem vyvolaným živelnou pohromou. Ta byla jen pomyslným akcelerátorem již několik let hluboké bující krize uvnitř společnosti Fighting and Entertainemnt Group (FEG), která turnaj K-1 pořádá. FEG již několik let jede na dluh a zejména v uplynulém roce vyplynulo na povrch, o jak velký problém jde. Sám prezident FEGu Sadaharu Tanikawa přiznal, že pokud se nepodaří sehnat silné investory ze zahraničí, bude to zcela nepochybně znamenat zánik organizace. Je možné, že letošní ročník K-1 vůbec neproběhne. Ačkoliv je již nyní jisté, že se neuskuteční žádný z tradičních kvalifikačních turnajů, ve hře je stále uspořádání alespoň dvou závěrečných turnajů - finále 16 nejlepších bojovníků a velkého finále složeného z osmi postupujících vítězů. Vedení K-1 mlčí, a tak z Japonska přicházejí jen zákulisní informace z neověřených zdrojů, které navíc pokaždé tvrdí něco jiného. Nezbývá tedy, než si počkat, jak celá situace dopadne.

V těžkých dobách japonské soutěže více než jindy není od věci si připomenout její světlejší včerejšky, a to prostřednictvím několika málo vyvolených, kterým se podařilo dosáhnout až na nejvyšší metu - zisk titulu K-1 WGP. Příběh K-1 začíná známou historkou o tom, jak se Japonec Kazuyoshi Ishi, bývalý karatista a zakladatel stylu seidokaikan, unaven z věčných dohadů o tom, jestli je lepší kickbox, karate, thajský box, nebo taekwondo, rozhodl založit soutěž, která by umožňovala konfrontaci různých stylů pod jednotnými pravidly boje. Je boxer lepší než karatista? Jak si poradí thajský boxer s bojovníkem kyokushinu? Postavme je proti sobě do ringu a uvidíme! Taková byla původní idea, která stála na počátku zrodu nejoblíbenější stand-upové soutěže světa. O K-1 se někdy mezi znalci mluví jako o soutěži, kterou vymysleli Japonci pro holandské bojovníky. A při pohledu do statistik soutěže je hned jasné proč. Za 17 let jejího trvání se pouze třikrát radoval ze zisku titulu někdo jiný než Holanďan a ani v jednom případně nešlo o Japonce. V roce 2007 K-1 zavedla dva takzvané stále tituly, jeden ve váze do 100 kg a jeden ve váze nad 100 kg. Historicky prvním a stále jediným držitelem titulu ve váze nad 100 kg je Semmy Schilt. Ve váze do 100 kg se jako první majitel stálého titulu zapsal do statistik Badr Hari. V roce 2008 o něj ovšem přišel v důsledku trestu za exces během finálového zápasu roku 2008 s Remmy Bonjaskym. Alespoň částečné satisfakce se japonským fanouškům dostalo v roce 2009, když se novým majitelem uvolněného titulu stal Japonec Kyotaro.

I přes rozšíření nabídky titulových ocenění zůstává nadále nejvíce uznávaným úspěchem titul K-1 WGP. Titul, kvůli kterému musí jeho vítěz absolvovat během jednoho večera tři těžké zápasy v osmičlenné pyramidě složené z aktuálně nejlepších bojovníků, kteří prošli během roku eliminačním sítem až do finále. Dlouhou cestou, která vyžaduje maximální připravenost, psychickou odolnost a vytrvalost, ale také dávku štěstí, se prozatím podařilo projít pouze osmi bojovníkům. V dnešním článku si je připomeneme.

Branko Cikatic (Chorvatsko), vítěz K-1 v roce 1993

Historicky první turnaj K-1 proběhl v roce 1993 v Tokiu. U zrodu soutěže stály i legendy Peter Aerts a Ernesto Hoost, kteří se spolu utkali hned ve čtvrtfinále. Hoost tehdy zvítězil na body a po výhře KO v semifinále doputoval až do finále. Na opačné straně pyramidy dal o sobě hned v úvodu vědět Chorvat Branko Cikatic, který porazil Thajce Kiatsongrita. Cikatic nastupoval do pyramidy jako černý kůň. Přestože se mohl pochlubit několika světovými a evropskými tituly v thajském boxu, v době turnaje mu bylo už 38 let a mezi hlavní favority nepatřil. Nicméně jeho spanilá jízda pokračovala i po semifinále, kde knokautoval tehdy největší japonskou hvězdu Masaakiho Satake. Ve finále jej nedokázal zastavit ani Ernesto Hoost, který od Cikatica inkasoval KO, a Cikatic se po třech výhrách KO stal historicky prvním šampiónem K-1. Tím ovšem výčet jeho prvenství nekončí. Je nejstarším bojovníkem, který dokázal získat titul K-1.

Byl to zároveň vrchol Cikaticovy kariéry, který se mu už nepodařilo zopakovat. Kariéru v K-1 ukončil v roce 1997 ve 42 letech. Poté se ovšem ještě dvakrát vrátil do ringu na turnajích PRIDE, kde absolvoval 2 MMA zápasy. Oba prohrál. Jeho poslední zápas proběhl v prosinci roku 1999 na turnaji PRIDE 7, kde podlehl Maurici Smithovi submission v 1. kole. Cikatic byl týmovým kolegou Petera Aertse v holandském klubu Chakuriki Gym Thoma Harincka. O 15 let mladší Aerts jej často označoval za svého staršího bratra a sportovní vzor. I v minulém roce jej bylo možné během finálových soubojů zahlédnout, jak stojí v Aertsově rohu. Jako trenér vlastního klubu Tigar gym měl obrovský vliv na další, ještě větší chorvatskou legendu bojových sportů Mirka Crocopa Filipoviče. Právě pod jeho vedením získával Filipovič první zápasové zkušenosti.

Peter Aerts (Holandsko), vítěz K-1 v letech 1994, 1995 a 1998

Ve sportovní kariéře holandského dřevorubce Petera Aertse se odráží samotná historie K-1 a v Japonsku mu snad nikdo neřekne jinak než Mr. K-1. V třiadvaceti letech se zúčastnil prvního turnaje a i dnes, o 17 let později a se 41 lety na krku zůstává aktivním bojovníkem, jedním z posledních ze zlaté generace bojovníků první poloviny 90. let. Během dosavadních 17. ročníků pouze jednou chyběl ve velkém finále. Třikrát dokázal získat titul a třikrát se probojoval až do finálového zápasu. Jeho rekordní vítězství v roce 1998, kdy dokázal získat titul po třech KO v celkovém čase 6 minut a 43 sekund, překonal až v roce 2009 Semmy Schilt časem 5 minut a 54 sekund. Právě Semmy Schilt je Aertsovým osudovým zápasníkem. Semmy byl tím, kdo jej dvakrát po sobě zastavil ve finálovém zápase v letech 2006 a 2007 a nedovolil mu tak získat čtvrtý titul K-1. Na druhé straně to byl právě Aerts, kdo v roce 2008 ukončil Semmyho tři roky trvající nadvládu v K-1. Celkově se utkali pětkrát, Aerts se třemi vítězstvími vychází z celkového součtu jako vítěz. Peter se jako spousta holandských bojovníků nejdříve věnoval fotbalu, který hrál 7 let.

Ve 13 letech začal chodit na taekwondo a o rok později začal s kickboxingem (kickboxing v Holandsku znamená spíše holandský styl thajského boxu než klasický kickbox) a už u něj zůstal. V pouhých 19 letech získal první titul mistra světa. Celkem získal čtyři tituly mistra světa těžké váhy. Největších úspěchů dosáhl pod vedením trenéra vyhlášeného klubu Chakuriki gym Thoma Harincka. Pod ním získal první dva tituly K-1. V roce 1997 se po vzájemné rozepři (ani jeden nikdy neprozradil, o co přesně šlo) rozešli. Aerts následně trénoval s Andrem Maanartem, rovněž bývalým K-1 zápasníkem, Janem Plasem a jednu dobu také sám ve vlastním gymu Team Aerts. V roce 2009 se po 12 letech vrátil zpátky k Thomovi Harinckovi. K dnešnímu dni má na kontě neuvěřitelných 131 zápasů, 102 z nich vyhrál, z toho 77 stylem KO. Aerts si v roce 2005 odskočil i do MMA. Podle pravidel MMA odzápasil dva duely. Jeden vyhrál po sérii úderů TKO v 1. kole, druhý prohrál na submission.

Ernesto Hoost (Holandsko), vítěz K-1 v letech 1997, 1999, 2000 a 2002

Další Holanďan na seznamu Ernesto Hoost je vedle Petera Aertse zřejmě největší legendou japonské soutěže. Stál u jejího zrodu a působil v ní nepřetržitě 13 let. Kariéru ukončil 2. prosince 2006 po skončení finálového turnaje v Tokiu, kde se s ním loučilo více než 50.000 fanoušků na stadiónu Tokio Dome potleskem vestoje. Mezitím získal 4 tituly K-1, v Japonsku se stal ikonou K-1 a pro svůj komplexní styl si vysloužil přezdívku Mr. Perfect. Ernesto si nasadil svoje první boxerské rukavice, když mu bylo 15 let. Do té doby byl jeho velkou vášní fotbal. Hrál oblastní třídu za místní klub Hollandia v Hoornu. Ernesto měl fotbal velmi rád a po skončení aktivní kariéry se k němu opět alespoň na rekreační úrovni vrátil. Nebyl ovšem týmový hráč a nelíbilo se mu, že úspěch závisí z velké části na ostatních spoluhráčích. V patnácti letech začal chodit do školy Muay thai v Hoornu, kde trénoval 6 let. Jeho první zápas v roce 1983 jako by předznamenal jeho veleúspěšnou kariéru. Vyhrál nad Wimem Scharrengbergem, známým a mnohem zkušenějším bojovníkem KO, ve druhém kole. Předtím, než vstoupil do K-1, se stal několikanásobným mistrem Evropy a světovým šampiónem v thajském boxu a mistrem světa i Evropy ve francouzském bojovém stylu Savate.

Během celé této doby se vedle zápasení živil běžným zaměstnáním. Působil jako sportovní instruktor v nápravném zařízení pro problémovou mládež. Práci opustil až po prvním roce působení K-1, kdy už ji nedokázal skloubit s častým cestováním po světě a tvrdými tréninkovými přípravami. První titul K-1 vyhrál Ernesto v roce 1997. Během jedné noci se utkal s Jerome Le Bannerem, Franciscem Filhou a Andym Hugem. O dva roky později přešel znovu přes Jeroma Le Bannera a Andyho Huga až do finále, kde si poradil i s rozjetým Mirkem Crocopem Filipovičem, a získal druhý titul. Od poloviny roku 1999 až do poloviny roku 2002 zažil v K-1 zřejmě nejlepší období. Absolvoval 22 utkání a pouze jednou prohrál s Jeromem Le Bannerem. V roce 2000 a 2002 přidal do sbírky další dva tituly K-1 a dodnes drží spolu se Semmym Schiltem rekord v počtu získaných titulů K-1 WGP. Černou kaňkou v jeho oslnivých statistikách je dvojsouboj s americkým kolosem Bobem Sappem. V druhé polovině roku 2002 se utkal se 150 kg vážícím kolosem bez průpravy v bojových sportech celkem dvakrát a pokaždé prohrál před limitem. Když v roce 2006 ukončil kariéru, prakticky ihned se z něj stal vyhledávaný trenér. Pod jeho vedením trénovali nebo trénují hvězdy jako Paul Slowinski, Ashwin Balrak, Tyrone Spong, jednu dobu také český K-1 bojovník Pavel Hakim Majer. Jeho služby vyhledávají i hvězdy MMA, mezi nimi i ruská legenda Fedor Emelianenko.

Mark Hunt (Nový Zéland), vítěz K-1 v roce 2001

O tom, jak se novozélandský střelec, jeden z nejmenších bojovníků v K-1 (Mark měří pouhých 178 cm), dostal k bojovým sportům, se traduje zajímavá historka. Hunt vyrůstal s rodiči v drsném prostředí předměstské čtvrti Jižního Aucklandu na Novém Zélandu. Byl problémovým dítětem vyrůstajícím na ulici a s bojovými sporty neměl mnoho společného až do pozdní večerní hádky v jednom nočním baru v Aucklandu. Hádka nakonec vyvrcholila ve rvačku. Ta však netrvala příliš dlouho, Mark okamžitě knokautoval svého protivníka k zemi. Celý incident pozoroval Sam Marsters, který pracoval v klubu jako vyhazovač. Byl ohromen Huntovou silou a pozval jej proto na trénink do svého klubu thajského boxu, kde Mark sbíral svoje první tréninkové zkušenosti a poprvé začal usměrňovat svůj dřímající talent. Marsters se stal Huntovým trenérem a manažerem.

O několik týdnů později, koncem roku 1995 měl svůj první zápas v ringu proti Garymu Hartovi, kterého knokautoval ve druhém kole. Mark údajně dostal za výhru 6 bas piv jako odměnu. V roce 1999 získal profi titul Austrálie v supertěžké váze a o rok později debutoval v K-1. V roce 2001 se postaral o velké překvapení, když jako černý kůň finálové pyramidy dokráčel až k titulu. V K-1 zápasil až do roku 2003. Během této doby se celkem čtyřikrát utkal s Francouzem Jeromem Le Bannerem, třikrát prohrál a jednou vyhrál. Všechny jejich vzájemné souboje patří do zlatého fondu K-1. Do K-1 se vrátil ještě jednou v roce 2008, tehdy byl ustaven do zápasu o volný titul K-1 ve váze nad 100 kg proti Semmymu Schiltovi. Utkání prohrál KO v 1. kole po kopu z otočky na střed těla. Hunt mezitím rozjel kariéru v MMA, kde měl velmi působivý začátek. Jako nováček dokázal porazit dvě velké legendy - Mirka Crocopa a Wanderleie Silvu. Následně se začal utkávat s těmi nejlepšími (Josh Barnett, Fedor Emelianenko, Alistair Overeem, Gegard Mousasi…) a jeho bilance se dostala do záporných čísel. Jak se ukázalo, jeho hlavní slabinou je boj na zemi. V minulém roce vstoupil do největší MMA organizace světa - UFC. První zápas sice prohrál submission, ve druhém se ovšem blýsknul tvrdým KO, které bylo posléze vyhlášeno jako KO turnaje UFC 127.

Andy Hug (Švýcarsko), vítěz K-1 v roce 1996

Rodák z Curychu Andy Hug je jednou z největších osobností bojových sportů vůbec. Ve Švýcarsku byl svého času nejoblíbenějším sportovcem a v Japonsku, kde během své kariéry žil, byl přezdíván Modrooký samuraj. Jen málokdo si dokázal získat srdce fanoušků jako Andy. O to víc celý svět zasáhla zpráva o jeho tragické smrti v roce 2000. Andy se až do 16 let věnoval fotbalu, ve kterém byl velmi úspěšný. Byl mimo jiné vybrán do reprezentačního výběru do 16 let. Spolu s fotbalem se od 11 let věnoval také karate, ke kterému ho přivedla touha naučit se bránit. Andy byl z chudých poměrů, vyrůstal spolu se dvěma sourozenci u babičky a dědy a ve škole býval často terčem šikany. Brzy se i v karate vypracoval na nejvyšší úroveň. V pouhých 15 letech vyhrál národní Oyama cup. O dva roky později byl ve švýcarském reprezentačním týmu v kyokushin karate. V této disciplíně dosáhl řady úspěchů. Stal se prvním nejaponským karatistou, jenž se podíval do finále mistrovství světa v kyokushin karate, které se koná jen jednou za 4 roky. V roce 1987 porazil i samotného zakladatele kyokushin karate Japonce Mase Oyamiho.

Přestože v karate neměl téměř konkurenci, když v roce 1993 vznikla K-1, karatistům se v této soutěži příliš šancí nedávalo. Andy byl respektován za své úspěchy v karate, ale v K-1 se s ním příliš nepočítalo. Jak se po prvních zápasech ukázalo, největší úspěch mezi styly slavil thajský box. Andy ovšem první 3 zápasy v roce 1993 vyhrál, a když v roce 1994 porazil historicky prvního šampióna K-1 Branka Cikatica, umlčel všechny kritiky. Toto utkání pro něj přitom vůbec nezačalo dobře - krátce po zahájení byl počítaný, nakonec ale předvedl mohutný obrat, Cikatic byl rovněž počítaný a sotva dokončil zápas. Toto utkání je jedním z nejhezčích zápasů v K-1. Andy přinesl do K-1 řadu technik, na které nejsou thaiboxeři zvyklí, a díky nim vyhrál nejeden zápas. Mezi jeho nejznámější patří tzv. axe kick. V roce 1996 dosáhl na nejvyšší metu a získal titul K-1. V semifinále si poradil s Ernestem Hoostem až po dvou nastavovaných kolech. Šlo o další utkání ze zlatého fondu K-1. Ve finále potom knokautoval Mika Bernarda z Jihoafrické republiky kopem z otočky na stehno. Ještě dva následující roky po sobě se pokaždé probojoval až do finále, ale na titul už znovu nedosáhl. V roce 1997 jej ve finále zastavil Ernesto Hoost, o rok později Peter Aerts. Andy každoročně pořádal v rodném Švýcarsku gala večery Fight Night. Utkával se na nich s největšími hvězdami K-1. Zápasil tam s Mirkem Filipovičem, Stefanem Lekem, Peterem Aertsem a dalšími. Na domácí půdě nebyl nikdy poražen. V roce 2000 lékaři Andymu diagnostikovali leukémii. Andy přesto dál zápasil. Poslední zápas s Japoncem Nobuou Hayashim měl pouhý měsíc a pár dní před svou smrtí. Vyhrál jej KO v 1. kole. Dne 24. srpna 2000, pouhých 14 dní před 36. narozeninami nemoci podlehl. Více o Andyho životě si můžete přečíst v tomto článku.

Remy Bonjasky (Holandsko), vítěz K-1 v letech 2003, 2004 a 2008

Remy Bonjasky se narodil na Surinami, ale v 5 letech spolu s matkou, bratrem a sestrou odcestovali do Holandska za otcem, který zde již několik let pracoval. Ačkoliv se to již může zdát jako klišé, i Remy se nejprve věnoval fotbalu. Hrál jej od 5 do 16 let. V 16 letech si zlomil nohu a byl dva měsíce bez tréninku. Kvůli přetrvávající bolesti ve stehně se už nedokázal vrátit na původní úroveň před zraněním, a proto se rozhodl s fotbalem skončit. V době, kdy se rozmýšlel, čemu se dál věnovat, a hledal náhradu za nenaplněný sen stát se profesionálním fotbalistou, shlédl spolu s kamarády film Kickboxer s Jeanem Claudem Van Dammem. Posléze se spolu s kamarády odvážil navštívit místní tělocvičnu Mejiro Gym. Přes všeobecné počáteční nadšení byl nakonec jediným, kdo vydržel trénovat. První zápas absolvoval už po 6 měsících tréninku. Utkal se v něm s Valentijnem Overeemem, starším bratrem Alistaira Overeema. Zápas vyhrál KO po zásahu koleny ve druhém kole. Remy se rychle dostal mezi nejlepší, v roce 1998 získal titul mistra Evropy v supertěžké váze a o rok později i titul mistra světa. Přesto bylo zápasení stále jen koníčkem. Vedle toho chodil do běžného zaměstnání. Pracoval v jedné internetové firmě jako síťový operátor.

Zlomový okamžik nastal, když mu jeho blízký kamarád nabídl, že jej bude sponzorovat, aby se mohl plně věnovat tréninku a zápasení. Poprvé se v Japonsku objevil v roce 2001 na turnaji K-1 Survival. Zápas se slavnějším a zkušenějším Rayem Sefem vyhrál TKO ve 4. kole, když po ofenzivní smršti přiletěl do ringu ze Sefova rohu ručník. Remy se v K-1 proslavil především technikou naskočených kolen, kterou ukončil nejeden zápas. V kombinaci s jeho kultivovaným vystupováním mimo ring si vysloužil přezdívku Létající gentleman. V letech 2003 a 2004 se stal šampiónem K-1. Titul získal potom ještě jednou v roce 2008. Na finálový zápas ovšem nemá nejlepší vzpomínky. Střetl se zde s favoritem turnaje Badrem Harim. Bonjasky vyhrál 1. kolo a nechybělo mnoho, aby poslal Hariho do počítání. Hari bodovou ztrátu neunesl a strhl Remyho na zem, kde jej zasáhl několika údery a pokusil se mu šlápnout na hlavu. Remy kvůli zhoršenému vidění nemohl pokračovat dál, nicméně Hari byl následně za své nesportovní chování diskvalifikován. O rok později jej v semifinále zastavil Semmy Schilt. Šlo o poslední Bonjaskyho zápas. Kvůli problému s pravým okem, kvůli kterému opakovaně podstoupil operaci, ukončil kariéru. Nyní provozuje jako trenér a manažer vlastní klub thaiboxu.

Semmy Schilt (Holandsko), vítěz K-1 v letech 2005, 2006, 2007 a 2009

Holandský dlouhán Semmy Schilt je nejsilnějším šampiónem v historii K-1. Vyhrál ji celkem čtyřikrát, stejně jako Ernesto Hoost, ovšem jako jediný dokázal vyhrát tři roky po sobě. Paradoxně je zároveň nejméně oblíbeným bojovníkem pro svůj divácky nepříliš atraktivní styl. Semmy měří 212 cm a své fyzické parametry dokáže v ringu náležitě využít. Semmyho původním stylem je karate, ve kterém drží černý pás. V K-1 se poprvé objevil v roce 2002. V té době se ještě plně věnoval MMA, kde si rovněž nevedl špatně. Podle pravidel MMA odzápasil celkem 41 utkání, 26 vyhrál, 14 prohrál a 1 remizoval. Působil v organizacích Pancrase, PRIDE, DREAM i UFC. Když v roce 2005 vyhrál první titul K-1, začal se plně věnovat pouze zápasům v K-1.

Během své tříleté nadvlády v K-1 jej dokázal porazit pouze další gigantický bojovník, 218 cm vysoký Hong Man Choi z Jižní Koreje a krajan Peter Aerts. A Aerts jej také v roce 2008 vyřadil ve finále 16 nejlepších, čímž mu znemožnil obhájit titul počtvrté za sebou. Pořadatelé jej trochu nestandardně (Semmy byl stále úřadující šampión) nepozvali do finále ani do rezervního zápasu. A nedostal pozvánku ani jako divák. V té době Semmy zvažoval opuštění K-1 a návrat do MMA. Nakonec se rozhodl setrvat a odpověděl pořadatelům na jejich nekorektní jednání nejlepším možným způsobem. V roce 2009 znovu vyhrál finálovou pyramidu a dokázal to v rekordním čase 5 minut a 55 vteřin, čímž překonal 11 let starý rekord Petera Aertse. Všechny tři zápasy vyhrál KO v 1. kole. Postupně knokautoval Jeromeho Le Bannera, Remyho Bonjaskyho a Badra Hariho. V roce 2008 se také stal historicky prvním držitelem nového stálého titulu pro šampióna ve váze nad 100 kg. O titul bojoval s Markem Huntem, kterého knokautoval v 1. kole. Titul dvakrát úspěšně obhájil. V minulém roce v semifinále znovu narazil na Petera Aertse, který jej s vypětím všech sil znovu porazil. Tento zápas byl fanoušky K-1 zvolen zápasem roku 2010. Semmy Schilt v K-1 prohrál pouze 6x (ve třech případech s Aertsem), jednou remizoval a 36x vyhrál.

Alistair Overeem (Holandsko), šampión K-1 v roce 2010

Posledním a stále úřadujícím šampiónem K-1 je Holanďan Alistair Overeem. Týmový kolega Semmyho Schilta je prvním bojovníkem, který je současně šampiónem v MMA a v K-1. Kromě K-1 momentálně kraluje MMA organizacím DREAM a Strikeforce. Overeem se narodil v Anglii. Jako malý se společně se svým starším bratrem Valentinem a jejich matkou Claire přestěhoval do Amersfoortu v Holandsku. Alistair byl živé dítě se spoustou energie a v mládí se věnoval sportům jako judo, atletika a basketbal, ale nic ho opravdu nechytlo. Až do doby, kdy se ve svých 15 letech seznámil s MMA. Jeho bratr, který byl v té době již aktivním zápasníkem, ho vzal s sebou do Cris´s Dolmans gymu, kde se naučil základům boje na zemi a kickboxingu. Jakožto přirozený talent měl svůj první zápas v K-1 už v 17 letech. Zápas vyhrál KO ve druhém kole. V následujících dvou letech Alistair zápasil ještě v několika zápasech podle pravidel K-1 a v 19 letech si odbyl svůj debut v MMA. Při své premiéře v MMA vyhrál nad Ricardem Fayeetem, který byl svého času považován za předního zápasníka v Holandsku. V roce 2000 se připojil k týmu Golden Glory, kde trénuje dodnes. O dva roky později vstoupil do největší MMA organizace světa PRIDE FC, kde zápasil v polotěžké váze.

V K-1 se poprvé objevil v roce 2001 a pak ještě jednou v roce 2004, ale díru do světa neudělal. Oba zápasy prohrál před limitem. Mezitím se ovšem vypracoval v MMA mezi top zápasníky. V roce 2006 přešel do těžké váhy a v roce 2007 získal první titul těžké váhy Strikeforce. Overeem v tomto období rychle nabral několik kilogramů svalové hmoty; často bývá obviňován z užívání anabolických steroidů a dalších zakázaných látek. Od roku 2007 už v MMA neprohrál a momentálně je řazen mezi desítku nejlepších MMA zápasníků těžké váhy na světě. V roce 2008 se na tradiční silvestrovské akci K-1 a MMA zápasů K-1 Dynamite znovu postavil do ringu v K-1 zápase. Jeho soupeřem byl finalista K-1 a jeden z nejsilnějších K-1 bojovníků Badr Hari. Overeem všechny šokoval, když korunního prince K-1 knokautoval v 1. kole. Po tomto utkání začal pravidelně nastupoval v japonské soutěži. Porazit jej dokázali jen Remy Bonjasky a v odvetě Badr Hari. V minulém roce se Overeem stal hlavní tváří finále K-1, které také dokázal vyhrát. Po výhře 3-0 na body nad Tyronem Spongem vyřadil Gokhana Sakiho a ve finále knokautoval v 1. kole Petera Aertse.

Chronologická statistika vítězů K-1 podle let

Zdroj foto:
oficiální web K-1
web K-1 fans