Filip Sýkora: „Když jdu
do ringu, chci válku.“

V prosinci roku 2008 jsme se potkali v ringu v K-1 zápase, tehdy ještě v amatérech. O zhruba dva a půl roku později jsme se potkali znova, tentokrát v mnohem pohostinnějším prostředí v jednom restauračním zařízení v centru Prahy. Ze mě se mezitím stal internetový pisálek, který si občas zatrénuje pro radost, a z něj jeden z nejlepších českých bojovníků váhové kategorie okolo 84 kg. Řeč je o Filipu Sýkorovi, svěřenci trenéra Honzy Vávry z KTSO JV Praha. Zejména loňská sezóna byla ve Filipově sportovní kariéře zlomová. V dubnu dostal šanci bojovat v eliminační pyramidě Souboje titánů, kterou vyhrál, a následně v listopadové finálové pyramidě dokráčel do úplného finále, kde jej až po nastavovaném kole zastavil Rakušan David Keclik, který jej porazil na body. Mezitím zaznamenal další úspěchy také na gala večeru v hotelu Hilton, v rakouském Linci nebo na konci roku v Lucerně. Ve svých 22 letech má před sebou slibnou budoucnost v bojových sportech. Aktuálně obhájil loňské vítězství na kvalifikačním turnaji Souboje titánů a letos by znovu neměl chybět na velkém finále. Pro jeho příznačný styl boje, který u nás nemá obdoby, je typický pečlivý dvojitý kryt, výbušnost, tvrdost a síla. Nyní jej čeká další zápas v Chomutově proti holandskému soupeři. Jak hodnotí dosavadní vývoj své kariéry on sám, jakým způsobem se připravuje do zápasů a co očekává do budoucna, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Aktuálně máš za sebou účast na Souboji titánů. Jak jsi spokojený se svými výkony v pyramidě?

Měl jsem dva zápasy, mam na to dva různé pohledy. S jedním spokojený jsem a s druhým ne. Spokojený nejsem s prvním zápasem, protože na můj vkus jsem se na první utkání až moc unavil. I když první zápas je vždycky první zápas, zvlášť pro mě je to vždycky takové rozhýbání, ale soupeř byl takový, že kolem mě spíš běhal. Já vždycky, když jdu do ringu, chci tam válčit, prát se, a ne tam naběhat kilometry a honit soupeře. Věděl jsem, že to bude něco takového. Trenér mi říkal, že bude běhat okolo, takže ne, že bych o tom nevěděl. Věděli jsme, že to bude utkání, které nebude moc hezké a nejspíš skončí nějak na body, protože žádná válka z toho nebude. A asi to nebyl moc koukatelný zápas, ale na můj vkus jsem se až moc unavil.

Kdežto ten druhý zápas, tam už jsem byl rozhýbaný a cítil jsem se dobře. Myslím si, že tam už mi nikdo nemůže moc vyčítat, že bych nekombinoval a že chodím jen za jednou ránou. Ještě jsem to teda neviděl, ale mám pocit, že tam už jsem docela kombinoval. A ačkoliv to neskončilo KO, tak jsem s tím spokojený jako s jedním z nejlepších zápasů, protože jsem začal více pracovat a více kombinovat.

Cítil jsi před titány trochu tlak? Loni, když jsi vyhrál, jsi přeci jenom ještě nebyl až tak známý a teď jsi tam šel jako obhájce loňského vítězství a finalista závěrečné pyramidy.

Určitě, člověk to vnímá. Podle mě je to možná i těžší, protože když někam přijedete jako outsider, tak co se může stát nejhoršího? V podstatě můžete jen překvapit. Když prohrajete, nic se nestane. Když už od vás lidi něco čekají, tak pokud vyhrajete, jen splníte očekávání, pokud ale prohrajete, najednou se každý začne ptát, co se stalo a jak to, že to nedopadlo… Tady můžete jedině ztratit. Mně se dříve, když jsem byl outsider, zápasilo lépe. Teď se to nějak přehouplo, tak musím makat s tím, jak to je.

Ty a vlastně celý tvůj tým jste do ringu nastupovali v nějakých maskách. Co to mělo za význam?

Žádný hlubší význam to nemělo, jenom jsem nedávno viděl Pátek třináctého, nebo to byl Krvavý Valentýn. V jednom z těch filmů to bylo, tak mě tak napadlo, že by to mohlo být dobré na nástup. Chtěl jsem, aby masky s kapucemi měli všichni. Teď jsem koukal na fotky a myslím, že to vypadá dobře. Celkem to slavilo úspěch, jak jsem tak četl a taky podle toho, co mi psali lidi.

Máš nějaké zranění po titánech?

Měl jsem trochu pochroumané nohy, teď už to ale nic není, šlo jen o klasické modřiny. Tentokrát mě nebolela horní polovina těla, jak to většinou bývá, ale hlavně ta dolní, za což jsem i rád.

Byla nějaká oslava po zápase?

Byli jsme na té afterparty, ale byli jsme tam jen chvíli. Když jsme tam přišli, už tam skoro nikdo nebyl, takže jsme asi za hodinu jeli zpátky do Prahy.

Nyní sis znovu zajistil účast ve finále. Loni jsi tam byl poprvé a hned ses dostal až do finále. Jak hodnotíš tuhle první zkušenost?

První zápas jsem měl s Kopečným… Dobře, berme to tady v Čechách. Není to špatný bojovník. (Pozn. red.: Filip vyhrál TKO ve 2. kole.) Druhý jsem měl s Rusákem, s tím Kunčenkem. Abych řekl pravdu, tak v tu dobu jsem překvapil sám sebe, že to takhle šlo. (Pozn. red.: Filip vyhrál KO ve 2. kole.) Nevím, co s Kunčenkem bylo, protože když jsem ho předtím viděl bouchat s Jirkou Žákem, byl to celkem dobrý zápas, docela se štípali, takže mě překvapilo, že takhle spadl ve 2. kole. I ve finále jsem překvapil sám sebe. Ačkoliv jsem četl, co o mně Keclik říkal, tak ať je to jak chce, v prvním kole byl podle mě „nahulený“ dost. Díky tomu, že jsem sám sobě shodil provazy, si potom odpočinul. Další věc je, že ve čtvrtém kole spadl a podle mého měl být počítaný po úderu, což nebyl. Nakonec jsem dostal high kick a on vyhrál na body. Určitě vyhrál právem, ale takové ty řeči, že jsem ho vůbec neohrozil, to bych neřekl. Párkrát jsem ho viděl, že se motá. Nemyslím si, že to byl pro něj lehký zápas, a ty jeho výmluvy… Já tohle nemám ve zvyku a jestli on to má zapotřebí, tak uvidíme v budoucnu, jak to dopadne. Doufám, že příště už provazy nespadnou.

O tom momentu, kdy spadly provazy, se hodně diskutovalo jako o takovém zlomu v zápase…

Na jednu stranu, když se podíváme na jeho zápasy, on byl mnohokrát počítaný, a přesto to dokázal otočit. Tohle bylo v prvním kole. On spadl, já bych se asi nějak nedral vpřed. Asi bych si nemyslel, že to můžu v tu chvíli rozhodnout. Ale bezesporu mu to pomohlo, to je bez debaty. Psalo se, že tam bylo přerušení nějakých 5 minut, ale bylo to okolo 10 - 15 minut, což je docela doba. Kdybych to shrnul, tak po těch třech kolech to bylo vyrovnané. Spousta lidí říkala, že potom ve čtvrtém kole, jak jsem ho trefil, měl být počítaný. Pak už to bylo jasné. Byl to třetí zápas, už to bylo o únavě, ruce jsem měl dole, přišel mi ten high kick, počínání bylo bez debat a on pak vyhrál na body. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo nějaké jednoznačné…

On v našem rozhovoru doslova řekl, že tě vybouchal jak malé dítě…

Jo, jo. (směje se) Já bych na to zapomněl. Nevím, jestli mu někdo radí, aby tohle říkal, nebo jestli to má ze své hlavy. Jestli to má za své hlavy, tak asi zápasil s někým jiným, nebo si to spletl s jiným zápasem. Ať se podívá na internet, jak ten souboj vypadal. Po čtvrtém kole vyhrál na body, to ano. Já si myslím, že měl být taky počítaný, nebyl, to už je jedno. Ale to předtím? Těžko říct, já myslím, že mu to hodně pomohlo. Příště mu to nepomůže.

Keclik už dopředu avizoval, že by se chtěl finále účastnit i letos, ty už máš po výhře v eliminaci účast taky jistou. Nechtěl by sis s ním dát odvetu rovnou ve čtvrtfinále, dokud jste oba čerství?

Ono to není o tom, koho bych chtěl, nebo ne, ono se to nějak losuje. Ale já bych to bral tak uprostřed, dal bych to do toho druhého zápasu třeba. Pro mě je první zápas, jak jsem říkal, takový „oťukávací“, je to o tom, se do toho zase po dlouhé době dostat. Ale ten druhý by mohl být zajímavý.

V loňské sezóně jsi měl celkem dost zápasů a vyjma zmiňovaného finále s Keclikem jsi všechny vyhrál. Docela dost ses vyhoupl. Jak to vidíš ty?

Loni se mi úplně nedařilo v osobním životě, zato v kickboxu to bylo úplně naopak. Tam se mi hodně dařilo. Myslím, že jsem se hodně vyšvihl. Měl jsem, abych nekecal, tuším 9 zápasů, z toho jsem 8 vyhrál a 6 jsem vyhrál KO. Já myslím, že to byl dobrá sezóna. Uvidíme, jak to bude pokračovat letos.

Před titány jsi měl zápas na Slovensku v Žilině, kde jsi prohrál na body s domácím Vladimírem Idranyim, přičemž ve druhém kole jsi byl počítaný. Co bylo špatně? Byl prostě lepší, nebo ti to ten den nesedlo?

Soupeř měl rozhodně nejtvrdší údery, co jsem zatím v profizápasech zažil. Byl to boxer, zápasil tady s Kracíkem, s Kutilem… Bouchal s nimi deset kol, takže byl určitě dobrý. Co jsem podcenil, bylo myslím to, že jsem se nesnažil kombinovat a zavírat kopy. Ono je to snad taky někde na YouTube na videu. Vzhledem k tomu, že je to boxer (i když já taky spíše jedu, teda jezdil jsem dřív, hlavně ruce), jsem se tam s ním až moc pral na ruce. První kolo bylo dobré, začátek druhého taky, potom jsem dostal hák, byl jsem naštvaný, chtěl jsem jít k němu a oplatit mu to, on mi dal kontr přímo na bradu a já jsem udělal krok dozadu. V tom druhém kole, hlavně teda ke konci, mě tam docela mlel, to musím přiznat. Počítali mě, možná to mohli ještě chvilku nechat, ale budiž. Byla to škoda, protože zbývalo 5 - 10 vteřin do konce druhého kola. Musím říct, že v tu chvíli jsem se cítil dost blbě (usmívá se), ale ve třetím kole jsem se opravdu kousnul a začal jsem to otáčet, kolenem jsem mu roztrhl hlavu, ale nestačilo to. Rozhodně byl parádně připravený, měl super formu. Já jsem měl více kombinovat a zavírat lowkicky. Sázel jsem tam otočky, ale i když jsem to trefil, tak on ty údery na hlavu prostě vydrží. Měl jsem to pojmout trošičku jinak. Ale respekt k soupeři!

Já tam vždycky jdu s tím, abych chvíli na toho soupeře koukal, abych zjistil, jak na tom je. Oni to většinou vždycky hned napálí, nebo lépe řečeno chtějí mi ukázat: „Tak mě teda nesejmeš,“ a začnou dávat rány. Když pak po té minutě, dvou, nebo berme celé první kolo, cítím, že ty rány soupeře mi v krytu nic moc nedělají, tak člověk psychicky hodně vyroste. Pak si řekne: „Tak, teď je to jen otázka času. Buď vyhraju na body, což bych teda nechtěl, nebo jdu do toho a vím, že pokud se soupeř netrefí přesně, nedá nějaký „lucky punch“, tak takové rány, aby mě sestřelil, nemá.

Samozřejmě je to i tom, přečíst soupeře. Ze začátku nedělám nic moc, jen se to snažím krýt, potom začínám soupeřovy útoky přebírat round kickama a pak už jedu vlastní kombinace. Na druhou stranu musím říct, že právě teď s trenérem makáme na tom, abych už taky více začínal. Protože to za prvé jde přečíst - už jsem měl 12 zápasů v profi a není problém to sledovat - a za druhé, takové ty zápasníky, co se nechtějí moc prát, nechtějí jít do války, tancují tam kolem vás a ťukají ty jejich kombinace, musím pak dohánět a běhat za nimi. Oni přijdou, udělají kombinaci, zase odskočí, a ačkoliv to člověka nebolí a nijak ho to neohrozí, oni tím získají body. A jde o to, abych se třeba tolik neunavoval, když za nimi pak musím v ringu naběhat kilometry, a určitě také o to, abych bodoval. Není to jenom o tvrdé ráně, chce to začínat rychlými kombinacemi a pak ten konec jít třeba tvrdě. Teď se na to zaměřujeme.

Máš takový styl, že jsi hodně zabalený ve dvojáku a cpeš se na tělo. Takže ti vyhovuje boj u těla?

Určitě. Myslím, že v boji u těla mě málokdo porazí. Proto pak často lidi kolem mě skáčou a jsou z toho nehezké zápasy. Nejhezčí zápasy jsou s lidma, kteří mají bojovný styl. Mně jde o to, aby se mi to líbilo. Když se teď podívám na ten první zápas na titánech, tak ten se mi nelíbil. Bylo to takové nijaké. Údery tam nepadaly, soupeř byl daleko, pak se zaklonil, ohl se o provazy… A i když jsem na Slovensku prohrál a byly tam z mé strany nějaké chyby, tak se mi ten zápas líbil mnohem víc, než ten první na titánech. Bylo to dravější, bojovnější a člověk může i prohrát, ale musí to být se srdcem. Tohle vypadá utahaně, pomale. Já jsem spíš na ten boj zblízka, povolit si a hned jít do toho. Pak mi to i dělá větší radost.

Pokud vím, původně jsi začínal v lightu. Je to tak?

Ne, to vůbec ne. Já jsem začínal v lowkicku. V light contactu jsem nebyl, ani ve full contactu. V 17 a 18 letech jsem vyhrál mistra ČR v lowkicku, pak jsem začal oriental (tehdejší název pro K-1) pod ČSFu (Český svaz full contactu).

Jak ses k tomu vůbec dostal?

Bylo to v takových 15 - 16 letech, někdy na začátku střední školy, na gymplu. Tehdy jsem skončil s hokejem. Věděl jsem, že druhý Wayne Gretzky ze mě nebude, a nechtěl jsem to zbytečně nějak hrotit jako někteří moji kamarádi. (usmívá se) Říkal jsem si, s čím bych mohl začít, a viděl jsem na nějaké diskotéce exhibici thajského boxu. Nevím, jestli tam byl Hakim nebo někdo… Viděl jsem, jak kope do lapů, a říkal jsem si v 15 letech, když jsem byl poprvé na diskotéce, že tohle musím zkusit. Pár týdnů potom jsem si našel na internetu nějaký gym, šel jsem tam, vyzkoušel jsem si to a už jsem u toho zůstal.

Ještě v amatérech jsi byl tuším i na nějakém reprezentačním výjezdu a vybojoval jsi druhé, nebo třetí místo.

Ano, bylo mi 18, bylo to snad dokonce ještě v kategorii do 71 kg. Jel jsem na mistrovství Evropy, kde jsem byl třetí. Měl jsem snad tři zápasy, dva jsem vyhrál, jeden prohrál. A vzhledem k tomu, že jsem tam z těch mladých jako jediný získal medaili, říkal jsem si, že jsem sice nevyhrál, ale na to, že jsem byl ještě dost mladý, jsem tam něco předvedl a že bych mohl jet na svět. Tehdy se to konalo v Řecku. Dokonce mi to i slibovali. Nakonec mě tam nevzali. Vzali 40 lidí na light a dva lidi na lowkick, což byli Bursa a Píno (pozn. red.: Jiří Bursa a Petr „Píno“ Ondruš), v té době dva nejlepší u nás, a to bylo všechno. Tak jsem se trochu naštval a řekl jsem si, že jim na to kašlu, že už jim na závody jezdit nebudu, abych tam sbíral body pro reprezentaci, a že na nějaká mistrovství světa kašlu.

Když to tak vezmu, tak já jsem s těmi mistry světa z různých organizací zápasil zhruba sedmkrát. A když neberu Idranyiho, který je taky mistr světa, ale zkušenosti má z boxu a profiboxu, tak jsem je všechny porazil a většinu KO. Takže já v tahle amatérská mistrovství světa moc nevěřím. Stačí se podívat, jak to funguje tady. Člověk tam přijede, jsou tam většinou dva, tři soupeři, teď tomu jednomu se ještě nechce nastoupit... Občas je dokonce jen jeden v každé váze, tak se spojí váhy dohromady, aby aspoň něco bylo. Člověk vyhraje jeden zápas a má zlato.

Ty jsi byl v reprezentaci, pak o tobě tak rok, dva nebylo vůbec slyšet a pak ses zase vrátil do amatérského ringu…

Ne, já jsem podle mě nezápasil tak maximálně půl roku. Nebyla to zase tak dlouhá doba. Pohádal jsem se s trenérem, udělal na mě levou. Pak jsme chvíli trénovali s mým kamarádem Giorgim Papiashivilim sami. Tehdy jsem si řekl, že už nechci být v kategorii do 71 kg, a přibral jsem. To bylo někdy v 19 letech. Pak, asi po půl roce, jsme jeli na zápas a to si pamatuji, že jsme šli možná spolu? To byl můj první zápas do 91 kg. Byl to první zápas po delší době. Tehdy jsem měl maturitu, do toho přišly prázdniny, pak jsem chtěl také nabrat hmotu a začal jsem pořádně jíst.

U koho jsi začínal?

Můj úplně první trenér byl Filip Rouček, který teď spolupracuje s Lanna Gymem. Tam jsem byl tak půl roku, potom jsem přešel do Derloy´s gymu atd.

V Derloy´s gymu jsi byl docela dlouho, ale asi před dvěma lety jsi i s Papiashvilim odešel k Honzovi Vávrovi do KTSO JV. Proč ten odchod?

Když jsem byl v Derloy´s gymu, trénoval jsem jako trenér. To byla ta doba, kdy jsme trénovali spolu s Giorgim sami. Každý den jsme akorát spárovali, mlátili jsme se jenom my dva vší silou. (směje se) Ale zase musím říct, že mi to docela hodně dalo. A myslím, že i jemu. Možná, že právě tímhle jsme se nejvíc vyhoupli. Ale fyzička samozřejmě nebyla taková, jaká měla být. Takže jsme v podstatě neměli trenéra, trénovali jsme se sami, a když nás oslovil sponzor, že zná Honzu Vávru a jestli bychom to u něj nechtěli zkusit, tak jsme se o tom nějakou dobu bavili a nakonec jsme tam šli. Jsme tam do teď a já jsem dost spokojený.

Já jsem se právě chtěl zeptat, proč zrovna Honza Vávra? Většina lidí nakonec končí v Hanuman gymu Petra Macháčka, popřípadě v Lanna gymu…

Když to tak vezmu, tak já nikdy nešel s mainstreamem. Všichni chodí k Macháčkovi, tak jsem si říkal, proč tam mam jít i já? Co na tom je navíc? O Honzovi Vávrovi jsem už dříve slyšel, že je to super trenér, což je. Neznal jsem ho, ale věděl jsem, že lidi od něj jsou dobře připravení, mají dobrou taktiku, a když mi tehdy můj sponzor řekl, že ho zná, že s ním dříve trénoval, tak jsem dlouho neváhal. Ono ani nebylo, kam jinam jít. Lanna gym je samozřejmě vynikající klub, ale tam jsem nikoho neznal. Skončil jsem v KTSO a jsem spokojený. Myslím, že jsme takoví ti, které lidi nemají rádi, ale nám to tak i vyhovuje.

Ty tady v Praze také studuješ VŠ?

Ano, teď jsem dopsal bakalářku, teď už mě čekají akorát státnice a pak uvidíme, chtěl bych ještě pokračovat.

Co přesně studuješ?

Jsou to mezinárodní vztahy z hlediska politologie na Metropolitní univerzitě. A teď bych si to chtěl dát spíše z hlediska obchodu. Buď tedy zůstanu na tom samém, nebo si to změním na obchodní zaměření, což je akorát rozdíl mezi inženýrem a magistrem.

To musí být spolu s plným tréninkovým nasazením dost náročné. Jak to všechno stíháš?

Je to náročné, dokonce jsem teď začal i pracovat v realitní kanceláři, do toho ještě trénuju několik lidí na soukromkách. Dá se to. Ty přednášky… Sám to víš, člověk nemusí být na všech. Je pravda, že nemám moc volného času, respektive skoro vůbec. Do školy zajdu tak 4x - 5x do týdne na přednášku, což je hodina a půl, do toho trénuju ráno a večer a ještě trénuju jiné lidi. No, mam to opravdu nabité. Vytýká mi to i moje přítelkyně, protože mam na ní čas vždycky jenom ve středu, v pátek a v neděli večer. (směje se) Ale zase, když nic nedělám, necítím se dobře. Nevadí, že jsem unavený nebo že makám. Jsem rád, že zatím mám čas trénovat, nemusím chodit do práce, alespoň zatím, protože do budoucna mě jenom thaibox asi neuživí. A dokud mám čas, nebudu doma nebo se někde flákat po kavárnách, ale radši si zajdu na trénink, protože mi to vždycky něco dá. Takže jsem rád, že jsem zaneprázdněn.

Zajímalo by mě, pokud neberu v potaz, že už tak tomu věnuješ maximum, jestli bereš zápasení jen jako koníček, s tím, že budoucnost vidíš někde jinde, nebo by ses tím chtěl eventuálně i živit?

To je těžká otázka. Řeknu to takhle - já bych strašně rád. Kdybych hrál fotbal a byl ve fotbale tam, kde jsem teď v thaiboxu, tak je to o ničem jiném. Tady to bohužel takhle není. S kickboxem nebo thaiboxem se prostě u nás uživit nedá. A pokud dá, tak mě by to asi nestačilo. Chci zápasit, dokud to půjde. Proto říkám, že dokud můžu, chci trénovat klidně dvakrát, třikrát denně. Je to smůla, že tady u nás se tím živit nedá, což bych strašně rád. Ale rozhodně nehodlám končit. Uvidíme, jak to pak bude, třeba místo dvou nebo tří tréninků denně budu moct trénovat jenom jednou, ale nějak to půjde.

Takže teď trénuješ třífázově?

Teď jsem trénoval většinou dvoufázově. Tři dny v týdnu trénuji dvoufázově box, jinak trénuji každý den thajský box a do toho chodím dvakrát týdně do posilovny. To znamená, že pětkrát týdně trénuji dvoufázově, v sobotu si jdu zaběhat. Dřív jsem to dělal tak, že jsem šel na trénink, do posilovny a znova na trénink, což už bylo moc. Občas se stane, že jdu jenom jednou, něco mi do toho vleze, mám školu nebo musím na nějakou schůzku, ale snažím se dvakrát denně a většinou, dejme tomu z 80 %, to tak je.

Máš kromě thaiboxu ještě zvlášť boxerský trénink?

Dá se to tak říct, protože ráno se mnou chodí na trénink kromě Giorgioho jeho bratranec Erik, což je vynikající profiboxer, takže s tím mám dobrou průpravu. Ale jinak trénuji jenom s Honzou Vávrou a jezdíme po sparingách.

Cvičíš v posilovně nějaké speciální tréninky?

Abych řekl pravdu, já jsem nikdy neposlouchal rady trenérů atd. Do posilovny chodím převážně sám, cvičím tam vždycky tak hodinu a půl až tři čtvrtě a cvičím celé tělo. Tréninků mam hodně a posilovnu dělám pro box, ne proto, abych byl „pumpička“. Jezdím půlku na těžké váhy, takových 5 - 6 opakování, půlku na 10 - 12 opakování a jedu celé tělo. Někdo říká, že je to úplně špatně, někdo, že ne… Mně to prostě vyhovuje, už to takhle dělám od 15 let a měnit to nehodlám. Funguje mi to, tak není důvod.

Cvičíš takovou tu klasiku, nebo nějaké speciální cviky?

Cvičím normálně benche, tricepsy s ezetou atd. Ale teď mám asi 3 - 4 nové cviky, které jsem viděl u Badra Hariho na videu, tak teď vždycky vyhodím ty klasické cviky a dělám místo toho tohle. Myslím například kolečko na břicho, pak kroužení s kotoučem kolem těla, to jsou skvělé věci. Říkám si, že to asi funguje, když on je takový. Jinak ale jezdím to, co všichni. Akorát tam nemám pauzy, takže jedu třeba bench, hned jdu na legpress, pak to vyměním a jedu třeba triceps a lýtka. Zkrátka, místo pauzy jedu druhý cvik.

Slyšel jsem, že máš s Honzou samostatné tréninky, kdy se věnuje jenom tobě.

Není to jenom o mně, i když někdy ano. Míváme to ráno, třeba ve třech lidech. Jezdíme spolu, protože jsme někde jinde než ostatní a člověku to dá víc. A večer chodím normálně na společnou hodinu, veřejný trénink.

Nevím o nikom z KTSO, kdo by byl v tvé váze alespoň přibližně na tvé úrovni, takže sparingy tam asi moc nemáš.

Nemám, to je docela problém. Občas se domlouváme s Davidem Onuferem z Rasant gymu. Jinak je problém, že když spáruju, tak to jsou buď malí kluci, nebo těžká „hovada“ - 110, 120 kg, což člověku určitě něco dá, ale už tam zase není taková rychlost u těchhle kluků. Takže sparing partneři obecně jsou trošičku problém. Vždycky se s někým domluvíme, a pak to najednou padne. Když máme někam v sobotu jet spárovat, tak třeba v pátek večer dostaneme SMS, že se nikam nejede. Ale s tím se holt musíme poprat.

Teď jedna taková zvěst, která se objevila u mě na stránkách, ale slyšel jsem jí i od jiných zdrojů. Údajně jsi měl říct, že bys chtěl jít do dvou let do ringu s Jirkou Žákem. Je to pravda?

Ne, tak to jsem rozhodně neříkal. Jirka Žák je podle mě u nás nejlepší bojovník. Je to válečník. Má styl, který se mi líbí. Těžko říct, jak to bude. Dva roky jsou dlouhá doba. Já jsem to teda neříkal, to je nesmysl, spousta lidí tam píše do těch diskusí hovadiny, ale uvidíme. Byl by to vrchol tady u nás a možná i ve světě.

Takže u nás je podle tebe Jirka Žák ve své váze, kterou máte zhruba stejnou, nejlepší?

U nás určitě, o tom není pochyb, to je bez debat, ale já myslím, že i ve světě ho moc lidí nemůže porazit. Teď myslím prohrál ve Švédsku, ale je to tady u nás i ve světě špička. Já jsem nic takového neříkal, ještě jsem o tom ani pořádně nepřemýšlel, ale zase - pokud to někdo chce…

Máš už naplánováno něco dalšího?

Teď bych měl mít zápas v Chomutově. Měl jsem tam jít tuším s Vlasákem z Xgymu, nakonec to nějak nedopadlo a údajně bych měl jít s nějakým Holanďanem, protože tam bude Eurosport a říkali, že chtějí, abych zápasil s Holanďanem a prý si mam nějakého vybrat. Tak nevím, jak to mám udělat. (smích)

Máš v tomhle sportu nějaký cíl, když už ne se tím živit?

Když to vezmu postupně, tak když jsem začínal, říkal jsem si, že bych jednou chtěl mít zápas. Když jsem ho měl za sebou, tak jsem si říkal, že bych chtěl vyhrát mistra republiky v amatérech, to jsem udělal. Pak jsem si říkal, že bych chtěl mít profizápas, vyhrát KO atd… Takhle to šlo postupně a nevím, co bych teď měl chtít. Myslím, že jsem se docela vyšvihl. Docela mě mrzí titáni minulý rok, ale zase na druhou stranu to byl skok z nuly úplně někam jinam, a i když jsem po čtvrtém kole prohrál, byl to pro mě obrovský posun. Nevím, kam bych měl teď mířit. Uvidíme, jak to nyní dopadne s těmi Holanďany, ale jinak konkrétní cíl v tuhle chvíli nemám.

Zdroj foto:
soubojtitanu.cz (Pavel Trampota, yatro)
heroes-gate.cz