Po první části přichází i slibovaná druhá část rozhovoru s jednou z hlavních postav domácí scény bojových sportů Petrem Ottichem. Od našeho rozhovoru, který se uskutečnil den před turnajem Czech Grandprix Thaiboxing v hotelu Hilton, nastaly v životě Petra Otticha dvě zásadní události. Jak jste si již mohli přečíst v předchozí části, 10. července proběhly volby do české thaiboxerské asociace CMTA. Petr tyto volby vyhrál a stal ředitelem této organizace. V tuto chvíli je tak ředitel dvou hlavních organizací na našem území: WFCA a CMTA. Jak již prozradil v předchozí části, jeho cílem bude sjednotit naší scénu a vytvořit silnou základnu pro české bojovníky. Druhá zásadní událost se odehrála následující víkend, kdy se Petr oženil. Tímto mu k oběma událostem gratuluji. V dnešní části si můžete přečíst o tom, co všechno obnáší práce promotéra, jaké záležitosti se řeší během vyjednávání o zápasech a co všechno stojí za uspořádáním jednoho turnaje.
Jak obtížné je prosadit na přední evropské turnaje naše špičkové zápasníky, kteří jsou u nás na úplném vrcholu?
Je to těžké, ale je to má práce. Musím říct, že obzvláště v poslední době to není snadné, protože mi přijde, že je stále méně turnajů. Na každý rok mám připravený kalendář akcí, na kterých se podílím nebo na které jezdím, a spoustu akcí jsem musel proškrtat, protože mi pořadatelé napsali, že na ně bohužel nemají tolik peněz. Teď nedávno zrušili v Polsku dva turnaje. Jasně, může se stát cokoliv, mohlo to být z rodinných či finančních důvodů… Příčin může být více, ale přijde mi, že v evropském měřítku se poslední dobou koná méně turnajů. Drží se velké show, jako je cirkus na kolečkách - It´s showtíme, Best of the East nebo Rumble of the King ve Stockholmu. Tam shodou okolností možná pojedeme s Jarunou (pozn. red.: Jirkou Žákem). Celkem se drží turnaje v Itálii, v Německu, několik let úspěšně běží turnaj v Žilině. Když jsem třeba u Slovenska, tak v Bratislavě běžel turnaj K-1, ale dnes po něm není vidu ani slechu. Takže pár turnajů se prostě najednou ztratilo. A je to myslím trochu způsobeno, aniž bych se na to chtěl vymlouvat, finanční krizí. Bankovek je méně a turnajů také. Je to samozřejmě škoda.
Co všechno obnáší práce promotéra? Hádám, že to nebude jen o sjednávání zápasů.
Sjednávání zápasů je až třešnička na dortu. Jako agent mám samozřejmě ze svého bojovníka určité procento, to je zcela jasná věc, ale ta procenta si člověk musí zasloužit. Moje práce nezačíná tím, že domluvím zápas a mám z toho určitý podíl. Všechno začíná tím, že si nějakého kluka vyhlédnu někde na turnaji a pokud z něj chci udělat bojovníka, kterého budou zvát na přední turnaje, tak nejprve musím docílit toho, aby o něj byl zájem. Potom se samozřejmě nabízí lépe, než když máš bojovníka nebo nějaký produkt a snažíš se ho jen někomu nacpat. Takže tato práce je nejenom o tom člověku, ale taky o tom sledovat zápasníka v tréninku, starat se o to, aby měl partnery, aby měl nějaké sponzory a pokud možno aby měl také nějakou finanční podporu a nemusel při tréninku ještě chodit do zaměstnání hlídat někde po nocích nebo pracovat ve fabrice. Zkrátka aby měl na trénink čas a mohl se mu plně věnovat. V momentě kdy tohle již máme a bojovník má zajištěný trénink, je potřeba mu zajistit dobrý trénink a dobrého trenéra nejen na box nebo thaibox, ale také například atletického a kondičního trenéra, zajistit masáž, výživu…
Tohle všechno stojí peníze, a tak je opět zapotřebí nějakého sponzora, který by se o něj staral, například mu kupoval oblečení nebo doplňky stravy a bojovníci tak mohli investovat vlastní peníze do přípravy a nemuseli se o tyto věci starat. Firem s doplňky, které by měly o tyhle lidi zájem, je hrozně málo, a přitom všichni tihle kluci potřebují doplňky stravy. Jelikož tvrdě trénují pomalu každý den, někdy i vícekrát denně, tak shazují váhu a potřebují aminokyseliny, BCAA a sacharidy po tréninku, protože bez nich ztrácí svalovou hmotu, propadají se a nejsou schopni držet krok s konkurencí. V momentě, kdy si tyto doplňky musí kupovat, už nemají tolik peněz na to, aby si mohli koupit pořádné jídlo, které je základ stravy. A kvalitní strava je základ, od kterého se vše odvíjí.
Z toho důvodu je nezbytnou součástí mé práce starat se o to, aby bojovníci měli nějaké partnery a sponzory, kteří je v jejich sportu podporují. A potom jsou tu média a lidé jako ty, kteří to zviditelní, kteří o tom píšou. Je důležité, aby široká veřejnost věděla, že vůbec takové lidi máme. Já se dívám na zprávy každý den a tam píšou, že někdo vyhrál mistra republiky v nějaké, plácnu, kanoistice nebo kolové. Nic proti tomu, že by ten člověk nebyl dobrý v tom, co dělá, ale my dovezeme mistrovský pás, titul mistra světa, máme člověka, který má 12 titulů mistra světa, Evropy, nemá ve své váze de facto konkurenci, já jim napíšu zprávu, že jsme dovezli další pás mistra světa ze Žiliny, že Jirka porazil Cliftona Browna, a oni to nikde ani nezveřejní. (pozn. red.: Petr mluvil o Jirkovi Žákovi, který na konci března letošní roku vybojoval titul mistra světa WFCA). Nezveřejnila to ani ČTK, prostě nikdo. Tak to je určitě špatně. Ale je to špatně, protože to já dělám špatně, nebo je něco špatně ještě někde jinde? Pravda může být samozřejmě na obou stranách, nicméně já tu zprávu napsal, já jsem jí odeslal, a nikdo nereagoval. Vím, že kdybych tam měl někoho známého nebo kdybych někomu zaplatil, tak by to asi zveřejnili.
Na druhou stranu, teď poslední dobou díky tomu, že turnaje jsou vidět a jsou zajímavé (například Souboj titánů, který již má své specifické místo, ale i jiné turnaje), je zde zájem ze strany České televize. To mě velmi těší, myslím si, že to bude mít do budoucna pro tenhle sport i pro mladé bojovníky pozitivní vliv. Pro mladé kluky, kteří se chtějí zviditelnit, chtějí, aby se o nich vědělo, aby o nich někdo napsal pár řádků nebo je někde vyfotil, to bude bezpochyby i motivace do tréninku. K tomu nám pomáhá také firma Hayashi a Fighters magazín, což je jediný plátek u nás, který se zabývá bojovými sporty. Velkou motivací je také to, že mladí kluci, kteří nám tady budou zítra zápasit, mají možnost bojovat na stejném gala večeru jako Jirka Žák, Spejbl (Ondra Hutník - pozn. red.), André James Philips, Donadl Berner nebo Michele Verginelli, což jsou áčkoví zápasníci. S nimi se potom objeví společně na stejné stránce v časopise, a to je pro ně velká věc. Už jen to, že v životě dosáhli toho, že mohou být s takovými borci v jedné šatně, je pro ně pocta.
Jakým způsobem probíhá sjednávání zápasů? Když se někdo ozve, že by chtěl toho a toho borce pozvat sem a sem, co všechno se musí dojednat?
Tak jak si to teď popsal, to neprobíhá často. Není to o tom, že by někdo zavolal náhodou. Na náhody se dnes již nehraje. Jeden nejmenovaný zápasník MMA odjel na turnaj náhodou nalezený na internetu, já jsem mu to rozmlouval, ale on tam přesto jel. Nedostal ani korunu, ani na cestu. To je právě ten problém. Já spolupracuji už jen s určitými lidmi. V Evropě je nás hodně, známe se, právě díky tomu, že jezdím na turnaje i za vlastní peníze a na vlastní náklady jedu třeba do Itálie, do Holandska, do Německa… A jedu se tam jen podívat, podat si s těmi lidmi ruku a dát se s nimi do řeči. Tím si udržuji svoje kontakty. A potom člověk, se kterým jsi už několikrát mluvil, zavolá tobě, protože už tě zná. Zavolá a řekne mi: „Petře, potřeboval bych takového a takového člověka.“ Už ví, že jsem solidní, že mám bojovníky a že tam přijedu. Konkrétní poptávka je potom specifikována váhovou kategorií, výkonnostní kategorií, počtem zápasů, jménem soupeře. Dnes díky tomu, že už se v tom nějaký pátek pohybuji, znám spoustu bojovníků, dokážu si podle jména představit, co je to asi za kategorii, a můžu nabídnout adekvátního soupeře, pokud samozřejmě někdo nechce konkrétního bojovníka.
Následně se sjednávají dílčí podmínky, jako jsou letenky, ubytování, datum příjezdu, jídlo, finance, váha, pravidla, jestli tam můžeme zviditelnit našeho sponzora, co bude mít bojovník na sobě, v jakých rukavicích bude boxovat. Zkrátka všechny věci, které s tím souvisí. Spousta rádoby promotérů tohle nedělá. Znám tu lidi, kteří jsou schopni domluvit zápas, kdy přijedou někam do garáže, tam si dají do držky, vezmou si nějaké prachy, jestli za to vůbec nějaké jsou, a jsou spokojení. To je hrozné. Je to o profesionalitě. Když jedu se zápasníkem na turnaj, tak vím naprosto přesně podmínky: Jaký je hotel, kde budeme bydlet, kdy a kde bude jídlo, co tam budeme jíst, jestli tam budou hostesky, které ponesou naše vlajky od našeho sponzora, že bude mít mít bojovník takové trenky a takové boxerky, jaké peníze za to dostaneme atd.
Co patří kromě finančních podmínek mezi základní náležitosti při sjednávání zápasů?
Váha, pravidla, soupeř. To jsou základní věci. Proto když mi někdo napíše, že potřebuje sedm dvojku, výkonnostně asi tak céčko - béčko, tak vím, že pořadatel je amatér. Tohle když mi někdo pošle, tak mu napíšu: „Až mi pošleš pořádné informace, tak se ozvu.“ Tady se poznají ti rádoby promotéři. Ale jak už jsem říkal, pokud někdo chce dělat promotéra nebo agenta, tak ať si najde hokej, fotbal, tenis nebo golf. Na tomhle nikdy nezbohatne, bohužel. A nemyslím si, že by to bylo tím, že dělám svou práci špatně. Myslím si, že jsem jeden z mála, který to dělá opravdu dlouho a může o tom hovořit. Samozřejmě, také bych vydělal více, kdybych řekl klukům, že si budu brát 50 %, jak to u nás dělá jeden nejmenovaný člověk. To se ale prostě nedělá. V první řadě si zaslouží peníze kluci a pak teprve ten, kdo zápas domluvil, protože oni jsou ti, kteří se perou v ringu. Myslím si, že v republice není nikdo, kdo by mohl říct, že jsem jej nějakým způsobem ošidil nebo že bych mu bral moc peněz.
V únoru sem poprvé zavítal, jak říkáš, cirkus na kolečkách It´s showtime. Spolupracoval si s nimi při přípravě jejich turnaje v Praze?
Ne, já jsem s nimi nespolupracoval, nedomluvil jsem se s pořadateli na podmínkách. Něco jiného je to v případě Ondry Hutníka, který má s It´s showtime smlouvu, stejně jako třeba Tomáš Hron. Dostali nabídku přímo od It´showtime a měli jakoby povinnost na turnaji startovat.
Takže s Holanďany se nespolupracuje dobře?
Ne se všemi, jenom s tím dotyčným, což je Simon Ruitz (prezident a zakladatel It´s showtime - pozn. red.). S tím nespolupracuji a spolupracovat nechci. Nehledě na to, že holandská WFCA má s nimi problémy a já jako představitel WFCA tady u nás s nimi držím basu. Simon Ruitz mi nic neudělal, akorát mi napsal něco s čím se nemohu ztotožnit. Pro mě je to člověk na stejné úrovni jako já. Že dělá akce pro 20 000 lidí je jen tím, že je dělá v Holandsku, kde je obrovská komunita lidí, kteří mu na ten turnaj přijdou. Akce, kterou dělal tady v Česku, nestála za nic.
It´s showtime v Praze se podle tebe nepovedla?
Nezlob se na mě, ale udělat akci s Badrem Harim, na kterou mi přijde sotva 4 000 lidí? Čtyři tisíce lidí chodí na Souboj titánů. Takže tam bylo něco špatně. Na Badra musí přijít minimálně 10 000 lidí. To si myslel i pan pořadatel, jenže jim to bohužel nevyšlo. Nemyslím to tak, že bych se jim smál, ale prostě to neudělali dobře. Myslím si, že problém byl v tom, že nechtěli spolupracovat. Nechtěli spolupracovat s někým, kdo naší scénu trochu zná, kdo ví, jak to tady chodí. Asi chtěli ukázat, že to budou oni, kdo budou v Evropě diktovat podmínky. Nevyšlo jim to. V případě, že děláš akci v cizí zemi, je potřeba mít polovinu startovní listiny sestavenou z lidí, na které diváci přijdou. Oni nepochopili, co po nich chci, a řekli mi, že diváci přijdou stejně. Jak se ukázalo, nepřišli.
Kdo z hlavních top bojovníků spadá pod tvůj management?
Určitě ne Tomáš Hron a brněnští bojovníci, o které se stará Milko (pozn. red.: Milko Deucman), určitě ne Honza Soukup, Petr Vondráček, Roman Kleibl. Jinak bych řekl, že skoro všichni. Z áčkových bojovníků dělám agenta (promotéra) celému Hanumam Gymu (pozn. red.: André Reinders, Jiří Žák, Ondřej Hutník, Anatoli Hunanyan...), Teplicím, Ostravě, celému Ares Gymu Žilina (Tomáš Šenkýr, Miroslav Cingel, Polpluhár), klubu Titán Plzeň, skoro všem od Honzy Vávry z KTSO Praha a také některým áčkovým bojovníkům v Rakousku a v Německu. Ale není to tak, že bych rozhodoval úplně o všem, co budou dotyční dělat. To se týká jen některých. Většinou jde o to, že jím dávám zápasy a stavím s nimi turnaje. V poslední době dávám zápasy i klubům sdruženým pod C.M.T.A, takže se ta spolupráce rozvíjí do všech směrů, a to je dobře.
Říkáš, že některým bojovníkům jen nabízíš zápasy a u některých rozhoduješ celkově, takže jim vlastně tvoříš kariéru? Zajímala by mě ta druhá skupina bojovníků - kteří to jsou?
Je jich hodně, jsou to bojovníci, které najdeš na stránkách WFCA v sekci profesionálů. Jsou to lidé, kterým jsem již zajistil nějaké sponzory, tvoří tým MaXimus promotion a zviditelňují se jako tým. To jsou lidé, kterým říkám, jak se co bude dělat. Ale vždy je to po konzultaci s trenérem. Já nejsem ten, který by jim něco nařídil a řekl: „Budeš celý týden držet dietu do požadované váhy a ostatní mě nezajímá." Ba naopak, ať se to týká jakéhokoliv zápasu, tak jsme tým, já přijdu k zápasníkovi s konkrétní věcí a řeknu mu: „Může to být takhle, nebo takhle. Co ty na to?“ A on řekne, jestli tu váhu dá, nebo nedá. Může třeba říct, že ten zápas nechce, protože má narozeniny nebo jeho babička něco slaví… Trenér řekne: „Hele, měli bysme do toho jít, je to pro nás zajímavé.“ Já dodám: „Je to borec, který má v žebříčku takovéhle jméno a takovou pozici.“ Konečný souhlas je na bojovníkovi. Je to vždy o tom, že se tři strany domlouvají mezi sebou. Musím říct, že už nastala situace, kdy jsem řekl: „Půjdeš tam,“ nebo „nepůjdeš tam.“ Ale rozhodně to není něco, co bych dělal často. Řekněme, že to byly dvě situace za celý těch x let, co to dělám.
Když pořádáš nějakou akci, jako třeba turnaj v Hiltonu, co všechno to obnáší? Co je potřeba zajistit a jak dlouho předtím se to celé formuje?
Upřímně, pokud jde o tenhle turnaj, tak nebýt našeho hlavního partnera Media Channel, nešel bych do toho. Ale řekli jsme si, že uspořádáme finále tak, aby si kluci zasloužili opasky, aby to mělo nějakou atraktivitu a úroveň, a uděláme pro ně něco lepšího. Nicméně netušil jsem, že podmínek, které budeme muset spolknout, bude více, než je zdrávo. Spolupráce s Hotelem Hilton se ukázala poněkud problematičtější, než se zdálo na začátku, kdy nám bylo řečeno, že bude naším partnerem, a nakonec to tak nebylo. Přitom oni sami chtěli být naším partnerem, což je koneckonců důvod, proč jsme v Hiltonu. Pokud jde o ty podmínky, tak třeba s rezervací pokoje ti okamžitě účtují i „podržkufry“, co stojí dole, i když je vůbec nevyužíváš. Vůbec si zde nemůžeš dovolit internet, protože půl hodina stojí tři stovky, a další a další „vychytávky". Takže si myslím, že turnaj v Hitlonu, byl pro mě poslední.
K tomu, co je zapotřebí při pořádání turnaje, bych řekl, že je to v první řadě nadšení. To je základ. Pokud máš nadšení a mají ho i lidé kolem tebe, tak to jde. Nejlepší je, když se tři měsíce před turnajem začne s reklamou a propagací na billboardech, v televizi, v časopisech, na internetových portálech, na facebooku. Musí se vyrobit plakáty, pozvánky, atd. Podle toho, jak je akce velká, se na ní podílí více nebo méně lidí. Třeba na Souboji titánů je tým složený asi z 15 lidí. Je tam programový ředitel, já se starám o bojovníky, obsazení a rozhodčí, další člověk má na starosti osvětlení, další ring a modelky, pak je tam člověk, který se stará o techniku atd.
Třeba zde v Hiltonu jsme na to všechno byli jen čtyři.
Když už jsi zmínil turnaj Souboj titánů, na kterém se podílíš, jak bys zhodnotil šest let jeho existence?
Souboj titánů je rok od roku lepší. Je to tím, že se tam obsazují stále kvalitnější zápasníci, takže zápasy mají stále vyšší úroveň. I když je pravda, že je to spíše můj subjektivní pohled; někteří mi říkají, že turnaje, kde zápasil Bursa s Onuferem ve finále, byl pro ně větší zážitek, než například ten poslední letos v dubnu. Z mého pohledu sportovního ředitele roste kvalita bojovníků a spolu s tím roste i prestiž turnaje, ale každému divákovi se líbí jiný zápas, jiný styl boje, jiní borci, takže těžko říct, jak si stojí u diváků. I když - vyprodaná hala mluví za vše.
Který z bojových sportů je ti nejbližší? K-1, MMA, nebo thajský box?
Určitě thajský box, ale takový ten holandský styl (pozn. red.: thajský box bez loktů).
Proč zrovna holandský?
Protože je akčnější. Neříkám, že bych neměl rád klasický ortodoxní muay thai. Mám ho rád, mám rád boj s lokty, ale ne v každém podání. Holandský thaibox jsou vlastně pravidla K-1 Max, kde jsou zápasy koukatelnější než v ortodoxním muay thai.
Koho z našich bojovníků považuješ za nejlepšího? Máš nějakého favorita?
To si nechám pro sebe. (směje se) Ono ani z mé pozice není možné, abych prozrazoval, koho považuji za našeho nejlepšího bojovníka. Jestliže tvoříme s kluky nějaký tým, starám se o ně a snažím se starat o všechny stejně. Nemůžu tedy říct, že je někdo pro mě nejlepší.
Co považuješ za svůj největší úspěch v této oblasti?
Největší úspěch? Těžko říct. Asi, že to pořád funguje, že to jde pořád dopředu. To znamená, že akce jsou a daří se jim. A potom, když lidé přijdou a řeknou, že ten turnaj byl super a že by se amatérské ligy chtěli zúčastnit příště, tak to je pro mne hnací motor. Úspěch je, že se lidé, kteří se v tom pohybují, po letech znovu vrací zpátky ke společenství a spolupráci. I když jsem to nikdy neplánoval, nikdy jsem nechtěl být člověkem, který by se snažil lidi u nás sjednotit, nějak se to postupem času nabalilo, a proto fakt, že lidé chtějí opět spolupracovat, považuji za největší úspěch.
Na závěr poslední otázka: Už jsi to v předchozích otázkách nastínil, ale jaká je tvá vize o tom, jak by to u nás mělo fungovat?
Nejlepší by bylo, kdybychom se my všichni, kteří se nějakým způsobem podílíme na tomto sportu, ať je to MMA, thaibox, K-1 nebo full contact, sešli u jednoho kulatého stolu. Myslím si, že by se mělo sejít několik hlavních pořadatelů a možná bychom měli nastavit nějaké podmínky, které bychom všichni dodržovali. Nechci mluvit o nějaké kartelové dohodě, ale určitě by bylo dobré si ujasnit pravidla pořádání. Abychom se domluvili, jak to bude probíhat, aby pořadatelé, kteří budou chtít uspořádat nějakou akci, dodržovali určitá pravidla a hranice. Aby právě nedocházelo k tomu, že někdo pořádá turnaj v „Horní-Dolní" a nemá tam doktora, sanitku atd. Tím pádem totiž kazí jméno nám všem, kteří se snažíme naší scénu zviditelnit a pomoct mladým klukům, aby z nich byli dobří bojovníci, abychom v důchodu mohli sledovat Eurosport nebo Českou televizi a koukat se na to, jak ti naši borci, kterým jsme tady v jejich začátcích, v 15 - 16 letech, pomáhali, budou klátit v K-1 Japonce a Holanďany.
Foto:
Josef Adlt (první fotka), soukromý archiv Petra Otticha
Kompenzační cvičení do firmy v k...
