Petr Ottich: „Domlouvání zápasů je až třešničkou
na dortu.“ (I.)

Po sérii rozhovorů s předními českými i světovými bojovníky, prostřednictvím kterých jste měli možnost alespoň částečně poznat hlavní aktéry velkých bitev uvnitř ringu nebo oktagonu, jsem pro Vás tentokrát připravil rozhovor s mužem, jenž stojí mimo ring a přece je jednou z nejvýznamnějších postav naší scény bojových sportů. Petr Ottich je prezidentem asociace WFCA, podílí se na pořádání řady profesionálních i amatérských turnajů a galavečerů nejen u nás, ale také na Slovensku nebo v Rakousku, vlastní nejvyšší rozhodcovskou licenci, jako promotér se stará o kariérní růst řady předních českých bojovníků včetně Jirky Žáka, Ondry Hutníka, Andrého Reinderse a dalších. Jeho práce, zahrnující řadu různorodých činností od shánění sponzorů a bojovníků přes propagaci v médiích až po samotné stavění ringu či zařizování osvětlení, začíná již řadu měsíců před samotným turnajem, vrcholí v den akce a nakonec se odráží v zážitcích, které si návštěvníci po skončení turnaje s sebou odnášejí domů. Rozhovor s „mužem za oponou“, jak jsem jej pracovně nazval, Vám umožní nahlédnout očima předního českého promotéra do zákulisí naší scény bojových sportů, dozvíte se, co všechno stojí za uspořádáním jednoho gala večera, jakým byl například nedávný turnaj Czech Grand Prix Thaiboxing, co všechno obnáší práce promotéra, jak probíhá sjednávání zápasů a jak si stojíme ve srovnání s ostatními zeměmi, co se týče zázemí, kvality bojovníků či finančních podmínek. Jelikož se Petr pohybuje na scéně bojových sportů už od poloviny 90. let, dočtete se také, jaké byly začátky bojových sportů u nás a jaká situace zde panuje dnes. S Petrem jsme se sešli po oficiálním vážení bojovníků, jež se konalo den před turnajem Czech Grand Prix Thaiboxing v Hotelu Hilton v Praze. Vzhledem k tomu, že se náš rozhovor trochu protáhl, rozhodl jsem se jej rozdělit na dvě části. Druhá část vyjde v následujících dnech.

Jak ses, Petře, dostal k bojovým sportům a k práci, kterou nyní děláš?

K bojovým sportům jsem přišel v roce 1996, kdy jsem poprvé začal trénovat u Karla Kaisera v Brně po boku Tomáše Hrona a jiných dobrých bojovníků, jako je třeba Heneš, Jaroš, Hansgut, Müller a další. Tam jsem trénoval zhruba rok a půl nebo dva a potom jsem otevřel svoji vlastní tělocvičnu v Třebíči, kam mi Karel Kaiser a tihle kluci jezdili jednou týdně trénovat. Pomáhali mi můj gym rozvíjet, rozšiřovat a vylepšovat. Postupem času jsme se dostali k tomu, že jsme v Třebíči vytvořili tým lidí, kteří byli schopni i zápasit (Jahoda, Mai, Pekárek), takže se kluci pod mým laickým vedením začali zúčastňovat zápasů a turnajů, které tady pořádala Česká muaythai federace. Pod její hlavičkou zde probíhaly amatérské turnaje i profi zápasy, jako byla Lucerna aj. Těch jsme se účastnili. Souběžně s tím jsem si udělal rozhodcovskou licenci. Nejdříve tu nejnižší a později jsem si dodělával „áčkovou“ licenci v rámci Evropské muaythai federace, kterou mi udělili přímo Thajci. Jenomže Česká muaythai federace nějak náhle skončila. Přestalo to fungovat, přestalo se jezdit na turnaje. Asi rok tady nefungovala vůbec žádná organizace. Nebyla tady možnost zápasit. Vlastně zde byla ještě Česká muay-thai asociace, která byla u nás úplně první organizací, jenže z té jsme z nejrůznějších důvodů postupně odešli. Proto zde okolo roku 2002 vzniklo bezzápasové období. Nebyly žádné turnaje, kde by se dalo zápasit.

V tomto období prázdna jsem byl náhodou na turnaji v Berlíně, kam mě pozval jeden můj kamarád, abych se přijel podívat a zápasit. Tak jsem vzal pár kluků a jeli jsme na turnaj. A tam jsem se seznámil s člověkem, který se jmenuje Rick Cocu, což byl jeden z nejvyšších představitelů WFCA (pozn. red.: World Full Contact Association), všem dobře známý z Eurosportu. Je to takový vysoký prošedivělý rozhodčí, který píská turnaje K-1 Max, pískal turnaje It´s showtime atd. A jemu jsem tehdy říkal, jaká je u nás situace, že tady turnaje nejsou, takže hledáme v zahraničí, že bychom rádi přijeli do Holandska, a on mi nabídl, že jestli chci, tak mi vydají licenci WFCA pro pořádání turnajů. Chvíli jsem nad tím přemýšlel, i když ne moc dlouho, protože se naskytla možnost k tomu, aby se zde začalo něco dít. Asi týden nato jsem sedl do auta a jel do Holandska, kde jsme se dohodli na podmínkách a na tom, jak to všechno vlastně bude. Já jsem jim přivezl rozhodcovské licence, abych jim ukázal, že nejsem úplný nováček a něco jsem v bojových sportech už zažil. Dostal jsem od nich svolení a příslib licence, která mi byla slavnostně předána na superlize ve Vídni, kam mě kvůli tomu pozvali.

Tím pádem jsem získal papír, kde bylo napsáno, že jsem jediným platným zástupcem WFCA pro Českou a Slovenskou republiku a že můžu pořádat turnaje pod jejich hlavičkou. Ale samozřejmě kus papíru nebylo tak úplně všechno, co člověk k pořádání turnaje potřebuje, takže tehdy teprve začala opravdová práce. Díky této možnosti jsem začal shánět partnery, navazovat na sebe další lidi, jednat s potenciálními sponzory, kteří by mi mé sny v podobě pořádání turnajů pomohli uskutečnit. Potkal jsem několik trenérů, kteří se podíleli na budování úplných začátků. Vůbec první turnaj pod WFCA se uskutečnil v Třebíči, u mě doma. Bylo to tuším v roce 2002. Díky dlouholeté známosti s Karlem Kaiserem jsem na sebe navázal brněnské bojovníky, on měl kontakt na slovenské borce. S nimi jsem se dohodl, že uděláme turnaj, kam si přijedou kluci zazápasit a uspořádáme první amatérskou ligu. To byla první vlaštovka.

Jak se to vyvíjelo dál?

V té době dělal turnaje také brněnský klub v Bobycentru, kam jsem jezdil pískat. Měl jsem možnost okoukat, jak se to dělá, nabrat další zkušenosti a zúročit to potom ve své práci. Následně jsem se začal věnovat turnajům aktivněji, začal jsem jich dělat víc a víc, ale prioritou byla amatérská liga, protože od té se to odvíjí. Profesionální turnaj umí udělat každý, kdo má peníze, s tím není žádný problém. Ale dělat turnaje bez peněz, to je podle mě umění. Amatérská liga tady běží už od roku 2002 a je v ní „střídavě oblačno“. Jednu chvíli bylo víc peněz, tak se něco udělalo, pak bylo peněz méně, a tím pádem bylo i méně turnajů. Ale tak jako tak, pořád se bavíme jen o trošce peněz - aby bylo na pronájem sálu, na sanitku, doktora a nějakou korunu pro rozhodčí, přičemž kolikrát rozhodčí pískali na amatérské lize zadarmo, jenom proto, aby se turnaj mohl vůbec uskutečnit. Kdybychom na tom všichni chtěli jen vydělávat, tak bychom ty turnaje neudělali nikdy. Později jsem zjistil, že by bylo dobré dělat amatérské turnaje u někoho z pořadatelů velkých akcí, a tak jsem se spojil s Markem Kaiglem v Plzni, s Janem Kopkem v Písku a s Michalem Novákem v Českých Budějovicích. S nimi jsem se domluvil, že když budou mít na velkém galavečeru postavený ring, tak bychom před tím hlavním programem udělali třeba 10 zápasů amatérů, protože ti kluci poctivě trénují třeba rok nebo dva a nemají kde zápasit. Na profesionální gala večer je nikdo nevezme, protože toho ještě moc neumí a uspořádat turnaj jen s tím, aby si tam zazápasili kluci v chráničích, to žádný pořadatel nechce, protože se mu to nerentuje.

Z toho důvodu jsem to chtěl nějakým způsobem nakombinovat. Kluci se mnou souhlasili, a tak jsme vždycky udělali nějakou amatérskou akci před gala večerem. Tím se to začalo trochu rozrůstat, protože kluci zjistili, že je tady pro ně možnost jít do zápasu, a začali mi volat a psát e-maily, kdy bude další akce, kdy se znovu sejdeme atd. A to mě navedlo na myšlenku, že bychom měli zkusit zariskovat a pokusit se amatérský turnaj udělat tak, aby byl samoživitelný. Což v praxi znamenalo najít si místo, které by moc nestálo, domluvit se s lidmi, kteří se kolem toho pohybují, že bychom všichni začali na nule a říct si, že i když nám to nic nepřinese, věnujeme tomu pro ten dobrý pocit pár dnů. Ještě předtím udělal Petr Macháček první akci v hale na Pankráci, tady v Praze. Zezačátku tam byli i sponzoři, jenže ti s námi udělali jeden turnaj, pak druhý a potom už nebyl takový zájem, jelikož počet diváků, kteří chodí na Pankrác (asi 300 - 400 lidí), se zdál sponzorům malý. A tak jsme se domluvili, že se pokusím udělat to tak, aby se to uživilo samo. Myslím si, že 5 nebo 6 kol amatérské ligy, které jsme udělali, se podařilo uskutečnit díky lidem kolem mě, kteří to dělali opravdu z lásky k tomuto sportu a ne proto, že by na tom potřebovali získat nějaké prachy. Podařilo se nám dosáhnout toho, že se Pankrác dostal do podvědomí lidí, kteří začali chodit na turnaj a byli ochotni zaplatit 100 Kč za vstup, aby nám ze vstupného podpořili chod celého turnaje. Do toho přišel generální partner Hayashi a Media Channel, kterým se turnaj líbil a rozhodli se jej podporovat jako soutěž.

Domluvili jsme se, že zbytek kol uděláme jako mistrovství ČR, vypsali jsme váhové kategorie a kluci od loňského listopadu zápasí ve váhových kategoriích o mistrovský pás organizace WFCA. Díky tomu, že se WFCA u nás rozrostla i do profesionálních turnajů a většina těch, které se zde pořádají, jsou pod její záštitou, a to nejenom u nás, ale i na Slovensku a v Rakousku, má i liga WFCA nějaké jméno a váhu. A hlavně počet bojovníků a klubů, jež se soutěže účastní, je obrovský. Rozběhlo se to a soutěž bude jen lepší a lepší.

Takže kdybych to měl celé shrnout, tak v současnosti jsi rozhodčím, pořadatelem turnajů i promotérem bojovníků…

Je to tak. Organizace WFCA mi v podstatě dala funkci jejího nejvyššího představitele u nás. Zastřešuji turnaje a mám pod sebou rozhodčí, na které dohlížím. Dohlížím na oficiální vážení, které jsi dnes viděl. Dohlížím na regule turnaje, kontroluji, aby byl ring v pořádku a starám se o spoustu dalších věcí, které je potřeba uskutečnit podle daných pravidel. Mám ale také svou pravou ruku - Filipa Miňovského, který mi v tom pomáhá. Loni mi WFCA přidělila i Rakousko, takže jsem nyní nejvyšším představitelem u nás, na Slovensku a v Rakousku. Co se týče promotéra, to je taková docela zvláštní věc. Já jsem určitě neměl tendenci dělat promotéra a starat se o zápasníky a ani to nebyl můj cíl. Ale ono to vyplynulo ze situace při pořádání turnajů. Když děláš turnaje, tak potřebuješ bojovníky. Když potom oslovuješ kolegy, že chceš vzít jejich bojovníky na turnaj, tak si za chvíli tvoje jméno zapamatují. A samozřejmě na oplátku oni brali bojovníky ode mne. Jelikož jsem měl svých bojovníků málo, tak jsem začal brát bojovníky z ostatních klubů a dával jsem je mým kolegům, kteří o ně žádali. Tím se stalo, že jsem dnes, nechci říct jedinou, ale takovou hlavní ikonou toho, že když někdo hledá bojovníka, zavolá mně.

Je to především o důvěře a solidárnosti. Tedy když řeknu, že někam bojovník přijede, tak i kdybych ho tam měl dovézt sám, tak tam bude. Proto mám s pořadateli kamarádské vztahy. Ať už to jsou Rakušané, Holanďané, Němci, Poláci, Slováci, jsou to lidé, se kterými dělám od roku 1996 promotérskou činnost, i když původní záměr to určitě nebyl. Původní vize byla, že budu dělat trenéra a povedu kluky do zápasů a turnajů a dosáhnu s nimi nějakých úspěchů. Celé to vyplynulo z tehdejší situace. Takže dnes mám pod sebou tuhle organizaci, mám pod sebou hlavní špičku českých bojovníků, a to i jako jejich agent, jelikož dnes mám s kluky uzavřené smlouvy, což si vyžádala situace konkurenčního boje mezi několika rádoby promotéry. Snažili se přetahovat bojovníky, slibovat jim lepší budoucnost, a tak jsem to raději udělal tak, že jsem klukům nejen něco slíbil, ale garantoval to také smlouvou. Dnes se starám o bojovníky nejen tím, že jim sháním zápasy, ale zajišťuji jim sponzory, lékaře, zdravotní kontroly, snažím se je zviditelnit v médiích atd.

Takže vnímáš ostatní promotéry u nás jako konkurenci?

Upřímně, pro mě jsou všichni asi spíše kolegové, i když někteří z nich to podle mě cítí jako rivalitu, ale já to neberu jako byznys v tom pravém slova smyslu. Abych se s někým dohadoval, jestli někam ten a ten bojovník pojede, nebo někomu dělal naschvály...? Dneska určitě každý ví, že tohle není sport, na kterém by se dalo zbohatnout, bohužel.

Co bylo prvním impulsem, který tě tehdy přivedl k bojovým sportům? Jak ses k nim dostal?

Byla to samozřejmě náhoda. Od první třídy až do vojny jsem hrál hokej. Věnoval jsem se mu i po vojně u nás v Třebíči. Do toho jsem dělal judo. Sice ne na nějaké extra úrovni, ale snažil jsem se. Potom jsem provozoval restauraci, kde za mnou přišel jeden můj zaměstnanec a kamarád, Patrik Šimon, který ve svém volnu zkoušel dělat ve své kůlně kickbox. Byl z Moravských Budějovic, dokonce potom zápasil i na MČR, kde prohrál ve finále s tehdejší kickboxerskou legendou, tuším, že se jmenoval Černý. V té své kůlně měl pytel, zkoušel na něm boxovat a kopat. Byl to skutečný samouk. Hrozně se mu líbily filmy s Brucem Leem. Když přišel do práce, vždycky mi vyprávěl, kde byl trénovat, že se byl dívat na mistrovství ČR ČSFu (pozn. red.: Český svaz fullcontactu), že box a kopy jsou jedinečným sportem atd. To bylo někdy kolem roku 1994. Říkal jsem, že bych se také chtěl naučit tyhle údery a kopy. Tak mě vzal k sobě do své tělocvičny a tam jsem začal trénovat. Potom přišel s tím, že někde slyšel, že v Brně je teď nějaký klub thajského boxu a navrhl, že bychom se tam zajeli podívat na trénink. Tak mě přemluvil, vzal jsem auto a vyrazili jsme tam spolu. Přišli jsme ke Karlovi Kaiserovi na trénink a po cestě zpátky jsme třikrát zastavili, abych se vyzvracel, ale i přesto jsem se tam vrátil znovu a trénoval dál. Kamarád potom přestal a pokračoval jako samouk, ale já jsem dál jezdil ke Karlovi.

Co jsi dělal předtím, než ses začal plně věnovat bojovým sportům?

Nějaká léta jsem pracoval v zahraničí. Když jsem se potom kolem roku 1994 vrátil do republiky s tím, že jsem měl nějaké peníze, rozhodl jsem se podnikat. Měl jsem dvě restaurace, čerpací stanici a diskotéku. Čerpací stanice nebyla moje, měl jsem ji v pronájmu. Postupně jsem prodal všechno a začal jsem se naplno věnovat tomuto sportu. Na nic jiného už mi prakticky nezbývá čas.

A jak to tady vypadalo v začátcích, když se teprve všechno rozjíždělo, začaly se otevírat tělocvičny a pořádat první turnaje a gala večery?

Úplně upřímně - byly u toho fanatičtější lidé a gala večery byly lepší, než jsou dnes, protože lidé dřív na turnaje chodili opravdu s chutí. Neříkám, že dnes by nechodili, ale už se trochu mezi diváky dostává širší veřejnost, která se začleňuje mezi pravidelné návštěvníky turnajů. A to také kvůli tomu, že na Eurosportu běží K-1, která ohromila celý svět díky srovnání různých stylů, ať to byli Andy Hug nebo Semmy Schilt coby karatisti, pak boxeři jako Botha, McDonald, thajští boxeři - Peter Aerts, Kaoklai… a když se prali mezi sebou, tak to bylo pro diváky velmi atraktivní. Myslím si, že tohle přineslo obrovský rozmach do dnešní podoby bojových sportů. Ale ty začátky byly o něčem jiném. Já si pamatuji jako největší ikonu bojových sportů u nás Brumlovku. Na Brumlovce začínal Spejbl jako 16letý klučina, Tomáš Hron tam měl, myslím, první nebo druhý zápas v životě. Mělo to svojí atmosféru. I design sálu napovídal, že je stvořený pro bojové sporty. Probíhaly tam i klece, takže se tam dělalo vale tudo na turnajích Noc gladiátorů.

Atmosféra tehdy byla úplně jiná než dnes. V té době také ještě byli všichni kamarádi. Všichni byli na jedné lodi. Postupem času se ale z lodi na vodu spustily čluny a ty začaly plout v pomyslném moři vlastním směrem. Někteří se převrátili, někteří plují dál, ale myslím si, že dnes to spěje k tomu, že se čluny vrátí zpátky na jednu velkou loď, protože 10. července proběhnou volby do CMTA (Česká muay thai asociace), což je, jak sem říkal, úplně první organizace, která u nás vznikla a kterou zakládal Petr Macháček, Karel Riedl, Štěpán Svoboda… prostě stará garda, která stála u zrodu. Dnes si myslím, že už je loď téměř potopená, pouze na přídi stojí pár lidí, kteří právě svrhli kapitána a hledají nového, který by loď ještě zachránil. Myslím si, že se to dá, ale bude to těžké. WFCA, co se thajského boxu a MMA týče, je bezkonkurenčně nejsilnější organizací v celé republice a já byl osloven, jestli bych uměl loď zachránit a jestli bych kandidoval do CMTA na post prezidenta…

Měl jsem nějaké podmínky, návrhy, možnosti spojení, abych kandidoval, a bylo mi řečeno, že budou splněny. Tak kandiduji, respektive za mě podal přihlášku Viktor Petrlík, trenér Lanna Gymu, a 10. července se ukáže, jestli kluby budou volit mě, jako člověka, který CMTA zachrání, respektive naši scénu jako takovou, nebo zvolí mého protikandidáta. WFCA je jak amatérskou, tak profesionální organizací. Takže je tu alternativa, že amatérská liga - TWINS CUP - se spojí s CMTA, začneme více rozvíjet zápasy v ortodoxním muay thai s lokty tak, abychom kluky vychovali pro mistrovství Evropy a mistrovství světa IFMA (pozn. red.: International Federation of Muaythai Amateur), kam jezdí celý svět, a ve WFCA zůstaneme na bázi profesionálů a řídit ji bude někdo z kolegů z dnešního týmu. Dělat však jen gala večery a ty mladé nadějné borce nechat položit někde v gymech, to bych už nedopustil, protože dnes, když jsem to dotáhl tak daleko, že amatérský turnaj WFCA funguje, tak chci, aby pokračoval dál. A jestli mi to vyjde a bude to pod CMTA, nebo ne a zůstane to pod WFCA, je ve své podstatě jedno, pokud to bude dělat stejná skupina lidí, kterou jsem obklopen. Pro mě je to srdeční záležitost a dělám to už jen proto, že mě to baví.

Jak bys tedy zhodnotil vývoj na naší scéně během let? Je to vývoj směrem k lepšímu, nebo horšímu?

Já bych řekl, že jsme se teď dostali už do třetí fáze. V první fázi všichni vyrazili stejným směrem, drželi za jeden provaz. Všichni byli kamarády, potkávali se na turnajích, kde si dali do držky a zase spolu byli kamarádi. Jenže pak najednou chtěl být každý tím jedním, kdo to tady bude koordinovat a řídit, protože ze začátku v tom bylo více peněz než dnes a každý v tom viděl možnost, jak zbohatnout. Proto se rozdělili. Najednou tady bylo mraky těchto rádoby promotérů a pořadatelů, nebudu je ani jmenovat. Jednu dobu nás tu bylo zhruba 15, ale potom najednou zjistili, že to není tak jednoduché, že tento sport nevydělává takový balík peněz, aby se na něm dalo živit. Takže se pomalu začali vytrácet, jak jsem mluvil o člunech, postupně se začali potápět a dnes jsme ve stádiu, kdy se zbylé čluny vrací zpátky. V současnosti si myslím, že různé skupiny, které tady jsou a které určité sám vidíš a vnímáš, když chodíš po turnajích a gala večerech, se spolu opět víc bratříčkují, jsou více kamarádské. Takže si myslím, že se to vrací zase zpátky.

Samozřejmě správná rivalita je v tom, že každý má svůj gym a každý vychovává své borce a za svými borci si stojí a jde se poprat s konkurencí. S tím naprosto souhlasím, ale z lidského hlediska, hlediska lidských vztahů, se to opět začalo vracet zpátky k soudržnosti. A právě proto si myslím, že ten, kdo bude řídit CMTA, ať už to budu já, nebo někdo jiný, a bude chtít, aby to fungovalo, tak to bude muset sjednotit. Být tím, kdo řekne: „Bude to takhle a uděláme to takhle.“ A lidi, pokud za ním uvidí práci a uvidí, že je dobrá a má význam, tak si myslím, že se to povede a bude to mít sílu, jaká zde byla na počátku.

Jelikož máš zkušenosti ze zahraničí, zajímalo by mě, jak si stojí naše scéna bojových sportů v evropském kontextu? Kdybys měl srovnat celkovou úroveň, kvalitu trenérů, zázemí, finanční podmínky, jak si stojí ve srovnání s ostatními zeměmi?

Co se týče kvality bojovníků, tak jsme podle mě určitě ve vyšším evropském průměru. A díky tomu, že turnajů bude více a více, tak mladí kluci, kteří právě začínají, porostou rychleji. Například v Holandsku, což je taková evropská meka bojových sportů, trénují kluci třeba 3 nebo 4 roky, přitom zápasí a nedostávají ani korunu. Mají třeba 30 zápasů. A teprve po třech letech je vezmou na zápas o peníze, protože konkurence je tam obrovská. O místa, kde se bojuje za peníze, se musí nejprve poprat. V okolních státech základna není tak veliká, sport tam nemá takovou popularitu, kvalita trochu pokulhává a kluci chtějí peníze hned. A to si myslím, že je veliký problém v České republice a hlavně na scéně MMA.

Dle mého názoru, pokud jde o MMA, máme tady několik dobrých závodníků, které spočítám na prstech jedné ruky, kteří by si zasloužili peníze nebo lépe řečeno relativně více peněz. Ti ostatní si zatím zaslouží jen málo peněz, nebo vůbec žádné, protože srovnání se světem snese jen těch pár jedinců. Jen oni mají na to zápasit se světovou konkurencí. Ostatní jsou „céčkaři a déčkaři“ a céčkoví bojovníci ve světě sice zápasí za peníze, ale maximálně do 100 eur. Déčkaři nedostávají nic. Kdežto tady, když pořádám amatérské turnaje, jejich součástí jsou i zápasy MMA - „déčkařů“, tak jsem start nabízel všem klubům, které tady jsou a dostává se mi odpovědí, že - já jsem přeci zápasník MMA a já vám tam nepojedu zápasit zadarmo. Ale tím pádem se nikdy nemůže stát, že tenhle zápasník by něco v životě dokázal, protože nemá možnost zápasit a být dobrý. A naopak thajboxeři, kteří chodí zadarmo zápasit na ligu a perou se v chráničích, tak u nich už dnes vidím ten pokrok. Mají na svém kontě třeba 12 - 15 zápasů v chráničích, tak se vůbec nebojím je vzít příští rok na další turnaje, kde už se bojuje za peníze. Protože ti kluci si peníze zaslouží. Bojovali v chráničích jako amatéři, vyzkoušeli si to a vyzápasili se. Kdežto v MMA kluci vyzápasení nejsou.

Pokud jde o finanční srovnání, co se týče odměn pro profesionály, tak si myslím, že za zápasníky nejvíce z celé Evropy platí Slovenská republika. Protože promotéři, kteří jsou v Žilině nebo v Bratislavě, to jsou lidé, kteří dávají opravdu slušné peníze za zápasy. Pak bych řekl, že my Češi, respektive někteří pořadatelé, dávají dobré peníze, a potom se dá za peníze dobře zabojovat v Polsku a Rusku. Ale například Německo nebo Holandsko vůbec nevyplácí peníze bojovníkům až do úrovně naší B kategorie. A náš áčkový bojovník už musí být opravdu tady u nás top klasa, aby se vůbec v Holandsku za peníze chytil. Obdobná situace je v Německu a Rakousku. Neplatí moc, z finančního hlediska je to podprůměr a ani nemají tak kvalitní bojovníky. Samozřejmě jsou výjimky, vždycky někdo vyčnívá z řady, ale sám dobře víš, že když sháníme do kategorie do 84 kg soupeře z Německa pro Jirku Žáka nebo Ondru Hutníka, tak už prostě nemám, kam sáhnout. Samozřejmě směrem na východ je to zase úplně jiná kapitola. Od Ukrajiny přes Bělorusko k Rusku to jsou tisíce bojovníků, kteří jsou bezejmenní a řekl bych, že jsou stejně dobří jako naši „áčkaři“.

Zhruba v posledních dvou letech se na naší scéně začala objevovat spousta nových akcí. Milko Deucman začal pořádat turnaje v Brně, Ladislav Kutil a Pavol Mucha založili Heroes Gate, teď jsem mluvil s Hášou, který plánuje ještě letos rozjet vlastní akce. Do toho zde jsou relativně stabilní turnaje Heaven or Hell, Hell Cage a Souboj titánů. A všichni se snaží nabídnout divákům českou špičku. Tím pádem se ti bojovníci na turnajích začínají opakovat. Myslíš, že tenhle trend je pro naši scénu dobrý, nebo špatný?

Uhodil jsi docela hřebík na hlavičku, protože právě tato akce (pozn. red.: Czech Grand Prix Thaiboxing) je takovou poslední, kterou bych označil za turnaj, kde bude zápasit česká špička. Musíme trochu zabrzdit. Faktem je, že pokud chceme, aby lidi naše kluky viděli, tak jim musíme vybrat třeba dva turnaje za rok, aby to pro diváky bylo zajímavé. Protože v momentě, kdy máme na každém turnaji pomalu každý měsíc čtyři nejlepší závodníky z celé republiky, tak v podstatě béčkoví bojovníci špatně rostou, jelikož místo na turnaji jim zabírá top bojovník. A další věc je, že se kluci okoukají, což bohužel taky není úplně dobré. Bavili jsme se o tom s Petrem Macháčkem, který má velkou část „áčkové skvadry“ pod sebou, a řekli jsme si, že trochu omezíme starty těchto bojovníků na domácí půdě, protože to opravdu není dobré pro diváky a hlavně potom pro samotné pořadatele.

Jestliže chce pořadatel na své akci nějakým způsobem vydělat, aby se mu alespoň rentovala a mohl zaplatit náklady, tak musí vybrat nějaké vstupné, sehnat sponzory, a pokud lidé vidí bojovníky každý měsíc na nějaké akci, potom už je to tolik nepřitáhne. Pokud jde o nové akce a pořadatele, o kterých jsi mluvil, například o Milkovi, který dělal nedávno akci v Bobycentru, tak Milko je jedním z těch, který zde pořádal akce už daleko dříve. Já jsem na všech jeho turnajích pískal. Takových 8 - 10 akcí v Boby určitě udělal a dělal dobré akce, všechna čest. Potom se nějakou dobu odmlčel, asi byl pro něj business důležitější nebo něco a mezitím se tady vyloupli právě tamti samostatní plavčíci na člunech. Většinou jsou to jen takové výkřiky, protože někdo má na sebe navázaného sponzora nebo nějakého partnera, který mu chce pomoct, což je samozřejmě dobře, a podpoří ho v turnaji a turnaj proběhne. Souboj titánů je jiná kategorie. To je série turnajů, která jede bez ohledu na okolí a drží si stále svůj standard a popularitu.

Já mám na to všeobecně takový názor, že by zde měla být zastřešující organizace. V každém případě musí být nějaká organizace, ať už jedna, nebo dvě, které budou koordinovat všechny turnaje. A je to z jednoho prostého důvodu. V případě, že mám já jako představitel organizace nějaké podmínky na pořádání turnajů, ať už jde o rozhodčí, zajištění sanitky, lékaře, ring, osvětlení, samotné zápasníky, odměny, tak by vše mělo mít svá pravidla tak, aby zde byl nějaký standard. Protože jinak si nějaký Franta z Horní Dolní udělá turnaj, kde nemá sanitku, nemá doktora, nebo tam doktor přijde a v půlce odejde, a ve finále takový turnaj vyhlásí jako top večer s nejlepší českou elitou, kterou samozřejmě raději ani nejmenuje. A teď na sebe naláká nějaké sponzory a diváky. Oni tam pak přijdou, vidí tu tragédii a řeknou si: „Tohle je česká elita? Aha, tak to je hrůza.“ A potom my, kteří opravdu českou elitu máme, jak přesvědčíme širokou veřejnost, že děláme lepší akci? Oni už na náš turnaj nepřijdou. Fakt, že dnes pomalu každý klub pořádá vlastní akci ve svém městě, je naopak spíše medvědí služba. V pořádku, ať ho dělá, ale musí mít nějaký standard. Proto si myslím, že by zde měla být nějaká autorita a teď to nemyslím na sebe, aby to nevypadalo, že chci někomu určovat pravidla, ale můžou tady být klidně dvě, tři organizace, které však budou mít každá svá pravidla a člověk, který bude chtít pořádat akci, se bude těmi pravidly řídit. Jde o to, aby tu byl určitý standard, aby všichni měli přehled o tom, co to je za turnaj nebo za akci, a aby věděli, že když se řekne česká elita, tak že to je česká elita. A ne, že to je „céčkový“ zápasník, který má dva zápasy a na amatérské lize, pak boxuje o mistra severní Moravy u nějaké bezejmenné, neznámé organizace třeba někde v Šumperku.

Vypadá to, že máš na mysli někoho konkrétního?

Je to tak, až jsem se z toho rozčílil. Je to pan Petrásek, který ve finále ani nezaplatí bojovníkům a uteče. A co je to potom za ostudu? To je ostuda pro nás, pro všechny, protože se to dostane mezi lidi. Chtěli jsme dělat v Ostravě turnaj, ale majitel haly nám řekl, že až zaplatíme za Petráska dluh za nájem z roku 2006, tak nás tam pustí. Takže takhle to je…

Samozřejmě pokud si udělal Láďa Kutil turnaj Heroes gate, já jsem na něm nebyl, protože jsem byl na turnaji zrovna v Polsku, ale prý byl dobrý, tak super. Pokud se bude držet nějakých pravidel a budou mít jeho turnaje nějaký standard, pak všechna čest. Ať takové turnaje dělá, já proti tomu nemám vůbec nic. Ať každý, kdo na to má, turnaje dělá, ale je potřeba, abychom drželi nějakou úroveň. Jde totiž o to, že tento sport není tak medializovaný jako hokej nebo fotbal, takže si široká veřejnost nemůže udělat obrázek z televize, z novin, protože tam se to nedočtou. Je toho hrozně málo, aby se dočetli o tom, kdo je dobrý, kdo špatný, co to je česká elita, že to není frajer z Opavy, který má 3 zápasy. Musí to vidět. Potom je jasné, že je něco špatně, že někde něco hnije.