S Honzou se znám od jara loňského roku a jelikož se sám pokouším sbírat zkušenosti na soutěžích strongmanů v amatérské divizi, nemohl jsem samozřejmě jeho pozvání na společné tréninky v Teplicích odmítnout. Nakonec, kde lépe sbírat zkušenosti, než od těch nejlepších? Honza Šalata v roce 2009 zvítězil ve všech kolech Česko-slovenského poháru, tento rok zahájil vítězstvím v Čáslavi, druhým místem na soutěži v Polsku a v současné době se připravuje na měření sil s evropskou strongmanskou špičkou na dalších mezinárodních závodech.
Po společném tréninku s Honzou sedíme u dobrého jídla a diskutujeme o všem, co se týká tohoto sportu, o situaci u nás i ve světě, o potenciálu závodů, závodníků i strongman sportu jako takového. Cítím zvláštní kontrast. Člověk, ze kterého jde strach, když ho vidíte na tréninku (165 kg živé váhy na 2 m výšky, ve tváři maximální soustředění a úsilí, když se fyzické i psychické síly při výkonu blíží svým limitům), najednou klidným a tichým hlasem s úsměvem vypráví...
Nedá mi to, abych se nezmínil o místě, kde Honza trénuje. Je to montážní hala o rozloze zhruba 15x 20 m, ve které se ukrývá všechno vybavení, které je k tréninku strongmanů potřeba: kláda, dvě sady kufrů na Farmers Walk, konstrukce Super Yoke, sada betonových koulí o váze 130 - 170 kg (kterým vděčím za strženou kůži na obou předloktích a bolavá záda, která se ozývají i ve chvíli, kdy píšu tyto řádky a snažím se najít pohodlnou polohu na židli), jednoručky o váze 75 a 90 kg s rukojetí tak tlustou, že ji jednou rukou vůbec neobejmete, gigantické pneumatiky o váze 450 a 650 kg, bloky železa o váze 200, 240 a 280 kg, které se zvedají na mohutnou železnou konstrukci do schodů, stojany, činka, další půl tuny železa v kotoučích... Při tréninku si sice musíte dávat pozor na to, abyste v zápalu boje se zátěží nezmizeli v jedné ze dvou hlubokých montážních jam, rozhodně si neposlechnete nejnovější hity ze stereo reproduktorů jako ve fitku a můžete zapomenout na to, že oblečení, ve kterém jste trénovali, bude mít po tréninku stále stejnou barvu, ale zato můžete mít dobrý pocit, pokud alespoň pohnete s některým kusem vybavení, který v hale najdete, a nezanechá to na Vás trvalé zdravotní následky. Na to, abyste trénovali na takovém místě, musíte mít chuť zvedat maximální zátěže jen pro tu čistou radost z tréninku. Musíte mít nejen vůli a odhodlání, ale v krvi Vám musí kolovat i cosi divokého, co z Vás udělá jiného člověka, když zátěže trhají kůži z rukou, ale Vám je to v tu chvíli úplně jedno. Takoví jsou ale téměř všichni strongmani, kteří se dostanou na tu nejvyšší úroveň, a takový je i nejlepší strongman v České republice - Jan Šalata.
Jan Šalata jako vítěz Čáslavského Strongmana 2010
516
Honzo, jak ses vlastně dostal ke strongmanům? Pamatuju si, že jsi zmiňoval atletiku, a vím, že jsi zkoušel i kulturistiku...
Začínal jsem ve druhé třídě lehkou atletikou a končil jsem s ní asi ve čtrnácti letech, to jsem prvně takzvaně přičichl k činkám. Tenkrát jsem se šel v Duchcově podívat do sokolovny a první, na co jsem narazil, když jsem přišel, byly obrovská záda a úzký pas - Petr Theuser tam pumpoval biceps. Nějakou dobu jsem cvičil s činkami a zhruba v sedmnácti jsem začal s boxem, kde jsem asi po půl roce tréninku skončil třetí na mistrovství republiky. Rozhodl jsem se, že k boxu přidám nohy, takže jsem zkusil i thajský box a nakonec jsem se zase vrátil k těm činkám. Jelikož mě však nikdy nebavilo dělat něco „jen tak“, rozhodl jsem se někdy v září 2003, že zkusím nějaké závody. Ve fitku v Mostu jsem zašel za jedním klukem, co kdysi v kulturistice závodil, a tak jsme začali trénovat.
Kolik jsi v té době vážil?
Když jsem začínal s boxem, měl jsem kolem 100 kg a když jsem se vrátil k činkám, vážil jsem asi 146 kg.
Jak se ti povedlo nabrat na 146 kg?
Ani nevím, asi jsem byl „rozežranej“. Mám rád jídlo. (smích)
A zvládal jsi dietu?
To bylo právě úplně bez problémů, hrozně rychle jsem shazoval. Měl jsem od trenéra nařízeno denně hodinu šlapat na kole, a nakonec jsem na tom kole byl dohromady asi dvakrát. Trenér se na mě vždycky podíval a říkal: „Je to vidět, že jezdíš na tom kole, paráda!“ Dietu jsem taky zvládal dobře, pamatuju si, že dva týdny před závody jsem byl v MC a dal jsem si třikrát zmrzlinu. Co bylo opravdu nejhorší, to byly poslední 3 - 4 dny před soutěží. Měl jsem nařízeno sníst každou hodinu balík racia a nesměl jsem je ani zapít, protože jsem měl na celý den jen třetinku vody. První balíček jsem začal jíst v devět, docela mi chutnal, takže jsem skončil v 9:15. No ale ten pátý jsem začal jíst v jednu a to už jsem měl celou pusu rozpraskanou a plnou aft, takže jsem skončil asi deset minut před druhou hodinou, kdy už jsem měl jíst zase další. Takže jsem se celý den modlil, aby už byl večer, kdy jsem měl napsané sušené meruňky a podobně, ale po tom ta vysušená pusa zase pálila... no, něco hrozného.
Takže dieta byla řekněme úspěšně za tebou a přišly závody...
Přesně tak, v dubnu, zhruba po půl roce tréninku jsem tedy šel zkusit soutěž - oblastní kolo v Hrádku nad Nisou. Vážil jsem 107, nebo 108 kg. Všichni mě před závody utěšovali, že supertěžká váha v kulturistice je o tom, kdo je víc vyrýsovaný a „vysušený“, a objemy nejsou to hlavní. Takže jsem přišel do rozcvičovny a vedle mě stál 118 kg vážící Radek Lonc a 110kg Martin Kasal, který nakonec vyhrál. Se svými 108 kg na 2 m výšky jsem byl oproti nim poloviční. Takže jsem se cítil opravdu „skvěle“ už v rozcvičovně, a navíc jsem zjistil, že nějaké předvádění se na pódiu není nic pro mě. Vůbec mě to nebavilo, nejsem showman, spíš jsem se na pódiu styděl. Možná kdybych tam stál se 140 vysekanými kily, bylo by to jiné, ale takhle mě to opravdu nebavilo. Takže tím skončila moje éra kulturistiky.
Jak jsi vlastně na závodech skončil?
Umístil jsem se na výborném šestém místě ze šesti závodníků, čímž jsem se kvalifikoval na mistrovství republiky, kam jsem už pochopitelně nešel. (smích) Moje první cesta z Hrádku totiž vedla do čínské restaurace, kde jsem si dal smaženou kachnu, pak hned vedle do MC na zmrzlinu, v jedné ruce jsem měl studentskou pečeť a ve druhé Coca-Colu, kterou jsem to všechno zapíjel (a pak mi samozřejmě bylo z toho všeho špatně). Ale to následující období 3 - 4 měsíců bylo úžasné - mohl jsem jíst co jsem chtěl, pořád jsem měl kostky na břiše a měsíc po závodech jsem vypadal snad lépe, než na pódiu.
A tehdy jsi začal se strongmany?
Ano, bylo to v dubnu, nebo v květnu, kdy za mnou přišel strongman Martin Štefl, se kterým jsem se znal z fitka, a říkal mi, ať s ním jdu zkusit strongman trénink. Tehdy jsem nevěděl, do čeho jdu, viděl jsem sice asi dvě soutěže, které tehdy Martin pořádal, ale to bylo všechno. Když jsem ty závody viděl, říkal jsem si, že je to bláznovství. Ale řekl jsem si, že to zkusím, šel jsem na první trénink, kde jsem zkusil párkrát zvednout kládu, co tam byla, pak jsem zkoušel 110kg kufry, které jsem zvládal bez problémů, a nakonec jsem ušel asi 17 m se 150kg kufry. Takže tak to nějak začalo.
A samozřejmě zakrátko hned první závody?
Přesně tak, to byla soutěž O meč Matůša Čáka v Trenčíně, kde tehdy startovalo 22 závodníků a mezi nimi Vidas Blekaitis (profesionální strongman, který se v loňském roce umístil na 4. místě na soutěži Arnold Strongman Classic - pozn. autora). Tehdy jsem viděl poprvé v životě disciplínu Super Yoke - nafasovali jsme rovných 400 kg a když jsem viděl Bleakitise, jak s tím prosprintoval vzdálenost 20 m asi za 11 vteřin, zůstal jsem stát a jen jsem koukal. Nakonec jsem zvládl všechny disciplíny - to je taková ta fáze, kdy člověk začíná a říká si: „Hlavně zvládnout všechny disciplíny.“ Ale časem už to samozřejmě nestačí a rozhodující je ty disciplíny nejen zvládnout, ale zvládnout je rychle a dobře. Na těchhle prvních závodech jsem skončil na 17. místě.
400 kg Super Yoke je slušný „ranec“ na první závody...
Pak tam byly ještě 150kg kufry v kombinaci s přenášením 190kg meče, autotrakař s Fabií v kombinaci s 260kg závažím na schodech síly, 125kg nebo 130kg viking press na počet opakování, vykládání 150kg koule, kalichu a listového pera (součást podvozku auta - pozn. autora) na stůl a krucifix - držení závaží v rozpažení.
Jestli se nepletu, u přenášení meče se tehdy ošklivě zranil jeden závodník.
Ten meč vážil 190 kg a měl se nějakým způsobem donést na vzdálenost 15 m. Snad jen jediný závodník - Braňo Golier - byl schopný meč zvednout na rameno a jít s ním. Tak jsme vymysleli takovou taktiku, že jsme meč zvedli ze země, objali ho za kříž a šli jsme po zpátku a meč táhli po špičce za sebou. Malí závodníci měli nevýhodu, protože meč měl přes 2 m. A jeden závodník asi zakopl, nebo ho meč převážil, spadl na záda a meč mu dopadl na nohu, kterou měl nadvakrát zlomenou.
Když jsi to viděl, neřekl sis v tu chvíli: „Na tohle kašlu.“ ?
Víš, že ani ne? Určitě jsem z toho neměl dobrý pocit, ale člověk si prostě říká, že musí být opatrný a dělat to s rozumem.
Jak vnímáš to riziko, že na závodech se při zvedání těch zátěží můžeš zranit? Nepřemýšlíš o tom, jestli ceny stojí za to riziko? Samozřejmě, že každý ten sport dělá, protože ho to baví, ale když už se to přesune z amatérské úrovně do té profesionální, kde se opravdu zvedají neskutečná kila a jde opravdu o zdraví...
V současné době už na to nemyslím a na závodech se prostě soustředím na techniku, kterou mám vyzkoušenou z tréninků. Oproti té zkušenosti s kulturistikou ve strongmanech vůbec nevnímám diváky, kteří jsou kolem, nevnímám, jestli na mě někdo křičí, a soustředím se na svůj výkon. Nepřemýšlím o tom, že se můžu zranit, to bych do toho asi opravdu nešel a nic bych nezvedl. Když se mě třeba někdo zeptá, co kolena a lokty, tak někdy přemýšlím o tom, co se asi děje v koleni, když jdu se 400 a více kily na zádech a ta váha při každém kroku vlastně spočívá na jedné noze, nebo jaký tlak asi vzniká na lýtkovou kost... Ale pak stejně přijdu na trénink, v poslední sérii si naložím na Super Yoke 420 kg a tu trasu se snažím projít co nejrychleji a nepřemýšlím o riziku, ale o tom, jestli dělat delší kroky, kratší kroky, rychlejší frekvenci kroků, jak dýchat atd. Mám jediný malý blok z jednoho z prvních závodů, kdy mi prasklo na bicepsu pár svalových vláken při zvedání koulí. Takže od té doby se před touhle disciplínou víc rozcvičuju a na závodech si oba bicepsy stáhnu obinadlem.
Závodění tě chytlo hned? Měl jsi chuť pokračovat, nebo jsi ještě váhal?
Asi nikoho to nechytne hned od začátku, nebo možná jak koho, ale já jsem na první závody jel spíše s tím hlavně si neudělat ostudu, aby se mi nestalo, že třeba neudělám jednu disciplínu, aby se na mě lidi nekoukali a neříkali si: „140kg obr a ani s tím nehnul.“ Nakonec jsem skončil na prvních závodech na 17. místě, takže tehdy jsem si ještě určitě neříkal: „To je ono, tohle chci dělat.“
Tobě navíc, když jsi začínal, někdo řekl, že se na strongmany vůbec nehodíš, je to tak? (smích)
To jo, tehdy se mnou začal trénovat jeden strongman z Mostu a bojovali jsme se 450kg pneumatikou. On se ji naučil zvedat dříve než já. Mě se stalo, že jsem ji přetočil jednou a podruhé už se mi to nepovedlo, a on ke mně přišel a říká mi: „Ty máš strašně slabé nohy, z tebe strongman nikdy nebude, ty se na to vy...“ No, naštěstí jsem ho tehdy neposlechl.
Kdy přišly první úspěchy a první vítězství?
Druhé závody jsem absolvoval v Maďarsku, kde jsem, pokud si dobře pamatuji, skončil čtvrtý. Pak byla soutěž v Liberci, kde jsem byl sedmý, a ještě jsem byl čtvrtý v Brně, to bylo v roce 2005. Pak přišla zimní pauza a další sezóna začínala v Čáslavi, kde jsem byl čtvrtý. Ten rok jsem poprvé zvítězil na závodech série Česko-slovenského poháru v Brně a byl jsem druhý v celkovém pořadí poháru.
A účast na prvních větších mezinárodních závodech, kde jsi se potkal s těmi známými jmény?
Když jsem se začal dobře umísťovat, nabídl mi Jirka Žaloudek, abych s ním jezdil na závody do Polska, kam vždy pozvali dva, někdy i čtyři české strongmany. Na první takové závody jsme jeli ve čtyřech: já, Martin Štefl, Zdeněk Sedmík a Jirka Žaloudek. Proti nám nastoupil Mariusz Pudzianowski, Jarek Dymek, Slawomir Toczek a Damian Sierpowski - první tři ve výborné formě a o posledním jsme si nejdříve mysleli, že je to asi nějaký sponzor závodů. Byl to dvoumetrový 180kilový tlustý chlapík a mysleli jsme si, že asi bude jejich slabinou, ale on to nakonec byl bývalý trojbojař a většina disciplín mu nedělala nejmenší problém.
Tak to byl hezký úvod do mezinárodních závodů. (smích) Jak to nakonec dopadlo?
Nějaké dílčí úspěchy jsme měli, občas jsme nějakou disciplínu vyhráli, ale celkově jsme jasně prohráli.
Jaké to vlastně bylo - postavit se proti takovým borcům jako je Pudzianowski? Toho znají často i ti, kteří se jinak o strongmany nezajímají, je prostě jednou z legend tohoto sportu.
Ani mi nedělalo problém se s nimi setkat a zazávodit si. Spíš mě překvapila situace, kdy jsme přijížděli na stadión, kde se konaly závody, a přes davy lidí nás musela dovnitř protlačit eskorta. Na tom stadiónu bylo kolem sedmi tisíc lidí a ti, kteří neměli kde sedět, různě posedávali na plotech kolem. Atmosféra to samozřejmě byla úžasná.
Diváci fandili jen domácím závodníkům, nebo podporovali i vás?
Určitě fandili a podporovali i nás, i když viděli, že to máme prohrané.
Čím to je, že v Polsku je ten sport tak strašně populární a na úrovni?
Obrovskou zásluhu na tom má určitě velká ikona tohoto sportu Mariusz Pudzianowski a jeho výroky o „polské síle“ a podobně. To zapůsobí na takové to vlastenecké cítění. Je to hvězda, která se objevuje v televizi, má vlastní značku energy drinku atd. Když přijel na závody, byly za ním tři dodávky polepené jeho portrétem, z nich vyskládali jeho vlastní disciplíny a šlo se závodit. Ale v Polsku mají o silové sporty - kulturistiku, vzpírání atd. - všeobecně mnohem větší zájem, než u nás.
Takže to bylo setkání se strongmanskou elitou. Lákaly tě i další větší mezinárodní závody? Poměřit síly s těmi nejlepšími na světě...
Dál jsem jezdil s Jirkou Žaloudkem na podobné soutěže, kde se závodilo ve dvojicích. Jednou se nám podařilo porazit Ervina Katonu a skončili jsme o bod za Pudzianowskim a na závodech Praze na Andělu se mi podařilo porazit Katonu ve třech disciplínách, jenže on pak vyhrál další tři a skončil o jeden bod přede mnou. Ale zůstávám realista. Mezinárodní dění sleduju asi 3 roky nazpět. S těmi nejlepšími se dá závodit a umím si představit být jim v některých disciplínách vyrovnaným soupeřem. Nechci aby to znělo nějak samolibě, ale dokážu si představit, že by sem přijel Zydrunas Savickas a byl bych mu vyrovnaným soupeřem, ale tím, že bych jako pořadatel vybral disciplíny, ve kterých má slabinu. Určitě ne zdvih klády na maximum, mrtvý tah na maximum a podobně, ale spíš něco na úchop - držení aut, těžké kufry na maximální vzdálenost atd. Možná i těžkou pneumatiku, kde by se zadýchal nebo schody síly, kde je potřeba i rychlost, ale co se týká té maximální statické síly, tak realisticky - není šance. A to není jen Savickas, je jich mnohem víc. To jsem říkal vždy a stojím si za tím - takových strongmanů, jako je ta česká špička, která čítá nějakých pět závodníků, je na podobné úrovni například jen v Polsku třeba padesát.
Čím to je, že se tady tenhle sport vůbec nerozvíjí? Myslíš si, že to má potenciál?
Myslím si, že ne. Je to tím přístupem a mentalitou lidí. Lidé to většinou neberou ani jako seriózní sport, ale spíš jako nějaké cirkusové vystoupení. V televizi se strongmani určitě neobjeví v sekci sport, ale spíš někde mezi kuriozitami a místo záběru na závodníka, jak nese 450 kg na vzdálenost 20 metrů, můžeš čekat spíš záběr, jak se staré babičky ptají, jestli by takového chlapa chtěla mít doma. To je první věc. Další je to zažité přesvědčení, že kdokoliv je větší a silnější, než je obvyklé, nedopracoval se k tomu čistě, a třetí věc je přístup diváků. Moje zkušenost je taková, že kdekoliv mimo ČR, stačí se podívat na závody na Slovensku, se hlásí spousta lidí z publika na divácké disciplíny. Chtějí si to vyzkoušet a něco vyhrát, ale tady u nás většinou ne.
Ale vždycky se najde někdo, kdo bude stát v publiku a bude říkat, že ty výkony vlastně nejsou nic moc a že by to zvládl taky.
Určitě, hlavně ti borci, kteří se předvádí ve fitku v tílkách, ale pak přijde na lámání chleba a zkusit si to nejdou. Asi se nechtějí ztrapnit, nevím.
Zkoušel jsi kulturistiku, strongmany, atletiku... Takže můžeš srovnávat. Co se ti zdá nejobtížnější, nejnáročnější?
Každý z těch sportů má svoje. Třeba atletika na vrcholné úrovni taky asi hodně bolí, taky asi stojí hodně úsilí a co se týká náročnosti na čas a počet tréninků (dvoufázové tréninky atd.), bude atletika asi nejnáročnější. Určitě se ti tam nestane, o tom jsem se sám teď přesvědčil, že například začneš házet koulí a za rok nebo za dva můžeš jet na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa. Říká se, že než koulař výkonnostně dozraje, trvá to 10 - 14 let soustavného tréninku. Kdežto ve strongmanech jsou lidé jako třeba Brian Shaw, který skončí s basketbalem a za dva roky se zúčastní soutěže World´s Strongest Man. Takže myslím, že v tomhle je strongman jednodušší. Složitější je určitě v rozmanitosti disciplín a náročnosti na finance. Atleti určitě dávají do přípravy také hodně peněz, ale přesto: Vrhač si koupí dvoje tretry a sadu koulí celkem za nějakých deset tisíc korun a může trénovat, kdežto když chceš mít kompletní strongman vybavení, tak do toho musíš investovat třeba 200 tisíc, což je dost rozdíl. A pokud chce někdo být strongman bez strongman vybavení, tak mu můžu garantovat, že jím nikdy nebude.
Co se týká četnosti tréninků, tak ta je ve strongmanech menší, protože trénovat disciplíny každý den, to určitě není to pravé ořechové. Optimální je v týdnu 2x trénovat disciplíny, ideálně v kombinaci s činkami, 1x - 2x v týdnu si dát kondiční cvičení a 1x týdně přijít do fitka a odcvičit nějaké doplňkové cviky. Skupina strongmanů je u nás velice úzká, takže když máš talent a vybavení, můžeš se tady v ČR do dvou let dostat do špičky.
Pak se to ale zlomí na té mezinárodní úrovni...
Samozřejmě. Ale já neuznávám lidi, kteří nechtějí jezdit na mezinárodní závody poměřit se s dalšími závodníky a stačí jim závodit tady v Čechách. V tom já nevidím žádnou budoucnost. Otázka pak ale samozřejmě je, jak se na ty závody dostat. To, že budeš vyhrávat všechny domácí závody, ještě neznamená, že pojedeš na ty mezinárodní, to už je zase trochu o něčem jiném.
Když jsme načali téma tvého tréninku, jaké jsou tvé maximální silové výkony?
V mrtvém tahu je to 350 kg, v bench-pressu 250 kg, ale myslím si, že teď už by to asi bylo lepší, a co se týká dřepu, nikdy jsem nedřepoval přes 300 kg. Myslím, že ty výkony s ohledem na to, kolik vážím, nejsou zase tak oslňující, ale vyhrávat se s tím dá. Co se týká přínosu těch cviků pro strongmany, myslím si, že třeba bench-press není až tak důležitý. Hlavní je především mrtvý tah, dřep a pořádně trénovat ramena. Na tréninku jsem zvládl na tlaky na ramena v multipressu 3x 190 kg a ve stoji s volnou činkou kolem 170 - 180 kg pro 3 opakování.
Používáš i jednoručky?
Jen málokdy, ve fitku, kde cvičím, mají jednoručky jen do 60 kg, takže si dám občas třeba 3x 10 opakování jako druhý tlakový cvik, ale to spíš výjimečně. Já mám určitou sílu v ramenou danou geneticky a mám skoro pocit, že čím méně je cvičím, tím jsou silnější.
Poslyš, ale to se ti stává nějak často, že to, co netrénuješ vůbec nebo jednou za půl roku, na tom se zlepšuješ. Jak to je? (smích)
Letos jsem kvůli atletice necvičil mrtvý tah, abych neměl ztuhlý střed těla, a teď jsem ho zkoušel asi po čtyřech měsících a dostal jsem se na 3x 320 kg bez pásku. Nějaké dispozice tam asi budou, lákalo by mě třeba zkusit mrtvý tah pořádně trénovat a jako první tady v ČR zatáhnout 400 kg, kdyby se vypsala nějaká soutěž.
Jaká je tvá nejoblíbenější a nejméně oblíbená disciplína?
Nejméně oblíbená je určitě Conan´s Wheel (přenášení zátěže v náručí - pozn. autora), to jsi dnes viděl na tréninku. A nejoblíbenější? Zezačátku to byly kufry (Farmers Walk), na které jsem se vždycky vysloveně těšil, ale když přibereš na 160 kg, už se ti s těmi kufry zas tak dobře neběhá a odnést třeba 150kg kufry na 60 m není žádná sranda, už se u toho hodně zadýchám a stojí mě to strašně sil, kdežto když se proběhnu 20 m se 430kg Super Yokem, tak mě to stojí 11 vteřin a prakticky se u toho ani nezadýchám, takže je to pro mě vyloženě odpočinková disciplína. To samé zvedání koulí - podáš nějaký maximální silový výkon za relativně krátkou dobu a máš to za sebou. Takže ta oblíbenost disciplín se trochu mění. Prakticky pořád jde o hledání optimální rovnováhy mezi maximální silou a tělesnou hmotností. Se 120 kg budeš dynamičtější a půjdou ti líp „běhavé" disciplíny, ale nemůžeš být nejlepší v disciplínách, kde se zvedají maximální váhy.
Myslím si, že hodně lidí bude zajímat, kolik toho takový strongman sní.
Nemyslím si, že jím velké porce, spíš jím často. Začínám ráno tím, že do sebe hodím nějaké aminokyseliny, půl hodiny na to si dám snídani, což je asi mé největší jídlo za den - sním tak 10 vajec, 2 kusy celozrnného pečiva a pak si dám ještě 4 - 5 celozrnných chlebů s máslem nebo s Florou a na to ještě pořádná vrstva nugety, marmelády, nebo medu. No a když mě to opravdu chytne, tak ještě přijde na řadu porce rýže zalitá nugetou.
Taková normální dietní strava. (smích)
Jasně, taková dietní a nízkosacharidová. To je ale opravdu největší jídlo dne. Pokud mám ten den dopoledne trénink atletiky, tak po tréninku vypiju gainer a půl hodiny poté obědvám. Na oběd mám obvykle hovězí s rýží, ale to už mám pocit že jsem snědl něco zdravého, takže za další půlhodinu si dám kafe s koláčem nebo něčím sladkým. Pak přijdou na řadu aminokyseliny a pokud mám ten den ještě odpolední strongman trénink, tak po tréninku přijdou na řadu opět aminokyseliny a gainer a kolem sedmé si dám kuře s rýží, nebo těstovinami. Zakončuji to kolem desáté, kdy je na řadě plátek kuřecího, nebo rybí filet s vařenými brambory. Na to si dám zase něco sladkého a když jde opravdu do tuhého a ještě později v noci začnu mít pocit hladu, sním 3 - 4 kousky buchty a zapiju to mlékem.
V souvislosti s jídlem a s tím, že vážíš tolik, co dva běžní lidé dohromady, mě napadá, že většina lidí si takovou postavu spojí s pojmy „pomalý" a „nemotorný", ale já už tě znám a vím, že to by byl v tvém případě docela fatální omyl. Trénuješ dodnes box, je to tak?
Je to určitě z velké části dáno geneticky - rychlost, motorika, orientace v prostoru, když třeba děláš kopy, při kterých se otáčíš. Kdysi jsem dělal box a thaibox a vrátil jsem se k tomu v roce 2004, kdy jsem se seznámil s jedním z mých nejlepších přátel, který mi tehdy nabídl sponzorování mého strongman tréninku a aby to nebylo úplně zadarmo, navrhl, abych ho učil boxovat. Přivedl svého bráchu a další dva kamarády, začali jsme trénovat a vydrželo nám to dodnes. Neříkám, že jsem nějaký excelentní trenér, učím je v podstatě to, co mám zažité a jak bych se v určité situaci zachoval sám. Baví je to, mají vůli trénovat, dávám jim dost do těla a myslím si, že ty moje tréninky jsou docela pestré.
Honzo, co bys poradil klukům, kteří mají o strongmany zájem a chtěli by to vyzkoušet, ale nemají kde trénovat? Protože míst, kde se dá v ČR trénovat, je opravdu málo a ne každý má možnost jezdit třeba 100 km na takový trénink.
Trénovat disciplíny je základ, bez toho nemůžeš být strongman. Myslím si, že když člověk chce, vždycky se dostane ke svářečce a nějakému kusu železa. Nemusí to nutně zadat firmě. Nechat si z nějaké trubky vyrobit alespoň základní vybavení - kládu, kufry - nebude zas takový problém. Kláda se dá vyrobit i ze dřeva, s takovými se kdysi na soutěžích začínalo. Taky si kluci můžou zkusit sehnat alespoň lehkou kouli nebo zvedat nějaký kámen...
Když to otočíme na opačný konec, od těch začátků k profesionálům, co tě nejvíce udivuje ze světových výkonů?
Ani nejde o konkrétní výkony. Když třeba někdo čtyřikrát zvedne 240kg kouli, umím představit, že to lze uskutečnit. Spíš mě fascinuje zájem diváků na těch velkých soutěžích. Když bych ale měl zmínit nějaké výkony, tak určitě tlakové disciplíny v podání Savickase, kde je vidět ta brutální síla bez nějaké techniky. Fascinuje mě to, že se takový člověk udrží tolik let ve světové špičce na takové úrovni a nemá žádné vážné zranění, že má stále tu vůli a motivaci dál soutěžit. Co se týče zranění, tak v tomhle sportu je jich opravdu hodně. Když to porovnáš s jinými sporty, tak málokde najdeš někoho, kdo se třeba 8 let udrží v absolutní světové špičce, vyhne se zranění a odolá náporu nováčků, kteří každoročně přichází hladoví po výhře.
Rozhovor s Honzou byl ještě mnohem delší, ale více prostoru už jeden článek poskytnout nemůže, a tak jsem vybral opravdu jen to nejzajímavější. Pokud marně přemýšlíte, co znamená citát v titulku tohoto článku, tak Vám to nyní prozradím. Tuto větu Honza pronesl na tréninku poté, co se 170kg zátěží v každé ruce proběhl vzdálenost 25 m v čase kolem 15 vteřin. Ani rozhovor, ani fotografie, ani video ale nezachytí tu atmosféru ze závodů, proto pokud jste zatím neměli možnost nějakou tu soutěž strongmanů zhlédnout, zkuste se někdy zajít podívat. Věřím, že zklamaní rozhodně nebudete.
