Když přijel v polovině října čtyřnásobný vítěz K-1 Ernesto Hoost do Brna v pozici trenéra jednoho z hlavních aktérů gala večera Kings of the ring, strhl na sebe více pozornosti novinářů i fanoušků než kterýkoliv ze zápasících bojovníků. Už tomu bude tři roky, co se za aplaudujícího potlesku vestoje v tokijské aréně rozloučil s diváky a definitivně pověsil boxerské rukavice na hřebík. Fanoušci na něj ale nezapomněli. Jeho velké bitvy v ringu stále nepřestávají fascinovat příznivce bojových sportů po celém světě, legenda holandského šampióna vábí dál. Ernesto si díky svému talentu a velké komplexnosti vysloužil přezdívku Pan Dokonalý (pozn.: z anglického originálu Mr. Perfect), stal se živoucí legendou bojových sportů a stále je jediným bojovníkem, který dokázal získat čtyři tituly K-1. Ačkoliv Ernestův rekord může být již letos vyrovnán a v následujících letech i překonán, jeho jméno se navždy zapsalo zlatým písmem do historie japonské soutěže. Dnes, ve svých 44 letech, se stále udržuje v dobré formě a dál trénuje se svými svěřenci. Kromě toho se rychle stal uznávaným trenérem, jehož služby vyhledávají kromě thaiboxerů a kickboxerů i přední bojovníci MMA.
Díky promotérovi brněnského gala večera Milkovi Deucmanovi jsem dostal příležitost udělat s Ernestem rozhovor. A takovou šanci jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Domluvil jsem si s Ernestem schůzku ve vstupní hale Bobycentra na osmou hodinu večerní, den před konáním gala večera. Když Ernesto dorazil, zmocnila se mě lehká nervozita, jejíž příčinou nebyla ani tak moje chabá angličtina, jako skutečnost, že jsem si právě podal ruku s jednou z největších legend K-1. Ernesto byl jedním z mých favoritů soutěže, jeho zápasy jsem hltal v živých přenosech na Eurosportu, měl na mě velký vliv při nalezení mé vlastní cesty k bojovým sportům. Byl to zvláštní pocit, sedět tváří tvář svému velkému sportovnímu vzoru a povídat s ním u jednoho stolu. Mluvili jsme spolu potom ještě několikrát, jak jsme se různě potkávali v prostorách hotelu nebo na samotném gala večeru a musím říct, že na mě udělal obrovský dojem. Zapůsobil na mě jako velmi příjemný a vstřícný člověk a bylo mi velkou ctí dělat rozhovor s takovou osobností.
Jak se dnes, po necelých třech letech, co jsi skončil se zápasením, cítíš?
Zápasení mi nechybí. Mám rád práci, kterou nyní dělám. Jsem trenér, trénuji hodně bojovníků, pořádám spousty seminářů a věnuji se komentování. Nedávno jsem byl požádán, abych zápasil s Badrem Harim, ale nakonec jsem řekl ne, protože už je to příliš dlouho, co jsem přestal zápasit.
Zápas s Badrem byl tvůj nápad?
Ne. Jeho manager za mnou přišel a zeptal se mě, jestli nechci zápasit s Harim. Já jsem si řekl, co se může stát, protože v tu chvíli jsem znovu přemýšlel jako bojovník. Ale pak jsem si řekl, Ernesto, přemýšlej chvíli, než něco řekneš, protože tohle není zrovna dobrý nápad. Tři roky jsem nezápasil a navíc tisková konference měla být tenhle měsíc a zápas až v květnu, takže nějakých 6 - 7 měsíců by za mnou všichni chodili a chtěli by si povídat o tomhle zápasu. Byl bych pod velkým tlakem, což jsem nechtěl.
Chtěl jsem se tě zeptat, jestli máš i dnes po delší době občas nutkání vrátit se do ringu. Teď si na to můžu odpovědět sám, že ano.
Pořád si občas řeknu, OK, kdyby přišla dobrá příležitost a byla by finančně zajímavá, potom bych do toho šel.
Náš bojovník Pavel Hakim Majer, který u tebe trénoval, mi před časem při našem rozhovoru řekl, že na tréninku pořád spáruješ se svými svěřenci. Platí to?
Ano. Někdy, když se v tělocvičně sejde hodně cvičenců, tak potom nemůžu spárovat, protože je musím sledovat, což není zrovna snadná úloha. Je tam mnoho bojovníků, takže nemohu dělat jiné věci. Ale stále se svými svěřenci často spáruji.
Ještě k otázce, týkající se toho, jak se momentálně cítíš. Máš po mnoha letech tvrdých zápasů v K-1 nějaká dlouhodobější zranění, která tě trápí i dnes?
Mám problémy se svým loktem. Nemohu ho plně ohnout. Nechci jít ale na operaci, bojím se, že by se to ještě zhoršilo, tak to nechávám být.
Je pravda, že do tvé tělocvičny v těchto dnech přešel Tyrone Spong?
Ano.
A mohl bys prozradit, jaké důvody ho k tomu vedly, pokud jsou ti známy?
Myslím si, že je to osobní věc mezi ním a jeho trenérem, ale hádám, že se něco pokazilo a on se rozhodl přijít trénovat ke mně.
Nyní pár otázek k tvojí bohaté kariéře. Myslím, že tvým osudným bojovníkem se stal Bob Sapp. Dokázal tě 2x porazit. Tehdy to nebyla jen tvoje prohra, ale prohra K-1 jako taková, protože monstrum zvítězilo nad bojovníkem K-1. Co za tím bylo, že jsi ho nedokázal porazit?
Tohle je velký příběh a musím ti ho říct celý.
Budu jedině rád…
Než jsem měl poprvé zápasit s Bobem Sappem, nejdříve jsem zápasil se Stefanem Lekem. Tehdy jsem si poranil nohu a nemohl jsem pokračovat dál ve finálovém turnaji. Potom jsem měl hodně dlouhou dobu problémy s nohou. Vrátil jsem se zpátky, tuším v dubnu. Znova jsem začal zápasit, vyhrál jsem nad Nakasakou. Pak opět se Stefanem Lekem, vyhrál jsem KO v prvním kole. To bylo v květnu. Následně mi trenér řekl: „Další zápas budeš mít v červenci proti Semmymu Schiltovi.“ Řekl jsem OK, v pořádku a začal trénovat. Pořád jsem trénoval naplno, přičemž jsem začal někdy začátkem března. Takže to je březen, duben, květen, červen, červenec - pět měsíců v kuse jenom trénink, takže jsem začal být unavený. Týden před zápasem se Semmym Schiltem za mnou přišel trenér a řekl, že žádný zápas nebude. Byl zrušen.
Já už si začínal plánovat dovolenou a další věci, když za mnou přišli a sdělili mi: „Budeš zápasit příští měsíc v Las Vegas proti Janu Nortjemu.“ Řekl jsem OK, nic se neděje. Znovu jsem trénoval, trénoval a pořád dokola, ale moje tělo začalo protestovat. Začal jsem mít problémy s kůží. Byl jsem hodně unavený a pod velkým stresem a v tu chvíli začaly moje kožní problémy. Nicméně dál jsem pokračoval v trénování a zápasení. Porazil jsem Jana Nortjeho a jenom dva týdny potom jsem zápasil se Semmym Schiltem v Tokiu. Moje potíže s kůží se ale více zhoršily. Bylo to v rozmezí srpna až října, kdy jsem začal mít opravdu vážné potíže. Natékala mi kůže, zvětšovala se, bylo to velmi bolestivé a nepříjemné. A potom za mnou přišli a řekli: „Budeš zápasit s Bobem Sappem.“ Tak jsem svému trenérovi řekl, že nemůžu zápasit. On řekl, jenom o tom jeden, dva dny popřemýšlej. Po dvou dnech jsem mu řekl: „Promiň, ale opravdu to nejde, nemůžu zápasit.“ Potom na mě začali všichni tlačit - trenér, K-1… “Musíš zápasit. Musíš zápasit.“ Tak jsem nakonec řekl: „OK, budu zápasit.“
Ale nebyl jsem vůbec v pohodě, a tak jsem prohrál. V první řadě to bylo kvůli tomuhle. Co se týče druhého zápasu - očekávalo se, že Bob Sapp bude zápasit se Semmym Schiltem. Ale potom organizátoři řekli: „Ne, Ernesto by vypadal v televizi lépe,“ a tak dále. Řekl jsem OK, pošlete mi smlouvu, peníze a budu zápasit. Tak jsem šel podruhé do ringu s Bobem Sappem. Ale z prvního zápasu jsem měl v hlavě jakýsi psychický blok, takže jsem udělal pár chyb a potom rozhodčí ukončil zápas předčasně. Bob Sapp se tehdy stal opravdovou hvězdou, protože mě znovu porazil. Tohle je zápas, který nenávidím nejvíc ze všech, které jsem během kariéry měl. Je to jako velká černá skrvna na mojí sportovní kariéře.
Jeden z mých nejoblíbenějších zápasů K-1 vůbec je tvůj zápas s Andym Hugem z roku 1996. Tehdy se nastavovala dvě kola, kde jste oba podali neskutečné výkony. Andy nakonec vyhrál. Nicméně když to srovnám třeba s nedávným výkonem Singha Jaideepa a Ewertona Teixeiry, tak se mi chce brečet…
Rád bych ale řekl, že si nemyslím, že jsem tebou zmíněný zápas prohrál. Bylo to hodně vyrovnané, ale po třech kolech jsem si řekl: „Tohle jsem vyhrál.“ Potom přišlo první extra round, ve kterém byl lepší Andy. Tehdy byl lepší a mohl vyhrát. V posledním kole jsem ale zase vyhrál já, proto si myslím, že jsem tenhle souboj vyhrál.
Určitě to bylo velmi vyrovnané. Ale spíš by mě zajímalo, co ti pomáhalo nebo kde jsi bral poslední síly do nastavovaných kol? Skončí zápas, do kterého jsi dal všechno a rozhodčí rozhodnou, že se bude pokračovat třeba dalších 6 minut. Jednak jsi vyčerpaný, a jednak to působí i na psychiku a ne každý fighter se s tím dokáže vypořádat a mnozí, jinak skvělí bojovníci, ztrácejí své zápasy právě v extra roundech.
Tohle je opravdu velmi těžké. Skončí zápas a ty musíš zápasit dál. Ale já jsem tohle zažil hodněkrát, takže moje mysl a tělo se postupem času přizpůsobila. Když zápas skončí a má se rozhodovat na body, tak si vždycky říkám: „Možná přijde ještě extra round. Rozhodčí mě možná nemají rádi, takže budu muset zápasit další kola.“ Když jsem zápasil, vždycky jsem počítal s tím, že pokud zápas neskončí před limitem, můžou přijít klidně dvě nastavovaná kola.
Ceníš si některého ze svých titulů víc než ostatních?
Ano, je to titul z roku 1999.
Proč zrovna tento?
V tomhle roce jsem měl v Japonsku zápas s Franciscem Filhem a prohrál jsem KO. Bylo to opravdu tvrdé KO, jedno z nejtvrdších, které jsem inkasoval. Tehdy mi bylo 33 let. Lidé najednou začali říkat, že už na to nemám, že jsem příliš starý a ať raději skončím. Bylo to pro mě celkem těžké období. Potom přišlo finále, kde jsem knokautoval Jeroma Le Bannera i Mirka Crocopa. To byla moje odpověď. Vítězství jsem si hodně užíval, byl to jeden z nejlepších momentů mé kariéry.
Je nějaký rozdíl mezi tím, jak jsi trénoval ty, a způsobem, jakým trénuješ své svěřence?
V zásadě tam není příliš rozdíl. Co se týče jakéhosi základu, jsou to stejné nápady, stejné věci, techniky boje atd.
Jak to dnes prožíváš, když sedíš pod ringem a sleduješ své svěřence v něm, zatímco celý život jsi byl tím bojovníkem v ringu ty? Hádám, že role bojovníka ti zřejmě seděla víc než role trenéra.
(Ernesto se na chvíli zamyslel.) Ne, myslím, že ne. Teď jsem rozhodně trenér. Coby fighter jsem v ringu zažil všechno. Vyhrál jsem KO, prohrál jsem KO, znám všechny zápasové situace a své zkušenosti se teď snažím předat svým svěřencům.
Jelikož jsi také mistr světa v Savate, vždycky jsem se tě chtěl zeptat, o čem tenhle bojový sport je, protože u nás je o něm minimum informací. Jaká jsou jeho specifika?
Savate je založeno především na kopech, ale nemůžeš tam používat boky jako v thai boxu a kopat takhle (pozn. red.: Ernesto se postavil a předvedl mi round kick), můžeš užívat jen některé techniky kopů. To je asi největší rozdíl. Dělá se tam mnoho technik kopů jako kopy z otočky, obloukový kop. Takže předvést pěkné kopy je mnohem důležitější, než dát někomu knokaut. Můžeš být třikrát poslán k zemi a pořád můžeš vyhrát zápas, protože uděláš lepší kopy. Tahle průprava mi hodně pomohla ke koncentrovanosti a ovládání v zápasech v K-1.
Co je s Paulem Slowinskim? Dlouho jsem o něm neslyšel.
Paul se rozhodl vrátit zpět do Austrálie. Došlo k tomu začátkem roku. V minulém roce prohrál hodně zápasů a necítil se příliš dobře. Řekl mi, že se chce vrátit zpátky a nakonec se rozhodl tam zůstat a trénovat s lidmi v Austrálii. Je to jeho rozhodnutí a já ho respektuji.
Počítám, že jsi viděl všechny zápasy finálové eliminace K-1, překvapil tě nějaký výsledek?
Ne, žádné velké překvapení to nebylo, takhle jsem to očekával. Možná jsem byl trochu překvapen, že Alistair Overeem zápasil celkem slušně.
Na tiskové konferenci jsi řekl, že bys přál titul raději Remymu Bonjaskymu než Semmymu Schiltovi…
Ne, to jsem neřekl. Říkal jsem, že to nepřeji ani jednomu, protože potom by se stali 4násobnými šampióny jako já, takže doufám, že ani jeden, ani druhý nevyhraje. (usmívá se) Nicméně vyhrát může každý a jejich šance jsou otevřené.
Poslední dva roky vypukla v K-1 naplno generační výměna a do soutěže přišla nová krev. Myslíš si, že současná úroveň K-1 je stejná, vyšší nebo nižší než za éry vaší generace?
Myslím, že minulý rok měl hodně vysokou úroveň. Nejvyšší za poslední roky. Bylo tam mnoho skvělých zápasů. Přišla spousta nových tváří. Vyjma finálového zápasu to byl skvělý rok (pozn. red.: Ernesto tím mířil na nesportovní počin Badra Hariho). Tenhle rok to nebylo tak dobré, ale úroveň K-1 se zvedá. Pořád si ale myslím, že za nás bylo v zápasech více bojovnosti a nasazení.
Vidíš mezi novými bojovníky nějakého leadera? Mnoho lidí jej vidí v Badru Harim.
Ano, určitě je to Badr Hari. Mezi mladými bojovníky je nejvíce vidět. Má obrovský talent, ale jeho velkým problémem je chování. V první řadě se musí zklidnit, jak v ringu, tak v osobním životě, vyvarovat se excesů, potom se z něj může stát šampión.
Nejvýznamnější část tvojí sportovní kariéry představuje K-1, kde jsi působil od jejího zrodu až do odchodu do sportovního důchodu. Co pro tebe tahle soutěž znamená?
Když jsem v 15 letech začal trénovat bojové sporty, bylo to čistě o lásce k nim. V té době nebyly v kickboxu žádné peníze, bylo jen několik málo bojovníků, kteří patřili k opravdové špičce a kteří si mohli říkat profesionálové. Dělal jsem to hlavně pro sebe, stejně jako velká většina lidí. V roce 1993, kdy proběhl první turnaj K-1, jsem v něm původně zápasit neměl. Nicméně, jeden z bojovníků, současný trenér Daniela Ghity, se zranil a já jsem byl jako náhradník povolán do turnaje. Takhle začala moje kariéra v K-1. Tehdy mi bylo 27 let. Ještě 4 roky potom, co jsem začal zápasit v K-1, jsem měl běžnou práci, pracoval jsem jako sportovní instruktor. Potom jsem opustil svoje zaměstnání, stal jsem se profesionálním bojovníkem a začal se naplno věnovat trénování.
Co se týče tvého „běžného zaměstnání“, vím, že jsi nedělal jen obyčejného instruktora, ale pracoval jsi v nápravném zařízení pro problematické děti. Mohl bys říct, v čem tehdy spočívala náplň tvé práce?
Jako sportovní instruktor jsem se snažil dávat jim různé možnosti, kam směřovat jejich energii. Každý týden jsme hráli fotbal, chodili jsme plavat do bazénu atd. Učil jsem je i bojové sporty, ale při tréninku nebyly dovoleny žádné údery do obličeje. Často jsme jezdili na různé víkendové kempy. Snažili jsme se jim být zároveň vzorem v chování, dát jim dobrý příklad do života.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že dnes máš ještě nabitější program, než když jsi zápasil a pořád jsi někde na cestách. Co na to tvá rodina?
To je pravda. Tím, že cestuji se svými svěřenci na zápasy, dělám semináře, komentuji turnaje K-1 a spousty dalších věcí, jsem pořád v jednom kole. Na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůžu. Rodina je na to už za ta léta zvyklá. Někdy, když už jsem doma delší dobu, se mě manželka ptá, kdy už zase někam odjedu. (usmívá se)
Volného času nazbyt asi moc nemáš, přesto se zeptám, zda nemáš nějaké koníčky mimo bojové sporty?
Určitě, pořád si rád zahraji fotbal, akorát mám velký strach o svoje kolena. Ve fotbale se o ně bojím víc než při kickboxu.
Od té doby, co jsi přijel, jsi na roztrhání. Ale počítám, že na tohle jsi určitě zvyklý. Zajímalo by mě, jestli to probíhá stejně, i když se vrátíš domů?
Město, kde žiji, je malým městečkem a lidé se znají navzájem. Znají dobře i mě. Většinou, když mě potkají, tak mě pozdraví, zeptají, jak se mám, jak se daří… Není to tak, že by mě každý zastavoval. Občas, když je nějaký gala večer, tak za mnou někdo přijde, především mladí lidé, kteří se chtějí se mnou vyfotit.
V České republice nejsi poprvé, jak se ti u nás líbí?
Je tu pěkně, opravdu krásná země. Ale nikdy jsem neměl čas se tu pořádně porozhlédnout, podívat se po okolí.
Na závěr našeho rozhovoru bych se tě rád zeptal, zda nemáš nějaký vzkaz pro české a slovenské fanoušky?
Doufám, že jsem vás oslovil jako bojovník a věřím, že jako trenér vám toho ukáži ještě víc. Všechny vás tímto zdravím a děkuji Vám za podporu.
