První část rozhovoru s jedním z nejúspěněšjích a podle ohlasů fanoušků na internetu i na samotných gala večerech také jedním z nejoblíbenějších českých bojovníků končila debatou na téma zranění a zdraví. Tato část začíná retrospektivně a úvodní otázkou se vrátíme k začátkům Jirkovy kariéry bojovníka v thajském boxu. Dojde zde řada i na avizovanou historku, kterou jsem v předchozí části pracovně nazval „O malém Le Bannerovi“. V této souvislosti mě napadá, zda není čas Jirkovo ustálené označení coby české legendy thajského boxu nahradit novou a možná stejně výstižnou přezdívkou. Konečný verdikt nechávám na Vás...
Co tě přivedlo k thajskému boxu?
Ve 13 nebo 14 letech jsem začal s karate, u kterého jsem zůstal zhruba rok. Předtím jsem neměl se sportem moc společného. Najednou jsem se rozhodl, že bych chtěl dělat nějaký z bojových sportů. Vždycky se mi líbily a lákalo mě zkusit je.
V té době se začaly rozjíždět filmy s tématikou bojových sportů. Tehdy jsem také poprvé viděl Karate Tygr 3 s Van Dammem. Film jsem zhlédnul a seděl u televize asi takhle… (Jirka předvádí názornou ukázku výrazu s vykulenýma očima a otevřenou pusou). Hrozně jsem to hltal. Nechal ve mně neuvěřitelný zážitek. Hned jsem si začal zkoušet různé věci, které dělali v tom filmu. Samozřejmě jsem vůbec nevěděl, co thajský box je. Stále jsem ještě chodil na karate, ale začal jsem v Chomutově hledat nějaký další, více kontaktní sport, protože karate bylo víceméně o provádění technik do vzduchu, což nebylo nic pro mě. Já chtěl něco plnokontaktního. Nejdříve jsem se přihlásil do klubu pod vedením Roberta Zemana, který byl zaměřený spíše na kickbox. Potom tam přišel Ruda Vácha, který už měl nějaké zkušenosti s thajským boxem. Nevím, jestli to okoukal z videí, nebo možná z Prahy… Postupně sem začal vnášet více thajského boxu.
K thajskému boxu mě tedy přivedl hlavně můj kultovní film s Van Dammem. Byl to silný zážitek a v podstatě se to se mnou táhne až dosud. Když vycházely kazety, musel jsem si koupit kazetu. Potom začaly vycházet DVD, okamžitě jsem si musel koupit DVD. A když je čas a dostaví se nostalgie, tak si ho pustím a koukám na něj s úplně stejným výrazem jako tenkrát. Jakmile jsem tenhle film viděl, hned jsem měl elán do tréninku, nakopnul mě, vypnul jsem video a šel trénovat. (usmívá se)
Podíval ses někdy do Thajska, kolébky thajského boxu?
Poprvé jsem tam byl v roce 1998. V prosinci 1997 jsem měl zápas o titul mistra ČR s Petrem Hanešem. Tehdy jsme se dohodli s trenéry, že když vyhraji tento zápas, zaplatí mi letenku do Thajska. Já ho vyhrál a kluci dodrželi slovo a zaplatili mi letenku. Já si sehnal finance, abych tam mohl být a v únoru 1998 jsem poprvé navštívil Thajsko.
Letěl jsem tam s Adamem Vránou od Petra Macháčka. Ani už nevím, jak jsme se dali dohromady, ale letěli jsme spolu. Když jsme dorazili, tak jsem na všechno koukal s otevřenou pusou. Najednou úplně jiná mentalita, byl to pro mě úplně jiný svět. Od prvního tréninku, který jsme jeli, to byla obrovská změna, protože evropský thai box a tradiční thajský styl je trochu odlišný. Byl jsem tam celý měsíc a každý den jsem chodil na tréninky a makal. V březnu jsem se vrátil domů a v dubnu odlétal na mistrovství Evropy. Byl jsem perfektně připravený z Thajska a na mistrovství se to promítlo. Neudělal jsem vyloženě nějaký ohromný výsledek, ale tři zápasy jsem vyhrál. Potom jsem šel do souboje o bronzovou medaili. Narazil jsem na Rusa Magomedova, který byl úřadujícím mistrem Evropy nebo možná i světa. S ním jsem prohrál. Byla to škoda, ale vždycky hodně záleží na losu. Narazil jsem na něj ve čtvrtém zápase. Kdyby to bylo z opačné strany, mohl jsem se probojovat ještě dál.
Sleduješ K-1? Máš mezi K-1 bojovníky nějakého favorita?
K-1 sleduji a mým favoritem je Jerome Le Banner, což je takový nekorunovaný král. Tenkrát, když šel s Ernestem Hoostem, mě štvalo, že to nedopadlo a nevyhrál. Líbí se mi jeho styl. Dále to jsou určitě legendy jako Ernesto Hoost a další, ale nejvíc na mě zapůsobil Le Banner. Navíc, jak jsem byl nedávno na zápasu ve Francii, tak si ze mě začali dělat srandu. Když jsem se tam rozcvičoval, stínoval atd., tak za mnou přišel borec do šatny a říká mi: „Hej, Le Banner,“ jakože jsem malý Le Banner. Samozřejmě se toho hned chytl Míra Šafra a povídá: „Ty, Jaruno, jak jsem na tebe koukal, když jsi stínoval, ty pohyby a figura, ty fakt vypadáš jako Le Banner. Jsi taková jeho zmenšenina.“
Přijeli jsme do Prahy a hned si ze mě začal dělat srandu i Péťa Machajda a zdravil mě: „Nazdar, Le Bannere!“ Začali se přidávat i další. Říkám: „Dejte mi už pokoj.“ (smích) Ne, je to moje ikona v K-1, tak mě docela těší, že mě s ním spojují tímhle stylem.
Co je podle tebe hlavním faktorem, který rozhoduje v zápasu na vrcholové úrovni, kdy se proti sobě postaví dva soupeři zhruba na stejné úrovni?
Tady už je to hodně těžké, protože rozhodují hlavně dílčí body. Roli hraje zkušenost, kdy na nějakou akci musí existovat okamžitá reakce. Člověk musí makat, ne na 100 %, ale na 200 %, aby tam nechal všechno, co v něm je, protože jinak to nejde. Asi se tady nemůže hrát na KO, protože pokud jsou soupeři na stejné úrovni, tak rozhodují bodíky a ty prostě musíš přesvědčit rozhodčí, že jsi lepší. Pro ně je potom určitě těžké takové zápasy rozhodovat.
V minulých letech jsme sledovali tvé zápasy v zahraničí na Eurosportu. Často se stávalo, že jsi kvůli rozhodnutí rozhodčích prohrál vyhraný souboj. Mám na mysli hlavně tvé vystoupení na It´s showtime v Holandsku. Po třech kolech, přestože jsi jasně vedl na body, se nastavovalo extra round a nakonec jsi prohrál celý zápas. Ovlivnilo to nějak tvoji psychiku při zápasech, když jsi věděl, že pokud nevyhraješ před limitem, nebo soupeře totálně nepřeválcuješ, tak už je šance na vítězství menší?
Poprvé, když jsem byl na It´s showtime Trophy v roce 2006, byl jedním z účastníků turnaje i Ondra Hutník, takže jsem nemohl jezdit na tréninky do Prahy, jelikož se nevědělo, jestli se třeba nepotkáme v pyramidě. Musel jsem se připravovat sám. Trenéra jsem neměl, trénoval jsem sám sebe. Myslím si, že jsem se tehdy připravil docela kvalitně, protože když jsem se potom svlékl a šel na váhu, viděl mě Péťa Macháček a sám docela koukal. Vypadal jsem jako stažený králík – svaly a zbytek kůže. Péťa říkal, že mě takhle vysekaného ještě nikdy neviděl. Byl jsem jak fyzicky, tak psychicky dobře připraven. Mým soupeřem se stal Kaas a podle mého názoru jsem podal slušný výkon, jenomže potom dali extra round a to už jsem si řekl: „Pokud ho netrefím KO, tak si tady můžu dělat, co chci a stejně zápas nevyhraji.“ Extra roundy vždycky nechají na člověku nějakou psychickou zátěž. Věděl jsem, že pokud mi tam nepadne KO, nemám šanci na vítězství. Do třetího kola jsem jel na maximum, abych to vyhrál. Věřil jsem, že můžu vyhrát, ale potom už v nastavovaném kole nebyly síly takové, začala pracovat i psychika. Byl jsem jakoby svázaný. Vím, že nastavované kolo jsem prohrál oprávněně, ale myslím si, že předchozí tři kola jsem vyhrál.
V roce 2008 jsem šel do ringu se Semem Braanem. Ve třetím kole pořád seděl na zadku na ringu, ani jednou ho nepočítali a potom, když rozhodčí dali extra round, tak jsem si pro sebe říkal, že se zase opakuje ta samá pohádka z roku 2006 a že už to nemá smysl. Od té doby jsem si řekl, že na ně ne kašlu, ale seru, protože člověk tomu věnuje opravdu hodně. Stojí ho to hodně úsilí, hodně času v přípravě a spoustu dalších věcí. A ať dělá, co dělá, tak nakonec si to stejně rozhodčí udělají podle sebe, protože organizátoři potřebují, aby Holanďan postoupil dál a nějakým způsobem si to už zařídí.
Thajskému boxu se věnuješ už tak dlouho, že většina fanoušků tě zná jen jako českou legendu či ikonu thajského boxu, ale vzpomeneš si ještě na dobu, než jsi začal trénovat... Byl jsi spíš rváč, který nešel pro ránu daleko, nebo naopak spíš klidný člověk, který v sobě našel bojovníka až v ringu?
Nikdy jsem nebyl rváč a ani teď jím nejsem. Nemám v sobě to, že bych šel například na diskotéku a teď si tam někoho vyhlédnu, nebo abych se pral někde na ulici. Já tohle absolutně nesnáším. Bojové sporty jsem vždycky dělal pro sebe, abych si dokázal, že můžu něčeho dosáhnout. Pokud má dojít k zápasu, tak v ringu, protože tam proti sobě stojí dva rovnocenní soupeři, kteří jsou na boj nějakým způsobem připravení. Potom ať si to člověk jde vybít do ringu, ale doteď nesnáším nějaké rvaní na ulicích nebo diskotékách a snažím se tomu maximálně vyhýbat.
Když jsem dělal, nebo ještě sem tam dělám příležitostně vyhazovače na diskotékách, když je čas, nebo když se člověk o víkendu nudí, tak to není o tom, že bych někoho vzal a vyfackoval ho ven. Jde o to ho rozumně zmuchlat a vyvést ven s tím, že tady nemá co dělat, ať si jde po svých. Tyhle věci se vždycky snažím řešit s rozumem. Pokud to s rozumem nejde, tak k tomu člověk samozřejmě musí přistoupit tvrdší formou. Pokud lze ale věc vyřešit rozumně, nejsem typ, který by při první příležitosti někoho sestřelil a potom ho vynášel na ramenou. Tohle opravdu nemám rád.
Co ti pomáhá se nabudit do zápasu? Máš nějaký rituál nebo nějakou činnost, kterou praktikuješ, než jdeš do ringu?
Nabudit mě dokáže moje oblíbená písnička. Mám teď připravené zhruba 3 - 4 písničky jako „nástupovku“. Teď v Praze jsem si pustil Three 6 mafia It´s a fight, pak mám ještě Roy Jonese Jr. Can Be Tauched apod. Když si je pustím, tak mě to hrozně moc nabrnkne a během té chvilky to ve mně nechá emoce a hodně mě to nabudí. V hlavě mám takové to: „Teď jdu do ringu vyhrát.“ Když je čas, tak si před zápasem dám mp3 a pustím si muziku, která mě trochu vyhecuje.
Samotné vyhecování, které mi dobře funguje, děláme teď s Péťou Macháčkem. Než jdu do ringu, ještě chvíli stojíme v zákulisí. Jsme tam připravení na nástup. Já jsem maximálně soustředěný na zápas a Péťa se přede mě postaví, skoro čumák na čumák a začne na mě řvát: „Kdo sem přišel vyhrát?“ A já na něj zařvu: „Já!“ Takhle tam proti sobě řveme a potom říká: „Teď mi v ringu ukaž, že jsi sem přišel vyhrát! Jasný?“ V tu chvíli jsem úplně nastartovaný, takže do ringu jdu jak papiňák před vybuchnutím. Péťa mě opravdu dokáže perfektně vyhecovat.
Chodíš do zápasu s tím, že máš s trenérem domluvenou nějakou taktiku, kterou se snažíš v zápase uplatnit, nebo se přizpůsobuješ vývoji zápasu, konkrétním situacím a sázíš na své zkušenosti?
Vždycky se snažíme přečíst soupeře. Péťa mi většinou pošle odkaz na jeho zápas, abych se na něj podíval a prostudoval, co jede nebo nejede. Na každého soupeře, pokud ho eventuálně známe, nebo máme možnost si o něm něco zjistit, se snažíme přizpůsobovat trénink, protože ve váze kolem 84 kg, kde působím, je hodně vysokých kluků. Přeci jenom, nejsem žádný čahoun a často proti mně nastupují kluci, kteří jsou taková bidla. Třeba na Slovensku jsem bojoval s Erikem Kosztankem, což je opravdu čahoun. Když jsem se na něho tenkrát připravoval, tak mi Péťa držel lapy hodně vysoko, abych se naučil bouchat nahoru a nejezdil pak všechno na spodky. Všechno jsem musel přizpůsobit tomu, že veškeré údery jsem musel mířit výš, takže jsem při lapování pomaličku stál na špičkách.
V tomhle směru jsme se snažili přizpůsobovat přípravu, ale když jdu do zápasu, tak se hlavně snažím poslouchat trenéra. Někdy to funguje, někdy to nefunguje, záleží, jestli ho poslouchám, nebo ne. Snažím se dělat, co mi říká, takže nemáme vyloženě připravenou nějakou taktiku, že bychom si řekli, teď pojedeme takhle nebo takhle. Ne. Skočím do zápasu a během zápasu se snažím Péťu poslouchat, protože vidí zespod ringu nejlíp, co eventuálně v daný moment dělat nebo nedělat. Žene mě dopředu nebo na mě zakřičí určitou kombinaci. Jakmile to uslyším, snažím se ji provést a funguje to.
Thajský box má narozdíl od klasického boxu nebo kickboxu také svoji duchovní stránku související s celkovým pojetím boje, rozvojem osobnosti bojovníka. Mohl bys říct, v čem to spočívá?
Před každým zápasem v thajském boxu se tančí rituální tanec „vai-kru“, který vyjadřuje duchovní spojitost s thajským boxem a je to vlastně o vzdání úcty bohu, svému trenérovi, škole, rodině… Jelikož dlouho jezdím zápasy s osekanými pravidly, bez loktů atp., tak se ho snažím provést alespoň zkráceně. Pokaždé si alespoň uzavřu svoji zápasovou arénu tím, že obejdu provazy ringu a uzavřu svůj pomyslný kruh.
Dříve jsem rituály tančil celé, a když jsme byli v Thajsku na mistrovství světa, kde se hodnotily i tance „vai-kru“, byl jsem vyhodnocen jako bojovník s nejlépe provedeným „vai-kru“. Docela jsem koukal a celkem mě to překvapilo.
Máš nějaké koníčky mimo sport?
Můj koníček mimo sport je sport (smích), protože jsem jím postižen. Je to o tom, že celý můj život se točí kolem něj, nějakým způsobem mě živí. Když mám čas, dávám soukromé hodiny, vedu tréninky, zajdu si do posilovny, jdu si zaběhat, zajezdit na kole… Když potom sedím doma a nemám co dělat, tak se stejně za chvíli začnu nudit. Sice jsem si říkal, že nic nebudu dělat, žádný sport, ale nudím se, nevím, jak se zabavit a nakonec stejně skončím u toho, že si jdu někam zasportovat. Pořád musím mít nějakou fyzickou aktivitu. Jediné, co mám jako zájem mimo, je motorka, kterou už musím konečně opravit. Sem tam člověk nasedne na mašinu a jede se někam projet, což je taky příjemné odreagování. Když to shrnu, je to hlavně sport, který je mým zaměstnáním, zdrojem obživy, koníčkem, prostě vším dohromady.
A co když potřebuješ trochu vypustit, odpočinout si a zregenerovat? Máš něco, co ti pomáhá?
Co se týče regenerace nebo odpočinku, rád si zajdu do sauny, kde najdu takový svůj klid. Člověk si tam odpočine, zregeneruje a dá se do kupy. Nedávno jsem byl v Marienbergu, kde mají obrovský saunovací komplex. Strávil jsem tam tři nebo čtyři hodiny jen tím, že jsem se tam krásně flákal a relaxoval a bylo to super.
Komu nejvíce vděčíš za úspěchy, kterých jsi dosáhl?
Jak jsem říkal, do určité doby mě vychoval můj bývalý trenér Ruda Vácha, kterému patří velký dík. Momentálně patří obrovský dík Petrovi Macháčkovi, který se o mě staral už v době, kdy jsem ještě byl pod Rudou Váchou, Zoranu Pešičovi, který mi zapracoval na rukách a díky němu teď v nich cítím obrovské zlepšení. Co se týče tréninku, pak bych chtěl poděkovat celému Hanumanu. Patří sem také Petr Ottich, který mi v poslední době zařizuje zápasy. Od doby, co spolupracujeme, nemůžu si na nedostatek zápasů vůbec stěžovat, jelikož jich je teď opravdu dost. A já jsem jenom rád, protože mám rád přípravu, kdy jdu za určitým cílem, vím, že budu mít zápas. Zápasy mám dané dopředu, vím, s kým půjdu a podle toho probíhá příprava, takže za každý zápas, který jsem měl a který bude následovat, chci poděkovat Petrovi Ottichovi a Machajdovi. Do posledního souboje mi byla velkou oporou Nikol. I jí bych chtěl moc poděkovat.
Pokud mohu, rád bych zde zmínil i své sponzory, který mi jsou Ed Hardy, Garáže Evropa a fitness studio Věra. A hlavně děkuji své rodině, která od začátku, kdy jsem s tímhle sportem začínal, stála při mně a snažila se mě maximálně podporovat. Mám skvělou rodinu a v těchto věcech mě vždycky jen podporovali.
Jelikož jsi jedním z nejoblíbenějších bojovníků u nás, požádal bych tě na závěr, zda bys mohl našim čtenářům říct, v čem je krása a kouzlo thajského boxu. Proč stojí za to si jej alespoň vyzkoušet?
Kouzlo a krása je obsažená v podstatě tohoto sportu, v něm samotném. Je to jeho rozmanitost, co všechno obsahuje, od úderů rukama, nohama, koleny a lokty. Je tam obrovská škála úderů a myslím si, že pohledově je to krásný sport. Kdo chce, ať si jej přijde zkusit a sám na sobě uvidí, jak hodně ho osloví nebo neosloví.
Foto:
soukromý archiv Jiřího Žáka
yatro
Martin Kozák
Kompenzační cvičení do firmy v k...
