Reklama:

Jiří Žaloudek: "Na strongmany jsem byl geneticky připravený."

Ronnie.cz > Powerlifting > Strongman

Že jsou strongmani brutální a ničivý sport, ví asi každý. Dovedete si ale představit, čím vším si tělo muselo projít při 17 let dlouhé závodní kariéře? Živě představit si to dokáže určitě 188 centimetrů vysoký Jiří Žaloudek, který se narodil v roce 1975. Je nejdéle závodícím českým profesionálním strongmanem, držitelem mnoha českých rekordů, dlouholetým pořadatelem čáslavského strongmana, policistou a kurátorem sbírek v muzeu.

Hrál také ve filmu Kajínek, dělal ochranku Karlovi Gottovi a závodně jezdil na bobech. Jeho osobní, profesní i sportovní život je stále neuvěřitelně pestrý, a proto jsem se s ním rozhodl udělat rozhovor, ve kterém se o některé střípky podělil. Rozhovor vznikl na posledním závodu v Opavě před poslední disciplínou, na kterou měli závodníci větší oddech a přesouvali se na ni do Slezského divadla.

Jirko, vím, že jsi unavený a že tě čeká ještě jedna disciplína, ale jak se teď cítíš?

Dneska se mám na prd, protože mi to nějak nejde. V létě jsem si natrhl hamstring a od té doby jsem toho moc nepotrénoval, protože se mi to pořád vracelo. Takže jsem to dnes spíš jel zkusit, jak to dopadne, a samozřejmě nic moc. Na ty závody to opravdu chce jezdit zdravý a připravený. Ale někdy to vyjde, někdy ne. Dneska to nevyšlo a jsem z toho takový znechucený. Soukromý život se pak promítá i do tréninku. Teď rekonstruuji rozsáhlý objekt, měl by to být potom domov seniorů, takže tam teď dávám většinu energie. Končit samozřejmě nechci, cítím se pořád plný elánu, síly a chuti, takže příští rok jedu dál, ale teď už je ta pracovní únava znát.

Vím, že už jsi to několikrát zmiňoval, ale stejně se musím zeptat. Jak dlouho už závodíš?

Letos už jedu sedmnáctou sezónu. Tenkrát ty začátky byly složitější, protože jsem se ještě připravoval na olympiádu s bobisty do Turína.

To bylo kdy?

Já jsem byl osloven v roce 2004 slovenským týmem Milana Jagnešáka, jestli bych nechtěl závodit, protože tam měli kluci nějaké zdravotní problémy. Vidina olympiády pro mě samozřejmě byla lákavá, navíc jsem ty chlapy znal, takže jsem potom dvě sezóny do té olympiády s nimi jezdil po světových pohárech a závodil, kde se dalo. Problém byl v tom, že jsem na zimu musel hubnout, abychom se váhově vešli do bobu, protože je tam hranice pro posádku.

Jak ti šlo hubnutí?

Musel jsem hlavně omezit stravu, hodně jsem začal dělat aerobní cvičení, běhání. Musel jsem mít do 110 kil, tenkrát jsem ještě nebyl tak robustní.

Kolik vážíš dnes?

Asi 136 kg. Něco jsem shodil tou prací, to fyzické vyčerpání ze stavby je znát. Pak si jdu dát ještě do posilovny nějakou tu těžkou činku, ale teď mě dost limituje to zranění, které se neustále vrací.

Do toho ještě pracuješ jako policista a kurátor muzea?

Nějak se samozřejmě živit musím, i když teď jsem po domluvě se zaměstnavatelem na neplaceném volnu.

Kde se v tobě bere energie dělat všechny ty věci?

Motivací je, že něco vybuduji, teď se konkrétně bavím o té stavbě. A závody samozřejmě byly celý můj život. Já jsem vlastně od patnácti něco dělal - atletiku, silový trojboj, dokonce mám za sebou i jeden závod v kulturistice ve Svitavách.

Jak jsi tam dopadl?

Postoupil jsem, tuším, na Čechy a byl jsem šestý ze šesti. (smích) Dál už jsem nešel, protože mi bylo asi dvacet a rozměry těch kluků byly úplně někde jinde. Jak jsem kdysi dělal tu atletiku, tak jsem chtěl závodit akčně, chtěl jsem soupeřit, abych se zadýchal a zpotil. I kvůli své výšce jsem poznal, že kulturistika pro mne nebude to pravé ořechové.

Měl jsi v sobě sílu už odmala? Měl jsi talent, nebo sis to musel všechno vydřít?

Když to vezmu zpětně, tak jsem na to byl už geneticky připravený. Ty dispozice tam byly. Už jako mladý kluk jsem věděl, že jsem na tom silově jinak než moji vrstevníci kolem mě. Tenkrát si mě našla i Jarmila Kratochvílová na nějakých školních závodech, takže jsem s ní potom začal trénovat, věnoval jsem tomu každý den. Kvůli tomu studium na střední elektrotechnické škole stálo za prd, protože jsem skončil ve škole a hurá na trénink, kde jsem byl od těch 15 do 18 hodin každý den. Pak jsem přijel domů, najedl se, a když jsem otevřel knihu, tak se mi zavíraly oči. Ty čtyři roky pro mě byly utrpení.

Podporovali tě rodiče ve sportu, nebo tě spíš tlačili do vzdělání?

Pamatuji si, jak jsem trénoval každý den. Svaly byly zatažené a unavené. Když poté přišla sezóna, tak se mi pomalu každou něco natrhlo. Přišel jsem domů a říkal jsem si, že do toho jdu zase a že se to zahojí. A táta mi říkal: "Tak se na to vyprdni, prosím tě, zase sis něco udělal." A já natruc: "Ne, já ti to ještě ukážu!" (smích) Ale jako podporovali mě, fandili mi, víceméně po mně v těch letech nic extra nechtěli. Musel jsem doma pomáhat jako každý, ale věděli, že sport je pro mě důležitý.

Byli přísní?

Ne, ne, táta mě nikdy neudeřil, naopak, spíš jsem říkal, ať mi radši jednu plácne, než aby se mnou nemluvil. Takové to mlčení je vždycky horší.

A po škole jsi pokračoval kam?

Vojna mě zastihla v roce 1994, ale už jsem šel jen na rok. Fungoval jsem jako VT (vojenská tělovýchovná jednota), to bylo vlastně béčko Dukly, já tam nastoupil do přijímače jako atlet, potom se to nepovedlo, protože už tenkrát jsem věděl, že přímo na atletiku ten potenciál nemám. Já jsem potom začal normálně sloužit, ale všichni věděli, že dělám nějaký sport, takže i na té vojně mi pomáhali a podporovali mě. Takže jsem trénoval i v průběhu vojny.

Kdy ses dostal k bobům poprvé?

To jsme jednou trénovali na stadiónu v Čáslavi a bobisti tam zrovna trénovali s bobem na kolečkách, konkrétně tam přijel Jakub Chabada. Já jsem na ně koukal, říkal jsem si, že sílu i rychlost mám, že by to nemuselo být špatné, tak mi to půjčili. Já jsem to v nějakém docela dobrém čase roztáhnul, tak mě pozvali na další trénink. Na to, že s atletikou jsem se dostal nejdále do Ostravy na nějaké mistrovství republiky, tak s nimi jsem najednou jezdil evropský pohár po Evropě. To pro kluka z malého města bylo něco. Byl jsem nadšený, navíc mám rád cestování, moře a hory, tak mi nic nechybělo. Krásné zážitky dodneška.

Poté jsi dělal ještě nějaký sport, nebo už ses dostal ke strongmanům?

Boby jsem začal dělat v jednadvaceti, svaz ve mně viděl i nadějného bobistu - pilota, tak jsem absolvoval kurz pilota. Takže mám pilotní zkoušky na bob.

Na to se musí dělat zkoušky?

Pilot by vlastně měl projít nějakým kurzem, tenkrát se dělaly ve Francii nebo v Innsbrucku, kde byla Igls dráha. Tam jsme normálně trénovali a dostal jsem certifikát, že je ze mě pilot. To bylo v době, kdy jsem začal dělat strongmany. Šlo to, ale věděl jsem, že dostat se na špičku a jezdit po světových závodech bude na dlouhou dobu.

V bobech, nebo ve strongmanech?

V bobech. Já už jsem v té době jezdil i s Ivem Danilevičem, takže jsem jezdil světový pohár i s nimi, ale ne jako pilot, jen jako posádka. A v tu dobu, když mi bylo 23, jsem začal jako junior se silovým trojbojem.

Měl jsi nějaký vzor nebo někoho, kdo tě přitáhnul třeba k té kulturistice?

Tenkrát tu sílu a fyzično propagoval hlavně Muscle&Fitness, to mě asi dostalo. Z kulturistů třeba Lee Priest, Mike Matarazzo nebo Arnold.

Ještě zpět tomu trojboji…

Ten jsem jel do 23 let, dokonce jsem vyhrál mistrovství republiky.

Jaká je tvá nejlepší disciplína?

Tenkrát to byl mrtvý tah, kde jsem zvedl 310 kg, na závodech asi 297 kg. Byl to i rekord, ale asi do měsíce mi ho sebral Tomáš Šárik nebo kdo. (smích) K těm silákům jsem se dostal roce 1999 přes Muscle&Fitness.

Věděl jsi, že nějací strongmani existují, nebo jsi o tom slyšel poprvé?

Moc jsem je nijak neregistroval, až v tom roce 1998, kdy vyšel článek, že probíhají OBI Cupy. Tenkrát to sponzorovalo OBI a byly v tom zajímavé finanční prémie. Prestižní závody se třeba dělaly v Brně, tuším, že se jmenovaly Borec, bylo to v roce 2002. Jeden rok jsem byl druhý, další jsem to vyhrál a bral jsem 30 tisíc. To byly pěkné peníze. Od té recese to pak šlo všechno dolů.

Takže to byla první zkušenost. Jak jsi pak pokračoval dál?

To bylo v roce 1998, když jsem viděl, že pohár probíhal, a říkal jsem si, že to zkusím. Rychlost i síla tam byly, takže v roce 1999 jsem dojel ke Georgisovi Patenidisovi, který organizoval závody u fitka, které sice nebyly součástí toho OBI Cupu, ale každopádně jsem tam závodil. Pak se nějak odvinuly závody na Slovensku. Tam tenkrát nikdo nechtěl ani moc jezdit, já jsem tam začal jezdit častěji a vznikla i nějaká spolupráce. Pak tam začal jezdit i Honza Bártl a ostatní kluci.

Co tě bavilo na strongmanech? Sáhnutí na fyzické a psychické dno, nebo to byla show pro lidi?

Ta teatrálnost začala až později. Když už člověk věděl, že na to má, tak si mohl dovolit dělat psí kousky, lidi to mají rádi. Proto jsem utekl i z toho trojboje, protože tam tomu chybí šmrnc. Nechci to nijak zlehčovat, je to sport, kterému dali řád, ale chybí mi tam trochu zábavy. Proto je samozřejmě ten počet diváků znát, většinou na trojboj přijdou rodinní příslušníci a konec. V těch dvaceti nebo třiceti letech jsem pořád měl něco před sebou, že se ze mě může stát opravdu šampión, tak to byl můj hnací mechanismus.

Vzpomínáš na první závody, které jsi organizoval?

Závodníků bylo tehdy málo a ještě jsem závodil boby, takže se to tenkrát jmenovalo Silově-běžecký trojboj. Byly pouze tři disciplíny. Z Liberce přivezli bob na kolečkách, ten se roztlačoval, a pak tam byly dvě dynamické věci, že se běhalo s pytlem písku na zádech a převracela pneumatika. Nebylo to nic extra těžkého, ale neslo se to v tomhle duchu.

Vyhrál jsi?

Jo, párkrát jsem si to vyhrál. Ale přesně ti nepovím, které ročníky to byly.

Dovedeš spočítat, kolik jsi absolvoval závodů?

Možná, že ke stovce to bude. Je znát, že už je to moc dlouho, ale pořád to jde. Rád udělám i show, tak mě to baví.

Kam všude jsi se po světě se strongmany podíval?

To je na tom sportu krásné, že když už nic jiného, tak se člověk aspoň podívá po světě. Já to cestování mám rád, jak jsem na začátku zmínil to moře a hory. Nejdál jsme byli se strongmany v Karibiku - ostrov Svatý Martin. Tenkrát jsme tam byli pozvaní Douglasem Edmundsem, který pořádal Grand Prix. Největším zážitkem pro nás byl tým Nového Zélandu, který předvedl bojový tanec haka, až z toho šla husina. Bylo to pěkné. To ještě závodili Jarda Kopecký, Martin Štefl a Honza Bártl. Byli jsme tam jako čtyřčlenný tým, ale byl to masakr, protože jsme závodili obden. Byli jsme tam na týden a závodili jsme jako stát proti státu. První den jsme se v tom čtyřicetistupňovém horku spálili, pak už byl problém jenom na ty věci sáhnout, jak to všechno pálilo. Ale byl to pěkný zážitek. Pak všelijak po Evropě. A hodně zajímavou destinací byl Irák.

Irák?

To byl takový nejistý podnik. Nakonec to dopadlo dobře, ale říkal jsem si: "Ty bláho, co tady budeme dělat?" Pozvala nás tam nějaká maďarská investiční společnost a udělali tam závody. My jsme byli nahoře v Kurdistánu, Arbílu, Sulajmáníja. Závody proběhly, vrátili jsme se a i zážitky byly.

Do Iráku se jen tak někdo nepodívá…

Slovák Braňo Golier byl třeba zase v Íránu, tenkrát tam byl i Pudzianowski.

Proti kterým zahraničním závodníkům jsi třeba závodil?

Dřív jsem jezdil Grand Prix a Champions League. Na jedné soutěži v Lotyšsku bylo kolem třiceti nebo čtyřiceti závodníků, byla tam veškerá elita. Na pokoji jsem spal s Markem Felixem. Vzpomínám si, že to byla jeho první sezóna, pořádně ani nevěděl, co dělat. Koule zvedal v dlouhém nátělníku, tak jsem mu radil, že je to lepší bez něj. A to už tenkrát byl skoro veterán. Ale silový potenciál měl, proto ho k tomu Angličané dotáhli, tak na něj mám vzpomínku. Samozřejmě proti Pudzianowskému, Savickasovi, Girardovi, Karlsenovi, Viratsyukovi a dalším.

Je podle tebe náročné pořádat závod?

Už od začátku se udala nějaká laťka, jak by to mělo vypadat, takže každý organizátor teď už ví, že by měl zajistit ubytování, stravu, když přijede někdo z ciziny, tak i cestovné. Nejhorší částí je sehnání financí, ale to je v každém sportu. Bohužel strongmani nejsou pod ČUSem (Česká unie sportu, pozn. red.), to znamená, že žádné dotace ze státní pokladny nejdou, takže je to na každém organizátorovi, kde ty peníze sežene. Velkou propagaci samozřejmě udělal Eurosport, na ten se nemůže zapomínat. V dnešní době do toho jdou i nějaké regionální televize, a proto je pro sponzory zajímavé do toho nějakou tu korunu dát.

Jak pohlížíš na strongmany dnes? Na naše i zahraniční?

Závodníci se fyziologicky hodně obměnili, tenkrát to bylo spíše o té dynamice, lehčí váhy, ale i tak to bylo těžké, jen to bylo dynamičtější. Teď jsou ti kluci narostlejší a závodníci jsou většinou i pořadatelé, takže tam dávají disciplíny, které jim sedí, proč by ne? Dostalo se to prostě někam jinam. Jak jde vývoj v každém sportu, tak i tady je to úplně někde jinde.

A co česká scéna?

V posledních pár letech šla výkonnost strašně nahoru. V rámci střední Evropy jsme se hodně zlepšili. Je tady těch sedm, osm kluků, kteří jsou schopni konkurovat už i elitě venku. Prostředí je jako v každém sportu konkurenční. Rivalita byla, je a vždycky bude. Taky jsem měl nějaké rozbroje třeba s Honzou Bártlem, když jsme závodili, to tak je. Je škoda, když vzniká plno asociací, rozdrobí se to a rozdělí. Neřeknu, kdyby nás v republice byla stovka, potom bych to chápal, ale při takovém počtu strongmanů je to zbytečné.

Ty jsi studoval filozofickou fakultu, že?

Já jsem si ještě dodělal vysokou školu v Hradci, kde jsem studoval obor historie. Dějiny mě vždycky bavily a lákaly, takže jsem si řekl, že si ještě doplním vzdělání v tomhle oboru. Proto jsem vlastně zaměstnaný v Městském muzeu v Čáslavi jako kurátor sbírek. Pořádám i nějaké výstavy a různé akce pro region.

Vím, že poslední dobou jsi neměl tolik času na trénink, kolik bys chtěl, ale když ho máš, jakým způsobem cvičíš?

Většinou jedu 4x - 5x do týdne. Je po sezóně, tak začínám objemovým tréninkem. Nízké váhy, hodně opakování. Disciplíny jezdím až před sezónou.

Používáš pro regeneraci nějaké doplňky?

Starou klasiku. Protein a kreatin, stále to na mě funguje. Stravu nijak neřeším.

Ve Šternberku jsi mi říkal, že jezdíš do Pelhřimova lámat rekordy, kolik jich už držíš?

Spolupráci s pelhřimovskou agenturou Dobrý den stále držím, mám u nich asi 13 rekordů. Začalo to v době, kdy jsem jezdil boby. Vracel jsem z nějakého soustředění a v rádiu zrovna říkali, že proběhl festival a někdo tam běžel se stokilovou kovadlinou 50 metrů s časem kolem 15 vteřin. Já jsem si řekl: "To musím běžet rychleji." Tak jsem jim zavolal, že bych to chtěl překonat. Oni na to, že už je po festivalu, ale že na podzimu bude nějaký bramborářský festival, tak jestli budu chtít přijet, můžu tam. Na jedné střední škole v Čáslavi jsem si sehnal stokilovou kovadlinu a na té akci jsem to zaběhl za 10,72 vteřin, takže jsem překonal rekord. Jak jsem běžel, samozřejmě jsem byl samá modřina, ale rekord padnul.

Ty jsi nejdéle závodící český strongman, že?

Je to tak. I když Radka Patáka taky registruji už pěkně dlouho, je vlastně hned za mnou. Myslel jsem si, že je podobně starý, ale pak jsem zjistil, že je to mlaďas, že má ještě kariéru před sebou. Má dobrou stavbu těla, takže si myslím, že se ještě pořádně ukáže.

Jak ses dostal k disciplínám? Vyrobil sis je sám?

Dnes už jsou na to i specializované firmy. Já jsem dřív chtěl vyrábět Atlasy, ale nakonec jsem si pro ně jezdil za pár korun na Slovensko, kde to kluci dělali. Pavel Cháma (bývalý závodník, pozn. red.) pracuje v zámečnictví, tak jsem mu řekl, co jak má vypadat. Vzal svářečku a začal dělat. Železo jsme sháněli po šroťácích, z toho jsou třeba ty čáslavské kufry s českou vlajkou, kterou tam nechal Pavel vypálit.

Zrovna s těmi kufry vloni překonal rekord Rafal Kobylarz, ne?

To byl pěkný výkon, byl fakt výborně připravený. Je to zážitek závodit s Poláky.

Jak dlouho budeš ještě závodit?

Dokud mě někde něco nesekne. Letos jsem objel každý týden něco, bohužel mi nevydržel hamstring, který jsem si natrhl. V uplynulých letech mě trápila záda. To už jsem byl nahlodaný, ale zlepšilo se to, tak zatím neházím flintu do žita.

Když zmiňuješ ta záda, jak jsi na tom byl se zraněními za svou dlouholetou kariéru?

Bylo toho dost. Nejvíce mě potrápila bolest v koleni. Když jsem se připravoval na olympiádu do Turína, tak mi přeskakovalo. Bolelo mě to třeba dva měsíce a nevěděl jsem proč. Až po několika letech jsem byl na rezonanci, kde zjistili, že mám rozpůlený meniskus. Takže ten už mám vyoperovaný. Na pneumatice jsem si utrhnul pravý biceps. To je právě ten nešvar, když to strongmani berou zeširoka, ono se jim to lépe valí, ale je tam pořád hrozba, že se to utrhne, jak nám letos dokázal Jirka Vytiska. Ten si tedy poškodil šlachu, neutrhnul biceps.

Chtěl bys někomu závěrem poděkovat?

Určitě bych chtěl poděkovat Georgisovi Patenidisovi, který celou dobu ty strongmany držel nad vodou. On je tou osobou, která sem ten sport dotáhla, ten to tu vlastně začal dělat. 20 let tomu pořád fandil a podporoval to - duševně i finančně. Není to tak dávno, co odešel Honza Bártl, tak bych chtěl vyjádřit upřímnou soustrast rodině a všem, kdo ho znali, protože on byl jedním z průkopníků. Organizoval závody v Radotíně několik let a stal se neodmyslitelnou částí strongman elity.


Jiří Žaloudek na Grand Prix 2001

Letošní rekord s hasičskou cisternou


Foto:
Aleš Bukovský
Valerie Miričová


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Nadpis:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

02.12.11:09Ferry - Úplně v plánu to není, ale zrovna Martin Štefl uvažoval, ž..
02.12.00:51Paulie02 - Super rozhovor. Neplánujete udělat royhovor s dalšími býva..
30.11.21:13Speaker - Je dobře, že se na Jirku nezapomíná!! Jestli někdo jede ..
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra