Reklama:

Jan a Petra Franckeovi:
Jak jsme potkali vlky

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty

On začínal jako plavec, ale jeden sport mu byl málo, a tak se časem transformoval na triatlonistu a ultra běžce milujícího cestování.

Ona byla dobrá v ploutvovém plavání, dokonce patřila k české reprezentaci. Před čtyřmi lety ale objevila triatlon a záhy se našla na ironmanských tratích.

On se jmenuje Honza, ona Petra.

Potkali se někde na svých cestách za sportem, našli v sobě zalíbení, a tak se vzali. Na svatební cestu se vydali do Kanady. Nejeli tam proto, aby chodili ruku v ruce na procházky a po večerech cukrovali v načančaných hotýlcích, vydali se tam, aby se zúčastnili závodu Yukon Arctic Ultra, jednoho z nejextrémnějších a nejmrazivějších ultra běhů vůbec.

Pravda, v -50 °C se k sobě čerstvě sezdaný páreček přitulí ještě náruživěji než jindy, přesto ale zřejmě nebude moc lidí, kteří by snili o tom, že budou o líbánkách šlapat hodiny a dny divočinou, ve sněhu a mrazu, s vlky v zádech a za stále trvajícího nebezpečí, že pokud si jen chvilku nedají pozor, vrátí se domů třeba i o několik prstů kratší.

Copak? Že vy byste raději dali přednost romantickým chvilkám na Maledivách? Honza a Petra ale ne. "Říkali jsme si, že když pojedeme někam k moři, za pět let už si to nebudeme pamatovat. Zato tak intenzivní zážitek, jako máme z Yukonu, nezapomeneme ani v devadesáti s Parkinsonem," shodují se oba manželé.

Řekněte, není to trochu nuda, když běžíte sto i více kilometrů v kuse?

Honza: Nuda by to byla, kdyby se běželo pořád stejnou krajinou. Jenže při dlouhém běhu se krajina kolem vás mění, vy procházíte tu krizí, tu zase euforií, takže se vůbec nenudíte, protože ten běh má příběh.

A závod Yukon Arctic Ultra je tak dlouhý, že se do něj vejde určitě celá spousta příběhů. Proč jste se s manželkou rozhodli právě pro tento ultra běh? Máte tak rádi zimu?

Honza: Co se týče sportování, máme raději zimu než horko. Neumíme si představit, že bychom takový závod absolvovali někde na poušti. Před zimou se člověk může nějak ochránit, ale před vedrem ne. A proč právě tento závod? Tak určitě proto, že je výjimečný a mezi ostatními ultramaratony vybočuje.

...když jste sám v divočině, unavený tak, že se o vás pokouší halucinace, a k tomu všemu kolem vás krouží vlci,
jsou to hodně drsné okamžiky...
Jan Francke

Před zimou se člověk může ochránit, ale jak přežít v 50 stupních pod nulou, to si vůbec neumím představit. Vy jste měli představu, co takový mráz obnáší?

Honza: Tak my se tohoto závodu účastnili už loni, ale to tam byl největší mráz -25, možná -30 stupňů. Nyní ale bylo -50 a nevím, jestli se na takovou zimu může člověk nějak připravit. Snad běhat někde v mrazáku. (smích)

Petra: Ono je někdy možná lepší nevědět. (smích)

Jenže vy už jste po loňské zkušenosti přinejmenším tušili a stejně jste do toho šli znovu. Minulý ročník tedy nebyl zase tak hrozný?

Honza: No, minulý rok jsem odběhnul 160 km a tvrdil jsem potom, že nic takového už nikdy nepůjdu, že to strašně bolelo. A vidíte. Nakonec jsme se přihlásili znovu a na ještě delší trať. V tomto roce jsem měl v plánu 430 mil a Petra si zvedla laťku z maratonské trati na 100 mil. Trápení, které přináší zážitky, je asi opravdu návykové.

Jak jste se letos na závod připravovali?

Honza: Co se týče fyzické přípravy, začali jsme trénovat asi tři měsíce před akcí, chodili jsme na dlouhé výlety a dlouhé běhy.

Zkoušeli jste někdy dát si dlouhou zátěž několik dní za sebou, abyste věděli, jak tělo bude fungovat nejen první den, ale třeba i druhý, třetí?

Honza: To jsme nezkoušeli. Jelikož si myslíme, že nejdůležitější je psychika, snažili jsme se být v pohodě. Zašli jsme si na kávičku a pak se šli třeba na 4 hodiny proběhnout. Před závodem jsme si pak řekli, že když tam pojedeme v dobré náladě, nevystresovaní z toho, že jsme nenatrénovali tolik, kolik jsme třeba chtěli, tak to určitě bude přínosné a musím říct, že tenhle postup nám vyšel. (smích)

V jakých botách se vlastně takový závod běží? V tak extrémním mrazu asi těžko můžete mít klasické maratonky...

Honza: Právě že máme. Normální běžecké maratonky. Jen je důležité, aby byly o 2 čísla větší, než jsou boty, ve kterých normálně běháte. Za prvé vám noha během závodu oteče, takže se o číslo zvětší, a pak vám tam musí zbýt ještě číslo nebo číslo a půl místa, ve kterém se vytvoří takové mikroklima.

Petra: Měli jsme s sebou i goretexové tenisky, ovšem ty se nám neosvědčily. Používali jsme ale izolační a voděodolné overshoes, které jsme si oblékali, když jsme zastavili.

Co dalšího, kromě dostatečně velkých bot, si s sebou musí člověk na takovou misi sbalit? K  otázce nutno dodat, že závodník si vše potřebné táhne na saních s sebou.

Honza: Každý závodník musí mít s sebou povinnou výbavu předepsanou pořadatelem, tam patří spacák, karimatka, vařič, bivak, lavinová lopatka, GPS spot, malá pilka a léky. Ostatní věci jsou dobrovolné, musíte mít ale dostatek oblečení i jídla.

Petro, je známá věc, že ženy zimu obvykle snáší ještě hůře než muži. Neměla jste obavu, jak se s takovým mrazem poperete?

Petra: Jsem zimomřivá, ale tu zimu jsem si dopředu příliš nepřipouštěla. Tedy až do startu závodu, kdy nás organizátoři upozorňovali, že teploty opravdu spadnou až k -50 stupňům. Hned od začátku závodu mě ale začaly bolet kyčle, takže jsem nakonec řešila spíš to, než jaká je zima. Jen jednou jsem měla krizi, to když jsme první noc vstali a já si nemohla zahřát nohy. To jsem trochu zpanikařila, ale při chůzi se to naštěstí zlepšilo. Byli tam ale lidé, kteří už po prvních 100 km přišli s černými prsty, a byli tací, kteří o nějaké prsty opravdu přišli.

Jak jste se proti omrznutí bránili?

Petra: Měli jsme takové sypké polštářky, které se reakcí se vzduchem zahřívají. Ty nám pomohly asi nejvíc, šli jsme s nimi prakticky celou dobu. Důležité bylo nevystavovat mrazu holou kůži, ale mít vždy alespoň nějakou vrstvu.

Obličej jste měli schovaný v kukle, nebo stačil krém?

Honza: To bylo individuální. Někdo si dával kuklu už v -20, protože mu omrzaly tváře, já to ale snášel dobře, takže jsem měl obličej i v těch -50 odhalený, jen natřený vazelínou.

Energetický výdej musí být během takové akce už i vzhledem k podmínkám ohromný. Čím jste se živili?

Honza: Tak to nás právě překvapilo. Člověk si myslí, že má obrovský výdej, a tak bude hodně jíst, jenže my toho zas tak moc nesnědli. Jedli jsme ale tučné jídlo - salám na kostičky, tučný sýr na kostičky, čokoládu a ořechy.

...když jsem viděla, jak přivážejí na check point omrzlé lidi, psychicky mě to položilo, hrozně jsem se o Honzu bála...
Petra Francke

Je závod rozdělen na nějaké etapy, mezi kterými si můžete odpočinout?

Honza: Ne, jedná se o nonstop závod a je jen na vás, kdy se rozhodnete si odpočinout. Jako dílčí cíle si většina závodníků stanovuje check pointy, které jsou každých 60 - 90 km. Jde o stan s kamny a obvykle teplou vodou na čaj, takže je to perfektní místo na odpočinek i trochu toho spánku. Ne vždy se ale podaří dorazit na check point a v tom případě přichází na řadu bivak.

Dokáže se člověk v bivaku v takovém mrazu vypsat?

Petra: Moc ne. Většina lidí spí maximálně tak 2 - 3 hodiny a v těch největších mrazech se nespí vůbec, to si člověk jen na chvilku lehne, aby si trochu odpočinul.

Vzpomenete si na prvních pár hodin závodu, když jste měli ještě všechno před sebou, ale zároveň už jste věděli, jak těžké to bude? Nezlomilo vás to hned ze startu?

Honza: Když šlapete první čtyři hodiny a řeknete si, že vás čeká ještě 650 km, tak vás to úplně nepotěší. Ale čím víc se do závodu dostáváte, tím víc se adaptujete. A čtvrtý den už je to taková rutina - jdete, jdete, jíte, spíte, jdete...

I té zimě si člověk postupně trochu přivykne?

Petra: Tak ono se později o něco oteplilo, ale samozřejmě si trochu i zvyknete.

Petro, jak dlouho jste vydržela v závodě s bolavými kyčlemi?

Petra: Vlastně 100 km. Šli jsme den, noc a další den odpoledne jsme dorazili na check point, kde jsem skončila.

Tam už bylo jasné, že to dál nepůjde?

Petra: Jo a hlavně jsem nechtěla zdržovat Honzu, protože jsem věděla, že on má před sebou ještě sakra dálku. Trochu jsem přemýšlela nad tím, že kdybych se vyspala, že bych to druhý den možná ještě mohla zkusit, jenže tam "zkusit to" znamená ujít dalších 60 km, kromě toho jsme měli s Honzou společný vařič, také mi došly hand warmers, takže to všechno hrálo proti. Navíc musím přiznat, že jít sama bych se asi bála.

Kolik lidí ze závodu odstoupilo po prvních 100 km?

Honza: Asi 30 závodníků, tedy skoro půlka startovního pole.

Tak to o lecčems vypovídá! Vy jste tedy dál, Honzo, pokračoval sám. Jaké to bylo, být najednou bez parťáka, který funguje přinejmenším jako psychická podpora? Nechtělo se vám to také zabalit?

Honza: Taková myšlenka se samozřejmě vloudila, ale věděl jsem, že by to bylo strašně brzy a že musím pokračovat. Musím ale přiznat, že loučení s Petrou byla na tomhle závodě jedna z nejtěžších chvil.

Ani pro vás to, Petro, zřejmě nebylo jednoduché. Sama jste si už sice mohla oddechnout, ale zase jste určitě měla starost, jak se vede Honzovi někde tam venku...

Petra: Bylo to krušné. Když jsem viděla, jak přivážejí na ten check point ve 100 km omrzlé lidi, psychicky mě to položilo. Hrozně jsem se o Honzu bála.

Mohli jste se spolu nějak spojit?

Petra: Ne, to nešlo, ale společně s Honzovým tátou a dalšími lidmi, kteří průběh závodu sledovali na internetu, jsme mohli na mapě vidět, kde se právě Honza pohybuje, jelikož všichni závodníci s sebou museli mít GPS.

Tak alespoň nějaké povědomí jste o něm měli. Co vy, Honzo? Nebál jste se takhle sám a sám v kanadské divočině?

Honza: Přes den jsem se nebál, ale v noci jsem se sakra bál. (smích) Čtvrtou noc jsem totiž narazil na prvního vlka, další noc už to byla celá smečka. Před námi totiž startuje závod psích spřežení, a jelikož jsou vlci zvědaví, láká je to a oni se srocují kolem. A nejsou to žádní malí pejskové, jsou ohromní! Takže když jste takhle sám v divočině, unavený tak, že se o vás pokouší halucinace, a k tomu všemu kolem vás krouží vlci, jsou to hodně drsné okamžiky.

Na dokreslení těchto horkých chvilek si zde dovoluji použít část deníkových záznamů Honzy. Jeho kompletní zápisky ze závodu Yukon Arctic Ultra si můžete přečíst na stránkách www.yukon2015.cz.

"...najednou se z lesa vyřítí obrovské množství obrovských stop, jsou všude okolo. Jsou to stopy vlků, velkých vlků. Některé stopy jsou velké jak moje ruka. Napadne mě, že jim asi nikdo nestříhá drápy, protože je mají fakt dlouhý. Ač nejsem žádný indián, abych uměl číst zvířecí stopu jak knihu, tak i tak je zřejmé, že ty stopy jsou hodně čerstvé. Ve stopách od závodníků přede mnou jsou stopy vlků. Viděl bych to tak, že to je smečka, jsou zvědaví, slídí, čmuchají a případně mají i hlad. Neodvážím se výrazně svítit do lesa, ale úplně na sobě cítím jejich upřené pohledy někde ze skrytu lesa. Vzpomenu si na tvrzení místních, že vlci útočí pouze ve smečce na slabé jedince a případů útoků vlka na člověka je velice málo. Jenže uprostřed noci, v divočině a již značně unavený se jako jediný slabý jedinec cítím já a mam tušení, že to necítím jen já, ale i ti vlci. Bivakovat se neodvážím, na chvíli si sedám na saně, ale začne mi padat hlava a necítím se vůbec dobře. Pokračuji dál. Adrenalin vyplavený strachem již opadává a já zažívám premiéru v pekle. Čas od času se stopy ztratí, ale co nevidět se zase z lesa vynoří a čmuchají a čmuchají. Šlapu a připravuji si, jak bych se bránil, kdyby na mě zaútočili. Mám dvě možnosti, pokud na mě skočí zezadu, tak vyhráli vlci, nemám šanci. Pokud by to bylo zepředu, tak mám v ruce hůlky, na který případného vlka napíchnu, ale možná ho tím jen namíchnu. Úzká cesta, všude okolo hustý les, zasněžené stromy se naklání nad cestu a takto to trvá další dvě hodiny. Cítím úzkost, mám zimnici, bolí mě klouby, srdce mi buší a psychicky jsem na dně. Nebudu si hrát na hrdinu a přiznám, že slzné kanálky nezůstaly suché. Ještě hodinu se proplétám lesem, než se najednou přede mnou otevře prostor a já vkročím na řeku Yukon. Zde končí stopy vlků, zde končí temný les, zde končí stres. V tu chvíli ze mě spadne úplně všechno a já zažívám pocit znovuzrození..."

Zmínil jste se o tom, že jste během závodu měl i halucinace. Jaké?

Honza: Poprvé v životě jsem měl sluchové halucinace.

Co jste slyšel?

Honza: Nejdřív jsem slyšel, jak se někde v dálce bavili lidé, potom to bylo bzučení včel a nakonec jsem dokonce slyšel cinkat tramvaj. (smích)

Že by se hlava nudila, a tak si hledala činnost?

Honza: Jeden chlapík mi říkal, že jak žijeme v civilizaci a máme neustále spoustu vjemů, když jsme pak v úplném tichu celou noc a další noc a ještě další noc, mozek si ty vjemy uměle vytváří.

Zajímavé. A ani k tomu nepotřebujete uměle vyrobené halucinogeny. (smích)

Petra: Jeden náš kamarád, který pracuje v protidrogovém centru, říkal, že právě tyhle stavy mají drogově závislí. Takže si můžete vybrat. Drogy, nebo Yukon Arctic Ultra. (smích)

Když jste tak celé dny sám a sám, co se vám honí hlavou? Nepovídáte si sám se sebou?

Honza: Jasně že povídám, každý si tam povídá. Já jsem si i zpíval. (smích) Co se přemýšlení týče, jsou chvíle, kdy vám to v hlavě šrotuje a proberete si v myšlenkách snad úplně všechno, ale pak zas přijdou momenty, kdy nejste schopný myslet vůbec na nic, jen tupě jdete a to trvá třeba půl dne.

Když je člověk takhle dlouho sám, určitě je každý check point velmi lákavou lucerničkou v dálce.

Honza: Jo, check point byl místo, kde potkáte člověka, můžete si tam v teple a s pocitem bezpečí na chvíli odpočinout, takže na každý check point jsem se těšil moc, i když někdy se zdálo nekonečné tam dojít. Když si myslíte, že už tam za 2 hodiny budete, a pak šlapete pátou hodinu a pořád tam nejste, pořádně vás to rozhodí.

A když tam pak dojdete, usadíte se, hezky se v tom teple a bezpečí uhnízdíte, musí být těžké se zase zvednout a odejít do zimy a samoty.

Honza: To je sakra těžký a byl to vždycky velký boj s mým vnitřním já. Ale pak zjistíte, že vám stejně nic jiného nezbývá než se sebrat a jít. Bylo hodně lidí, co nám fandili, naši přátelé i cizí lidé, a když jsem si představil, jak nám fandí a drží pěsti, tak jsem věděl, že to nemůžu bezdůvodně vzdát. To byl asi můj hlavní motor.

Jak je to při závodě s orientací? Nebloudil jste příliš?

Honza: Trať je značená zhruba každé 3 - 4 km klacky, ale občas, jelikož je tam hodně lovců, kteří na skútrech vyjíždějí do divočiny, váháte, jestli jít doprava, nebo doleva.

Po stopách skútru, nebo psího spřežení. (smích)

Honza: Tak nějak. Měl jsem ale s sebou GPS, ale vzhledem k ohromné zimě se baterky hned vybíjí, takže GPS se zapíná až v případě, že skutečně nevíte, kde jste. Já jsem to naštěstí zvládl bez bloudění.

Co kdybyste se dostal do nějakých vážných obtíží nebo jste se zranil. Byla nějaká cesta, jak si v takovém případě přivolat pomoc?

Honza: Měl jsem s sebou satelitní telefon, takže bych si mohl zavolat emergency, ale když je velká zima, nepřijede ani skútr, ani nepřiletí vrtulník.

Proč nepřijede ani skútr?

Honza: Organizátoři nám říkali, že ve velkých mrazech nejezdí, protože by to bylo ohrožující pro skútraře, navíc skútry v tak velkých mrazech nefungují spolehlivě. Třeba před dvěma lety se stalo, že jednomu závodníkovi prasknul vřed a měl nějaké menší vnitřní krvácení. Byla právě velká zima, takže musel dva dny bivakovat a čekat, než pro něj přijedou, a bylo to za minutu dvanáct.

Tak to je drsný.

Petra: Musím ale říct, že při tomhle závodě odvedli skútraři neuvěřitelnou práci. Na check pointu na stém kilometru skončilo hodně lidí a nejbližší další check point přístupný od silnice byl tři hodiny jízdy. Dva skútraři tedy jezdili tři hodiny sem a tři zas zpátky a postupně odvezli asi 20 lidí. Pro ty čekající to bylo drsné. Na tom stém kilometru sice byly dva stany, ale všichni se tam nevešli, takže někteří museli ležet venku a čekat, až na ně přijde řada.

Honza: Jinak pro případ, že bychom nebyli už schopni dojít na check point, jsme měli GPS, která vysílala každých 5 minut signál. Tam bylo také tlačítko SOS, takže když se použilo, organizátor věděl, kam vyslat skútr.

Honzo, vy jste se v závodě dlouho držel, dostal jste se až na nějaký 500. km, ale pak jste byl také nucen odstoupit. Co se stalo?

Honza: Celkově fyzicky jsem na tom byl dobře, ale poslední dva dny jsem se potýkal se zánětem achilovek, který zřejmě způsobila chůze ve sněhu. Celý den jsem váhal, jestli zariskovat a zkusit zbylých 180 km dojít, ale když mi  už začalo v achilovkách vrzat, rozhodl jsem se, že to nemá cenu.

Petra: Ono je důležité se před závodem rozhodnout, jestli dokončíte závod za jakoukoli cenu i s tím, že si pak ponesete třeba roční následky. To je pro nás dost zásadní, protože děláme v létě i jiné sporty.

Takže potřebujete všechny ruce a nohy a nejlépe i s prsty.

Petra: Přesně tak.

Takže tím je pro vás Yukon Arctic Ultra uzavřený?

Petra: Není, musíme se tam vrátit.

Honza: Je to nedokončený byznys. Měli jsme nějaké cíle, které jsme nesplnili. Ta nejdelší trasa se otvírá jednou za dva roky, takže za dva roky se postavíme na start zase.


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

14.09.10:18vlk# - chápu, mám rád a fandím jim. krásný článek!
13.09.20:43Cmeni - Opravdu krásný rozhovor. Letos jsem byl sám 10 dní ve fran..+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra