Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Vítězslav Mácha:
"Soupeřů jsem se nebál."

Ronnie.cz > Powerlifting > Bojové sporty


Jméno: Vítězslav Mácha
Datum narození: 6. 4. 1948
Znamení: beran
Bydliště: Krmelín, okres Frýdek-Místek
Sport: řeckořímský zápas - welterová váha
Největší úspěchy: Olympijské hry:
1. místo - Mnichov 1972
2. místo - Montreal 1976
Mistrovství světa:
1. místo -  1974
1. místo -  1977
Mistrovství Evropy:
1. místo - 1977
2. místo - 1973
2. místo - 1974
3. místo - 1972
3. místo - 1975

Vítězslav Mácha žije v obci Krmelín, ve které se také před 67 lety narodil. Své dny tráví z valné většiny prací na zahrádce, procházkami se psem a také péčí o holuby, kteří jsou jeho velkým koníčkem. Takhle to ale nebývalo vždy. Byly doby, kdy tento muž trávil veškerý svůj čas tvrdým tréninkem a jeho soupeři se před ním třásli. Byly doby, kdy tento zápasník sbíral úspěchy na mezinárodních šampionátech a zažil také, jaké to je, když Vám na krku visí olympijská medaile a k tomu hraje hymna Vaší země. Tento výjimečný závodník v řeckořímském zápase obdržel do vínku jméno Vítězslav a jeho významu ve svém životě plně dostál.

Pane Mácho, už je to nějaký ten pátek, co jste sbíral medaile na světových šampionátech v řeckořímském zápasu. Neříkáte si někdy: "Zažil jsem to vůbec? Byl to vůbec můj život?"

Ne. Byl to můj život a já si v něm splnil to, co jsem si přál už od dětství. V 6. třídě jsem si řekl, že jednou budu mistrem světa, a také jsem se jím opravdu stal.

Kde se vzaly vaše sportovní ambice?

Bydlím na vesnici, kde se vždycky hodně žilo sportem, já sám jsem taky neměl nikdy stání. Chodil jsem ven se staršími kluky, spolu jsme hráli fotbal, prali se... Když se kluci mezi sebou pohádali, dělal jsem jim hromosvod. Byl jsem nejmenší, takže jsem byl takový jejich otloukánek. Ale byla to dobrá škola. Když jsem pak přišel do školy mezi stejně staré děti, zase jsem všechno vyhrával. Ze sportů mi šlo snad úplně všechno. Uměl jsem hodit kriketovým míčkem o 10 metrů dál než všichni ostatní, na ledě se proti mně musela spojit celá třída, aby mě chytli. Dokonce i v šachách se mi dařilo. Vyhrál jsem okresní přebor, jenže na krajský mě paní učitelka nepustila, protože jsem nevěděl, že ve slově kabát se píše "dlouhé a". Na šachy jsem kvůli tomu zanevřel.

Vypadá to, že jste byl všeobecně sportovně nadaný, mohl jste se tedy rozhodnout pro jakýkoliv sport. Proč jste si vybral právě řeckořímský zápas?

S kamarády jsme měli dva velké sportovní vzory - Zátopka a Frištenského. Kvůli Zátopkovi jsme běhali a kvůli Frištenskému jsme s klukama začali zápasit. Když mi bylo asi 10 let, vzal mě otec na utkání Vítkovice - Polsko Katovice, kde jsem poprvé viděl zápas naživo. Tak mě to uchvátilo, že mě otec hned na místě přihlásil na tréninky do Vítkovic a já tam začal jezdit.

Bylo hned od začátku patrné, že máte talent i pro zápas?

Asi dva měsíce po tom, co jsem začal trénovat, k nám přišel ze Zlína nový trenér - Kamil Odehnal. Ten ve mně viděl od začátku velký talent. Pravdou je, že v žácích a dorostu jsem toho moc neprohrál. Více neúspěchů přišlo až později, když jsem se začal dostávat do světového zápasu. Tam mi trvalo 3 - 4 roky, než jsem se probojoval mezi špičku.

Čím to, že se vám v zápasu již od žákovských let tak dařilo? Bylo to čistě sportovním talentem, nebo i tréninkovou disciplínou a touhou vyhrávat?

Osobně si myslím, že to byla souhra všech prvků. Pohybově jsem byl šikovný, měl jsem trenéra, který byl podle mě nejlepší trenér zápasu, jakého jsme kdy měli, k tomu tam byla i správně nastavená psychika, což se těžko učí. Vždycky jsem měl touhu vyhrávat, porážky mi hrozně vadily, navíc jsem měl tu výhodu, že jsem se nebál. Ano, byl jsem před utkáním nabuzený, ale neměl jsem strach ani nějak přemrštěný respekt ze soupeře.

Byl jste ve výhodě. Bojovat jen s jedním soupeřem - tím na žíněnce - je snazší než muset se zároveň prát ještě se strachem v sobě. I když, opravdu jste se vůbec nikdy nebál? Když už ne soupeře, tak třeba alespoň toho, jak dopadnete na důležitém utkání?

Tak na každou světovou soutěž, ať už se jedná o evropský, či světový šampionát, nebo olympiádu, člověk nastupuje s určitou nervozitou, ta je potřeba. Ale že bych byl někdy nervózní víc, než by bylo zdrávo, to skutečně v podstatě neznám. Míval jsem před závody své rituály. Když jsem byl mladší, zpíval jsem si v rozcvičovně bojové písně a snažil se tak sám sebe nabudit. Později jsem ale poznal, že to není to nejlepší, a změnil taktiku. Rozcvičil jsem se a pak si chodil někde stranou a v hlavě si promítal zápas, jak by mohl probíhat. Kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že jsem se dočista zbláznil. Byl jsem zahleděný do sebe a najednou udělal nějaký chvat... (smích) Styl těch dobrých soupeřů, s kterými jsem se měl utkat, jsem znal, takže jsem je viděl před sebou a přestavoval si, jak budu na kterou situaci reagovat. Když jsem pak šel na žíněnku, byl jsem připravený prakticky na cokoli.

To je velmi zajímavé, protože vy v podstatě popisujete metodu mentálního tréninku, který je doporučován dnešním vrcholovým sportovcům. Přišel jste na tenhle způsob své předsoutěžní přípravy sám?

Sám. Pomohla mi k tomu paradoxně situace, která mě tehdy vůbec nepotěšila. Byl rok 1967 a já se jako bažant chystal na MS. Jenže co čert nechtěl, před šampionátem jsem si v tréninku zlomil žebra. Navzdory tomu jsem se pokusil nastoupit, ale prostě to nešlo. Sedl jsem si tedy mezi diváky, sledoval všechny nejlepší zápasníky a dělal si poznámky. Z těchto mých poznámek jsem pak těžil dobrých pět let, jelikož závodníci svůj styl většinou příliš nezměnili.

Svého hendikepu jste tedy využil nadmíru. Každopádně je obdivuhodné, že jste se snažil nastoupit i s tak bolestivým zraněním, jakým jsou zlámaná žebra. Jste tak odolný vůči bolesti?

Ani ne. Normálně jsem docela bolestínek, ale v utkání je to jinak. Snad díky adrenalinu. Důkazem by mohla být jedna moje příhoda, která se mi stala na ME v Norsku v roce 1978. Nastoupil jsem tam do utkání se západním Němcem, bronzovým z olympiády v Montrealu. Já byl v Montrealu druhý, porazil jsem ho, takže jsem do zápasu nastupoval sebevědomě. A skutečně to šlo. Vedl jsem 5:0, když jsme spadli do autu mimo žíněnku. Rozhodčí to odpískal, jenže když jsem vstával, můj soupeř mi skočil na ruku a vyhodil mi ji z lokte. Naštěstí maďarský lékař, který tam byl, pohotově přiskočil a ruku mi nahodil zpátky, což bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Za takovou věc musel být váš soupeř diskvalifikovaný, ne?

Ne, rozhodčí si toho nevšimli, nebo si nechtěli všimnout... Ruka mě bolela, takže jsem si vzal 3minutovou pauzu, kterou bylo možné využít k ošetření, pak jsem se zraněnou rukou chytil za dres a do zápasu šel jen s jednou rukou. I tak jsem ale zápas vyhrál se skóre 12:7. Celá tahle záležitost ale měla bohužel svou dohru ještě rok nato. Bylo právě před MS v Americe, za dva dny jsem měl odjíždět, když se mi najednou zablokovala ruka a já ji nemohl ohnout. Rentgenový snímek ukázal, že jsem tam měl z předchozího zranění nějaké úlomky, které se dostaly do kloubu a zablokovaly ho. Místo na MS jsem tedy jel na operaci.

Tak to muselo hodně zamrzet. A zabolet. Utržil jste během své závodní kariéry hodně úrazů?

Poměrně dost. Bylo to tím, že jsem šel do všeho vždycky naplno, i když to nebylo právě potřeba. Nevyplatilo se mi to třeba při zápase s Bulharem Kolevem, což byl jediný můj soupeř, který mne porazil víckrát než já jeho. Já byl lepší v postoji, vždycky jsem ho srazil k zemi, ale pak on nějak začaroval a najednou jsem ho měl na hřbetě, ani jsem nevěděl jak. Takhle jsem s ním prohrál třikrát, takže na naše další setkání na ME v Madridu jsem se připravil. Naučil jsem se chvat, kterému se říká kladivo. To vezmete chlapa, zvednete ho nad hlavu a vší jeho vahou i svojí silou ho zapichujete na lopatky do žíněnky. Jenže když jsem to pak na Bulhara zkusil, vždycky tam strčil hlavu. "Já ti tu hlavu klidně urvu," rozlítil jsem se a švihnul s ním o žíněnku podruhé, potřetí... Když jsem ho nabíral počtvrté, vylítla mi žebra. A to si nepřejte vědět, jaká je to bolest. To se nemůžete ani nadechnout, ani brečet, ani se smát, prostě bolí to jako hrom. Z utkání mě tedy odnesli na nosítkách, takže Kolev byl zase první a já zase druhý. Přitom v momentě, kdy se to stalo, jsem měl už náskok 6:0 nebo 7:0, takže kdybych ho už do konce zápasu jen hladil, stejně bych vyhrál. Jenže to já ne, musel jsem jít prostě na doraz.

Vám se extrémně dařilo v roce 1977, kdy jste vyhrál ME i MS. Byl tenhle rok vrcholem vaší kariéry?

Asi ano. Cesta nahoru byla postupným procesem, chvilku to trvalo. Nejdřív jsem se do té špičky dostával, ale pořád nás bylo 6 - 8, kteří jsme mohli být mistři Evropy a světa. Ale v roce 1977 se na ME našel jen jediný člověk, který mě tam asi 3 minuty držel. Bylo to v momentě, kdy jsem právě vedl jen 1:0, takže jsem se naštval a v druhém kole už jsem vedl 7:1 a svého soupeře doslova smetl. Svět jsem také vyhrál levačkou. Tedy, to se teď po letech snadno říká, když člověk vzpomíná. (smích) Každopádně Evropu i svět jsem vyhrál s velkou převahou, takže jsem věděl, že jsem na špici. A myslím, že byl bych tam býval mohl třeba dva roky vydržet, nebýt té prolomené ruky z Norska.

Hodně vás tenhle úraz ruky zabrzdil?

Určitě, protože rok před operací mě ruka bolela, takže jsem nemohl trénovat naplno, po operaci jsem zase potřeboval nějaký čas na rekonvalescenci. K tomu všemu ta ruka už nikdy nebyla, co bývala, už jsem jí tak nevěřil.

Přesto jste se na ten zápasnický Olymp podíval, co víc si přát. Když se dnes ohlédnete za svou závodní kariérou, vybaví se vám nějaký zápas, který se vám obzvlášť zapsal do paměti, ať už z jakéhokoli důvodu?

Zápasů jsem měl hroznou spoustu, ale vybavuji si jeden, který mě obzvlášť potěšil. Byl rok 1972, chystali jsme se na olympiádu v Mnichově. Na ME jsem se toho roku probojoval do finále, ale finále jsem musel vzdát. Měl jsem opět problémy s žebry, a jelikož se blížila olympiáda, nechtěli jsme riskovat. Trenér se pak jel podívat na nějaké mezinárodní závody v Rumunsku, a když se vrátil, řekl mi: "Máš na ně. Na olympiádě porazíš všechny, ale jednoho neporazíš." Tím závodníkem byl Francouz Roben, který v tom Rumunsku závodil v řeckořímském zápasu i volném stylu. Slezl z jedné žíněnky, za chvíli šel na další a v obou disciplínách bral medaile. Na olympiádě jsem na tohohle Francouze narazil ve 4. kole a... porazil jsem ho! A na to jsem byl nesmírně pyšný, protože Odehnal, můj trenér, říkal, že ho neporazím. A to byl nějaký odborník.

Kde jste našel Francouzovu slabinu?

Pomohlo mi, že jsem byl všestranný technik. Pravé garde, nebo levé garde, to mi bylo jedno. Jakýkoli chvat jsem uměl z obou stran, což je také svým způsobem umění. Navíc se o mně říkalo, že na žíněnce tančím. Uměl jsem si totiž se svým soupeřem hrát. Toho jsem využíval v prvním kole, když byl soupeř ještě silný. On do mě šel plnou silou a já se mu vyhnul, nebo tu jeho sílu poslal jinam. Tím já sílu šetřil, zatímco on se vysiloval. To byla moje taktika, protože v té době jsem na tom ještě nebyl tak, abych dokázal odjet všechna tři kola naplno. Musel jsem tedy utkání rozhodnout právě tou technikou v prvním kole a pak to už nějak vydržet do konce. A tady to byla docela hrůza. V závěru utkání už jsem místo Francouze viděl tmavou šmouhu, do které jsem se snažil trefit nebo se před ní schovat. Nicméně zápas jsem vyhrál a byl jsem hrozně šťastný, že jsem Odehnala takhle převezl. (smích)

Co na to pak trenér říkal?

No, příliš to nekomentoval, řekl jen: "Když už jsi šel do finále, věděl jsem, že vyhraješ." (smích)

No a ještě jedno utkání mi utkvělo v paměti víc než jiná. Byla to první Evropa po olympiádě v Mnichově a donesly se ke mně řeči, že moje olympijské zlato musela být nějaká náhoda. "Já vám ukážu, jestli to byla náhoda," zapřísahal jsem se. Asi ve 4. nebo 5. kole jsem tam dostal za soupeře Rusa, Kliston se jmenoval. A to bylo hrozné zvíře. Ramena měl 2x širší než já, to nešlo udržet. Byl ohromě nabušený, navíc Rusové mají všichni dobrou techniku, zápasí už od dětských let ve škole, takže tam nemůžete čekat, že něco neumí. Naopak. Velmi dobře vám umí vnutit svůj způsob boje, dostanou vás někam, kde se sami cítí dobře, a už vás jinam nepustí. Takže s tímhle Rusem jsme se bili jako berani, až nám hlavy lítaly. Po tomhle utkání mě museli ze žíněnky odnést, nebyl jsem schopný sám odejít. Měl jsem otřes mozku, zvracel jsem ve sprchách, ale i tak jsem byl spokojený. Vyhrál jsem 5:3.

Takže se umíte zcela a beze zbytku vydat.

Uměl jsem to. Bez toho to asi nejde.

Předpokládám, že právě tohle je jedna z věcí, která dělí ty dobré od těch nejlepších. Neštvalo vás pak, když jste tuhle schopnost jako trenér nenacházel u svých svěřenců?

Hrozně mě to štvalo. Já je naučil zápasit, ale horší už bylo, aby to uměli na žíněnce prodat. V zápase je potřeba i jakási intuice, kterou také každý nemá. Já si uměl se soupeřem pohrát. Mírně jsem mu ramenem potlačil mezi lopatky, trochu mu podkopnul nohy a on mi sám vlezl na ruku. Tak jsem ho dostal přesně tam, kde jsem ho chtěl mít, bez velkého úsilí.

Tohle je ale asi dar od boha.

Asi ano, protože mě tomu nikdo neučil. Když jsem se pak chtěl něčemu naučit, učil jsem se rychle. Hodně jsem koukal na ty nejlepší závodníky, a když jsem u nich něco zajímavého viděl, prakticky okamžitě jsem to uměl. Někdy to byly vyloženě drobnosti, které ale ušetří hrozně síly. I tohle jsem chtěl naučit kluky, které jsem koučoval, ale nenaučil jsem to ani jednoho.

Přesto, přinesla Vám někdy práce trenéra alespoň podobnou radost, jako vám přinášelo závodění?

Ono to bylo tak, že po ukončení závodní kariéry jsem přišel k národnímu týmu, kde v podstatě přebíráte hotové kluky. A to nikdy není ta radost. U nich už jenom vylepšujete to, co umí, zato když mají něco špatně naučeného, už s tím příliš nenaděláte. Ovšem jako trenér jsem si udělal radost na stará kolena. Než jsem šel do důchodu, požádal mě jeden otec, jestli bych netrénoval jeho syna. Nakonec jsem měl kolem sebe tři kluky, s kterými jsme začínali od píky. Trénovali jsme spolu dva roky a na mistrovství ČR pak všichni tři kluci brali medaile, i když tedy žádný z nich zlatou. Každopádně ale z těchhle tréninků jsem měl obrovskou radost, protože tyhle kluky jsem všechno učil od začátku, tesal jsem si je podle sebe. S těmi dospělými to bylo spíš o ladění psychiky.

Vrátila bych se ještě na chvíli k vaší aktivní sportovní kariéře, respektive na její konec. Jak obtížné pro vás bylo rozhodnutí ukončit závodní činnost?

Tak já už jsem zápasil trochu přesčas a uvažoval jsem o tom, že skončím už na olympiádě v Montrealu, ale tím, že jsem tam nevyhrál, jsem si řekl, že to zkusím ještě za 4 roky v Moskvě, ale to už byla konečná.

Došla motivace, nebo tělo už vás dál nepustilo?

Bylo to jedno s druhým. Čím je člověk starší, tím ho všechno mnohem víc bolí, navíc trénink před Moskvou byl pro mě zabijácký. Byl jsem ve vrcholovém středisku sportu, kde se neustále odevšad přebíraly návody, jak nejlépe trénovat, a právě před Moskvou se zase přišlo s něčím novým. Trénovali jsme dopoledne, pak nás namočili do sauny, do bazénu, vyhnali na masáže a večer jsme šli na trénink znovu. Kluk ve 24 se z toho vzpamatuje, ale mně bylo 32 a už jsem to nedal. Kdyby mě nechali jako starocha trénovat jednou denně, mohlo to být jinak. Vždyť ještě na jaře na předolympijském turnaji jsem všechny zbil. Na olympiádě mi ale už zbyly jenom oči pro pláč. Trenéři mě doslova uštvali.

Byl jste naštvaný? To musel být hořký konec kariéry.


Upomínkový kámen u javoru, který Vítězslav Mácha přivezl z olympiády
a věnoval svému rodnému městu.

No, spíš jsem byl naštvaný, že jsem své poslední životní utkání prohrál tak trochu podvodem. Měl jsem jít s Bulharem a věděl jsem, že když vyhraji, budu mít medaili, když prohraji, skončím na 6. místě. Jenže jsem cítil, že na Bulhara už nemám. Předtím jsem zápasil se Švédem, který byl nadprůměrný zápasník. A já s ním ještě 20 vteřin před koncem prohrával o bod. Nakonec se mi ho přeci jen podařilo porazit, ale věděl jsem, že moc sil už nemám. S Bulharem jsme tedy udělali dohodu, že on udělá jeden bod, já udělám jeden bod a pak budeme zápasit, kdo s koho. Tehdy se totiž napomínalo za pasivitu a za tři napomenutí by nás vyhodili z žíněnky. Takže jo. Začali jsme, já ho nechal udělat jeden bod, pak jsem pod něj dost volně vběhnul, že mi ten bod vrátí, ale on zaútočil podruhé, srazil mě a vedl dva nula. A to už jsem do konce utkání nedohnal.

Takže od něj to byla levá...

Přesně tak. Když jsme pak šli chodbou do šaten, chtěl jsem na něj skočit.

A řekl vám na to něco?

Jo, prý: "Vždyť jsi šestý, tak co ti chybí?!"

A to byl váš poslední zápas?

De facto ano. Věděl jsem, že pak už půjdu jen na olympiádu v Moskvě a končím.

Zápas není nic pro slečinky, jak jste sám potvrdil, dá se při něm utržit řada úrazů. Poznamenal vás nějak tento sport zdravotně do budoucích let?

To je těžké odhadnout. Mám nyní problémy s žaludkem a myslím si, že tomu mohlo shazování váhy na zápasy přispět. Za život jsem asi 2 - 3x shazoval 11 kg, což bylo docela dost, 6 kg jsem shazoval běžně. Když mi bylo 20 let, měl jsem 80 - 81 kg a zápasil se 78 kg. Tehdy mi trenér řekl: "Když shodíš do 70 na Evropu a uspěješ, pojedeš na olympiádu." Co bych pro to v té době neudělal, že? Takže jsem za 6 týdnů těch 11 kg skutečně shodil.

Tvrdé tréninky, úrazy, bolest, diety, toho jste si v rámci závodní kariéry v řeckořímském zápase užil až až. Jak na tu dobu vzpomínáte? A kdybyste se mohl rozhodovat, nevybral byste si raději jiný sport?

Přemýšlel jsem o tom, ale myslím, že těch 20 let, co jsem na žíněnce strávil, byla má nejpěknější léta, i když to byla obrovská dřina. Pro ten sport jsem žil a díky němu jsem si splnil své dětské přání. Takže ne, neměnil bych.



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
Víte, že...
...poslední objednávka v obchodě
Ronnie.cz byla před 138 sekundami?
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
Mikuc (19:55) • Všechno špatný k něčemu dobrý! Poskočí nohy, vršek do roka dožene a bude zas jinde! A k...
magazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie