Tomáš Kaas, kterého můžete na Ronnie.cz znát pod nickem Tom.K, je přesně tím typem člověka, který Vám "vyrobí dobrou náladu", i když se zrovna v ten daný okamžik cítíte pod psa. Jeho nadšení pro věc a pozitivní naladění by mu leckdo mohl jen závidět. Jeho srdce si už v mladém věku (ještě na základní škole) získaly motorky, nadšení, elán a touha se zdokonalovat mu přinesly jak řadu úspěchů na soutěžích v motokrosu, tak ale také řadu zranění, která jdou s tímto sportem ruku v ruce. Tomáš se však vždycky oklepal a jelo se dál. Okolnosti však přispěly k tomu, že se motorek vzdal a přesedlal na silový trojboj, který však nedělá s o nic menším zápalem. Motorky ale i nadále zůstaly jeho druhou velkou láskou. Tou první je samozřejmě jeho přítelkyně Světlana Marečková, která jej podporuje ve všem, čím se právě zabývá. Dělat věci naplno - to je snad to, co Tomáše vystihuje nejvíc. A tak jemu i jeho přítelkyni nezbývá než popřát všechno dobré a ať jim v životě vychází vše tak, jak má.
Přijel jsi dneska do Prahy, tuším, docela z daleka, kde vlastně bydlíš a pracuješ?
Žiju v Domažlicích a pracuju v Německu. Dělám rukama, těžkou práci ve firmě, která zpracovává stavební ocel.
Tak to hodnotím kladně. Alespoň tedy dokážeš využít sílu a svaly z tréninku. To si myslím, že řadě posilujících lidí docela schází.
On si každý myslí, že jsem jenom "blbec", co dělá tu těžkou práci, že nic jiného neumím. Ale já mám vystudovanou školu, pracoval jsem na ministerstvu zemědělství, kde jsem rozděloval dotace, ale v Německu teď pracuji hlavně kvůli penězům. Tady v Čechách je ten, kdo ohýbá železo na stavbu, považován za "nižší sociální vrstvu" a nedostane za to skoro vůbec nic. V Německu tohle moc lidí dělat nechce, takže pak za to dostaneš zaplaceno. Za den tam přeházím víc železa než za měsíc v posilovně. Ale baví mě to, navíc tam mám skvělého šéfa. Nedovedu si představit, co by mě mělo třeba přivést k tomu, abych s tou prací seknul. Snad jen výhra v loterii. Dneska jsme tam třeba měli 800 kusů 16metrových tyčí 25mm kulatiny, každá z nich váží 100 kilo, no a i když žijeme v moderní době, kdy se létá na Měsíc, tak stejně do té mašiny to musím strčit rukama. Takže to je po celém dnu pak rozcvička jako blázen. Kolikrát pak přijdu domů, a i když mám naplánovaný trénink, tak nikam nejdu, protože toho mám už dost. Mimo jiné tam občas zaskakuji jako řidič kamionu a naohýbané železo rozvezu po stavbách.
Jak ses k takové práci dostal?
Přes kamaráda Andrease Altmanna. Mnozí ho jistě znají ze soutěží ve zvedání kamene nebo soutěží strongman, kde patří k německé profesionální špičce. Je pravda, že po pár dnech, co jsem tam nastoupil, jsem zhubnul 10 kg, tak říkám Andreasovi: "Hele, já na to nemám, tohle prostě nejde, já se na to vybodnu." Ale on mě uklidnil, prý ať vydržím, že si zvyknu.
A zvyknul sis?
Jasně. Člověk si zvykne na spoustu věcí. Předtím jsem třeba také jezdil s kamionem po Evropě - od pondělí do pátku na cestách. Kolikrát jsem se vracel i v sobotu navečer a v neděli na noc jsem pak zase jel. Ale i přesto jsem se snažil závodit v trojboji. Když se chce, všechno jde - a ne jako ty mnohé výmluvy některých lidí, že nemají na trénink či závody podmínky, dostatek času a podobně.
Neuvažoval jsi někdy o strongmanech, že bys to vyzkoušel?
Mně se to strašně líbí, já jim fandím, ale na rovinu se přiznám, že na to nemám. Kdysi jsem si i jednu strongman soutěž vyzkoušel, konkrétně Milo Barus Cup ve východním Německu, a nedopadlo to nijak valně. Všem strongmanům musím vyseknout hlubokou poklonu.
Vím o tobě, že si tvoje srdce na čas získaly motorky…
Já jsem závodil dlouhá léta na motorce - enduro, motokros, soutěže cross country, ale člověk je z toho strašně rozsekaný. Na to mám tady památku. (pozn. red.: vyhrnuje rukáv a ukazuje na předloktí vytetované slovo "kaskadér", startovní číslo a rok 2003 - 2006) Pod tímto startovním číslem jsem v letech 2003 - 2006 vyhrál všechny soutěže. Tři roky po sobě mě nikdo neporazil. Porazil jsem se buď sám tím, že jsem se někde totálně "zrasoval", nebo jsem vypadl kvůli technické závadě.
Ale abych se vrátil k těm začátkům - na základce jsem měl vůbec první motorku a začínal jsem v Bořicích u Domažlic, kde si kluci vybudovali takovou hobby motokrosovou dráhu. To mi bylo asi 14 let. Tam jezdil trénovat i Bohouš Poslední - říká ti to něco?
(pozn. red.: kroutím hlavou a krčím rameny - netuším, svět motokrosu je mi neznámý asi jako svět vesmíru)
Bohouš Poslední je naše legenda endura. Dnes je mu už přes padesát let. Já jsem ho tam tenkrát viděl jet a to se mi tak vrylo pod kůži, že jsem se rozhodl - tohle budu dělat! Ono z jízdy na motorce se dá okoukat strašně moc, jen mi přijde, že dneska ti kluci jsou líní na to koukat a brát si z toho poznatky do vlastního tréninku. Většinou dostanou motorku a prostě "sedni a jeď", ale takhle to není.
Řekla bych, že motokros musí být nejen zátěží stran adrenalinu, ale že se na tom člověk namaká asi i pěkně fyzicky. Které svaly dostávají nejvíce zabrat? A jak vlastně vůbec vypadá takový motokrosový trénink?
Je to náročné. Dostává "záhul" celé tělo. Například rozjížďky na motokrosu trvají půl hodiny, ale pokud s tím člověk začíná, tak nejprve jezdí třeba 5 - 10 minut a pak se postupně přidává. Jsou u toho strašné bolesti rukou, napumpuje se předloktí. Ale na to si člověk musí zvyknout, to nejde natrénovat nijak jinak než ježděním. A to není záležitost 14 dnů nebo měsíce, ale tak půl roku. Jakmile si šlachy a svaly zvyknou na otřesy, zátěž a tah motorky, tak už můžeš plně trénovat. Třeba přijdeš a řekneš si, že dáš 4x 10 minut plného nasazení a jedeš 4 jízdy. Postupem času přidáváš rychlost a prodlužuješ časové intervaly. Cross country se jezdí 100 - 120 minut a nejnáročnější soutěže enduro jsou jedno nebo dvoudenní. Tam už jsem si vždy sáhl opravdu na dno.
Teď se tedy věnuješ trojboji, ale když jsem viděla, s jakým nadšením mluvíš o motokrosu, říkám si - neschází ti to?
Já to mám tak, že se tomu vyhýbám, nesmím to vidět! Když se někde svezu, tak tu motorku musím mít zase.
Světlana (pozn. red.: Tomášova přítelkyně, mistryně republiky v mrtvém tahu Světlana Marečková, která po celou dobu přitakává a občas doplní rozhovor o nějakou svoji příjemnou poznámku): To je pravda. My když třeba jedeme okolo nějaké dráhy, tak musíme zastavit a projít si ji, prohlédnout. On se zastaví, zadívá se a představuje si, jako kdyby tam jel. (směje se)
No, tomu docela i věřím, protože jak vidím, Tom je do motorek skutečně zapálený. Asi bys tedy i díky svým zkušenostem dokázal určit, sestavit nějaký posilovací trénink, který by byl vhodný pro motokrosaře, nebo ne? Co by to bylo?
U motokrosu musí být svaly trénované na vytrvalost, ale ne na sílu. Já jsem chodil obden běhat, 20 km okolo Domažlic, jezdil jsem na kole. No, dneska bych neuběhl asi ani 500 metrů. Ideálním tréninkem na motorku byl crossfitový trénink, jak by se řeklo dnešním jazykem. Takhle trénuje valná většina motokrosařů jak u nás, tak v Americe. To je úplně nejlepší trénink na fyzičku! Dřív jsme tomu říkali kruhové tréninky, takže to není žádná novinka, jen to dneska získalo trochu ten komerční nádech. Takže ano, takové tréninky jsou dobré, ale trénink na motorce to nenahradí.
Nutně mě napadá při takovém adrenalinovém sportu otázka - co zranění? Zvládl jsi jim ujíždět, nebo taky přišla nějaká ta zlomenina? Nebo snad něco horšího?
Samozřejmě, během té doby na motorce bylo hodně zranění, nejvíc právě ty drobné zlomeniny. Sem tam nějaký otřes mozku, ale nejhorší pro mě bylo otočené koleno. Odnesl jsem si z toho prasklý přední křížový vaz a pochroumaný meniskus. Musel jsem na operaci a následná rekonvalescence trvala skoro půl roku. Když se to trochu uklidnilo, chtěl jsem znovu jezdit na závody.
Když něco dělám, tak to musím někde ukázat, nechápu lidi, co říkají: "Já si cvičím jen tak pro sebe." Já bych to nedokázal, musím mít před sebou nějaký ten cíl, že se připravuju na soutěž, závody, neumím věci dělat "jen tak". Jenže já jsem byl na motorku pak i dost těžký, sice jsem po tom zranění něco shodil, ale stejně jsem vážil 97 kg. Potřeboval bych dát tenkrát dalších 20 kg dolů - to byla jediná nevýhoda. Jinak techniku jízdy a všechno okolo jsem měl perfektní.
Kolik vážíš dneska?
119 kg, abych měl alespoň těch 80 kg, tak bych potřeboval shodit 40 kg a to už nikdy nedám. A ani nechci.
Dobře, ale na trojboj je naopak vyšší váha výhodou. Co má pro tebe společného motokros a silový trojboj?
Já bych řekl, že ten adrenalin. Mě na tom baví právě to, že ať už v motokrosu, nebo na závodech endura, tak v trojboji člověk musí jet na 110 %.
Jak ses vůbec přes motorky dostal k trojboji?
Úplně čirou náhodou. (směje se) Chodil jsem do posilovny, kde jsem trénoval na motorku. Byla to posilovna Barrandov v Domažlicích, kterou vybudoval kulturista Alois Pek spolu se svými kamarády, než odešel do Sandowa. Je to stará bouchárna a v nezměněné podobě zůstala dodnes. Žádné komerční fitko. Tam si mě pak našel člověk, co mi ukázal cestu k trojboji.
Zajímavé ale na této posilovně bylo, že když jsem tam nastupoval, tak se tam normálně dělaly fyzické testy, zda tam ten člověk může chodit cvičit.
Vážně jsi tam musel dělat fyzické testy, abys tam mohl chodit trénovat?
No jasně a teď mi to přijde jako strašně dobrý nápad. Když chceš trénovat, tak taky ale musíš něco předvést. Ukázat, že na to máš. Odpadla by řada těch "plážových" cvičenců, co si chodí do fitka v žabkách či v pantoflích, chodí si tam jak na módní přehlídku… A lidé by si toho i mnohem víc vážili. Dneska dostane kluk permanentku k Vánocům, chodí si tam a neváží si toho. Já byl tenkrát tak šťastný, že jsem se do posilovny dostal!
Takže jsi test zdatnosti zvládnul…
Vím, že napoprvé jsem neprošel, jednu disciplínu jsem nezvládnul, tuším, že to byly shyby, tak jsem na to trénoval asi tři měsíce na klepadle před domem a pak už jsem to dal. (smích)
No, to by, myslím, řada dnešních návštěvníků fitness center odpadla, protože by testem neprošli. (smích) Dobře tedy, posilovnu, kde jsi mohl trénovat, jsi měl, ale kdy přišlo to rozhodnutí přesedlat na trochu jiný sport. Už jsi zmiňoval zranění, zmiňoval jsi svoji vyšší tělesnou hmotnost, která se na motokros zrovna moc nehodí…
Já měl pak ještě další zranění zápěstí, nějakou dobu jsem nevyhrával a kvůli špatně placené práci jsem si půjčoval na závody peníze, které jsem ale nestíhal splácet. Když se na to zpětně podívám, nedlužil jsem na dnešní poměry žádné velké částky, ale tenkrát to byl pro mě neřešitelný problém. Pořád se mi to honilo hlavou a najednou se mi úplně zhnusil ten způsob, kterým to dělám. Prodal jsem motorku, prodal jsem veškeré vybavení a řekl jsem si: "Se*u na to!" Přestal jsem trénovat vytrvalost a přibral kila navíc. Kamarád v posilovně Vláďa Beránek, který trojboj už dělal, si mě všimnul a rozjelo se to. Na první soutěži, kam mě právě on sám vyhecoval, jsem dal bez vybavení jenom s páskem 195 kg ve dřepu, 150 kg bench-press a asi 230 kg na mrtvý tah, prostě 575 kg trojboj.
A jak jsi na tom teď se svými výkony?
Teď jsme měli na Silvestra soutěž u nás ve fitku a tam, i s měsíční přestávkou po soutěži v Bardějově, kde jsem vypadl na dřepu a navíc si přivezl zranění, jsem dal bez vybavení 265 kg ve dřepu, 180 kg na bench-pressu, 300 kg na mrtvý tah. Teď se připravuju na republiku.
Jak se díváš na otázku dresů? Ano, nebo ne?
O tom se vedou neustálé diskuse a já se tomu musím docela smát. Mě osobně baví oba způsoby, v dresech je to větší adrenalin. Ono je to těžké, někdo se bouří, že bez dresu by ten který sportovec dal o polovinu méně, ale to většinou píšou kluci, co v životě dres neměli na sobě. Stává se, že při špatném tréninku někomu ten dres i ubere na výkonu. Mně se to zpočátku také stávalo, hlavně na mrtvém tahu. Tihle kluci jsou pak ti zarytí "rawkaři", kteří dres odsuzují, ale nevědí, neznají to. Já mám třeba na bench-pressu bez dresu 200 kg a s dresem na soutěži 212,5 kg. V tréninku se mi povedlo i 230, ale neuznatelně. Ti nejlepší umí vytěžit třeba i sto kilo, tak kde je ten zakopaný pes? Ale zas třeba na dřepu, tam to u mě udělá navíc těch 50 kg s dresem určitě. Na mrtvém tahu je pro mě dres jen pocitová záležitost, jde mi v něm činku lépe odlepit od země, má to lepší dynamiku. Pak tu máme rozdíly v dresech jako takových. Jednovrstvé a vícevrstvé. Kdo si myslí, že když mu jednovrstvý dres přidá 50 kilo, automaticky mu dvouvrstvý přidá 100 kilo, je na omylu. Takhle to opravdu nefunguje. Sám jsem si vyzkoušel vícevrstvé a po několika měsících snažení jsem je zahodil, dával jsem v nich ještě míň. Dál budu pokračovat v klasice. Jsem na to zvyklý, zvedám v nich už 8 let a jak se říká - starýho psa novým kouskům nenaučíš.
Která disciplína je podle tebe tvá nejslabší a ve které máš naopak jistotu?
Na bench-pressu mám progres úplně minimální. Určitě na tom svou vinu nesou neustále se vracející problémy s rameny nebo úpony tricepsů. Nikdy nebudu nejlepší benčař, nemám na to vhodnou stavbu těla. Nejoblíbenější je pro mě mrtvý tah, který se snažím jezdit hodně dynamicky. Rychlost je síla. I když na něm jsem měl nejvíce zranění - natrhnul jsem si vzpřimovač, sotva jsem to dohojil, tak jsem si uskřípnul nerv a v roce 2009 jsem si posunul ploténku o 12 mm. Dan Dvořák, prezident České asociace silového trojboje, mi doporučil člověka ze Zahrádek od České Lípy. Jmenuje se František Špaček a ten má dar od pánaboha. Je mu asi kolem šedesáti let, to nevím přesně, ale co je potřeba zmínit, že je asi od 8 let slepý, ale i přesto, anebo právě proto je špičkový masér, specialista na akupresuru. Doktoři mi doporučovali pouze operaci a já ji nechtěl, až pan Špaček mi ukázal, že to jde i bez operace. Jezdil jsem tam další tři měsíce a mám potvrzeno z magnetické rezonance, že posun ploténky je namísto původních 12 mm pouze 4 mm. A s tím už se zvedat dá. (smích)
Za jakou federaci závodíš?
Dříve jsem závodil v IPF, nyní v open, tzn. GPC, WPC, WUAP a další. Ve federacích je dost velký rozdíl jak v pravidlech, tak v konkurenci soutěžících. Nedá se to mezi sebou objektivně porovnávat. Nejobsazenější federace ve světě je samozřejmě IPF. U nás je jedničkou David Lupač, kterému strašně fandím, jeho výkony jsou neskutečné. Jako první Čech překonal hodnotu 600 Wilksových bodů! Předtím jsme tu měli také výborného závodníka v IPF Milana Špingla, který je teď dvojnásobným tatínkem - patří mu obrovská gratulace - ale bohužel měl zdravotní problémy, takže s trojbojem musel skončit. V open federacích jsme ale také úspěšní, nerad bych někoho opomenul - zmínil bych třeba Martina Košnara a Dana Dvořáka, výborní závodníci, několikanásobní mistři světa, dále pak Jirka Tkadlčík, Vladimír Jeřábek a momentálně fenomén jménem Petr Petráš. Jsem toho názoru, že kdyby měl Petr dostatečné finanční zázemí, mohl by být nejsilnějším trojbojařem historie celosvětově!
Obecně mi ale strašně vadí to "škatulkování" lidí podle federací. Já jsem řadu let závodil v IPF a měl jsem tam spoustu přátel, o nichž jsem si myslel, že jsou to skuteční přátelé. Ze svého rozhodnutí jsem ale IPF opustil, protože mě to zklamalo, a někteří mě najednou úplně zavrhli. Brali mě jako úplného zrádce. O to víc mě těší kluci jako Jirka Tkadlčík nebo Vláďa Jeřábek, kteří mě podporovali, i když jsem závodil v IPF (v pro ně konkurenční federaci). A teď, když závodím s nimi v open federacích, tak při mně pořád stojí. To jsou opravdoví přátelé, kteří tu jsou pořád, i kdybych závodil třeba na Marsu.
Jak jsi na tom s jídelníčkem, držíš pevně stravu, nebo jíš, jak co přijde?
Mně chutná, já nedovedu pochopit ty kluky, kteří jsou celoročně na dietě. Nedovedu si odepřít to dobré jídlo, vychutnávám si ho, jsem labužník. Nejsem ten, který by bral jídlo jako nutnost, že potřebuju dneska
"sežrat" 300 g bílkovin, 100 g sacharidů a tolik a tolik tuků.
A kdo z vás vaří?
Tady mám nejlepší kuchařku na světě. (pozn. red.: chytá Světlanu za ruku) Tu kdybych neměl! Stará se o mě, je úplně můj poklad! Mám osm jídel denně, každý den mám připravené krabičky do práce.
Vidím tedy, že vy dva jste se hledali, až jste se našli.
No, já jsem Světluš sbalil na sbírku motýlů.
Světlana: Já jsem tomu nechtěla věřit, že by tenkrát někdo takhle mladý měl sbírky motýlů a brouků. (směje se) Říkala jsem si, že to prostě ne, to musím vidět, určitě kecá… A má je tam - i brouky i motýly!
Tomáš: Všechny holky jsem vlastně balil na sbírku motýlů. (smích)
Světlana: Ty jsi jak z filmu pro pamětníky. (smích)
Jaké jsou tvé silové výkony, cíle a plány do budoucna?
Ve dřepu jsem své reálné maximum na soutěži zatím nepředvedl, chybí mi trochu víc štěstí. Mám zapsáno pouhých 285 kg. Benč 212,5 kg a mrtvý tah 312,5 kg. Tréninková maxima jsou 320 - 230 - 320. Mým dlouhodobým cílem je dát 900 kg v trojboji. Trénuju na to a doufám, že letos v dubnu se mi to na mistrovství republiky podaří. Nedávám si nějaké nereálné cíle. Troufám si říct, že jsem na to měl natrénováno už vloni. Ale všechno je to v hlavě, jakmile to tam není, tak tělo to nezvládne. Mně se teď navíc připravuje mnohem lépe díky sponzorské podpoře Ronnie.cz, vybral jsem si suplementy od Survivalu. Já nikdy dřív v trojboji žádného sponzora neměl. Tím si nechci stěžovat. Podle mě má chlap silový vrchol tak od těch 35 do 45 let. Takže doufám, že ty nejlepší výkony mě teprve čekají. To mě třeba mrzí u těch dnešních mladých kluků, oni makají v 18, ve 20 letech, ale pak nedají takové výkony, jaké by si představovali, a končí, i když ta síla a talent v nich je. Nebo jim po prvním zranění lékař řekne, že to není zdravý sport, a oni skončí. Tenhle sport se nedá uspěchat, jen ti, co vytrvají, budou opravdu úspěšní.
Mým dalším cílem bylo založit si vlastní oddíl a to se mi teď podařilo. Já jsem vždycky závodil za někoho - nejprve za Baník Dobřany a teď v open za Gigant Bořislav. Mnoho let mi vrtalo v hlavě, že bych si založil vlastní oddíl, a nebýt Radka Hojdy, tak zdaleka nejsem tam, kde jsem. To je člověk, který mě maximálně podporuje. Troufám si říct, že málokteré fitko v republice s vybavením pro trojboj je na takové úrovni jako toto u Radka Hojdy. Díky Davidovi Sekerákovi, což je trenér atletů, který zapůjčil i své vybavení, máme dole v našem fitku skoro 1000 kg kalibrovaných kotoučů, máme k dispozici 5 kvalitních olympijských os, trapbar, vzpěračské pódium, monolift atd. - prostě to nejlepší vybavení pro powerlifting, co existuje. S Radkem Hojdou jsme se domluvili, že založíme svůj oddíl, takže letos budeme oficiálně fungovat pod jménem SK Ironbulls Domažlice. Chci to dělat podle představ, jaké jsem o tom sportu vždycky měl. Chci, aby ti mladí kluci měli možnost závodit, aby to dělali pro radost, aniž by je to nějak zásadně finančně zatěžovalo. Protože rodiče je v tom mnohdy nepodporují a mnohdy jsou mezi nimi kluci talentovaní, takže chci, aby měli možnost jezdit na závody zadarmo a aby všechno, co bude v našich silách, měli zajištěné a nemuseli za to platit.
Komu bys chtěl závěrem poděkovat?
Velký dík patří bezesporu magazínu Ronnie.cz, který mi před časem poslal na zkoušku doplňky výživy od Survivalu, tenkrát ještě skoro neznámé značky. Do té doby jsem si kupoval doplňky od Extrifitu, ale to jsem si platil sám a přeci jen ten rozpočet domácnosti je nějak omezený. Já jsem si tenkrát musel vystačit s jedním proteinem tak na dva měsíce, k tomu jsem tam měl kreatin a BCAA jsem měl pak jako takovou sváteční záležitost. Díky nim jsem měl možnost vyzkoušet si Survival a domluvili jsme se na spolupráci. Už v loňském roce jsem měl od Survivalu vše, co jsem si přál, a na letošní rok mě podpořil tím, že jsem dostal suplementy na celou přípravu na mistrovství republiky. Takže se nemusím omezovat ani v BCAA. Dřív jsem třeba zkoušel i glutamin, všichni jej chválili, ale já jsem nikdy nepoznal žádný výrazný rozdíl, pak jsem ale dostal od Ronnie.cz glutamin znova a zjistil jsem, že v tom Survivalu bude asi opravdu něco "jinak". Řekl bych, že tam to bude mnohem víc o té čistotě. Do té doby jsem měl strašně neklidné spaní, ale teď spím jako mimino. (směje se) Asi je to díky tomu, že tam skutečně probíhá ta regenerace a že mě to uklidní i v hlavě, úplně vypnu. To se mi dřív v kombinaci s těžkou prací moc nedařilo. Za mě tedy číslo jedna a říkám si, že i kdybych ten sponzoring ztratil, tak budu dál pokračovat na věcech od Survivalu. Jsem vděčný jak Pavlovi Provázkovi, majiteli Survivalu, tak Martinovi Jebasovi, majiteli Ronnie.cz, že mi dali tu příležitost. Největší dík patří samozřejmě mojí přítelkyni Světlaně Marečkové, která snáší slasti i strasti mého sportovního života. Bez ní bych na vše potřeboval dvakrát tolik energie, je mojí pravou rukou. A nakonec samozřejmě díky Radku Hojdovi za úžasné zázemí k tréninku a celému mému týmu mladých talentů, kteří mě stále ženou kupředu!
Tomáš Kaas
Sterling - přítahy s oporou hrud...
