Lukáš Svoboda a Radek Paták:
"V Madridu jsme si to vynahradili."

Čeští profesionální strongmani Lukáš Svoboda a Radek Paták se letos zúčastnili několika domácích soutěží, především ale zahraničních soutěží strongman týmů. Seriál závodů Scitec European Strongest Team Challenge 2014 se našim borcům opravdu povedl, protože kromě jednoho osmého místa získali dva stříbrné skalpy - první na Ukrajině, o čemž jsme Vás informovali v reportáži na začátku září, a druhý ve španělském Madridu na letošním ročníku Arnold Classic Europe. Vy si v následujícím rozhovoru můžete přečíst, jak se kluci k týmům dostali, jak často spolu trénují, nebo co všechno museli podstoupit při závodech.

Jak dlouho spolu cvičíte, kluci?

Lukáš: Začali jsme spolu trénovat disciplíny u Radka asi před půlrokem. Většinou to vychází jednou týdně.

Radek: Známe se asi 5 let, ale teprve před půlrokem jsme spolu začali trénovat. A zbytek normálně v posilovně.

Jak jste se k strongman týmům dostali?

Lukáš: Je to zase trochu něco jiného. Po všech peripetiích, kdy se domlouval tým, který tam pojede, jsme jeli my s Radkem, který si kvůli tomu přehodil dovolenou, abychom mohli jet. V podstatě první kontakt byl od Milana Gabrhela (pozn. red.: prezident Slovenské asociace silných mužů), který přijel na závody týmů do Golčova Jeníkova. Večer po soutěži přišel s tím, že se pořádá tahle série a organizátor by měl zájem o český tým. Pak už to nechal na nás. Bylo tam 5 našich závodníků, takže jsme se museli domluvit mezi sebou, kdo pojede. Já jsem řekl, že klidně jet můžu, ostatní se z toho z nějakých důvodů omluvili. Takže jsem to řešil tak, že jsem volal Radkovi, že je takovou poslední možností. Ani jsme nevěděli, jak to bude na Ukrajině vypadat, že tam budeme cestovat a spát přes noc ve vlaku, tam a zpátky, že procestujeme nějakých 3000 kilometrů, že to budou dvoudenní závody na třech místech. Radek projevil zájem, přeložil si dovolenou, takže jsme vyrazili spolu a to se ukázalo jako dobrá volba, protože spolu i víceméně trénujeme, bydlíme kousek od sebe, nějakých 50 kilometrů. Je dobré, že se známe, víme, co komu jde lépe, co komu hůře, takže jsme to na závodech dokázali takticky spojit, abychom věděli, kdo půjde na jakou disciplínu nebo jak si rozvrhneme síly.

Na Ukrajině jste získali výborné druhé místo…

Lukáš: Přesně tak, díky tomu nás organizátor pozval do toho Madridu. Před Madridem byly ještě závody v Maďarsku, kde jsme skončili poslední, ale nebyla to naše chyba, přestože ten výkon nebyl takový, jaký bychom si ho představovali.

Co se tam stalo?

Lukáš: U jednoho týmu špatně obodovali disciplínu.

Radek: U přenášení ohrady jeden tým ušel 19 metrů, ale zapsáno jim bylo 19 vteřin, takže i když tu disciplínu nedokončili, přesunuli se na druhé místo, kde jsme měli být my, ale my jsme spadli dozadu.

Zkoušeli jste to uhádat?

Lukáš: Zkoušeli jsme taktizovat. Tím, že jsme si na další disciplínu zvolili těžší váhu, což by nás při úspěchu zase posunulo.

Radek: To se bohužel nezdařilo, ale řekli jsme si, že v tom nebudeme šťourat, abychom nedělali zbytečně zlou krev. Byli jsme rádi, že jsme vůbec mohli vyjet a Adam (pozn. red.: pořadatel akce Ádám Darázs) byl vstřícný, všechno jinak fungovalo, tak jsme řekli, že to zkousneme, i když to bylo těžké, protože jsme ani jeden z nás nikdy neskončili poslední, ale v Madridu jsme si to vynahradili.

V Madridu na Arnold Classic Europe, kde jste vybojovali další skvělé druhé místo?

Radek: Přesně tak. Bydleli jsme asi 50 kilometrů od Madridu, takže jsme nebyli přímo u místa dění, ale když jsme tam dorazili, tak to byla velká třípatrová hala, nestihli jsme si to ani projít, protože to mělo takový spád, že na to nebyl čas. Trochu nás to mrzí, takže pokud by se příští rok podařil další start, určitě bychom to protáhli alespoň do dalšího dne, abychom se tam trochu porozhlédli. Závody byly super, atmosféra dobrá, závodníci kamarádští.

Lukáš: Už u příjezdu bylo vidět, že to byla velká akce, narvané parkoviště, všechny ulice byly zaplněné auty.

Byl to tam pro ně svátek?

Lukáš: Myslím si, že se to pořád rozrůstá, protože každý rok je tam víc sportů a sportovců. Určitě jsme rádi, že jsme se tam dostali, protože jsme to nečekali, ale díky našemu úspěchu na Ukrajině jsme dostali pozvánku a podařil se i výsledek, takže máme určitě i na příští sezónu našlápnuto, abychom se zúčastnili. Začínalo to ve 13:00 a byl to závod na jeden den. Všechny týmy spaly ve stejném hotelu, takže nás řidiči na soutěž vozili na dvě etapy. To nás dva ještě čekala okružní jízda, kvůli krátkému bloudění jsme měli menší zpoždění…

Radek: 12:50… (smích)

Lukáš: Skoro to tak bylo, po půl jedné jsme dorazili na místo. Takže rozcvičování a příprava byly takové hektičtější.

Proti kolika týmům jste nastupovali?

Lukáš: Mělo být 10 týmů, ale nakonec jich bylo 8, protože Němci nedorazili a jeden tým odstoupil kvůli zranění.

Jaké tam byly disciplíny?

Radek: První bylo tahání kamionu, to jsme vyhráli docela s velkým náskokem, protože jsme v předchozích závodech přišli na techniku a využili jsme to. Pak tam bylo přenášení 550kg ohrady na 40 metrů, tam jsme obsadili druhou příčku po polském týmu.

Lukáš: Radkovi se to podařilo i s jednou botou, kterou jsem mu zul. (smích)

Radek: Tak jsem ji v průběhu nahodil zpátky a došli jsme to dobře. (smích)

Synchronizace kroku asi nevyšla…

Radek: My jsme zvyklí dělat dlouhé kroky, protože jsme vysocí, ale je to o tom, že ten první to musí táhnout a druhý ho už jen následuje.

Lukáš: Snažili jsme se. Ten zadní se vždy musí přizpůsobit tomu prvnímu. Já jsem právě celou dobu koukal, abych na něj nešlápl, což se dařilo, a pak jsem se jednou kouknul, kde je cíl, abych to zase netáhnul já, a podařilo se mi trošku prodloužit krok a zout Radkovi botu.

Radek: I bez bot bychom došli... (smích)

Lukáš: Třetí disciplína bylo zvedání 250kg klády. To byla úplně první zkušenost s touhle disciplínou. Ze začátku jsme si říkali, že taktika bude to zvednout na kolena, přemístit na hrudník a vyrazit. Heslovitě si říct "teď, teď, teď" nebo nějaký jiný pokyn. Pak když jsme viděli ostatní, tak jsme si řekli, že tu kládu máme docela dobrou, a protože přepočet na jednoho dělá nějakých 125 kg, půjdeme to na jeden zátah bez pauzy. To se nám taky zdařilo. Dali jsme celkem 6 opakování, první jich dali o 2 víc. Poté jeden z týmu přenášel 140kg štít na maximální vzdálenost - to jsem šel já. Radek šel na mrtvý tah s 335 kg.

Radek: Původně bylo v propozicích, že si budeš moct zvolit z různých vah, kolik budeš tahat, ale nakonec to sjednotili, což pro mě bylo lepší, jelikož nikdy nevím, co si mám vybrat.

Takže ten s vyšší váhou by vyhrál?

Lukáš: Když ten před tebou třeba dal 10 opakování s nižší váhou, tobě stačilo s vyšší váhou dát 1 opakování, abys měl víc bodů. Celý závod se zakončoval zdvihem Atlasových kamenů. To bylo formou štafety, takže to mohl dělat buď jeden závodník, že vyhodí kouli, plácne si s kolegou a může jít na další, nebo se střídat ve dvojici.

Radek: Skončili jsme u koule o váze 183 kg, protože nám došel čas. Zbývaly ještě 2 koule. Všechny dokázali dát jen Švédi.

Kolik jste letos odjeli závodů?

Lukáš: Já jich odjel dvanáct, z toho pět v zahraničí.

Radek: Já jich odjel osm, z toho byly v zahraničí čtyři.

Cvičíte mezi soutěžemi, nebo odpočíváte?

Lukáš: Když jsou závody třeba po týdnu, tak většinou jen odpočívám.

Radek: Já to mám při závodech stejně. Dřív jsem trénoval 4x týdně, někdy 5x, nemyslím si, že by to bylo věkem nebo že bych se hůř regeneroval, ale přišel jsem na to, že mi 3 tréninky vyhovují nejvíc. Stačí mi to. Člověk jede pořád na sílu, takže mu 3 stačí.

Jak to máte se stravou?

Lukáš: U mě je to taková slabina. Pamatuji si, že jsem tenkrát říkal Michalovi Širůčkovi, že je potřeba tu stravu zlepšit... A držím to tak týden před závodem, to se mi daří, ale pak to zase flinkám. Nedržím ten počet kalorií, bílkovin a sacharidů, co bych měl, ale snažím se. Základem je určitě dobrá snídaně, většinou vajíčka. Já se pořád motám kolem těch 143 kilogramů. Každý rok si říkám, že bych chtěl nabrat, ale nějak se mi to nedaří. Uvidíme příští rok, chtěl bych se dostat na nějakých 150 kilo.

Radek: U mě je tam klasický základ. Maso, těstoviny, rýže, ale určitě se člověk musí něčím dojíst. Váhu jsem měl vždycky kolem 137 kilo a po třicítce mi vylítla, takže se mi teď drží kolem 150 kg celý rok. Nejvíc jsem měl 155, ale to už je velký komfort, s tím nemůžu pořádně chodit. Ne že bych byl těžký, ale bolí mě z toho záda. Takže se nehnat jen za váhou.

Jiřina (Radkova žena): Můžu něco říct?

Jasně, povídej.

Jiřina: Když jsme se s Radkem poznali, tak mi řekl, že bude mít maximálně 125 kg.

(pozn red.: já, Lukáš i Radek jsme propukli v smích)

Radek: Ale když jsme se poznali, tak jsem měl 100 kg. Takže progres 52 kilo.

Jak to máte se zraněními?

Radek: U mě se to táhne. Chronický zánět bicepsového úponu jsem měl nejdříve na levé ruce, teď mi to skočilo i na pravou. To se mi táhne už skoro 2 roky. Loni jsem měl rozvlákněný bicepsový úpon chvíli před utržením, to bylo na Slovensku. Tím jsem ukončil sezónu někdy v červenci. Pak jsem měl menší pauzu, ale měla být asi delší. Táhne se to pořád, prostě člověk s tím závodí, ale omezuje ho to. Někdy je to horší, někdy lepší. Nesmíš na to myslet, jestli to utrhneš, nebo neutrhneš. To má spousta kluků, ale člověka to potrápí. Dřív jsem měl kolena, mám za sebou už 3 operace, ale to se věkem nějak srovnalo. Záda, ramena, prostě všechno, ale dá se s tím nějak fungovat.

Lukáš: Já nemám žádné vážnější zranění, nic utrženého. Ale spíš mě pobolívají lokty, bicepsy a začal mě tahat hamstring. Trochu mě to občas limituje v tréninku, ale před těmi závody se člověk vždycky rozpumpuje a pak to jde.

V zimě vás tedy čeká regenerace…

Lukáš: Spíš ano. Budeme ve fitku, nějaké lehčí váhy a víc opakování. Trošku tomu dát oddech. Mám v plánu zkusit třeba i kryokomoru.

Radek: Určitě. Dát tomu tělu aspoň měsíc pořádně oddech. Je to těžké, ale je to potřeba.

Nějaká osobní maxima byste chtěli příští rok posunout?

Lukáš: Teď jsme s Radkem těsně před dokončením 182 kg na kládě, takže to by tam mohlo padnout a tím pádem bychom se přiblížili k té dvoustovce. Zlepšit Axla určitě, tam mám nejlepší výkon 175 kg.

Radek: Na Axla mám asi 170 kg, ten je slabší. U té klády to záleží, jaká je. Já mám třeba dřevěnou, která mi vyhovuje víc, ta ocelová je pro mě horší. Chce to, aby to číslo padlo na závodech, pak to bude oficiální.

Zjistili jste na těch závodech nějaké větší nedostatky?

Lukáš: Bude to asi ta mrtvola. Ti zahraniční závodníci se motají kolem těch 4 stovek a výš, tak tam by se to chtělo hodně přiblížit.

Radek: Ale tu snad zlepšíme. Já ji trénuju teprve dva roky, tak doufám, že to posuneme.

Co říkáte na českou scénu strongmanů? Profesionálové, amatéři, diváci…

Lukáš: Dala by se toho změnit spousta. Začít by to chtělo tou organizací, dát tomu nějaký řád, udělat nějaké stanovy, aby to fungovalo organizovaně. V zahraničí na to chodí daleko víc lidí, je to populárnější. Když jsme byli na Ukrajině a při rozcvičování se podívali na pódia, tak tam bylo nějakých pár lidí. Za půl hodiny tam byla zaplněná celá tribuna, to nám spadla brada. Lidi pak skandovali a fandili všem závodníkům. Byla to paráda, člověka to pak vybudí k lepším výkonům. Myslím, že ten potenciál je i tady v Čechách, takže je potřeba to dostávat do médií, lépe to prezentovat. Protože je pravda, jak říkáš, když někomu řeknu, co dělám za sport, tak to ví možná jeden z deseti. A to ještě díky tomu, že to viděl na Eurosportu.

Radek: Mně přijde, že je to o fous lepší, ale vždycky musíš říct: "To je to, jak taháš kamion." Pak se ty lidi chytí, ale musíš říct nějakou disciplínu. Obecně jsme ale pozadu hodně.

---

Lukáš Svoboda a Radek Paták - videotrénink

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.